18 March, 2017 20:17

Zkratky

Časové údaje, letopočty

Pokud není uvedeno jinak (např. ed pro experimentální datováni), platí prověřené letopočty podle oficiálního datování resp. dějepisectví. V této knize je vypracován nový časový proud (letopočty označujeme ed), jenž se porovnává s oficiálním školským a má ho nahradit pro účely srovnávání kulturních epoch ve Starém a Novém světě. od oficiální datování ed experimentální datování 200, +200 roky po změně letopočtu (= n. 1.) – 200 roky před změnou letopočtu (= př. n. 1.) a roky (anni) má miliony let podle oficiálních časových údajů stol. století tis. tisíciletí

Odkazy

sthn. starohornoněmecky

„AA“ magazín „Ancient American“

„BdW“ magazín „Bild der Wissenschaft“

BdW „Bild der Wissenschaft“ online (www.wissenschaft.de)

HJZ poznámka autora

„Syn“ magazín „Synesis“ (www.efodon.de)

„IlW“ magazín „Illustrierte Wissenschaft“

RP „Rheinische Post“ online

„SpW“ magazín „Spektrum der Wissenschaft“

SpW „Spektrum der Wissenschaft“ online (www.wissenschaft-online.de)

ZiW internetová stránka autora (www.zillmer.com)

„Zsp“ magazín „Zeitenspriinge“, Mantis Verlag

Poděkování

Na tomto místě bych chtěl za podporu při psaní této knihy a za konstruktivní rady z celého srdce poděkovat: prof. em. dr. Wolfgangu Kundtovi, prof. dr. Bazonu Brockovi, dr. Willibaldu Katzingerovi, dr. Heribertu Illigovi, dr. Horstu Friedrichovi, Gernotu L. Geisemu, Thomasu Ritterovi, Reinhardu Leichsovi, prof. em. Jamesi P. Scherzovi, Neilu Steedovi, Johnu Dunlapovi, Colgate Gilbertovi a svému lektorovi Hermannu Hemminngerovi.

Hans-Joackim Zillmer

Prolog

Nálezy a poznatky, jež jsou ve stále větším rozporu s ortodoxním míněním vědy, zpochybňují stále silněji obraz dějin lidstva, jak nám ho zprostředkuje současná věda. V této knize jsme shromáždili řadu argumentů, které říkají jedno: dějiny naší Země a lidstva probíhaly od konce potopy před několika málo tisíciletími docela jinak, než jak se tvrdí v oficiálních dějepisných knihách. Sugestivní formulace „Každé malé dítě přece ví, že…“ bude pro čtenáře této knihy patřit minulosti, neboť se ukazuje, že mnoho zdánlivě samozřejmých samospasitelných pravd z historie Země a lidstva není nic jiného než prázdné tvrzení.

Zatímco v Darwinové omylu a Omylech v dějinách Země jsme se zabývali scénáři v souvislosti s působením globální potopy a hleděli na ně v jiném než obvyklém světle, zkoumáme nyní vliv prudkých změn klimatu a malé doby ledové ve 14. století na svou kulturní prehistorii, jež probíhala analogicky s horečnatě se klikatící křivkou klimatu rovněž ve skocích, a nikoli rovnoměrně, jak dosud věda tvrdí.

V této knize se poprvé pokoušíme ukázat v rámci experimentálního dějepisectví kulturní vývoj lidstva ve Starém a Novém světě jako vzájemně časově závislý a tedy paralelně probíhající prehistorický proces –, a to vypuštěním nebo zkrácením geologicky, archeologicky a/nebo písemně doložených epoch po potopě.

Dostaneme se opět na horkou půdu a naše diskuse bude v mnohém kontroverzní. Představíme nové, někdy i scestně vypadající teorie, jež však vysvětlují souvislosti mezi fakty, která dosud, nahlížena izolovaně, vypadala jako nevysvětlitelné hádanky.

V Novém světě byly objeveny artefakty typické pro dobu kamennou nebo bronzovou Starého světa, a tyto objevy často učinily oficiální instituce, například Smithsonian Institution. Dříve se věřilo, že musela existovat stará, neznámá kultura, jíž by bylo možné tyto pozůstatky připsat. Taková kultura by však musela pocházet z jiných kontinentů. Protože se předpokládalo, že Ameriku nemohl (a ani nesměl) jako první objevit nikdo jiný než Kolumbus, jako jediná teorie schopná tyto nálezy vysvětlit se připouštěla teorie o jejich paleoindiánském původu.

Během mých rešerší v Americe se mi dostala do rukou kniha Fantastic Archaeology, kterou napsal známý profesor archeologie a etnologie v Peabody Museum Harvardské univerzity Stephen Williams. Na 407 stranách se nedostatečnými argumenty pokouší diskreditovat svého kolegu z Harvardské univerzity Barryho Fella a další autory.

Údajně pádným argumentem Stephena Williamse je, že se srovnatelné kulturní stupně ve Starém a Novém světě vyvíjely ve dvou naprosto odlišných časových horizontech, a proto se – podle něho i jiných – samozřejmě a mimo jakoukoli pochybnost nemohly odehrávat ani žádné transatlantické či také transpacifické kontakty. Tečka! Například mezi dobou mohylových hrobů budovaných Kelty v Evropě a podstatně mladšími mohylami (mounds) kultur Adena nebo Hopewell v oblasti Ohia že je skutečně značná časová propast (třebaže mohyly si stavěli i Vikingové).

Protože archeologové vždy, a to i v budoucnu, vyšachují všechny nálezy a srovnávací studie jednoduchým a pohodlným argumentem o tom, že srovnatelné kultury Starého a Nového světa žily v různých obdobích, chtěl bych se vydat jinou cestou. Namísto popisu bezpočtu dalších staroevropských artefaktů a textů nalezených v Americe podrobíme v této knize nejprve kritice chybné interpretace kulturního vývoje v Evropě, abychom pak výsledek srovnali s časovým tokem amerických kultur a kontroverzních nálezů.

Probíhaly kulturní dějiny opravdu vždycky tak harmonicky, jak nám to líčí historikové? Nedocházelo po potopě (= podle oficiálního pojetí po skončení doby ledové) případně k velkým přírodním katastrofám, schopným přerušit zdánlivě poklidně se odvíjející časovou nit dějin, jež pak byla z pouhých vzpomínek následujících kultur chybně navázána, resp. i svévolně sestavena, jen aby se dosáhlo určitých cílů? Jinými slovy: nejsou kulturní dějiny Evropy, jak je pro Starý svět předpokládá školská věda, příliš dlouhé?

Odhodlání proniknout do naší minulosti předpokládá ochotu abstrahovat události a poznatky, ba dokonce i hodnotové představy, a takto se jich zmocnit. Čím jsou tyto představy petrifikovanější a monumentálnější, tím těžší se zdá vyskočit ze světelného kužele, ostře vymezujícího okraje našeho oficiálního poznání. Proto badatelé v oblasti etnologie a archeologie, pro něž je taková duchovní, kulturní a civilizační převaha, byť jen zdánlivá, pravým darem shůry, tak rádi nahlížejí na dřívější kultury pokud možno jako na cizí civilizace. Odstup totiž propůjčuje abstraktní dimenze, v jejichž hranicích je možno budovat izolovaně nahlížené a uměle rozvíjené konstrukce. Že také pouhý dotyk – nebo právě on – těchto kultur s naší civilizací stačil k vyhubení celých národů genocidou, zotročením nebo ve jménu náboženství či nějaké ideologie, o tom budeme ještě diskutovat. Měli bychom překroči
t vlastní stín, neboť vrhneme-li na dějiny ostré světlo hned několika reflektorů ze všech stran, pak tyto stíny zmizí.

Cílem našich vývodů není nastolit nová dogmata či pravdy. Naopak, čtenář by si měl vyvozovat vlastní závěry a přemýšlet o vzájemných vazbách. Široce podložený popud k revizi našich dějin, nastolený v této knize, může být jen prvním tápavým krůčkem novým směrem, k lepšímu pochopení naší historie – a k lepšímu zvládnutí budoucnosti, jak z ní vyplývá. Také tento krok, ač vyhlíží revolučně, musí být v budoucnu určitě zkorigován, avšak jako celek by měl být zachován, aby mohly následovat další.

Dějiny píší vždy vítězové – podívejme se na ně pro jednou blíže z hlediska poražených.

1. Staroevropské nálezy v Americe

Zde je dýka a přílbice s nápisy z doby Alexandra Velikého, jež byly nalezeny u ústí Rio de la Plata v Argentině. Dále římská zbraň z Peru. Tyto nálezy, jez byly také publikovány, by měly vlastně způsobit senzaci, a přesto zapadly v šedi všedního dne a předsudků bez povšimnutí, namítá profesor Marcel F. Homet (1958, s. 264).

Římané nebo Řekové v Americe

Navštívili Římané Nový svět již 1300 let před Kolumbem? Nález mužské hlavy s vousy (foto 58) v Toluca Valley (v Mexiku) roku 1933, objevené v roce 1994 znovu v jednom muzeu v Mexico City, označil antropolog Roman Hristov jako typicky římský artefakt (New Scientist, 12. 2. 2000). Jak potvrzují odborníci na dějiny umění, liší se tato hlava od ostatních známých předkolumbovských uměleckých děl již tvarem. Vzorky materiálu datované metodou termoluminiscence Ústavem nukleární fyziky Maxe Plancka ukazují na stáří 1800 let. Betty Meggersová, antropoložka National Museum of Natural History ve Washingtonu D.C., jež na základě keramických nálezů předpokládá, že existovaly i rané kontakty mezi dnešním Ekvádorem a Japonskem, říká: „Nevidím žádný důvod, proč by k takovým raným kontaktům nemohlo docházet“ (BdW, 11. 2. 2000).

Pomocí detektoru kovů byly na Dane Street Beach v Beverly (Massachusetts) nalezeny méně než sto metrů od sebe čtyři starověké římské mince, které prý pocházejí ze 4. století a možná byly za zem vyplaveny z potopené lodi (Fell, 1989, 319n.).

V knize Natural and Aboriginal History of Tennessee od Johna Haywooda, jež vyšla počátkem 19. století, je popsána řada nálezů římských mincí z Tennessee a z okolních krajů. Ale v Kentucky poblíž Louisvillu, Hopkinsvillu a Clay City byly objeveny také přibližně 2000 let staré mince z Kanaanu. V Tennessee je usazena skupina lidí tmavé pleti, kteří nejsou indiánského ani negroidního, ale kavkazského původu.

Obr. 1: Mince Čtyři římské (= keltské) mince ze 4. století nalezené na pláži v Beverly (Massachusetts)

Profesor Paul P. Scherz z University of Wisconsin mi ve Vídni dal malou dokumentaci o několika mincích v římském stylu, které v šedesátých letech nalezl Fred Kingman pomocí detektoru kovu na Wisconsin River. Dnes je tato oblast po vybudování přehrady Castle Rock zaplavená. Mezi mincemi je jedna s nápisem Tetricus. Jde o vzácnou římskou minci.

Publius Esuvius Tetricus I. (doba vlády: 271-274) byl naposledy vládnoucím – takzvaným – (římským) vedlejším císařem, jenž jako galský vzdorocísař přenesl své sídlo do Trevíru, hlavního města galského císařství, dočasně sídlil také v Kolíně nad Rýnem. Vládl – údajně jako Říman s římskými vojáky – Galii, částem Germánie a Británie a stavěl se proti ústřední vládě v Římě. Jinými slovy, paralelně existovaly vlastně dvě římské říše. Roku 274 císař Aurelianus porazil Tetrikovy sbory na Katalaunských polích a galské císařství zlikvidoval. Šlo snad nikoli o římského, ale spíše o galského (=keltského) krále na galském území?

V červnu 1692 zničilo prudké zemětřesení na Jamaice Port Royal, velký pirátský přístav. Má se za to, že obrovské vlny (tsunami) spláchly do moře tři tisíce kamenných a cihlových staveb. Zahynulo více než pět tisíc lidí. Při vykopávkách v letech 1969 až 1970 bylo odkryto snad pět procent artefaktů. Mezi nimi byla kamenná deska s latinskými písmeny (foto 66), která byla zařazena jako římská (Marx, 1992, 203nn.).

Také z Jižní Ameriky jsou známy zajímavé nálezy. V brazilském časopise Manchette vyšla v roce 1976 zpráva o řeckých amforách z 2. století, které vylovil potápěč Roberto Teixeira z lodního vraku v zátoce Guanabara v Brazílii (foto 68 a 69).

Na indiánské lokalitě u Manchesteru v New Hampshire byla objevena keramická lampička na olej ve středomořském stylu: její stáří se odhaduje na 2300 let. Archeologovi Franku Glynnovi přinesl jeden mladík z Clintonu (Massachusetts) celou bednu plnou indiánských nálezů, které v průběhu několika let vyhrabal z hromad odpadu z mušlí, vyhozeného indiány.

Obr. 2: Hlavy. Mixtécká nádoba nese typicky západoafrické rysy.

Z artefaktu označovaného jako indiánská dýmka se poté, co ho blíže prozkoumal Cahill a britští archeologové, vyklubala více než 1200 let stará olejová lampička z východního Středomoří (Cahill, 1993, s. 14n.). Jak se dostali američtí indiáni k olejovým lampičkám ze staré Evropy?

Západoafričané v Americe

Při návštěvě různých muzeí v celém Mexiku jsem byl nucen konstatovat, že jsou opakovaně vystavovány plastiky hlav, jež vykazují západoafrické rysy. Pominuty nebyly dokonce ani odulé rty. V Oaxace (Mexiko) byla nalezena hliněná nádoba ukazující přímo klasickou podobu Západoafričana z říše Mandingů: plné rty, mocná stavba lebky, spíše plochý nos a široké chřípí. Ušní ozdoby vyřezané z bambusu či slonoviny a plochá pokrývka hlavy odpovídají formám tradičních ozdob ze západní Afriky.

V Chrámu válečníků v Chichén Itzá na Yuacatánu (Mexiko) byly nalezeny mayské umělecké předměty, na nichž jsou znázorněni lidé různé barvy pleti: červené (indiáni), bílé se světlými vlasy (Severoevropané) a černé (Afričané?).

Při vykopávkách na karibských Panenských ostrovech objevili pracovníci Smithsonian Institution kostry dvou negroidních mužů, uložené ve vrstvě půdy datované do doby kolem roku 1250. Vykopávky byly přerušeny po nálezu železného hřebíku, což údajně dokazuje, že pohřeb pochází z koloniální doby. Avšak v Núbii (Afrika) kvetlo kovářské řemeslo zpracovávající železo prokazatelně již v 7. století.

Féničané v Americe

V roce 1989 byl učiněn senzační nález v Loudon County (Tennessee).

V neporušené hrobní mohyle Bat Creek Mound (číslo 3) objevili archeologové Smithsonian Institution (Twelfth Annual Report) pod hlavou jedné sochy spolu s řetězem na krk a dřevěnými náušnicemi popsaný kámen (obr. 3). Cyrus Thomas, kurátor Smithsonian Institution, prohlásil Bat Creek Stone za indiánský artefakt. Písmena, na kameni vědecky jednoznačně doložená, interpretoval zprvu jako písmo indiánů kmene Cherokee, tedy ne starší než z počátku 19. století. Jistě, vždyť starší písmo nesmělo v Americe být. Kámen zůstal více než sedmdesát let bez povšimnutí. Poté přišel dr. Joseph B. Mahan na nápad přečíst písmo zprava doleva, tedy v opačném směru, než jak to udělali ve Smithsonian Institution. Vyšla mu hebrejská písmena LYHVD. Cyrus Gordon (1971), odborník na hebrejštinu z Brandeis University, datoval text tvořený výhradě souhláskami – samohlásky se stejně jako u oghamského písma nezaznamenávaly – do 1. nebo 2. století a přeložil jako A comet for the Jews (Kometa pro Židy).

Toto časové určení bylo přibližně potvrzeno, protože v roce 1988 bylo na žádost Smithsonian Institution provedeno datování dřevěných náušnic z Bat Creek Mound. Při zkoumání ve Švýcarsku vyšlo stáří 1605 let s chybou 160 roků (Tennessee Anthropologist, podzim 1988). Přestože datování mohlo dospět z mého hlediska k chybným výsledkům, vyplývá z něho jednoznačně, že indiáni Cherokee nejsou ani stavitelé mohyly ani původci hebrejského textu. Dlouho před Kolumbem přicházejí jako původci v úvahu Féničané (Foiničané) – etnikum hovořící semitským jazykem a žijící od druhého tisíciletí v Kanaanu –, kteří byli také v Mexiku.

V Tihosuku na Yucatánu (Mexiko) byl v troskách kostela postaveného v 16. století objeven kuriózní kámen, jenž byl zazděn v překladu dveří. Předpokládá se, že pochází z doby Mayů. Při bližším prozkoumání lze objevit podivné písmo, které by mohlo být fénického původu. Zdá se, že horní část nápisu byla poškozena k nepoznání (foto 65). Kdo a kdy tento nápis se starobylými písmeny vyryl?

Blízko Chattahoochee River u Columbusu (v Georgii) byla prý v roce 1957 nalezena kartáginská obchodní mince. V roce 1983 byla stejná mince objevena detektorem kovů na nezastavěném pozemku na Third Avenue v Columbusu. Obě mince se nacházely nedaleko staré obchodní cesty, dnes jsou však ztraceny. V Institute for the Study of American Cultures existují ještě dobré fotografie. Theodore Arnovich objevil ve své zahradě již roku 1946 římskou minci, která je dodnes v jeho majetku. Manfred Metcalf nalezl roku 1967 v oblasti Chattahoochee pískovcový blok, na němž je mínójské lineární písmo A. Tento předmět byl vystaven šest měsíců v muzeu v Jamestownu (Virginia).

Obr. 4: Fénická mince s mapou světa Obr. A: Zvětšenina části mince pod obrázkem koně ukazuje Jižní Ameriku, Evropu, Itálii a Indii. Eli Libson („AA“, 17/197, s. 2On.).

V knize Carthaginian Gold and Electrum Coins (Jenkins/Lewis, 1963) je vyobrazena mince, kterou blíže prozkoumal dr. Marc McMenamin (1966), profesor geologie a paleontologie na Mount Holyoke College. Hlavním motivem 18 milimetrů silné mince je kůň. Ale při spodním okraji je ve výšce osmi milimetrů mikroskopicky malá mapa světa. V levé části této snad 2000 let staré mapy je vidět nezaměnitelný tvar amerického kontinentu. Šedou barvou jsou dokonce vyznačeny Rocky Mountains. Na druhé straně je na pravé straně vyryt zřetelně oddělený trojúhelník: v tom není nesnadné rozpoznat Indii. Byli již Féničané doma na všech mořích?

Zdá se, že megalitické útvary na celém světě potvrzují tezi, že starověcí námořníci již byli s to takový úkol zvládnout.

Ředitel Brazilského národního muzea zveřejnil v roce 1874 kopii nápisu z kamene, který byl vykopán na atlantickém pobřeží u města Parahaiba (dnes: Joao Pessoa). Originál se ztratil. Podle novějšího lingvistického zkoumání pokládá Cyrus Gordon za pravý fénický text: „Jsme synové Kanaanu ze Sidonu, města králova…“

Když jsme žádali ředitelku Muzea zlata v kolumbijské Bogotě, aby nám poskytla exponáty pro výstavu UnsolvedMysteries ve Vídni a začali jsme hovořit o drogách ve starém Egyptě, její obličej se zachmuřil (viz: Tajemství kokainových mumií, ORF 3. 7. 1997).

Michelle Lescotová z Přírodovědného muzea v Paříži prokázala v obinadlech mumie Ramesse II. přítomnost fragmentů tabákových rostlin a krystalky tabáku. U jedné egyptské mumie, kterou počátkem 19. století zakoupil bavorský král Ludvík I., v rámci výzkumného projektu na mnichovské univerzitě, prokázala Svetla Balabanová (Ústav soudního lékařství ulmské univerzity) vlasovým testem – soudní lékařství jej připouští jako důkaz – omamné jedy, které musel mrtvý konzumovat za svého života.

Obr. 5: Porovnání písma Celá řada ísmových znaků z Velikonočního ostrova (nahoře) odpovídá písmovým znakům z Mohendžodara a Harappy v údolí Indu na druhé straně světa.

Závěr: staří Egypťané požívali tabák a kokain. V Egyptě existuje sice kokainová rostlina, ale omamná látka jí chybí. Jako zdroj drogy je kokain domovem výhradně v oblasti Peru, tedy v Jižní Americe. Zámořský obchod s drogami musel tedy existovat již před několika tisíci lety.

Rozhodně přitom nejde o ojedinělý případ, neboť i další zkoumání lidských pozůstatků v Súdánu (Afrika) potvrdilo užívání kokainu a nikotinu, jenž byl prokázán také v Asii (Čína) a v Evropě (v Německu a Rakousku). Tabák, původem z Mexika, byl v Asii, Africe i Evropě znám již dávno před Kolumbem. Ovšem do jihovýchodní Asie a do pacifického prostoru byl tabák z Ameriky vyvezen již poměrně záhy a byl tam také pěstován.

Pro rané kontakty s Amerikou však existují i další důkazy. V Pompejích lze vidět nejen vyobrazené zvíře podobné jedině plesiosaurovi (obrázky v Darwins Mistake, Zillmer, 2003), ale také ananas pocházející z Ameriky. Již před 2000 lety byly v Číně známy burské oříšky pocházející z Ameriky a v jižní Indii byla nalezena socha, jak drží v ruce kukuřičný klas. Podle ortodoxního názoru přinesl kukuřici do Evropy jako první Kolumbus. Kukuřice byla však ve Starém světě známa již dříve, v Anglii jako welsh corn (waleská kukuřice, waleské žito), v jiných zemích jako turecké nebo egyptské žito, zatímco v Egyptě jí říkali syrské proso. Již Petr Martyr popisuje ve své knize De Orbe Novo (1511-1530) kukuřici, jež rostla poblíž španělské Sevilly. Roku 1538 odlišil lékař a botanik Jacob Theodor – protože bylo tehdy módou dávat si latinská jména, byl také zván Tabernaemontanus – po taxonometrickém zkoumání tu recké žito od kukuřice, importované v 16. století nově z Nového světa.

Pěstitelé změnili genové složení kukuřice v Americe údajně již před 7000 lety (BdW, 20. 3. 1999). Kukuřice pocházející z Ameriky byla známa také v Indii, jak dokumentuje profesor dr. Carl L. Johannessen (University of Oregon – Johansson/Parker in Economic Botany, 43/1989, 164-80). Existují alespoň tři v kamení zvěčněná vyobrazení kukuřice z doby hójašálské dynastie v Indii (1300-1346). Záhadou jsou rovněž vyobrazení slunečnic ve staroindických chrámech 12. a 13. století (Johannessen, 1998). Slunečnice totiž pocházejí ze Severní Ameriky a byly tam již před změnou letopočtu pěstovány s různými druhy dýní a černého bezu.

Dostala se kukuřice z Ameriky přes Indii nebo přímou cestou přes Atlantik? Přivezli snad kukuřici na svých lodích arabští a/nebo féničtí námořníci? Na mayské stéle na Náměstí míčových her v Chichén Itzá (Yucatán) je vyobrazen vousatý muž semitského vzhledu (foto 67). Keramická soška z Tres Zapotes má plnovous a pokrývku hlavy typickou pro fénické (foinické) mořeplavce: určitě nejde o indiána (viz obr. 43). Byla nalezena při vykopávkách nejstarší americké kultury, olmécké. V Tres Zapotes (Mexiko) byla rovněž nalezena hračka, která je namontovaná na čtyřech kolečkách. Avšak indiáni prý nikdy kola nepoužívali. A protože byly podobné hračky nalezeny na více místech, naskýtá se možná otázka, zda tolik žádané zboží, mezi něž určitě patřily i hračky, nenechaly v Americe jako předmět výměny fénické lodě.

Byly exotické plody a rostliny přepravovány jen z Nové světa do Starého? Nikoli, jsou i opačné případy. Již Jacques Cartier (1491-1567), jehož objevům může Francie děkovat za své nároky na Kanadu, nalezl na východním pobřeží Ameriky jablka a vinnou révu. Verrazano píše o pomerančích a mandlích na sever od Floridy a Kolumbus o rebarboře na Hispaniole. Všechny tyto rostliny ovšem pocházejí ze Starého světa. Kdo přivezl tyto rostliny před Kolumbem přes oceán?

Severoafričané v Americe

Česky

Algonkinsky

Gaelsky

žena

bhanem

bhean

(ban)

město

odana

dun

všude

na’lwiwi

na h-uile

člun, loď

pados

bata

hora

monaden

monadh

vysoký

aden

ard

rokle

cuiche

cuith

sněhová

kladen

claden

vločka

Obr. 6: Srovnání slov

V jazyce algonkinských severovýchodních kmenů (státy Nově Anglie, Kanada) a skotských Keltů (gaelština, příbuzná s irštinou) nalezneme mnoho paralel ve slovníku. Podle Fella, 1976, s. 283.

Jean Francois Champollion (1790-1832) rozluštil egyptské hieroglyfy v roce 1822. Již před tímto datem se v Americe objevily hieroglyfy, které jsou s egyptskými stejné co do vzhledu i do významu. Již roku 1738 sestavoval abbé Maillard pro své konvertované ovečky, algonkinské indiány ve státech Nové Anglie, křesťanské texty v takzvaných micmackýcb hieroglyfech. Podle oficiálního názoru vynalezl Maillard toto obrázkové písmo právě pro tento účel, protože indiáni se prý s pomocí obrázků učí snáze než s latinskými písmeny. Tento muž musel být jasnovidec. 84 let před rozluštěním hieroglyfu totiž Maillard údajně vynalezl obrázkové písmo, které se v mnoha případech shoduje a často je srovnatelné s egyptským. Pokud však Maillard nebyl jasnovidec, musí znít prostá pravda takto: tito algonkinští indiáni egyptské hieroglyfy znali. Jejich jazyk ostatně vykazuje nápadné podobnosti s keltštinou. Například slovo amoskeag se
dá odvodit od keltského ammo-iasgag (Fell, 1976). Ammo znamená řeku a iasgag (gaelsky iasg) malé ryby.

Dříve američtí vědci žasli nad podobností kamenných komorových hrobů algonkinských indiánů žijících podél řeky Delaware s hroby v Dánsku (Du Chaillu, 1889) – srovnej foto č. 85. Jeden z algonkinských kmenů se jmenuje Wabanaki – toto jméno znamená: Muži z východu.

Vedle slovníkových paralel s gaelštinou (obr. 6) nalezneme v jazycích severovýchodních kmenů dokonce řečové obraty, jež jsou stejné jako ve staré severštině, tedy v jazyce Vikingů. Dříve mluvili všichni Vikingové podobným téměř stejným jazykem, jemuž se říkalo dánština. Vítr fouká se v algonkinštině řekne wejoo-suk a u Vikingů vejret sukker. Jiný příklad: Daří se mi dobře se podle Barryho Fella (1976, s. 238n.) v algonkinštině řekne wel-ae a ve staré severštině vel aero.

Prokazatelná příbuznost s jazyky Starého světa se však neomezuje jen na algonkinské jazyky. Jak zdokumentoval Barry Fell, jazyk kmenů Zuniů v Novém Mexiku obsahuje prvky ze Starého světa, jež jsou etymologicky spřízněny se severoafrickými dialekty, jak je potvrzeno v „Annual Report od American Ethnology“ (č. 23, Stevenson, 1904). Je to náhoda, že se domy indiánů Pueblanů na jihozápadě Spojených států podobají domům severoafrických Berberů? V obou případech jde o stavby z udusané hlíny nebo nepálených cihel (architektura adobe) bez oken.

V severní Africe existuje jeden dávný smíšený dialekt: libyjština. Barry Fell rozluštil tento jazyk v roce 1973 s pomocí dvoujazyčné tabulky s nápisy, jež obsahovala libyjské a egyptské texty a v roce 1888 byla nalezena na Long Islandu. Text zní: „Tuto stélu postavila posádka hornoegyptské lodi během své expedice.“ Libyjština/berberština je jako vymřelý hamitský jazyk příbuzná se semitštinou a také starou egyptštinou. Nejstarší dvoujazyčný text fénicko-libyjský/berberský pochází z roku 139.

Obr. 7: Libyjština Na horním obrázku vidíme libyjský nápis, který byl objeven v jižní Kalifornii. Jiný z několika starých nápisů byl objeven roku 1874 v Iowě. Teprve roku 1973 se ukázalo, že jde texty, které lze přečíst, protože Barry Fell právě tehdy rozluštil libyjské písmo. Zdá se, že to je stejně i se staromaorským písmem z pacifické oblasti. Představuje hlavička dýmky nalezená v Davenportu (foto z Putnam, 1885) afrického slona nebo mastodonta, který údajně vymřel na konci doby ledové?

Na několika místech Severní Ameriky – například v Québeku, New Hampshiru, Pensylvánii a Oklahomě – i Jižní Ameriky (obr. 45, s. 253) byly nalezeny staré nápisy, které se do té doby nepodařilo rozluštit, ale přitom se vzájemně podobají. Již roku 1874 byly zdokumentovány nápisy v Iowě, které tehdy nebyly uznány za písmo (obr. 7). Jde o libyjské znaky.

O padělání těchto starých nápisů, jak někteří odborníci tvrdí, nemůže být řeči, neboť až do rozluštění tohoto písma v roce 1973 byly nápisy pokládány za zdánlivě nesmyslné, jen tak nazdařbůh naškrábané indiánské znaky. Ale libyjské znaky jsou nejen stejné jako znaky v Americe, ale podle Barryho Fella (1976) také jako typ písma vyskytující se v oblasti Pacifiku (staromaorského). Putovali libyjští mořeplavci nejen po Atlantiku, ale i po Pacifiku (srv. foto 29 a 31)?

Dr. Edward J. Pullman objevil libyjský nápis na skále v Mohavské poušti v jižní Kalifornii (obr. 7). Text tvořený souhláskami podle Barryho Fella (1976, s. 182) zní: „S R-Z, R-Z. W-RZ-MT“ („Všichni lidé, dejte pozor, dejte pozor. Velká poušť“). Připluli tito lidé k západnímu pobřeží Severní Ameriky přes Pacifik?

Zanechali libyjští osídlenci kromě nápisů v Iowě také nějaké artefakty se severoamerickými motivy? V sedmdesátých letech 19. století byla v Davenport Mound vykopána hlavička dýmky, která představuje slonu podobné zvíře s chobotem (obr. 7). V okolí bylo dokonce nalezeno několik takových artefaktů, které Charles Putnam uznal za prokazatelně pravé v knize, kterou vydalo roku 1885 Museum Academy of Natura Science v Davenportu (Iowa) (Putnam, 1885). Slony však identifikoval jako mastodonty, zvířata podobná slonům, jež údajně vyhynula na konci doby ledové. Smithsonian Institution prohlásil dříve tyto nálezy za moderní padělky, vždyť kultury staré nanejvýš 3000 let nemohly znát mastodonty, kteří vymřeli před 10 000 lety. Avšak existují důkazy, že lidé a mastodonti žili současně. V květnu 1839 objevil dr. Albert C. Kochs podél řeky Mississipi v Missouri zuhelnatělé kosti mastodontů spolu s kamennými sekyrami a hroty šípů
. Naskýtá se však ještě další řešení: libyjští osídlenci putovali podél Mississipi nahoru a zanechali v Iowě nejen libyjské nápisy, ale také obrázky slonů, které znali ze své africké domoviny.

Mastodont (Mammut americanum), vzdálený příbuzný mamuta, oficiálně vymřel z blíže neznámých důvodů v Severní Americe po 3,75 milionech let existence před 10 000 lety (oficiálního datování) zároveň se šavlozubým tygrem, tapírem, koněm, obřím bobrem, velbloudem a dalšími zvířecími druhy. Dříve se s oblibou tvrdilo, že masové vymírání zvířat bylo způsobeno koncem doby ledové. Ale ta přece vymírají spíše na začátku, a ne na konci období chladu. Jiné nesmyslné tvrzení: tyto zvířecí druhy vyhubili lidé. Logičtější se zdá, že za to může drasticky prudká změna klimatu. K té však došlo o několik tisíciletí později, než se dosud předpokládalo, jak dokazují popsané nálezy.

Skotové a templáři v Severní Americe

Benátský mořeplavec plul přes severní Atlantik až na Island a do Grónska, zatímco jeho bratr pokračoval po Nicolově smrti dále na západ, až roku 1398 dosáhl Estotilandu. Scot, jazykový kořen pro Estotiland, bylo staré slovo znamenající „irský“ Stará Zenonova mapa (vydaná nově roku 1558) ukazuje nejen do té doby nejpřesnější zobrazení grónského pobřeží, ale také ostrovy Estotiland a Drogio, odpovídající svými obrysy Novému Foundlandu a Novému Skotsku (Nova Scotia).

Ve starých dopisech líčí Antonio Zeno, že byl ve službách jistého Prince Zichmniho. Johann Reinhold Forster tvrdil již v roce 1786, že princ Zichmni musí být totožný s Princem Henrym Sinclearem, Earlem z Orkneye. Na konci 14. století v té oblasti také nebyl nikdo jiný, kdo by disponoval významnou námořní mocí.

Podle staré zprávy jednoho rybáře z roku 1370 byly čtyři lodě zahnány až k ostrovu Estotiland, jenž prý byl o něco menší než Island, ale zato úrodnější. Královská knihovna prý obsahovala latinské knihy.

Král vyslal na základě této zprávy na západ loďstvo Prince Henryho Sinclaira s Antoniem Zenonem, za bouře však lodě ztratily orientaci a dopluly do přírodního přístavu na západním pobřeží Drogia.

V Zenonově zprávě se píše: „Ze svého přístavu jsme v dálce viděli velikou horu, ze které stoupal kouř. Vyslaná průzkumná skupina hlásila, že kouř pochází z ohně uvnitř hory, z níž vytéká smůle podobná hmota a stéká do moře.“ Vidět byli i divoši žijící v jeskyních. Na východním pobřeží Kanady je jen jedno místo, kde se vyskytuje přírodní asfalt a lehce vznětlivé uhlí: Pictou County v Novém Skotsku. Byly nalezeny i popsané jeskyně. Předpokládá se, že Prince Henry přistál se svým loďstvem v dnešním Guysborough Harbour na jihozápadním cípu Nového Skotska.

Podnebí bylo mírné, země úrodná, a tak se Prince Henry Sinclair rozhodl přezimovat, avšak loďstvo poslat pod velením Antonia Zenona domů. Mezi indiány Micmac, kteří dodnes v Novém Skotsku žijí, se dochovala legenďa o bílém princi jménem Glooscap, který prý připlul přes moře oď východu na „kamenné ostrovy se stromy“ a strávil u nich jednu zimu. Žil prý ve městě na ostrově a jako zbraně prý běloši měli ostré meče.

Navštívil Sinclair po návratu loďstva pobřeží Massachusetts? Při svém honu za ďinosaury jsem byl náhoďně upozorněn na jeďinečný, stěží kďy uveďený nález: na náhrobní kámen rytíře s mečem a výzbrojí. Je těžké ho najít: nachází se bezprostřeďně u Depot Street na okraji malého městečka Westforď, severozápaďně oď Bostonu.

Obr. 8: Templáři Autor u hrobu templáře ve Westfordu v Massachustetts. Zlomený meč ukazuje, že majitel zemřel. Obr. C představuje rytíře, který se na hrobní desce spolu s mečem a přílbou objevil poté, co Mariana Linesová v roce 1991 reliéf zviditelnila speciálním postupem. Obrázek D ukazuje pro srovnání templáře (kresba: Frank Glynn). Obr. A: náhrobní kámen z Klimatinu (Skotsko) s vyobrazením meče ze 14. století.

Na kameni známém již oď 19. století vidíme vytesané obrysy rytíře s přílbou, štítem a pláštěm – je to způsob zobrazení, jaký známe z Evropy 14. století. Podle stop úderů dláta bylo stáří kamene určeno přibližně na 600 let. Vzhledem k vysokému stupni zvětrání jsou obrysy celé postavy viditelné jen s použitím speciálního postupu. Na štítě lze v neurčitých obrysech vidět erb Sinclairů.

Domácí lidé jsou přesvědčeni, že Prince Sinclair podnikl výpravu do vnitrozemí k Prospect Hill, odkud by lépe přehlédl okolní zemi. Možná přitom zahynul Sinclairův bratr David, protože se mezi těmi, kdo se vrátili do Evropy, nevyskytuje. Mohl tu zemřít a být pohřben: zobrazený meč je totiž zlomený, což je známka toho, že majitel meče zemřel. Na náhrobním kameni v kryptě v Rosslynu, rodinném sídle Sinclairů ve Skotsku, byl objeven náhrobní kámen Williama Sinclaira, a to vedle zobrazení meče a kalichu. Meč znamená, že šlo o templáře, kalich představuje Svatý grál. Po svém zákazu ve Francii 1312 nalezli templáři útočiště v Portugalsku, kde směli založit řád Krista krále, jenž v roce 1317 dostal veškerý templářský majetek v Portugalsku. Aby se oba řády rozlišily, byl do červeného templářského kříže přidán malý bílý. Portugalsko vděčilo za svůj rozmach v námořní mocnost ve 14. a 15. století temp
lářům. Ale další část templářů uprchla na keltská území: na severní pobřeží Irska a především do Skotska (Baigent/Leigh, 1991). Keltské klany ve Skotsku (Highlanders) se totiž až do roku 1745, jak ještě uvidíme, bránily pokusům církve o christianizaci.

Podle mého názoru představovala flotila Prince Sinclaira – měla dvanáct lodí – část bájného loďstva templářů, které odplulo plně naložené poklady z Francie k neznámému cíli. Rosslyn Chapel (Skotsko) bylo v každém případě jedním z významných templářských center. Ve 13. století byli templáři dominující evropskou námořní silou a měli i po oficiálním rozbití řádu dostatek moci a peněz na to, aby odpluli do Ameriky.

Obr. 9: Lodní dělo Dělo nalezené v Louisburg Harbour (Kanada – nahoře) a děla stejné konstrukce z 15. a 16. století ve Vojenském muzeu v Lisabonu (dole).

Navzdory veškerému úsilí se mi nepodařilo vypátrat senzační nález, který byl učiněn v Louisburg Harbouru a podle mých informací měl být v Louisburském muzeu v Novém Skotsku. Mělo jít o serpentinu, dělo protáhlého tvaru – na rozdíl od kratší bombardy. Toto lodní dělo, vyráběné z kujného železa tradičním způsobem z tyčových prstenců, spočívalo na vidlici a bylo je možno natáčet do libovolného směru. První zprávy o palných zbraních ve výzbroji lodí se objevily kolem roku 1350, tedy jen několik málo desetiletí před cestou Sinclaira a Zenona (Aufheimer, 1983).

Keltové v Severní Americe

Krátce po roce 1900 objevil dr. C. A. Kershaw v Merrimackportu (Massachusetts) bronzovou dýku keltského typu, jež se nyní nachází v Peabodyho muzeu v Andoveru.

Je docela dobře možné, že stovky megalitických lokalit ve Spojených státech a v Kanadě zůstaly až na několik málo výjimek nepovšimnuty. Akademické kruhy se zatím pouštěly do diskuse o amerických menhirech (kolmo stojících kamenech) a dolmenech (mohylových hrobech) v Americe jen proto, aby této diskusi bránili a zesměšňovali ji. Pokud se nedaří megalitické kamenné útvary v jejich neobvyklých pozicích připsat na vrub rozmarům poslední doby ledové, jsou ony i další nálezy z doby kamenné, bronzové a železné připisovány údajné usilovné činnosti kolonistů pocházejících z Evropy 18. století – resp. přesněji řečeno: jsou jim podsouvány. Jako by tito osadníci budující si novou existenci neměli na práci nic lepšího než budovat s vypětím všech sil mohyly a kamenné hrobky!

Na dolmeny narážíme všude, zejména v Německu, Irsku a Anglii, ale také v Americe. V bezprostřední blízkosti města New York jsem navštívil Balanced Rock (Vznášející se skálu), velký dolmen v North Salemu. Tvoří ho blok žuly o hmotnosti asi 60 tun (foto 28). Žula se však v kraji nevyskytuje. Kdyby stál dolmen v Irsku, byl by to nádherný kousek z doby stavitelů megalitů nebo Keltů.

Obr. 10: Dýka Srovnání dvou dýk keltského typu, z nichž jedna byla nalezena v Severní Americe (A) a druhá ve Španělsku (B). A: Peabodyho muzeum v Andoveru, B: Peabodyho museum na Hardvardské univerzitě.

Obr. 11: Parohy Ve Spiro Mound (Oklahoma) byla nalezena dřevěná maska s parožím, která připomíná podobu keltského boha plodnosti a pána zvířat Cernunna („Rohatého“) na krunýři v Národním muzeu v Kodani.

Balanced Rock stojí na kuželovitých vápencích, jež jsou uspořádány do čtyř skupin. Změření průměrné vzdálenosti tří zevních vápencových opěr udává poměr 2,99 ku 1,98 ku 3,00 megalitickým yardům, tedy v systému měr, který používali budovatelé megalitických staveb v Evropě. Tento měrný systém je však nesporný teprve od dob Alexandera Thoma (1967).

Archeolog a ředitel Middeltown Archeological Research Center v New Yorku Salvatore Michael Trento pořídil v sedmdesátých letech letecké snímky oblasti okolo Balanced Rock a objevil v půdě místa s odlišnou barvou, jež tvoří tři kruhové prstence (Trento, 1978). Mohlo by zde v North Salemu jít o starý komplex, pocházející z dob dávno před příchodem evropských kolonistů.

Jakmile jsem se jednou dostal na stopu, pátral jsem po dalších dolmenech. Úspěšný jsem byl ve Westportu. Je tam kamenná deska opírající se o čtyři opěry. Z dalších musím uvést velké exempláře v Barlettu (New Hampshire) a Lynnu (Massachusetts).

America`s Stonehenge

Elektrizoval mě již samotný název America’s Stonehenge. Ani tato lokalita není příliš známa, ba jak jsem zjistil při pátrání, neznají ji ani obyvatelé v bezprostředním okolí.

Na deseti hektarech soukromého pozemku v North Salemu (New Hampshire) stojí megaliticky vyhlížející kamenný komplex s 22 kamennými stavbami, vzpřímenými kameny a tmavými kamennými komorami (takzvanými root cellars), ale i tunely s kamennými stěnami, jež jsou dosud zčásti obloženy kamennými deskami. Některé kameny nesou staré nápisy, které lze podle Barryho Fella (1976/1989) uvést do souvislosti s fénickým bohem slunce Baalem, zatímco jiné skládají hold keltskému Belovi – ten je snad s Baalem totožný. Nápis z iberských znaků, čtený zprava doleva, říká: „To Baal of the Canaanites (Phoenicians), this in dedication“ (Fell, 1989, s. 91). Volně přeloženo: Věnováno Baalovi, bohu Féničanů.

Féničané (Foiničané) žili v historickém kraji na pobřeží Středozemního moře, zhruba mezi syrskou Latakií a izraelským Akkónem, jemuž se říkalo také Kanaan. Kanaanské obyvatelstvo (Féničané) semitského jazyka zde žilo přinejmenším od 2. tisíciletí př. n. 1. a z významných měst Byblu, Tyru, Sidónu a Berytu (dnešní Bejrút) provozovalo čilý obchod. V mnoha amerických státech byly nalezeny hebrejské texty, například na Hidden Mountain u Albuquerque v Novém Mexiku. Má se za to, že hebrejské písmo – stejně jako aramejské – se vyvinulo z fénické abecedy.

Nejen v lokalitě America’s Stonehenge, ale i na jiných místech ve státech Nové Anglie byly nalezeny keltské texty v oghamském písmu. Barry Fell opírá svůj názor o mnoho podobných nálezů v Americe (1989, s. 91): „Začíná být zřejmé, že Keltové stavěli megalitické komory ve státech Nové Anglie a féničtí mořeplavci byli vítanými návštěvníky.“

Připojuji se k názoru, který na základě mnoha prokazatelných výchozích údajů zastává v knize The Celtic Connection John J. White, totiž že „byl rozšířen častý výskyt nápisů, které jsou podobné ogamu (oghamu, HJZ) a byly psány po celém světě, a to prokazatelně v mnoha případech společnostmi, jejichž někteří členové měli vztah k fénické kultuře. Členové kultur, které měly vztah ke Keltům, navíc celosvětové rozšíření ogamského písma uznávali“ (White III, 1966, s. 139).

Avšak jakému účelu sloužily kameny, které byly v America’s Stonehenge vztyčeny? Když se na nápadné kamenné monolity a další význačné body podíváme z jednoho centrálního bodu, vypadá to, jako by některé byly orientovány podle slunce, zejména na slunovraty (solstitia) a rovnodennosti (aequinoctia). Tyto časové body lze díky uspořádaní kamenů vysledovat dodnes. Z tohoto důvodu nese pravděpodobně megalitická lokalita jméno America’s Stonehenge právem Kingston, Náboženství starých Evropanů, ale také původního amerického obyvatelstva, mělo těsné vazby s astrologií – je tato paralela čistě náhodná? Novejší bádání zdůrazňují kalendářní funkce komplexu, jež podle všeho nastolovaly harmonii mezi zemí a nebesy, základní princip pohanského, ale jak ještě uvidíme, také křesťanského a keltského náboženství. Nejznámějším kamenem v America’s Stonehenge je takzvaný Obětní stůl. Jde o žulovou desku veli
kosti člověka na opěrách, do níž jsou vyryty drážky. Stůl je jakousi hlásnou troubou ze zdiva nasucho spojen s podzemní kamennou komorou. Máme tu co činit s věštírnou, jakou známe z evropského starověku? Možná to byl také stůl úrody, obětované staré bohyni země. V každém případě se několik takových stolů vyskytuje v Portugalsku, a to i s těmi drážkami.

Tholos a Root Cellar

Jeden fenomén, o němž se dosud oficiálně nediskutovalo a o kterém jsem v německy psané literatuře, jež je k dispozici, nic nenalezl, mě upoutal, jakmile jsem se o něm při svých rešerších dozvěděl. Ve státech Nové Anglie jsou prý snad stovky staveb, kterým se říká root cellar (doslova: kořenový sklep). Jde o místnosti (chambers) vyzděné nasucho, jež obvykle leží zcela pod zemí. Není snadné je navštívit, protože většinou leží na soukromých pozemcích.

V zásadě existují dva různé typy: kruhové a obdélníkové. Vyprávěli mi o kruhovém root cellaru, který měl být v Uptonu (Massachusetts). Avšak ať jsem se v Uptonu ptal kohokoli, nikdo o něm nevěděl. Už jsem to chtěl vzdát, když jsem zašel na poštu. Ano, tady jméno majitele pozemku znali. Spolu se ženou jsme se telefonicky ohlásili a Jim Laucis a jeho paní nás srdečně přijali. Root cellar tam opravdu mají. Nachází se na soukromém pozemku opuštěný uprostřed lesa poblíž jezera.

Musel jsem prolézt chodbou ze zdiva nasucho (bez malty), abych se dostal do kruhové kamenné komory tvaru iglú, jež se svou falešnou (překlenkovou) klenbou připomínala včelí úl. Stavba mi hned připomněla tholos. Tyto kruhové kultovní stavby řeckého starověku byly před naším letopočtem zřizovány mimo jiné nad hrobkami. Jde však také o typické prvky sídel irských mnichů raného středověku, jako byly zejména modlitebny budované ze zdiva nasucho ve tvaru včelího úlu.

Městečko Upton je obydleno od roku 1735 a o tomto kamenném včelím úlu se zmiňují již první historické záznamy. Můj hostitel potvrdil, že jeho rodina vlastní pozemek nepřetržitě již bezmála dvě stě let a že podzemní stavba tam byly vždycky. O tom, kdo ji postavil, neexistují žádné indicie. Archeologové se o těchto zajímavých stavbách oficiálně nezmiňují. Nejsou ani na mapách, vždyť se prý jedná o sklepy na zásoby, které si budovali od 18. století evropští kolonisté. Ale proč by kdo zřizoval takovou stavbu na odlehlém zalesněném území a ještě k tomu v údolní kotlině, a to tím způsobem, že by napřed vyhrabal díru, vybudoval stavbu ze zdiva bez malty, aby ji pak zase zahrnul zeminou?

Rozhlédl jsem se a upoutal mě val mezi pozemky, jenž se táhne lesem až k root cellar a do něhož jsou zabudovány obrovské megaliticky působící kamenné kvádry – opravdová kyklopská zeď. Dokonce i s těžkými stroji by nebylo snadné tyto kamenné bloky do hustého lesa přivézt a vztyčit v polovině kopce. Návštěvníci, kteří jezdí po venkovských silnicích Nové Anglie, jistě viděli kamenné valy, jež jakoby vyznačovaly hranice mezi pozemky: tvoří je většinou kameny, které lze ještě unést, ale i obrovské kamenné kvádry.

Nikdy dříve jsem se nad tím nezamýšlel, ale Američané oplocují pozemky jen velice zřídka. Zeptal jsem se Jima, jestli to byl on, kdo postavil kamenný val. Odpověď mě překvapila, neboť tento val tady byl vždycky a nikdo neví, kdo ho postavil. Byly existující kamenné valy v Nové Anglii ve velkém počtu již před Kolumbovým příchodem? Když spočítáme, kolik takových kamenů vlastně je, vyjdou nám obrovská čísla. Napřed mě napadlo: někdo tady posbíral balvany rozeseté po kraji a postavil stovky, ba možná tisíce kilometrů kamenných valů. Ve starých dokumentech kolonistů se o takové práci dočteme jen vzácně.

Obr. 12: Modlitební cely V Uptonu (Massachusetts) leží největší kamenný sklep Ameriky podobný tholu, jenž byl vybudován v podobě včelího úlu (překlenková klenba) a připomíná irské mnišské cely zděné bez malty nasucho – vpravo: Skellig Michael (Kerry).

Také v lokalitě America’s Stonehenge je takových kamenných valů nesmírné množství a zdá se, že spojují jednotlivé root cellars.

Vzpomněl jsem si, že také v Německu, ale rovněž v Anglii, a zejména ve Skotsku existují kamenné valy, jichž jsem si dosud nevšímal, jež bývají často uspořádány podél cest. Zčásti pocházejí z keltských dob. U nás ve střední Evropě jsou také kamenné valy v lesích, kde si jich téměř nikdo nevšimne a kde nemají co ohrazovat. Když jsem se podíval do literatury, zjistil jsem, že jde o poměrně známý jev. Některé kamenné valy se pokládají za „ohrazení starých germánských hradišť“ a hledají se paralely ke kultovnímu charakteru kamenných alejí jižní Anglie a Bretaně (Theudt, 1931, s. I62nn.).

Stavba v Uptonu připomínající tholos není jedinou svého druhu. Ve Vermontu mě John Dunlap zavedl k několika kamenným sklepům s obdélníkovým půdorysem, u nichž bylo nápadné, že je kryjí velké a těžké kamenné desky, které lze bez použití strojů, pouze silou svalů, jen těžko přepravit. Nedalo se také určit, odkud tyto kamenné bloky pocházejí.

John mi pak ukázal tři stavby připomínající tholos, jež byly ukryty na soukromém pozemku. Nad jedním rozprostřel kořeny mohutný strom. Ve dvou včelích úlech jsem musel lézt po čtyřech.

V South Royaltonu (Vermont) je u podzemního sklepa vyzděného nasucho, dnes nezastřešeného, kámen, u jehož okraje je šachovnicovitý znak, jaký známe z doby bronzové v Evropě a jenž má snad astronomický význam. Na skalních stěnách v Chacao de Rapa v Portugalsku byl objeven stejný znak, a to spolu s punským a oghamským písmem.

Calender Site II

Tato lokalita se nachází 20 mil na sever od South Woodstocku ve Vermontu na Morgan Hill Road. Od sedmdesátých let se zde pod vedením profesora historie Warrena L. Cooka (1986) zkoumá astronomické uspořádání komplexu, jenž je tvořen mohylami ze zeminy, plošinou z vrstvy kamenů, root cellar a několika kamennými zdmi se dvěma nápadnými vzpřímenými kameny, a dalšími značkami (Dix, 1978; Cook, 1986). Celkem je zde vyznačeno dvacet prvků orientovaných podle Měsíce, různých hvězd a Slunce, mj. podle východů a západů slunce o zimním a letním slunovratu a jarní a zimní rovnodennosti.

Zajímavé je, že je zde také jedna z mnoha komor s obdélníkovým půdorysem, zastropená velkými kamennými deskami, která se světlou (vnitřní) délkou 5,80 metru a šířkou dobrých 2,90 metru patří k největším v oblasti Nové Anglie. Celá konstrukce je jako u většiny ostatních zasypána zeminou, je tedy v zemním pahorku. Delší symetrická osa, procházející dveřmi, je orientovaná na bod zimního slunovratu, stejně jako osa kamenné plošiny.

Jen pár metrů od kamenného sklepa je obdélníková jáma, které se, zdá se, věnuje méně pozornosti. Podle mého názoru však jde o typickou konstrukci základů domu zapuštěného do země ze zdiva postaveného bez malty nasucho. Na ní byl pak postaven vlastní dům s dřevěnou konstrukcí a ten pak byl – jako to dělali Vikingové v Grónsku a na Novém Foundlandu, pokryt zčásti či úplně drny. Z dřevěné konstrukce jsem už žádné zbytky nenašel.

Můj průvodce John Dunlap mi pak ukázal senzaci, neboť část této lokality je vlastně veliký bludný balvan v ležaté poloze. Byl porostlý mechem, takže vlastně nebylo nic vidět. John mech odstranil a objevilo se keltské oghamské písmo.

Kamenné kruhy v Severní Americe

Skupiny tvořené vzpřímeně stojícími kameny (menhiry) byly podle Barryho Fella (1982, s. 206) na vrcholech různých hor ve státech Nové Anglie, například blízko South Woodstocku v New Hampshire.

Při rešerších jsem poznal Colgate Gilberta, jenž v roce 1997 ještě s dalšími prozkoumal horskou homoli, na níž je několik menhirů a zaměřovacích bodů. Toto tajuplné místo, jež není na žádné mapě, se nachází na Burnt Hill v Massachusetts, ale je o něm zmínka již z roku 1740. Colgate přijel z veliké dálky, aby mi ukázal cestu k lokalitě, jež vede po nevyasfaltovaných stezkách. Poté mi poskytl k lokalitě vysvětlení i výsledky průzkumu, které ukazují, že kolem ní jsou další stojící kameny a jiné význačné body, jež jsou astronomicky mj. orientovány na body slunovratu (foto 46, 47).

Protože tato lokalita leží mimo dopravní komunikace a nebyla dosud ani popsána v literatuře, probudil se ve mně objevitel. Podle oficiálního názoru vybudovali místa kultu indiáni.

Z dosavadních výkladů se zdá, že v Americe žili budovatelé megalitů či Keltové. Už dlouho mě zaměstnává otázka: Kdo byli tito megalitičtí budovatelé? Existoval vůbec takový národ?

O stavitelích megalitů nevíme nic, známe jen zčásti monumentální stavby. Pohrávali si s kamennými bloky, které váží až několik tisíc tun, jako by to byly krabice z lepenky. Ačkoliv to byli velcí architekti, nenacházíme žádné náznaky nějakých sídlišť nebo domů. Na druhé straněpo sobě Keltové zanechali tábory a sídliště městského typu – takzvaná oppida –, pro něž vždy volili bezprostřední sousedství megalitických staveb.

Zatímco stavitelé megalitů plánovali a budovali velké hrobky, keltské hroby téměř nenacházíme, s výjimkou případů, kdy Keltové otevřeli a opětně použili údajně již dávno existující megalitické hroby, ačkoliv možné porušení vrstev se normálně nedá prokázat – jev, s nímž se setkáváme i u amerických mounds.

Kupodivu je budování megalitických dolmenů, vedle již popsaných amerických také korejských a indických, datováno do doby, kdy v Evropě žili Keltové. Za pobytu v Indii se mi dostala do rukou stará vědecká dokumentace Royal Asiatic Society z let 1851-52 a Royal Irish Academy z roku 1862. Tvrdilo se v ní, že staviteli megalitických památek v jižní Indii, z nichž některé jsem měl možnost osobně navštívit a jež jsou totožné s evropskými, jsou Keltové (Taylor, 1851/52 a 1862; dotisk 1989, s. 120).

Problém různého datování srovnatelných památek v různých částech světa se potvrzuje v knize A History of South India. Zatímco u různých megalitických pozůstatků v Evropě se uvádí stáří –2000 a na Kavkaze – 1500, v Indii se datují do období od –300 až asi do poloviny prvního století naší éry (Šastrí, 2002, s. 50), i když D. H. Gordon se snaží dokázat pro Indii dobu –700 až –400. Nicméně i toto ranější datování odpovídá zase stáří megalitických památek adenské a hopewellské kultury v Americe (800 až +400).

V Koreji se klade budování dolmenů rovněž do doby kolem poloviny 1. století př. n. 1. (Joussaumes, 1985, s. 348), zatímco v Japonsku se pro tuto fázi uvádí datování -250 až + 650 (Joussaumes, 1985, s. 349n.), přičemž k rozkvětu mohylových hrobů došlo kolem roku +500 (Kidder, 1959, s. 1341-1391).

Působení budovatelů megalitů (nebo Keltů) v Asii (Indie, Korea a Japonsko) se časově umisťuje do doby trvání Římské říše, jež se rozkládala kolem Středozemního moře. Jestliže se v Indii věří, že za římských dob přistáli v jižní Indii Keltové na lodích schopných překonat širé moře, naskýtá se otázka, odkud přišli. Anebo byli Římané ve skutečnosti Keltové? Pak by tu nebyl žádný problém a nálezy v Asii, ale i v Oceánii a v Americe můžeme pokládat za časově navazující výsledek keltské expanze před dobrými 2000 let během údajného římského panství (to si žádá ještě diskusi).

Do 12. století je datován trilithon Haamongaa-maui na ostrovech Tonga v jižním Pacifiku; je to několik tun těžký třídílný monument z korálového kamene v podobě brány, jenž vypadá jako megalit.

Obr. 13: Indie V jižní Indii na dakšinské plošině najdeme megalitické, podle Taylora (1851) keltské, kamenné objekty všeho druhu (vlevo: poblíž Rddžankollúru, vpravo: pahorek Šórápur). Žije tam drávidské obyvatelstvo tmavé pleti, jehož jazyk vykazuje podobnost s baskictinou. Na druhou stranu ovládají Drávidové také sanskrt. Hned vedle megalitických kamenných objektů jsou v několika chrámech v Hampí (od 14. století) vyobrazeni Skýthové se svými koňmi (viz foto 8 a 10).

Tento dojem ještě zesílí, uvědomíme-li si existenci megalitických památek na jiných ostrovech v jižním Tichomoří a v Austrálii a vlastně na celém světě (jižní Amerika), jak jsem měl sám možnost vidět. Působily národy budující megalitické stavby činné v jižním Pacifiku dokonce ještě před pár tisíci lety? Odkud přišly? Z Asie a/nebo z Jižní Ameriky?

Jak se vůbec v Indii určuje a datuje stáří megalitických dolmenů, kromlechů a hrobů? Docela jednoduše, neboť Indie má tu zvláštnost, že hroby tvořící součást megalitických monumentů obsahují jednoznačně relikty z doby železné – na rozdíl od Evropy. V Koreji byly megality budovány současně s výskytem předmětů z bronzu, zatímco v Japonsku s nimi byly nalézány práce z kamene, bronzu a železa. Jde tedy o pestrou směsici (evropských) kulturních stupňů, které jsou v Evropě zřetelně časově odlišeny a jako jednotlivé články seřazeny po sobě do řetězu.

V Evropě je doba megalitů časově posunuta do doby kamenné, nálezy pozůstatků z doby železné jsou z nich časově vyňaty a přisouzeny Keltům, kteří údajně působili asi o 1500 let později. Není zde časová bublina, kterou bychom měli propíchnout? Neuniká pak pár temných staletí nafouknutých jako vzduchové balony a obtěžkaných fantazií, jež možná svědčí o následcích dosud nerozpoznané přírodní katastrofy?

Chtěl bych ještě zdůraznit, že podle Šastrího (2002, s. 51) musely megalitické kultury v jižní Indii „určitě přijít přes moře od západu, pokud nejde o naprosto svébytnou indickou kulturu“ Zdánlivě je potvrzena teze, že budovatelé megalitů osídlovali pacifický prostor od západu na východ – jako Portugalci počátkem 16. století – až do Ameriky. Vím, že budu postupovat proti všemu zdání a obecně rozšířenému názoru, když bych rád předložil ke zvážení ještě jinou možnost: Nepřišli budovatelé megalitů (Keltové) do Pacifiku přes nezamrzlou Beringovu úžinu a/nebo z jihu přes tehdy oficiálně ještě neznámý Magellanův průliv? V další části knihy budeme zkoumat předpoklady pro eventuální odpověď na tuto otázku.

Chtěl bych však také zdůraznit, že může být možná až příliš snadné ztotožňovat budovatele megalitů s Kelty resp. s nějakou atlanticko-nordickou rasou (Wirth, 1928, s. 27). Vždyť stavební sloh, způsob vyměřování a náboženství mohli od budovatelů megalitů převzít jiné národy, přestože Louis Carpentier zjistil, že dolmeny se vyskytují na územích, na nichž se setkáváme s vysokým procentuálním zastoupením krevní skupiny nula (Carpentier, 1986, s. 66nn.). Pak se totiž vynoří otázky ohledně kromaňonských lidí, kteří byli podle Junga stejně jako aurignacká rasa (kultura mladší doby kamenné v jihozápadní Francii) jen smíšenou formou atlanticko-nordické a jiných nenordických ras.

Já však samotný pojem rasy odmítám jako neurčitou myšlenku a souhlasím s dr. Horstem Friedrichem: „Představa o údajně existujících, samostatných lidských ‚rasách‘ byla západní kultuře naočkována až v novověku…“ (Friedrich 1995, s. 26). V tomto smyslu byli Keltové a budovatelé megalitů alespoň zčásti možná stejný národ, odlišovali se jen různými zvyklostmi (kulturou, architekturou), stejně jako německý lid, pohlížíme-li na něj z hlediska kultury a stavebních stylů, byl dvěma světovými válkami zdánlivě rozdělen ostrými řezy (=světovými válkami) na tři různé národy.

Podél atlantického pobřeží Evropy a severní Afriky však existuje ještě jiná, nekeltská kultura, jež budovala megalitické stavby.

2. Keltské cesty a signální věže

„Posuzování irského přínosu k budování rané středověké kultury Západu trpělo jednostranností“ (Reifenstein, 1958, s. 50). A Leo Weisberger (1952, s. 8-41) představil široce pojatý program systematického zkoumání irsko-německých jazykových vztahů ve středověku. Irsko-skotská církev byla samostatnou církví na území osídleném Kelty, zejména v Irsku a Skotsku. Představovala křesťanství vyvinuté z pohanství a od 5. století sířila hvězdicovitě křesťanství z britských ostrovů na všechna dostupná území, například irskou cestou z Burgundska přes horní Porýní a Bodamské jezero do nitra Bavor, využívajíc komunikační sítě z římských dob, jak to potvrzuje založení řady bavorských klášterů… (Reifenstein, 1958, s. 32). Avšak irští a skotští mniši šířili na lodích víru také až do Ameriky…

Keltové v severním Atlantiku

Dříve než na Island dorazili roku 875 Vikingové, sídlili zde minimálně již od počátku 9. století irští mniši a podle starých zpráv osídlili ještě před Vikingy také Grónsko. Irské kláštery sehrály v dějinách raného křesťanství významnou úlohu. Irsko a Skotsko se nestaly nikdy součástí Římské říše a papežská církev tam vyslala misionáře poměrně pozdě – když už se zde vyvinulo jiné, svébytné křesťanství.

Irsko-skotská (keltská) církev, která se vyvinula v Irsku před tím, než papežský Řím vznesl nároky na vládu, postrádala hierarchii monarchického typu. Neexistovaly žádné nadřazené církevní úřady, neboť by to odporovalo společenské struktuře Keltů. Na rozdíl od centralizované papežské církve tvořila církevní centra kláštery, které působily decentralizované (mnišská církev). Navzdory obecnému mínění nebyla mnišská církev nikdy odnoží papežské církve. Proto se odehrával dnes již zapomenutý konkurenční boj o víru. Bez této války o víru bychom dnes měli docela jiný politický systém a jinou, keltsky strukturovanou kulturu a pojetí víry.

Mnoho badatelů ztotožňuje počátky Keltů s objevením laténské kultury v některých částech Německa, východní Francie a na přilehlých územích. Vycházelo se a zčásti se dodnes vychází z toho, že se odtud šířily keltské jazyky spolu s tím, jak se stěhovala etnika. Simon James však konstatuj e: „Je téměř jisté, že keltské jazyky existovaly již předtím“ (James, 1998, s. 21). A svůj názor zdůvodňuje: „Na jedné straně ukazují archeologické nálezy například ve Velké Británii a Irsku na výraznou kontinuitu s domácími tradicemi doby bronzové; rozsáhlé migrace Keltů zde nejsou doloženy. Na druhé straně byli. kelštinou mluvící lidé rozšířeni na rozsáhlých územích snad již v 6. století pr. n. 1. Například nálezy nápisů opravňují k domněnce, že nositeli ‚golasecké kultury‘ (převládající v italském podhůří Alp mezi 9. a 5. stoletím př. n. 1.) byli lidé mluvící keltštinou.“ Keltové sestá
vali z množství kmenů, které se však kdekoli na světě mezi sebou dorozuměly, přestože se jejich jazyk v různých regionech vyvíjel odlišně. Nicméně tento názor není všeobecně sdílen.

Keltové neznali státy s pevně stanovenými hranicemi, ale byli organizováni v kmenových a klanových svazech. Přineslo vůbec vytváření monstrózních států – jak je známe dnes – v porovnání s decentralizovaně řízenými kulturami vůbec nějaký pokrok? Určitě ne, pokud existují pravidla a země obyvatelstvo uživí.

V monumentální keltské přehlídce The Celts – the Origins of Europe (Keltové – počátky Evropy) se tvrdilo, „že římskou a křesťanskou minulost dnešní Evropy doplňují keltské kořeny“. Vyvstává otázka, zda údajné doplnění spíše samo neznamenalo počátek, a zda římsko-křesťanská minulost nepředstavovala modifikovaný plagiát, quasi novou, relativně pozdě šířenou mocensko-společenskou a politickou módu.

Keltští klanoví králové řídili zemi decentralizované a podléhali jen svému vlastnímu zákonu, podobně jako se to prezentovalo ve filmech (Statečné srdce). Vláda keltských klanů ve Skotsku byla definitivně zlomena teprve po několika povstáních, která vyvrcholila slavnou rebelií Bonnie Prince Charlieho v roce 1746. Kromě krvavých represálií tu bylo ještě cosi ničivějšího: zákaz tradičního způsobu života – v neposlední řadě násilného řešení soukromých sporů a loupeživých nájezdů. Highlandeři, poslušní jen svého vlastního zákona, se od lowlanderů lišili svým keltským (gaelským) jazykem a svobodným způsobem života.

Wales ztratil nezávislost porážkou povstání Owena Glendowera v roce 1410. Velká část keltské kultury zanikla zrušením waleského práva v 16. století.

Náboženství a válka pro víru

V Irsku, nejdůležitější keltské baště, došlo k obratu v 16. století, když se Jindřichu IV. a Alžbětě I. podařilo prosadit královskou autoritu. Od té chvíle drželi irští náčelníci zemi nikoli podle vlastního práva, ale jako léno anglického krále – šlo o formální vyvlastnění svobodných Keltů. Po ztroskotání povstání v Ulsteru (1593-1603) a útěku galské šlechty (1607) bylo po roce 1609 v Ulsteru usídleno zhruba 100 000 Skotů presbyteriánského vyznání. Důsledkem následného vydávání zákonů proti náboženství irského obyvatelstva bylo to, že keltský jazyk ztrácel mezi vládnoucími vrstvami stále více půdu pod nohama. Základy k vytvoření dvou států v Irsku, ale i k náboženské válce, která dodnes přetrvává, byly položeny tehdy, když sesazený katolický král Jakub II. podlehl roku 1690 v bitvě na řece Boyne novému protestantskému králi Vilému III.

V dodnes doutnajícím konfliktu v Severním Irsku totiž nejde tolik o náboženství, jako spíš o politiku, zemi, moc a dříve i o zápolení dvou systémů. Porážka povstání vyvlastněných keltských držitelů půdy v Ulsteru proti anglické osídlovací politice vedla k naprosté změně struktury vlastnických a mocenských poměrů v Irsku: půda byla odňata irským sedlákům a dána protestantským osídlencům. Rozšíření anglických trestních zákonů na katolické Iry (Kelty) pro ně znamenalo odnětí politických práv.

Jakkoli se nám dnes náboženská válka v Severním Irsku zdá iracionální, její příčinou je to, že v ní jde o válku společenských systémů a pokračování s ní spojeného existenčního boje keltského křesťanství v Irsku. Ten začal, když se Jindřich II. se svou armádou roku 1171 vylodil v Irsku. Proto severní Irové stále popírají, že mohou protestantští Angličané rozhodovat o katolických Irech.

Vedoucí duchovní silou u Keltů byla kněžská vrstva druidů. Chieftains (náčelníci) jim svěřovali výchovu svých synů, jež trvala několik let. Druidové jim předávali rozsáhlé vědění, mimo jiné velice přesné astronomické znalosti. Základem druidské učenosti bylo zasvěcení do náboženství, jež bylo údajně zakódováno v ústně předávaném tajném učení. Předpokládalo se, že jeho součástí bylo předkeltské náboženství uznávající jediného boha.

Existuje ovšem značný rozdíl mezi vírou teprve ve středověku územně expandující papežské církve a křesťanskou vírou keltsko-germánských, staroseverských, gótských a skytských národů, jež v Evropě převládaly v prvním tisíciletí.

V téměř všech známých náboženstvích s jediným bohem (monoteismus) není předmětem uctívání personifikovaný bůh, ale božský princip, bůh jako jakési neutrum bez těla či tělesnosti, nahlížený tedy nikoli jako osoba. V Číně buduje již prastarý taoismus svou metafyziku a etiku na pojmech tao (cesta) a te ( ctnost). Tao, absolutno, je zdrojem vesmíru a všech věcí tohoto světa – je to nejvyšší božský princip. Pro člověka proto te představuje normu jeho etického a politického chování. V tomto smyslu je třeba chápat člověka jako pojmovou slupku, kterou lze vyplnit různými představami.

Pravěký člověk – a to i v Novém světě – prožíval vzájemné působení mezi kosmem, přírodou a sebou samým jako božský princip. Bůh jetakříkajíc zdrojem života. Nešlo jen o postoj duchovně filozofické povahy; bůh byl totiž harmonicky napodobován i fyzicky v podobě staveb v přírodě (například roční putování slunce a měsíce).

Nyní chápeme, že například pro pohanské Kelty nepředstavovalo vznikající křesťanství žádný zvláštní problém, pokud bůh definitivně přestal být osobou a byl jen pojmovou slupkou pro božský princip. Staré náboženství druidů neprošlo vlastně žádnou zásadní změnou, vždyť z tohoto hlediska věřili přece Keltové v boha vždy.

K tomu navíc přistupuje aspekt staroevropské víry v matku, pradávné náboženství pramáti nebo matky veškerenstva. V souladu s tím byl duchovní věk pradávného společenství na Západě věkem matek (Wirth, 1980, s. 229). Morálka rodové společnosti se opírá o přirozené právo a prapočátek práva je rodinný řád jako rozvinuté zvykové právo. Prastará matka představovala (božskou) matku veškerenstva ve společenství (rodu) jako výsledek kultovního matriarchátu matek, jasnovidek a věštkyň.

Aniž bychom zde chtěli dále diskutovat o jednotlivých aspektech různého praktikování víry v matku, je z toho zřejmé, proč se zvláštní charakter křesťanství mohl prosadit nejen u Keltů, a to bez násilných konfliktů. Podle mého názoru se z výše uvedených důvodů tato nová prakřesťanská víra sotva lišila od tradovaného (pohanského) lidového náboženství, neboť „bůh“ nebyl personifikován a matka veškerenstva – původní jméno ve staré Evropě: Ana – ožila v Anně, matce bohorodičky Marie nebo dokonce v Marii samotné.

Zvláštní ráz v křesťanství představovalo ariánství: bůh není Trojice, je jen jediný a sám je bez počátku a nestvořený. V prvním tisíciletí n. 1. bylo ariánství převládajícím věroučným křesťanským směrem v Evropě. Toto zvláštní křesťanství bylo údajně na sporném koncilu v Níkaii (nicejský koncil, z něhož se nedochovaly žádné dokumenty) v roce 325 (datum nejisté) zakázáno jako ariánské kacířství. „V 5. století (byla) čile aktivní malogótská ariánská (výhradně mírová) misie. Téměř všechny germánské kmeny, které na své pouti prošly jihovýchodní Evropou, byly v průběhu 5. století získány pro ariánství“ (Reifenstein, 1952, s. 19). Podle bádání Ingo Reifensteina (1958, s. 22) se Irové podíleli „na utváření starohornoněmeckého církevního jazyka v jižním Německu“ a „převzali ariánsko-gótskou slovní zásobu“. U celé řady starohornoněmeckých slov z oblasti křesťanství (V
ánoce, Velikonoce) se předpokládá gótský původ. To platí například pro starohornoněmecké anst (milost), jež se používá ve velmi starých pramenech pod bavorským vlivem a jež přesně odpovídá gótskému ansts (Eggers, 1963, s. 154n.).

Existovaly i další nekatolické věroučné směry, které byly křesťanské, například učení konstantinopolského patriarchy Nestoria (kolem 381 až 451). Jeho hlavní tezí bylo přísné učení o dvojí podstatě: božský logos a Ježíšova lidská podstata jsou úzce spojeny, zůstávají však odděleny, a Marie neporodila boha, ale s bohem spojeného Krista. Učení bylo roku 431 spolu s Nestoriem odsouzeno na koncilu v Efesu. Nestonáni poté emigrovali do říše Sasánovců (perská dynastie, vládla v letech 224-651). Zajímavé je rozšíření do Indie (křesťané odvozující svůj původ od svatého Tomáše) a centrální Asie (rozkvět ve 13. a 14. století). Nestoriánskou církev zničil vpád Mongolů za velkochána Timúra roku 1380. Část z nich dosáhla vyrovnání s Římem teprve roku 1553 (chaldejská církev), jiná (asyrská církev) se přidala k ruské pravoslavné církvi. Zajímavé je, že mezi údajným zákazem a rozkvětem víry v centrlní Asii uplynulo bezmála tisíc roků – není tato časová mezera uměle nafouknutou bublinou při falšování dějin?

Falšováni dějin

K systematickému falšování dějin docházelo především ve vrcholném středověku a v renesanci: Wilhelm Kammeier (1935) je v knize Falšování německých dějin označil za velkou akci. Tuto akci odhalili již v roce 1693 Jean Hardouin a počátkem 19. století Robert Baldauf (1902/ 1903). Podle jejich názoru si dějiny Evropy ve středověku volně vymýšlela katolická církev (papežství) a humanisté, kteří se opírali o údajné antické písemné prameny. Podle toho jsou často citované zdroje jako Caesarovy Zápisky o válce galské a Tacitova Germánie – alespoň zčásti středověkými padělky, jež pak měly vliv i na výklad předdějinné doby.

Tacitovo dílo, pocházející údajně z doby kolem roku 100 n. 1., je zfalšováno, resp. bylo dokončeno teprve z pověření papežova tajemníka Poggia Braccioliniho (1380-1459) po koncilu v Kostnici (1414-1418). Pergamenový svitek se prý v roce 1460 beze stop ztratil, opis posléze rovněž. Z tohoto opisu, jenž vyšel roku 1470 tiskem, jsou odvozeny všechny dnes dochované rukopisy – 1370 let poté, kdy vyšla Pragermánie, údajně nezvěstná již dávno předtím. Tento stav věcí plně odhalil již před 100 lety Robert Baldauf z basilejské university (Baldauf, 1902).

Podle dr. Herberta Illiga (1996, 1998) je 297 let raně středověkých dějin označovaných za temná, relativně ahistorická staletí čistě výmyslem církve. Podle jeho názoru navazuje 10. století hned na 7. Illig předložil působivou argumentaci, jejímž důsledkem je minimálně to, že musíme nově promýšlet historické pravdy nasáté s mateřským mlékem, nebo je musíme z dějin vůbec vyškrtnout jako smyšlené pohádky: Karel Veliký podle mého názoru neexistoval nebo existoval v mnohem skromnější formě, a ještě později. Možná jde o umělou směs několika Karlů.

Existuje neuvěřitelně mnoho důkazů proti Karlově existenci z architektonického, správního, válečně technického a organizačního hlediska.

Přesto čtenář nemá výslovné pokládat Illigovu argumentaci, zejména pokud jde o reformu kalendáře a s tím spojená astronomická fakta, za zdůvodnéní názorů vyložených v této knize.

Toto upozornění je důležité, protože Heribert Illig vyškrtl přesně 297 let imaginárního času středověku, a to s odkazem na přechod z ju-liánského kalendáře na gregoriánský v roce 1582 a na úvahy, které z toho plynou. Protože byl starý kalendář příliš pomalý, Řehořova bula mj. určila, že po 4. říjnu 1582 bude hned následovat 15. říjen, aby byl údajně obnoven stav jako v době nicejského koncilu v roce 325.

Ortodoxní vědecké kruhy si oddechly, když se Franz Krojer (2001) podle popisu astronomických událostí (zatmění slunce a měsíce) pokusil dokázat, že žádný imaginární středověký čas neexistoval. Sám však na Internetu napsal:

„Kdybychom vyškrtli 300 let imaginárního času ve středověku, odehrály by se sice události klasické antiky v čase nám o tři staletí bližším, k čemuž bychom museli ve výpočtech zatmění přihlédnout, přesto by se nám však v mnoha případech přece jen podařilo opět uvést do souladu výpočty a tradici, pokud bychom takové cílové události hledali po dobu mnoha let a desetiletí v celém prostoru Středomoří. Naproti široce rozšířenému a často spontánně vyjadřovanému názoru, že pouhá zatmění stačí, aby eliminovala Illigův imaginární čas, se ukazuje, že dochované zprávy o zatměních lze moderními metodami propočítat celkem snadno tak, aby se kryla, takže je proto k přezkoumání údajně fiktivních 300 let nelze použít. Nikoli však ve všech případech.“

Měl však Krojer v těchto nečetných případech, které vybral a považoval za autentické, pravdu? Jsou vůbec předpoklady pro jeho sledování v pořádku? Zemská osa přece nemusela vždy vykonávat rovnoměrně nepravidelný pohyb (precesi a nutaci). Jak je známo, ani dnes není polární osa přísně vzato pevně prostorově a směrově fixována a ekliptika není prostorově fixní (nutace).

Vedlo snad k revizím kalendáře i mimořádné kolísání zemské osy v minulosti? Závažnější by bylo, kdyby se datování pro první tisíciletí i pro celé období předtím, jak se můžeme dočíst v dějepisných knihách, ve skutečnosti opíralo o literární výtvory a pohádkově vyšperkované události, a vědecky tedy bylo pouhou fikcí.

Nikdo nikde přece před 9. stoletím nedatoval podle křesťanského letopočtu a netvrdil, že žije například v roce 325 n. 1., a určitě to (o sobě samém) netvrdil v letech kolem Kristova narození, nebo když jde o arabské či asijské datování času. Krojer sám uváděl zatmění slunce, které mělo proběhnout v Antakyi 23. dne měsíce Kanun al-Thani v roce 1212 Dhu al-Quarnain (tedy Alexandra IV.), což je rok 1224 po smrti Al Iskandera (tedy Alexandra III., Velikého). Existuje tedy mnoho datových řad různých kultur na prostorově velice vzdálených územích. Tato data, vycházející z různých kalendářních systémů, byla navíc do časových tabulek uspořádána až později ve 2. tisíciletí. Vyvstává otázka, zda byly běžné tabulky dat před 15. stoletím a zejména před rokem 1000 vůbec správně sestaveny, nebo, což by bylo ještě závažnější, zda jsou zčásti vůbec zdokumentována skutečná období vládnutí panovníků a udál
osti. Jinými slovy, nejsou údajné historické události, osoby a celé kultury čistě literárními fikcemi, stejně jako jsou vědeckou fikcí zatmění, která jsou popisovaná v této souvislosti?

Heribert Illig vyřízl na druhé straně chirurgicky sterilně a přesně 297 let (611-911) raně středověkého času, ale jinak ponechal na Západě až na drobné korektury klasickou antiku i vrcholný středověk být. Není Illigův řez na jedné straně kvalitativně oprávněný, avšak na druhé straně provedený příliš ostrým nožem?

Je třeba se podívat, zda se v 9. století mohla odehrát série katastrof s traumatickými následky pro lidstvo ve Starém světě (záplavy, zemětřesení, epidemie), jež mohla znemožnit téměř jakékoli ověřování datových řad – zejména před těmito událostmi, ale i po nich –, takže by se Illigem použitá časová hranice, zejména rok 614, rozplynula v historické mlze. Bylo by tak znemožněno exaktní datování těch několika málo příkladů zatmění, které se podle něho odehrály přesně v určitém roce a v určitou hodinu dávno před 9. stoletím.

Neexistují však přece jen i středověké prameny? Nikoli, z těchto, ale i z jiných dob před 10. stoletím neexistují žádné pravé listiny, stejně jako neexistují téměř žádné středověké originály, ale vlastně jen opisy opisů, které se obsahově a dokonce i pokud jde o uváděná data zčásti pronikavě liší. Proto již museli historici oficiálně přikročit k různým korekturám a změnit občas data na mladší.

Proč a jak byly listiny padělány? Jak to vlastně bylo možné – jednoduše přepsat dějiny Evropy? Podívejme se nejprve na pár chybných interpretací historických pravd ve vztahu ke Keltům.

Keltské silnice

Některé ze starodávných, až 4000 let starých cest, jejichž trasy vedou mimo moderní komunikace, se dochovaly dodnes (SpW, 27. 7. 2003). Nejpůvodnější trasy najdeme na jih od Schleswigu, kde je doprovázejí valy a opevnění. Existovaly i uzávěry cest, z nichž nejznámější je Danewerk (v. foto 77) u Schleswigu. Na sobě postavené valy tu v délce třiceti kilometrů brání v přístupu do brány vedoucí z pevniny do nitra Dánského království. Tato stavba, neustále přebudovávaná v letech 690 až 1182 a dokonce i v novověku v letech 1861-1864 a pak v roce 1945, je největší archeologickou památkou severní Evropy.

Existovaly římské silnice? Jisté je, že starověké silnice existují, a zdá se po celé Evropě – avšak i v Irsku, kde byly k překvapení vědců objeveny v roce 1989 (BdW, 3. 3. 1989). Jen Římané na tomto prakeltském území nikdy nebyli! Římské silnice jsou tedy totéž co keltské?

„Dálková (silniční) síť Byla organizována z Říma“ (Fischer, 2001, s. 99n.). Proto očekáváme, že všechny cesty vedou do Ríma v souladu s příslovím a že údaje na milnících se počítají jednotně z Říma. Avšak „ty se počítají od začátku silnice, od prvního většího místa k dalšímu nebo od hlavního města provincie“ (Fischer, 2001, s. 100), nikoli však z Říma, jak bychom očekávali. Anebo se správním střediskům obecné říkalo Řím (Geise, 1997)? Vždyť Trevíru a Cáchám se také říkalo Roma Secunda. Možné vysvětlení by mohlo znít: římské silnice existovaly již předtím, než Římané přišli! Jde tedy o keltské (a někdy dokonce o starší předkeltské) silnice, jejichž celková délka, včetně vedlejších silnic, činí 80 000 kilometrů (Irmscher, 1984, s. 548). Vždyť dobrý systém silnic byl zapotřebí nejen pro čtyřkolé keltské vozy!

Ale podle našeho povědomí byli severně od Alp jen barbarští lovci povalující se líně na medvědích kůžích a popíjející přitom pivo (či medovinu), alespoň jak to vyplývá z údajů římských historiků. Když vidíme vyspělé umění Keltů (Germánů) v muzeích, uvědomíme si, že zprávy o Germánech (mezi Kelty, Galy a Germány se nerozlišovalo) byly vymyšlené. Šlo o účelové bajky, vymyšlené propagandistické spisy.

Římský historik Gaius Plinius Secundus, známý jako Plinius Starší (23/24-79 n. l.), prý zemi a lidi v Germánii podrobně popsal. Římský historik Livius (-59 až +17) napsal římské dějiny ve 142 knihách (Ab urbe condita libri), které jsou však jen zčásti dochovány. Vlastní kniha věnovaná germánským válkám se beze stopy ztratila, stejně jako kniha o Germánii.

Jsou to politováníhodné náhody, že taková díla beze stopy zmizela?

Podle Kammeiera (2000) musely být tyto antické prameny zničeny, aby se nepoznalo, že nekulturní žvanění padělané Germánie je tím, čím je, totiž fantastickým líčením z pozdně středověké padělatelské dílny j (Kammeier, 2000, s. 271). Musely proto starověké knihovny (např. v Alexandrii), pokud vůbec existovaly, shořet?

Pokud tato starověká díla, na něž se výslovně odvolává, neexistují, nelze údaje v klasických Caesarových dílech ani v Germánii nijak kriticky přezkoumat. Je pak jen logické, že se Germánie, tento údajně jedinečný antický pramen, dochovala v úplnosti, zatímco jiné staré prameny – jichž se výslovně dovolává – zmizely zčásti nebo dokonce beze stop ze zemského povrchu. Navzdory narůstajícím záhadám, rozporům a nesmyslům, které nutí jen potřásat hlavou, pokládají historikové a filologové Germánii za nepostradatelný pramen. Na druhé straně nemusí být paděláno všechno, alespoň ne ty části, kdy popis reálných poměrů nebránil zvolenému účelu. Například Caesarova zpráva (třetí kniha, kapitola 14) o tom, že vyplulo 220 galských lodí, které – čti a div se – byly vyšší a mely převahu nad římskými, působí věrohodně.

Neexistují však ani originální rukopisy ani první opisy. Pokud budeme předpokládat, že Germánie není padělané, nýbrž originální antické dílo, budeme se definitivně muset smířit s tím, že naši předkové žili v polodivokých nebo divokých kmenech. Konkrétní archeologické nálezy jsou však v rozporu s údaji Tacita a Caesara o nekulturnosti Germánů. Vesnická sídliště městského typu, ba i větší obchodní města, jež byla později přestavěna, existovala již v údajné době bronzové, tedy snad 1000 let před Tacitem. Rolníci žijící na vysoké kulturní úrovni používáli již tehdy pluh s kolečky, zatímco Římané se lopotili u pluhu tvaru zahnutého háku jako v době kamenné. Keltovi nebyli ve skutečnosti žádní barbaři, ale vyráběli ušlechtilé umělecké předměty a dovedli číst a psát. K poklesu kulturní úrovně a k pauperizaci obyvatelstva došlo až po katastrofě ve 14. století, o níž budeme ještě mluvit, a
po christianizaci. Za zmínku rovněž stojí, že bezmála všechny vynálezy před rokem 1400 jsou anonymní. Teprve po tomto datu knihy uvádějí jména vynálezců, například u knihtisku Johannese Gutenberga (kolem roku 1440), u prvního plakátu Williama Paxtona (1477), u globu Martina Behaima (1492), u pošty Franze von Taxise (1500), u betonu Bramanta (1500) a u kapesních hodinek Petera Henleina (kolem 1510).

Kdo si například myslí, že Tacitus snad v Germánii byl a vyprávěl o tom, co viděl, ten se plete. „Znalosti nečerpal z vlastní zkušenosti,“ dočteme se v Dějinách římské literatury (Teuffel, 1913, s. 24). A slavné Caesarovy zprávy? Zdá se, že i on čerpal vědomosti z knih. Nyní je už jen krok k domněnce, že Caesar, Hérodotos i Tacitus „čerpali své vědomosti ze společného zdroje“ (Historische Vierteljahrsschrift 24, 1929, s. 151).

Tímto společným zdrojem musela být nějaká propagandistická centrála. Neboť „k plnému využití vozu a k diferenciaci typů vozů dospěli teprve Římané, kteří zčásti využili keltských inovací“ (Irmscher, 1983, s. 605). Na rozdíl od Římanů, kteří zdánlivě kopírovali všechno a všechny, byli údajní barbaři tvořiví a inovativní.

Keltské římské armády

Aby bylo možno vpadnout do Germánie, museli být naverbováni vojáci. „Za Caesara činily početní stavy legie 3000-4000 mužů, k tomu je nutno u každé legie připočíst ještě 2000-3000 jezdců a v jeho armádě ještě 40005000 jezdců z galských kmenů“ (Irmscher, 1984, s. 316). Římané mezi Galy a Kelty nerozlišovali; jako Galy označovali všechny Kelty, zatímco dnes naopak víme, že i Galové byli Kelty. Za Caesara tedy armádu tvořili z velké části Keltové. „Germáni naplnili legie a dosahovali nejvyšších úřadů“ (Pinnow, 1929, s. 14). Velice zvláštní!

Nebyli však skutečnými Římany alespoň důstojníci a velitelé? Asi ne: většina římských vojevůdců byli Germáni (Browning, 1992, s. 13), nejpozději kolem roku 255 všichni (Elbe, 1984, s. 15).

Otázku financování velké armády městským státem, jako byl Řím, raději neklademe, vždyť odkud mohlo pocházet zlato a stříbro na platy legionářů? Jen z dobyvačných tažení? Naproti tomu Keltové byli bohatí a budovali stavby, mínil Diodóros, jenž žil na Sicílii v letech 80 až 29 př. n. 1. a napsal čtyřicet knih, z nichž se zachovalo jen prvních pět a pak svazky 11-20, neboť „stříbro v Galii není, zato zlato ve velkém množství. V chrámech leží zlato volně všude kolem…“ (Diodóros, Světové dějiny V, 27).

Existoval však limes, vojensky zabezpečená komunikace probíhající od konce 1. století podél římské hranice; zdá se, že šlo o vojensky organizovaný systém pohraničních opevnění s valy, příkopy, strážními věžemi, palisádami a kastely. Limes byl cca 550 kilometrů dlouhý a podle dřívějších názorů bylo jen k jeho obraně zapotřebí 100 000 mužů (Gehl, 1938, s. 14). Dnes se počítá nanejvýš s 30 000 muži – takové vojenské přítomnosti na hraničním valu bylo zapotřebí pravděpodobněji. „Zdá se, že vlastní zázemí limitu bylo zpřístupněno usídlením veteránů z Traianových dáckých válek“ (Czysz a kol., 1995, s. 90). Údajně byla Dákie na Balkánském poloostrově „podrobena v letech 101-102, kdy se stala závislou na Římu, pak znovu dobyta v letech 105-106 a roku 107 prohlášena římskou provincií“ (Irmscher, 1984, s. 580). Po takových strašných válkách nepřátelští veteráni osídlovali pro Římany s amozřejmě a z vděčnosti bažinaté zázemí. Proč raději neobnovovali vlastní zemi?

Germáni žili (přirozeně) po obou stranách limitu, vždyť tam bydleli již před jeho vybudováním. „Pohraniční provincie, z nichž byly doplňovány jednotky, které tam byly dislokované a jejichž hospodářství mělo zajišťovat zásobování pohraničních posádek“ (Czysz a kol., 1995, s. 119) byly pevně v germánských rukou.

Jakou funkci plnil limes doopravdy? Dva metry vysoký plot z palisád střežený jen místy měl odrážet a odstrašovat útočící barbary? To nedokázala ani podstatně lépe vybavená Čínská zeď.

V knize Římané v Bavorsku se tvrdí:

„Jednotky nezbytné k překonání hranice byly dislokovány v kastelech různé velikosti v bezprostředním zázemí limitu. Podle geografické situace byly na dohled limitu nebo (především ve východní části raetského limitu) trochu dál v zázemí. Při bližším pohledu ani tyto kastely příliš nepřispívaly k tomu, abychom mohli v limitu spatřovat opevněnou obrannou linii.

Tábory a kastely rané a střední císařské doby nebyly totiž zařízeními ve smyslu středověkých hradů nebo novověkých pevností, ale kasárny relativně slabě zajištěné příkopy, zdmi a věžemi, z nichž měly operovat pohyblivé jednotky. S delším obléháním silnějším nepřítelem se nepočítalo“ (Czysz a kol., 1995, s. 116n.).

Protože římské silnice byly objeveny téměř jen západně a jižně od limitu, bylo by nutno přezkoumat moji tezi, zda by bylo možné, že území v nepřátelské zemi byla relativně neprůchodná a tvořená vodními plochami a především bažinami resp. rašeliništi? Limes tvořila i silnice, která procházela po koruně zemního valu. Lze proto předpokládat, že „silnice sama byla limitem, zatímco opevnění (tvořené příkopem a pa-lisádou) plnilo jen vedlejší roli“ (Czysz a kol., 1995, s. 114). Pokud tedy nebylo „zabezpečení hranice“ hlavním účelem, nešlo pak o cestu nesjízdným terénem, kde se vybíralo mýtné?

Jedna vědecká studie, která prošla bez povšimnutí, potvrzuje: v krátkém období sucha v letech –120 až 180 nestačily země Galie, Germánie a Británie pozbýt svého močálovitého charakteru, a že se v následujícím období do roku 350 „holandské, severoněmecké a dánské močály značně rozrostly, dokazují nálezy raně gemánských mrtvých ze slatin…“ (Gams/Nordhagen, 1923, s. 306). Podle Gůmbela byla v Sa-Bauer Filz u Ubersee nad tři metry silnou vrstvou rašeliny založena římská cesta z fošen, která musela být jednou renovována; na druhé straně byla zakryta stejnou o síle půl metru.

Podle mého přesvědčení měl tedy limes docela jinou funkci, neboť ležel na okraji zaplavovaného území, jehož velké plochy tehdy ještě pokrývaly bažiny. Limes proto mohl sloužit pozorování území ohrožovaného záplavami a současně byl spojovací komunikací, na níž se vybíralo mýtné a kterou udržovali vojáci. Proto bylo zapotřebí jen pohraničních jednotek určité síly. Příjmy by mohly sloužit financování těchto vojsk. Kdo by je jinak platil?

Keltsko-germánská jednota

Žádný národ Germánů jako větev velké indoevropské rodiny neexistoval, očividně šlo při tom o Kelty. Pojmy Keltové, Galové a Germáni nemají jasnou etymologii (Riekhoff/Biel, 2001, s. 21). Starověk znal okolo Středozemního moře jen čtyři velké barbarské pranárody: na západě Kelty, na severu Skyty, na východě Indy a na jihu Libyjce (Severoafričany).

Ve vědeckých dílech z doby před rokem 1650 není o Germánech ještě vůbec řeč (srv. Egenholff, 1735, díl I, s. 98nn.). Protože i „Pezeron dokazuje, že všichni Evropané, až na Řeky a Římany, jsou zváni Kelty“ (Egenolff, 1735, díl I, s. 104), bude raději pestrou směsici kmenů Keltů (=Galů) a Germánů (kam patří i východní a severní Germáni) od této chvíle raději nazývat Keltogermáni. Ti byli ve starých řeckých pramenech správněji nazýváni také Keltoskytové, neboť o Germánech, kteří se objevili až později, ještě nemohlo být řeči. Avšak i u keltské kultury jde v jejím souhrnu o nejistou představu, o jakýsi promíchaný, různě utvářený substrát, jenž našemu pohledu uniká díky tenké, leč neprůhledné vrstvě romanizace a jenž byl difúzním pojmem Indoevropané (či Indogermáni) ve 20. století deformován k nepoznání, takže souvislosti již naprosto nejsou přímo patrné.

Vandalové, původně sídlící v Jutsku (Dánsko) a potom mezi Odrou, Vislou a Karpatami dodávali údajně římskému vojsku žoldnéře, z nichž nejvlivnější byl vojevůdce Stilicho (Irmscher 1984, s. 591).

Za krále Geisericha (428-477) dobyli Vandalové a Alanové v letech 429-439 římskou severní Afriku. Po dobytí Kartága (439) založili Vandalové vlastní říši vykazující raně feudální rysy (Irmscher, 1984, s. 184). Mělo jít o první nezávislý germánský stát na římském území. Vandalové ovládli se svým loďstvem Středozemní moře a dobyli Baleáry, Sardinii a Korsiku a konečné roku 455 Řím.

Keltové jako nositelé laténské kultury byli vyspělým národem již v době, kdy žádní Římané ani neexistovali. Na druhé straně vpadly keltské kmeny zvané Řeky Galatové do Malé Asie (centrální Anatolie) – podle oficiálního datování ve 3. století př. n. 1. – a učinili svým hlavním městem Ankaru, kterou před nimi založili jako Ankyru Frýgové. Galatové porazili Egypťany a údajně se pak stali římskou provincií (Galatia).

Když nebyli žádní Germáni, můžeme Vandaly pokládat za keltogermánský kmen. Měl Johann August Egenolff (1735, díl I, s. 98) pravdu, když Galaty označil za „Kelty čili Evropany“?

Znamená to snad, že Keltové sídlili od Evropy přes severní Afriku až po Anatolii, ale i v Persii a dokonce až v Indii? Zedler cituje ve svém lexikonu z roku 1735 Strabóna XV: „Germans znamená v Indii filozofy, stejně jako bráhmany tamtéž.“ Řecký historik Hérodotos popisuje Germány jako jeden ze tří perských kmenů věnujících se orbě (Dějiny, kniha I, 125).

Ve 2. tisíciletí př. n. 1. přinesli více méně neurčití Indoevropané do dnešního Řecka řecký jazyk, který vytlačil jazyky předřeckého obyvatelstva, jimiž se tam do té doby mluvilo (Pelasgové, Lelegové-Irmscher, 1984, s. 206). Původ těchto nájezdníků je nejasný. Dórové, kteří se koncem 2. tisíciletí př. n. 1. (oficiálního datování) přistěhovali do Řecka od severu s poslední vlnou tohoto stěhování, pocházeli ze severnějších částí Evropy.

Ammianus Maecellinus (kolem 391) píše, že Dórové „se přistěhovali jednak ze vzdálených ostrovů, jednak ze zarýnských (tj. na východ od Rýna) oblastí, byvše ze svých sídel vypuzeni častými válkami a zátopami bouřlivého moře“ (Ammianus Marcellinus lib. XV, 9). Odkaz na pustošivé přírodní katastrofy je zajímavý. Dórové osídlili v každém případě severní Řecko a Peloponnés, ostrovy Krétu, Rhodos, Kós, jižní Malou Asii a před Římany jižní Itálii a Sicílii. Uzavřená Řeky osídlená území byla i v jižní Francii na východ a na západ od Massilie (Marseille) a na Iberském poloostrově. Že starořecká písmena připomínají starší runy, vypadá proto spíše jako nezbytnost.

Mluvilo se řecky?

Dórští přistěhovalci přinesli s sebou ze severní Evropy do Řecka runové písmo. Také etruské písemné znaky jsou stejné jako starořecké, zatímco řecké písmo se zase uspořádáním a číselnými hodnotami shoduje s fénickým (foinickým). Ale podle mého názoru pocházeli i Etruskové (nutnost diskuse) a Féničané (Foiničané) původně z krajů severně od Alp.

Proč nevíme, odkud přesně se ze severu indoevropstí Dórové do Řecka přistěhovali? Má se za to, že z pobřeží mezi Albánií a Dalmácií (Meyers Lexikon). Netkví celý problém ve faktu, že Dórové mluvili řecký. Proto nemohli podle našeho obrazu světa přijít ze zemí, které ležely příliš daleko na severu.

Lze si představit, „že Strabón lib. 7 měl pravdu, když tvrdil, že Řekové zpočátku sestávali z Frýgů a Scythů (Skytů, HJZ), kteří přišli do Řecka společně, a že se jejich nářečí spojila, aby dala vzniknout řečtině“ a Švéd Olai Rudbeckii kolem roku 1700 tvrdil, „že rovněž Řekové přijali písmena zprvu od Hyperborejců (Hyperborejci = obyvatelé severu, HJZ) a starých Scythů“ (Egenolff, 1735, díl I, s. 18).

Protože do Řecka vpadli Dórové hovořící řecky, kteří přišli odněkud ze severu, mohlo by to znamenat: z jazyka Skytů (Gótů) resp. Keltogermánů se vyvinula stará řečtina jako smíšený jazyk tvořený z nářečí. Podobnost mezi starořeckými písmeny a runami už teď nejen nepřekvapí, ale vypadá přímo logicky.

Řecky mluvili i Mykéňané, kteří sídlili v Řecku údajně již před Dóry. Avšak i tento lid přišel ze severu a usadil se v Attice, Boiótii a na Peloponnésu. Název Mykéňané je vlastně archeologický pojem, ražený Schliemannem po vykopávkách v Mykénách. Homér říká této skupině obyvatelstva Achájci nebo Danaové. Hovořili také tito ranní Řekové, možná identičtí s našimi středoevropskými a severoevropskými předky keltským, starogermáským či staroseverským dialektem podobným staré řečtině? V každém případě řečtina, germánština a keltština patří podle oficiálního názoru do indoevropské jazykové rodiny. Jestliže – vlastně nečekaně – nacházíme ve starohornoněmeckých slovnících – starořecké pojmy stejného významu –, jde o výpůjčky z řečtiny, nebo tomu bylo právě naopak?

Přišli první Řekové, kteří osídlili kraj Boiótii táhnoucí se od Delf po Ptoion, mj. z Dánska? Kaiti Demakopulou v Archáologisches Museum (1981, s. 11: Die Danaer) napsala: „První předřečtí Indoevropané se očividně usadili právě zde; první Řekové, Danaové.“ Podle Homérova vyprávění se označení Danaové (řecky: Danaoi) používá jako jméno pro všechny Řeky obecně. Ale indoevropští přistěhovalci byli přece vlastní Řekové a přinesli do Řecka řecký jazyk. Protože se v Homérově Iliadě mluví opakovaně o lodích Danaů, nebylo by jen logické, kdyby dobyli Řecko z moře na lodích?

Druhý útok mořských národů na Egypt je zdokumentován na velkolepých výjevech Ramesse III. v Medinit Habu. Najdeme tu seznam jmen všech mořských národů, zaznamenaných však, jak je to při zápisu v hieroglyfech vlastní, jen souhláskami. Roku 1936 ztotožnil James Henry Breasted národ zapsaný jako DNN s Danay, kteří po porážce od Egypťanů přemohli jako Dórové mykénské Řecko (Friedrich, 1990, s. 44). Mořské národy zobrazené s loděmi schopnými plavby po širém moři, zahnutými meči nestředomořského původu, přílbami s rohy a oblečením typickým pro severní Evropu doby bronzové klade Spanuth (1980) do doby kolem roku 1200 a dr. Horst Friedrich kolem roku 700 př. n. 1.

Protože Immanuel Velikovsky (1978) ztotožnil na základě rozsáhlého důkazního materiálu Ramesse III. s Nachtnebefem I. (Nektanebos, 380362), dostal by se tento faraón spolu s útočícími mořskými národy do 4. století př. n. 1., kam ho datovali také Gunner Heinsohn a Heribert Illig (1990). Tomuto datování také lépe vyhovují odkazy na živelní pohromy uváděné v textech z Medinit Habu (Illig, 1991, s. 54).

V rozporu s Velikovského interpretací textů z Medinit Habu by měly záznamy TRS a TKR označovat spíše Tuskery, Etrusky, Tyrrhénce (Illig, 1991, s. 51). Uznávaná námořní moc Etrusků si mohla po porážce v Egyptě najít novou vlast ve střední Itálii, ovšem jejich objevení ve 12. století př. n. 1. v době Ramesse III. by jinak představovalo anachronismus, neboť jde o dobu ještě před oficiálním počátkem etruské říše v Itálii. Nesmí se zapomínat, že severní mořské národy vpadly do Středomoří i se ženami, dětmi a vším vybavením, aby si tam hledaly nový domov, nikoli aby vedly dobyvačné války. Z domoviny vyhnaly tyto národy záplavy, hlad a nouze.

Na vyobrazeních z Medinit Habu jsou později na dnešních palestinských územích sídlící PLST (Pelištejci, Filištíni, nesemitského původu) ztotožňováni s DNN (Danay), čímž je dokumentován jejich severský původ.

Z tohoto hlediska by záhadný původ různých národů se severskými tradicemi a vzhledem nebyl žádnou hádankou. Etruskové, staří Řekové a Féničané používali podobnou abecedu s téměř stejnými písmeny, jež byla v podobné formě starých run (takzvaná starší runová abeceda FUThARK) známá i Keltogermánům. Jak se dorozumívali, když neměli společný jazyk? Nějakým jazykem podobným staré řečtině, neboť Danaové (u Homéra název pro všechny Řeky) mluvili řecky.

Staří Řekové sídlili také ve Velkém Řecku (= jižní Itálie a Sicílie) v – někdy nepřátelském – sousedství s Etrusky, a v mnoha městech určitě docházelo k pestrému míšení národů. Jen pro římský Řím zde – čistě z geografických důvodů – nezbývá místo, neboť ten nezaložili Římané, ale Etruskové na ještě starších troskách jakéhosi Praříma, jež podle mého názoru způsobilo řádění přírodních katastrof ve 4. století př. n. l.. 1. (experimentální časová škála), podle konvenčního datování kolem roku 1200 př. n. l.

Obr. 14: Bez vlasti Egyptští válečníci a pomocné jednotky napadly kolonu vozů severských mořských národů se ženami, dětmi a muži s péřovými korunami.

Po této přírodní katastrofě s gigantickými záplavami do té doby suchých a osídlených oblastí dnešního Severního moře mezi Norskem, Anglií a evropským pobřežím Severního moře (Doggerbank) se musí vzít v úvahu i zpětné osídlení opuštěných severských oblastí a opětovné zavedení řecké kultury a řecko-etruských (= římských) stavebních slohů. O scénáři přírodních katastrof se později zmíníme podrobněji. Avšak žili vůbec Řekové ve střední Evropě?

Římský historik Solinus napsal, že v pohanském hlavním městě Lumne/Lumneta (Aggersborg, Dánsko) měli řecký oheň, a křesťanský historik a dómský kanovník Adam z Brém o tomto městě kolem roku 1075 píše: „Kromě Řeků a domácích tam bydlí lidé z celé Evropy.“ Při vykopávkách obranných valů Aggersborgu byly v suti nalezeny byzantské mice…

„Však také v dějinách dánských čteme: že se první a nejstarší králové toho národa Humrer nazývali, což bezpochyby ku poctě Homérovi jakožto svému praotci činili“ (Egenolff, 1735, díl I, s. 100). Byli řecky hovořící Dórové jedním ze severních mořských národů? Pak už nepřekvapí, že nejen řecké chrámy, ale i severské svatyně byly proslulé svými orákuly (podrobně v Hansenovi, 1985, s. 205 nn.). Zajímavý je pohled Johanna Augusta Egenolffa: „Prvními obyvateli Itálie jsou. Umbri, jejichž jméno je patrně rovněž vytvořeno ze jména Homér, ovšem s vypuštěním G.“ (Egenolff, 1735, díl I, s. 101). Byla severskými národy osídlena i Itálie?

„Řecky se v různých dobách psalo v téměř všech zemích okolo Středozemního moře. Řečtina je nejstarší evropský světový jazyk, a to v nejmodernějším smyslu toho slova. Už před rozšířením latiny měla řečtina mezikontinentální význam jako běžný a kulturní jazyk v evropských obcích, v asijských oblastech (až po Kavkaz a severozápadní Indii) a v Africe (Egypt)“ (Haarmann, 1991, s. 423). Ze starořeckých písmen se později vyvinula latinka a kyrilice. Slovanská písma, mladší kyrilici a starší glagolici, vytvořili v průběhu christianizace misionáři na základě řeckého písma (srv. Haarmann, 1991, s. 443), aby mohli překládat evangelia z řečtiny do církevní staroslověnštiny. Proč vytvořili misionáři pro jednu oblast dvě různá písma? Aby potlačili starší barbarské písmo? Glagolské písmo by mohlo být pokračováním runové abecedy, Na druhé straně se podobá byzantsko-řecké minuskuli (9.-10. století). Proč misionáři nepoužili latinské písmo?

Vyspělá kultura Keltů

„Pevninští Keltové používali v prvních dvou staletích př. n. 1 řeckou a i latinskou abecedu“ (Bildatlas der Sprachen, 1998, s. 190). Kultura se však k barbarům střední a severní Evropy dostala údajně až s Římany. Nenechávali si však „starší struktury, s nimiž se setkali, jen tehdy, když nebyly v rozporu s jejich zájmy…“ (Czysz a kol., 1995, s. 80)? Podle Ptolemaia (2, 13n.) – a Plinia – existovala i předřímská města, která nebyla podle oficiálního názoru městy v nám známém smyslu, ale spíše tržišti.

Objevované zádušní dary Keltů jsou tak vysoké kvality, že svědčí o velice rozvinuté civilizaci. Kdepak, to jsou artefakty, které Keltové uloupili Římanům – jsme vážně přesvědčováni. Kdo by si dovolil odporovat líčením římských historiků? Avšak i v prakeltském Irsku byly nalezeny velice umně vypracované zlaté šperky, přesto ostrov nikdy k Římské říši nepatřil.

Keltové a jejich předchůdci těžili v Hallstattu (známém halštatskou kulturou) a okolí v 8. až 6. století př. n. 1. sůl v dolech. „Těm částem hory, kde se nacházely zbytky staré výdřevy, pozůstatky loučí na svícení a úlomky nářadí, se říkalo ‚pohanské hory‘ – neboť mužové, kteří zde v šerém dávnověku pracovali, museli být přece pohané“ (Kromer, 1964, s. 104). S těžbou soli se však až do dnešní doby spojoval velký blahobyt barbarů, a také museli sůl dopravovat do okolních krajin, ale jak?

Všeobecně známé jsou umně zdobené, čtyřkolé keltské vozy. Byly nalézány v hrobech z 8. až 6. století př. n. 1. spolu s dalšími zádušními dary, vše pohřbeno pod velkými mohylami. Ač to zní podivně, má jít o vozy čistě kultovní. Oficiálně se nám snaží vsugerovat, že tyto vozy nebyly nikdy používány a už vůbec nebyly nuceny jezdit cestou necestou (srv. Rieckhoff/Biel, 2001, tab. 15). Důvod tohoto tvrzení spočívá v tom, že vozy na čtyřech kolech by potřebovaly rozumné silnice, přinejmenším dobře vybudované cesty, a ty byly podle oficiálního názoru vybudovány teprve o několik set let později římskými útočníky.

Když toto stejně jednoduché jako nelogické řešení historiků přeženeme, znamenalo by to: Keltové své vozy pečlivě uchovávali, dokud jim Římané v průběhu dobývání nepostavili pořádné silnice. A kdo v době čekání zemřel, dostal vůz rovnou do hrobu. Jenže v době, kdy se tyto kultovní vozy kladly jako votivní dary do halštatských hrobů, měl být vlastně Řím teprve založen. Proces k novému zamyšlení nad touto interpretací by mohl odstartovat jeden pro archeology senzační objev, neboť badatelé v Irsku proti všemu očekávání objevili při odebírání vzorků z keltských hradeb silnici dlážděnou kočičími hlavami. Toto 22 kilometrů dlouhé zemní dílo je po obou stranách vroubeno příkopem. Konstrukce, kterou známe z římských silnic. Archeolog Barry Raftery (University College Dublin) v ní spatřuje první důkaz, že po takových dlážděných silnicích jezdily v Irsku již ve velmi raných dobách vozy s koly, stejně jako v Anglii (BdW, 3. 3. 1989).

Řada keltských dvorů halštatské kultury byla v době únosu Sabinek pravděpodobně již „více než 200 let v provozu, což dokládá efektivní zemědělství. Bohužel se kvůli erozi žádné rozdělení jednotlivých prostor z doby železné nedochovalo…“ (Rieckhoff/Biel, 2001, s. 115). Na jednom reliéfu z 1. století z barbarské Galie vidíme dokonce žací stroj s noži na kolech, a ve 3. století př. n. 1. byl prý v Galii nedostatek pracovních sil (Irmscher, 1984, s. 334).

Halštatská kultura a Keltové vůbec měli technicky velice vyspělé zbraně, údajně však žádné silnice. Nemusíme změnit své myšlení a pokládat vybudované cesty či silnice za předpoklad kultury vozů?

Pokud měla některá kultura rozsáhlý systém silnic, docházelo i k čilé směně zboží. S tím související dálkový obchod ovšem vyžaduje uznávané platidlo. Měli Keltové měnový systém, ačkoli byli spíše jako kmenové společenství organizováni analogicky naší Evropské unii? Nezavedli v rozsáhlých částech Evropy již tehdy keltské euro?

Staroevropský systém měny

Jako první evropské euro byly již před 3000 lety v oběhu sekyry, jimiž platili Germáni, Galové a Keltové od Anglie až po Slovinsko. Podle profesora Felixe Mullera (2002), ředitele Bernského muzea, byl bezpočet nalezených miniseker tupý a příliš lehký, než aby sloužily jako nástroje. Na celém světě je známý nález seker v Hénonu u Bretaně: 600 kusů najednou.

Údajně barbarští Keltové pak začali již před bezmála 2300 lety razit zlaté mince, údajně podle řeckého vzoru – což opět potvrzuje jejich spojení:

„Od poloviny 2. století př. n. 1., byl k dispozici dostatek nominálních hodnot s normovanou hmotností, aby se dalo mluvit o měnovém systému. Ten fungoval i na velké vzdálenosti, protože hmotnostní standard vykazoval ve velkém prostoru jen nepatrné váhové odlišnosti.

Celkem vzato byl keltský měnový systém daleko vyvinutější než etruský a svou standardizací odpovídal zhruba řeckému systému“ (Rieckhoff/Biel, 2001, s. 217).

Zdůrazňuji zjištění, že Keltové a Řekové měli podobný vysoce vyspělý mincovní systém. Protože Galatové (Keltové) obývali také Malou Asii, lze pod dálkovým obchodem chápat systém výměny zboží, který fungoval od Španělska do Turecka a odtamtud až do Afriky.

Normování, tedy standardizovaná výroba mincí na velkém prostoru (dálkový obchod) a systém měny svědčí o fungující výměně zboží a tedy i o vysoce vyspělé civilizaci ještě před Římany.

Na rozdíl od Keltů s normovaným mincovním systémem nedosáhl Řím v monetární oblasti žádné uniformity (jednotných mincí = měnového systému). Teprve císař Diocletianus, vládnoucí podstatně později, v letech 284-305, je znám mincovní reformou. Do té doby vládl „pluralismus provinciálních mincovních spekter, na nichž měl římský živel vždy různý podíl“ (Fischer, 2001, s. 214). Přesto měly římské peníze navzdory vší logice fungovat jako vůdčí měna, přestože „po staletí se kladl menší důraz na sjednocení podle římských kritérií než na uspokojování konkrétních potřeb římských jednotek“ (Fischer, 2001, s. 214).

Aha! Co to má znamenat: Copak může dálkový obchod fungovat bez měnového systému nebo bez pevně stanoveného směnného poměru různých monetárních systémů? V literatuře se tyto nepřehlédnutelné rozpory mlží mnoha slovy a příliš schematicky zdůvodňují.

Na rozdíl od Římanů měli Keltové monetární systém fungující i v dálkovém obchodě, u něhož lze navzdory společným vlastnostem rozpoznat místo původu mincí, zda pocházejí ze španělských plání či z Francie, z pobřeží Anglie, od Rýna, středního Dunaje nebo z nitra Malé Asie (Kroha, 1997, s. 237). Protože však jsou Římané pokládáni za vyspělou kulturu a Keltové, údajně neznalí písma, za barbary, jsou keltské mince pokládány za napodobeniny římských a klasifikovány jako barbarské ražby…

Kdo chce, ať pochopí. Očividně se zde zaměňuje příčina a následek. Bylo to přesně naopak a mince pokládané za římské jsou ve skutečnosti keltského a/nebo řeckého původu, jak ještě vysvětlíme.

Avšak také v Americe byly v různých zemích nalezeny keltské mince, které jsou většinou pokládány za římské ražby. Ovšem – mohla vůbec světová Římská říše existovat bez jednotného měnového systému? Navíc některé údajné římské mince nelze stylově odlišit od mincí z řecké Sicílie (Syrakus), např. s motivem bigy či kvadrigy (dvojspřeží a čtyřspřeží).

Keltský informační systém

Měnový systém Keltů vykazuje vynikající decentralizovanou organizační a správní strukturu. Taková struktura, pokud funguje, je díky krátkým komunikacím efektivnější než centrálně řízený státní systém, jaký prý byl v Římské říši. Měnový systém fungující na velké ploše vyžaduje nadřazený komunikační systém. Bez něho totiž není vůbec možné zavést do dálkového obchodu akceptovaný monetární systém a standardizovat a kontrolovat ražby mincí. Nepopiratelný rozvoj keltské civilizace s oppidy naléhavě vyžadoval rychlou komunikaci resp. fungující systém komunikací a šíření zpráv.

Evropská společnost pro raně historické technologie a okrajové oblasti vědy EFODON keltský informační systém nejen objevila, ale také experimentálně doložila. Přestože Gernot L. Heise první výsledky společnosti doložil již v roce 1996 v knize Das keltiscbe Nachrichtensystem wiederentdeckt, věda tyto objevy nevzala naprosto v úvahu. Národ, který římští historikové označili za barbarský, přece jednoduše žádný informační systém mít nemohl.

Ve skutečnosti však existovala v zemi Germánů a Keltů síť zpravodajských stanic, které lze zčásti doložit ještě i dnes (podrobně: Geise, 1996; nově: 2002). Jde o stanice, zprvu neopevněné, odkud se vysílaly světelné signály. Tvořila je ohniště, ohraničená kamenným kruhem o průměru asi deseti metrů. V nich byl neustále udržován oheň, aby mohl v případě poplachu vyšlehnout do výše dnešních patrových domů. Tato komunikace signálními ohni připomíná prérijní indiány Severní Ameriky, kteří se dorozumívali podobným způsobem.

Zpočátku neopevněná ohniště byla později nahrazena strážními věžemi. Jednotlivé stanice byly vzájemně spojeny takzvanými průseky. Nejznámější probíhal od východu na západ podél dnešní spolkové silnice Bl v Severním Porýní-Vestfálsku (Geise, 1996, s. 61).

Údajně barbarští Keltové obchodovali již s vysoce specializovanými výrobky ze skla a vlastnili sklářské hutě, „které zvládaly technicky složitou výrobu bezešvých, plasticky a barevně zdobených prstenů a znaly chemické složení barev. Římané znali jen slepované prsteny a ani moderní imitace zdaleka nedosáhly elegance keltských vzorů“ (Rieckhoff/Biel, 2001, s. 241).

K předávání zpráv používali Keltové skleněné koule, které jsou dnes známé pod označením ševcovské, protože se do zavedení elektřiny používaly v ševcovských dílnách.

Před svíčku umístili ševci kouli naplněnou vodou, aby s její pomocí zaměřili svazek paprsků podobně jako světlometem na určité místo na pracovišti; Keltové používali stejný systém k přenosu zpráv na dálku mezi stanicemi.

Společnost EFODON podnikla praktické pokusy a bez problémů vysílala signály až na vzdálenost více než sedmi kilometrů. Za dne, když svítí slunce, je možné posílat signály také zrcadlem nebo jako kouřové signály. Současně s použitím skleněných koulí se patrně budovaly také signální věže, protože k vyslání zpráv bylo třeba paprsky zaměřit a fixovat na vzdálenost několika kilometrů a také chránit otevřený oheň před větrem.

Signální stanice z předkřesťanské doby, používané v některých případech také k akustickému předávání zpráv, byly v mnoha případech později přestavěny na kostelní věže.

Naše staré kostelní věže jsou často původně keltské stavby, vyznačující se jiným stavebním slohem než vlastní stavby kostelů, které k nim byly později připojeny. V kostelních věžích nezřídka vidíme později proražené okenní otvory. Keltské signální věže totiž neměly na úrovni země žádný vchod, protože zprávy musely být předávány i v případě vážného ohrožení a takto nebylo v případě kmenových válek tak snadné věže dobýt. Personál byl vytahován na horní plošinu v koších. Zabraňovalo se tím i falšování zpráv.

Misionáři šířící křesťanství římskokatolického směru měnili v pohanských zemích signální věže na kostelní (aby zachovaly kontinuitu kultovního místa), takže nepřátelský zpravodajský systém údajných pohanů buď zničili, nebo používali zčásti tajně nadále, protože obsazené staré církevní věže byly vzájemně na dohled (Geise, 2000).

Transatlantické signální věže

Uwe Topper mě informoval o již starších objevech věží bez dveří, které se v dlouhých řadách táhnou přes celý Iberský poloostrov až na druhou stranu Pyrenejí. Zdá se, že je lze přiřadit dvěma rozdílným, různě starým systémům. Starší z nich spojuje Topper s keltskými, keltiberskými či předkeltskými kulturami, mladší s islámem (Topper, 1977, s. 171n.).

Podle byzantských pramenů existovalo v 9. století optické signalizační zařízení přes celou Malou Asii až do Konstantinopole. Původně hlavní funkce signálních věží nebyla dosud oficiálně uznána. Optické a akustické signály používali za války k předávání zpráv již Rekové. Například vpád nepřátelských vojsk ohlašovaly za dne kouřové a v noci ohňové signály. K předávání písmen sloužily pochodňové telegramy. V Lexikonu antiky se potvrzuje, že středomořské pobřeží Malé Asie, Španělska a severní Afriky bylo pokryto signálními stanicemi (Irmscher, 1984, s. 520) – na územích, která byla předtím keltská.

Alespoň v jednom případě je v keltské zemi uznán fungující zpravodajský systém, prohlášený ovšem za římský. V Bertelsmann Lexikon Geschichte (1996, s. 484) se dočteme: „Limes neplnil jako prvořadou funkci opevnění, ale také funkci komunikační. Jako pozorovací linie byl totiž limes vybaven strážními věžemi, které stály na dohled (200-1000 metrů) a vyměňovaly si informace kouřovými a světelnými signály.“

Pokud kostelní věže později využívané jako signální věže opravdu sloužily předávání optických informací, musely být zřizovány v určitých vzdálenostech tak, aby byly na dohled.

Goslar Carstens (1982) prozkoumal polohu několika tisíc starých kostelů ve Skandinávii a v severním Německu. Bylo přitom zjištěno, že vzdálenosti mezi starými kostely se neustále opakují. Název výzkumu Plánovité budování pohanských svatyní u Skandinávců, Frísů a Sasů (Carstens, 1982) zdůrazňuje nadregionální charakter plánování a zaměřování, jehož by vlastně barbaři severní a střední Evropy ani neměli být schopni. Římská papežská církev sice postavila na starých posvátných místech nové kostely, ale velice staré věže, jak jsme o nich mluvili, byť později přestavěné na věže kostelní, existovaly již dávno před začátkem feudalismu a staly se bezmála součástí starých kultovních míst.

Pouze shora přístupné signální věže existují i v Americe. V Gallina Canyon, v severozápadní části amerického státu Nové Mexiko, stálo na území 56 krát 80 kilometrů asi 500 věží. Frank C. Hibben z University of New Mexico zveřejnil článek o Tajemství kamenných véží již 9. prosince 1944 v novinách The Saturday Evening Post, vycházejícím v milionovém nákladu. Tyto kamenné věže stály jednotlivě či ve skupinách, vždy na vyvýšených místech jako „hrady na okraji skály“.

Jejich budovatelé byli označeni jako gallinský lid. Znalostí o largogallinské kultuře je dodnes poskrovnu. Teprve v roce 1979 vyšel o věžích novější článek Jamese Mackeyho a Rogera C. Greena v American Antiquity (sv. 44, s. 144-154). Arizonská státní universita mi poskytla výsledky výzkumu o nálezech koster se zlámanými a zčásti spálenými kostmi (Turner a kol., 1993).

Ve svém standardním díle Southwestern Archaeology zdůrazňuje John McGregor gallinskou fázi, jez není pro tento kraj typická, a uznává jedinečnost věžních konstrukcí. Tyto obranné věže se opravdu podobají keltským signálním věžím: mají většinou čtvercový půdorys, vzácněji se zaoblenými rohy – ale žádné dveře! Jedinou možnost, jak se dostat dovnitř, nabízel žebřík vedoucí na střechu a další žebřík do nitra věže.

Na skutečnost, že mounds a jiné vhodné topografické body byly používány k přenosu signálů, upozornil již Kendrick Frazier (1986). Jiní (Ellis, 1991) prozkoumali věže gallinského typu z hlediska možnosti přenášení zpráv a Linda Cordellová (1989) zkoumala souvislost mezi starými severoamerickými cestami a signálními stanicemi.

Prehistorik, profesor Roger C. Green (University of Auckland), nedávno datoval „poorly understood (sotva pochopenou) gallinskou kulturu“ do 12. až 13. století. Odkud se tehdy vzala? Srovnávání keramiky dává tušit souvislosti s oblastí Mississippi, kterou bylo snadné dosáhnout lodí od Atlantiku.

Na jihozápadě USA vybudovala téměř neznámá kultura také systémy cest, pokrývajících jako pavučina celou zemi. Great houses, několikapatrové prehistorické příbytky, „byly spojeny se vzdálenými lokalitami a podobnými velkými obytnými komplexy sítí inženýrsky pečlivě naplánovaných cest, jež se táhly do vzdálenosti stovek mil“ (Archaeology, sv. 52, 1/1999).

V údolí Chaco River je dodnes téměř sto úseků cest, založených koncem 11. a ve 12. století na rozhraní dnešních amerických států Utah, Colorado, Arizona a New Mexico. O této vyspělé městské kultuře nevíme ani, jak si říkali její nositelé: jméno Anasazi pochází od indiánů kmene Navajo a znamená zhruba „předkové“. Kromě několikaposchoďových kamenných domů budovali v kraji kolem Hovenweep v Utahu kamenné věže na půdorysu tvaru kruhu, písmene D nebo obdélníku, o jejichž účelu vzniklo hned několik teorií. Komplex byl obýván od roku 900 až do nástupu velkého sucha kolem roku 1276.

Barbaři písma znalí

Ačkoli Keltové údajně neuměli psát, jak se kategoricky tvrdí, v jednom oppidu na pravém břehu Rýna se našly psací potřeby. Také Caesarova zmínka o archivech Helvétů (Zápisky o válce galské 1.29,1), kteří před jeho údajným příchodem žili v jižním Německu, opravňují k domněnce, že vyspělá správa s písemnými záznamy existovala na těchto územích již před jejich dobytím Římany (Rieckhoff/Biel, 2001, s. 220).

K předávání zpráv světelnými, zvukovými a kouřovými signály potřebujete určitý druh Morseovy abecedy. Copak Keltové znali morseovku? Teoreticky vzato, mohli ji znát, vždyť znali takzvané oghamské písmo (Geise, 2000, s. 124). To je druh alfabetického písma, který je doložen na nejstarších památkách irského jazyka (okolo 4. století) a Morseově abecedě se velice podobá.

Obr. 15: Ogham. Mladší oghamské písmo se samohláskami (vlevo) a také v Německu se vyskytující staronordické písmo tifinag Berberů (vpravo nahoře). V Penobscot Bay na Crow Island (Maine) byl dlouhá léta znám nápis, jenž byl teprve v roce 1981 identifikován jako severské písmo tifinag (vpravo dole: zdroj: Fell, 1982, s. 117).

Jak staré oghamské písmo ve skutečnosti je, nikdo neví. Ve Skotsku jsem viděl několik piktských kamenů, jejichž styl je irským oghamským nápisům více než podobný. Avšak protože o piktském jazyce nic nevíme, byly všechny pokusy o překlad zatím bezúspěšné.

Dvacet znaků oghamské abecedy tvoří až pět zářezů či čar, které jsou uspořádány podle nějaké střední linie, například svislé hrany stojícího kamene. O oghamském písmu se často zmiňují staré irské mýty. Podle záznamu Immrain Brain (Branova cesta) z 8. století – celý příběh pochází jednoznačně z předkřesťanské doby – napsal Bran padesát či šedesát čtyřřádkových básní v oghamském písmu. V Táin Bó Cuailnage (Coolyeho loupež dobytka) posílá Cúchulain nepřátelům v oghamu výzvy a výstrahy (srv. Éllis, 1996, s. 180).

Protože se oghamské písmo Keltů v Evropě nebere vážně, nejsou podobné nálezy v Americe už vůbec ani zaznamenávány ani komentovány. Až do nedávné doby, tedy už dlouho po příslušných objevech, bylo toto písmo pokládáno za pouhé nesmyslné čmáranice. Ba dokonce i čárové kresby jako rytiny ve skalách, které často znázorňují stylizované lidi a zvířata, představují texty v oghamu – jak bylo uznáno až později po prvních objevech.

Oghamské písmo původně tvořilo 15 souhlásek. Pět samohlásek (A, U, O, E, I) přidali až o několik staletí později benediktinští mniši, aby se písmo lépe shodovalo s řeckou a latinskou abecedou. Velmi zajímavé a důležité je, že oghamské nápisy nalézané často především ve státech Nové Anglie, v Oregonu, Washingtonu a Nevadě (USA), ale též v Britské Kolumbii (Kanada) jsou často tvořeny ze souhlásek, bez pěti samohlásek přidaných později benediktiny.

Blízko Peterboroughu v kanadském Ontariu lze vidět stovky skalních kreseb, jež ukazují obrazy ze staroseverské mytologie. Vidíme tam i sluneční člun, jenž odpovídá jednomu vyobrazení z doby bronzové ve Švédsku. Je zajímavé, že v Peterborough Site jsou vedle oghamských nápisů i nápisy v tifinagu. Ačkoliv toto písmo dodnes používají Berbeři žijící v pohoří Atlas, je severského původu. Najdeme ho jak na skandinávských skalních obrazech z rané doby bronzové, tak i na severoamerických a kanadských skalních obrazech z doby kolem roku 1700 př. n. 1. Po úspěšném odražení útoků spojených severských mořských národů a Libyjců kolem roku 1200 př. n. 1. (tj. ve 4. století př. n. 1. podle experimentální časové škály) na Egypt (Ramesse III.) se mořské národy zčásti usadily na rozlehlém severoafrickém pobřeží a v Levantě.

Byli zahnáni i do Ameriky? V Rocky Neck, poblíž Gloucesteru, byla na atlantickém pobřeží Massachusetts nalezena severská kamenná sekyra, která nese nápis v písmu tifinag (foto 22). Sekera je uložena v Goodwin Collection v Hartfordu (Connecticut).

Nápisy byly nalezeny i v Jižní Americe: „Ruth Verrilová nalezla 240 kilometrů od Cuzka v bolivijských Andách předincký nápis, který určila jako formu archaického lineárního písma, jež musí pocházet z dob Meniho, tedy z doby kolem roku 2900 př. n. 1. Část nápisu říká, že v zemi soumraku, pod vedením Gin-Tiho, v doprovodu boha ohně Mena kolonie údolí Indu.“

Obr. 16: Sluneční čluny

V Peterborough Site v Ontariu (Kanada) se mezi stovkami údajné indiánských skalních kreseb se staroseverskými motivy nachází loď (vpravo), jenž se podobá příslušnému vyobrazení (vlevo) v Bohusldnu ve Švédsku. Nápis v tifinagu u kanadské lodi z doby bronzové lze číst „Kjol ve logi“ (loď se zářivou standartou) (Fell, 1986, s. 307).

Tyto nápisy jsou sumerské, tedy středoevropské, a tedy. spřízněné se semitskými jazyky, napsal bývalý profesor klasické arabštiny Marcel F. Homet (1958, s. 263), jenž dále pokračuje (s. 283): „Jen tak mimochodem bych chtěl podotknout, že pomineme-li všechny ideogramy, pak mezi 75 prehistorickými brazilskými písemnými znaky s jistotou najdeme 15 takových, které jsou totožné s krétskými, a dalších 19, které se jim velice podobají.“ Podle Hometova odhadu jsou však brazilské písemné znaky o pět až šest tisíc let starší než středomořské.

Profesor Karl Stolp objevil u Santiaga de Chile libyjský nápis. Podrobnosti zveřejnil Stolp v místním vědeckém časopise vycházejícím v němčině (Stolp, 1989). Lidé, kteří psali v Jižní Americe libyjskými znaky, mluvili očividně hamitským jazykem ze severní Afriky.

Jestliže severské a středomořské národy dopluly až do Ameriky a Keltové měli vyspělou kulturu s vlastním písmem a dálkovým obchodem sahajícím až do Středomoří a severní Afriky, takže navzdory římskému pojetí nebyli žádnými barbary – vždyť to oni naplánovali a postavili římské silnice –, pak se naskýtá otázka: Kdo to byli Římané doopravdy?

3. Hádanka Řím

Profesor Marcel F Homet (Universita Alžír) líčí svou výzkumnou cestu do Amazónie: „Tyto urny, které jsme poprvé objevili v severní Amazónii, jsou však stejné jako etruské urny z Itálie a urny z Německa, jež byly nalezeny v Lužici. Podobají se rovněž urnám z francouzské Bretaně z keltského období. A všechny tyto urny jsou sestry prehistorických krétských uren, které byly vyrobeny nejméně 3000 let před Kristem. Při srovnávání této keramiky jsem si musel vzpomenout na objev svého přítele, badatele Waterlota, jenž nalezl v roce 1905 v Dahomé (dnes africký Benin, HJZ) antropomorfní urnu. Ta je dnes v Musée de 1’homme v Paříži a vykazuje nepopiratelnou podobnost s urnami nalezenými v Amazónii“ (Homet, 1958, s. 258).

Starověké zříceniny

Ve středověku bylo Věčné město po jistou dobu neobydlené, až ho nakonec velké zemětřesení v polovině 14. století obrátilo v prach a popel. Když pak katolická církev opustila roku 1377 francouzský Avignon a vrátila se do Říma, dal papež Martin V. od roku 1417 podniknout vykopávky, které měly starověký Řím odkrýt.

Přírodní katastrofy postihly i další města v Itálii, v severní Evropě včetně Grónska, ale i v Řecku, ba ve všech zemích kolem Středozemního moře. Na pobřeží Severního moře ukrajovaly ostrovy i pevninu obrovské záplavové vlny. Zdá se, že mocné otřesy postihly Evropu znovu v letech 1348 až asi 1360. Několika otřesy byla například zničena kdysi římská Basilej. Taková zemětřesení – rozdělená na delší dobu – vysvětlují silné poničení antických památek okolo Středozemního moře. Spolu s řáděním živlů decimoval obyvatelstvo Evropy, Přední Asie a severní Afriky mor.

Po vpádu Gótů roku 410 se prý Řím nezadržitelně rozpadal. Po dobytí Byzantinci roku 552 „se Řím rozpadal stále rychleji a měnil se v trosky“ (Gregorovius, 1978 I, s. 231). Kolem roku 600, za Řehoře I., „se město měnilo každým dnem více a více ve zříceniny a nebylo záchrany“ (Gregorovius, 1978 I, s. 282). Podle těchto zpráv „ležel Řím na zemi jako vyhořelý popel dějin“ (Gregorovius, 1978 I, s. 291). Podle Bertelsmann Lexikon Geschichte činil počet obyvatel k roku 1530 pouhých 30 000 hlav. Akvadukty již nefungovaly a hromady sutě a odpadků ležely do výšky městských hradeb (Duncan, 1998, s. 265). Hlavním městem Itálie se Řím stal teprve roku 1871. Jak dlouho bloudil Řím v podobě antických zřícenin staletími bez dějin? Pak se náhle Řím zaskví v plném světle, jako by na něj náhle padla záře reflektorů: dne 25. prosince 800 korunoval papež Lev III. Karla v Římě římským císařem. Vážně? – musíte se hned mimoděk zeptat.

Bez korunovace Karla Velikého římským císařem by Řím zůstal temným, neobydleným městem zřícenin.

Francouzský král Karel V., vládnoucí v létech 1364 až 1380, vytvořil okolo Karla Velikého (Charlemagne) skutečný kult, a to 550 let po Karlově smrti (Lejeune/Stiennon, 1967, s. 225)! Skutečný důvod této systematické inscenace je patrný v ostrém světle zde načrtnutého rozvoje moci římského papeže, k němuž došlo teprve počátkem druhého – a nikoli v prvním! – tisíciletí; budeme o něm ostatně ještě diskutovat. Aby scénář pěkně zaokrouhlili, hledali pak humanisté i náhodně po staletích rukopisy, které se někde jen tak povalovaly a dokazovaly Karlovu existenci.

Podle dr. Heriberta Illiga (1996) představuje na události relativně chudé období let 614 až 911 imaginární čas, který je nutno z evropských dějin vyškrtnout. Mikrohistorický výzkum malé oblasti okolo Cluny dokazuje, že starověká společnost byla kolem roku 1000 náhle pohřbena a znenadání se objevuje společnost feudální (Bois, 1993, s. 115). To by znamenalo, že raný středověk zmizí a že po pozdní antice bude na západě následovat hned vrcholný středověk, jenž podle konvenčního nazírání začíná kolem roku 1000.

Středověké listiny mají až příliš často špatné nebo změněné datování. Wilhelm Kammeier (1889-1959) pokládá celý středověk před rokem 1300 za zfalšovaný nebo alespoň pokroucený; vytvořili ho v 15. století humanisté věrní církvi. Ke znovuoživení nebo panenskému startu Říma došlo teprve s nástupem renesance díky mocným a nádherymilovným renesančním papežům Alexandru VI. (1492-1503), Juliu II. (1503 až 1513), Lvu X. (1513-1521) a Klementu VIL (1523-1534).

Etruský Řím

Jak ukazuje Livius keltskou bájí o Bellovesovi a Segevesovi (V, 33-35), sídlili Keltové již kolem roku 600 př. n. 1. v alpských údolích, tedy již v době založení Říma.

Nové založení Říma na troskách ještě staršího sídliště se připisuje Etruskům v 7. až 6. století př. n. 1. Etruská expanze na jih do prostoru Latia a Kampánie způsobila, že „již existující sídliště byla nově zakládána a organizována jako města (mj. Řím, Praeneste, Capua, Pompeje)“ (Bertelsmann Lexikon der Geschichte, s. 228). Kromě toho jen Etruskové měli technické znalosti, aby kolem roku 600 př. n. 1. vysušili Forum. Zhruba v letech 575-470 př. n. 1. vládl v Římě královský rod Tarquiniů, a ten byl etruský, nikoli římský.

„Městská pospolitost, jak ji známe z nejstarších politických dějin Říma, tedy z království, nemohla bez pomoci Etrusků vzniknout. S městskou sídlištní formou se totiž od 9./8. století př. n. 1. setkáváme bezprostředně na sever od Říma, a to v Etrurii; naproti tomu první řecké město leželo stovky kilometrů dál na jih (Kýmé na severním okraji Neapolského zálivu). Etruský je i název Roma, který je odvozen od etruského rodu Romuliů; mytický zakladatel města Romulus je tedy Romulius. Etruské jsou i panovnické insignie, zlatý věnec, zlatem obšitá purpurová tunika a rovněž zdobený purpurový plášť, boty kothurny, svazek prutů se sekyrou (fasces) a skládací křeslo (sella curulis); dále též pomocníci při výkonu úřadu, liktoři, a zvyk triumfu a celé státní divadlo se znameními, jejichž pomocí se zjišťovala vůle bohů. Můžeme předpokládat s pravděpodobností hraničící s jistotou, že vlastní založení mě
sta (Říma, HJZ) bylo dílem nějakého Etruska, jenž jako vládce. řídil nový politický útvar. K tomuto politickému aktu došlo někdy v 7. století př. n. 1.“ (Bleicken, 1982, s. 13n.).

Z politicko-vojenského hlediska byl „raný Řím rozdělen do tří velkých společenství, do kmenů Ramnes, Tities a Luceres, tedy do jednotek, které nesly etruská jména“ (Christ, 1979, s. 16).

Vývoj ve střední a severní Etrurii začal podle všeho později jako druhá kolonizace Pádské nížiny a liší se tak od jižní (Torelli, 1998, s. 208), k níž patřil Řím.

Etruskové, organizovaní do konfederace jako svaz dvanácti měst (Dódekapolis) jsou sotva známí z vlastních písemných dokladů nebo zpráv řeckých a římských autorů, ačkoliv v tu dobu už existovalo etruské písmo i bohaté písemnictví. Mnohem spíše je známe díky vynikajícímu uměleckému dědictví, jehož styl vypadá prařímsky.

Ačkoli se v etruském jazyce dochovalo asi 10 000 nápisů a je známá i abeceda, nepodařilo se je definitivně přeložit. Je to proto, že se volí chybné východisko (srv. Knauer, 1998)? Etruský jazyk představuje v ita-licky hovořícím okolí cizorodý prvek. Na italské půdě je další podobně cizorodý jazyk doložen na území Raetů, v oblasti severoitalských Alp. „Další stopy najdeme na egejském ostrově Limos. Archeologové tam nalezli nápisy z 6. století př. n. 1., jejichž jazyk je blízký etruštině“ („BdW“, 8/2002, s. 71).

Jedna věc je zajímavá: Dnešní spisovná italština má kořeny v toskánském nářečí, nikoli v úřední latině.

Etruština se podobá rovněž baskičtině, jazyku, kterým mluví ještě asi600 000 lidí na španělsko-francouzském pomezí (na sever i na jih od Pyrenejí) a jenž je pozůstatkem předindoevropského prajazyka v Evropě, který na rozdíl od etruštiny unikl zničení vlivem christianizace a představuje jazykový ostrov.

Hrabě de Carency konstatuje: „Berberština, tamatšek (jazyk saharských Tuaregů), euskara (baskičtina) a určitá slova ve staré galštině vykazují nepopiratelnou příbuznost s indiánskými dialekty v Severní i Jižní Americe“ (citováno v: Homet, 1958, s. 48). To jsou pozoruhodná zjištění o starých jazykových paralelách v Americe a v Evropě.

Testy DNA u národů Basků, Walesanů a Irů, které nebyly nikdy romanizovány, ukazují na společné předky (Proceedings of the National Academy of Sciences, 24. 4. 2001, sv. 98, s. 4830 až 4832). „Podle genetických studií byla západní a severní Evropa osídlena z iberskojiho-francouzského prostoru. tři čtvrtiny dnešních Evropanů pocházejí v ženské linii přímo od starých Evropanů. (a) jsou úzce spřízněny s Basky“ (SpW, květen 2002, s. 44). Navzdory dosavadní představě zde šlo o homogenní substrát evropského obyvatelstva.

Mořský národ Etrusků

Původ Etrusků zůstává oficiálně záhadou. Mezi mořskými národy známými z egyptských pramenů, které musely po neúspěšném boji s Ramessem III. táhnout dále, měly být podle některých vědců kmeny Tyrsenů, Tyrrhénů čili Etrusků. S tímto předpokladem souhlasí také doba, kterou uvádí Hérodotos pro příchod Lýdů do Itálie.

V každém případě je pravda, že Etruskové byli silně helenizovaní a přece docela odlišní. Na etruských pohřebištích (nekropolích) bylo ukryto více řeckých váz než v leckterých řeckých hrobech. Etruskové uměli mistrovsky zpracovávat kovy, zejména zlato. Římanům údajně zanechali zaměřovací zařízení zvané groma (latinsky gromaticus), jež jim dovolovalo stavět rovně a v pravých úhlech. Jinými exportními technickými obory Etrusků bylo umění stavět přístavy a silnice, jistý druh vodováhy, zpracování terakoty, stavba mostů a podzemní kanalizace.

Jde vlastně o typicky římské dovednosti a výdobytky. Také vysušení římského fora stavbou impozantní stoky Cloaca Maxima bylo typicky etruským podnikem. „Etruští přistěhovalci a návštěvníci, jejichž pobyt ve městě je doložen existencí Etruské ulice, se postarali o to, aby se Řím pomalu vyvíjel z etruského města na etruský městský stát. Avšak Řím přesto nebyl etruská kolonie.“ (Grant, 1995, s. 109). Ovšemže ne, vždyť Etruskové Řím znovuzaložili na již existujících ruinách. „Etruský vliv se v římské společnosti velmi silně prosadil.

Obr. 17: Cloaca Maxima Největší stoka Říma byla postavena Etrusky kolem roku 300 př. n. 1. jako klenutá kanalizace vedoucí do Tiberu. Umění klenby není římskou vymožeností.

V posvátném okrsku Sant-Omobono u přístavu stály etruské sochy z 6. století a chrám Jova, Junony a Minervy. byl největším chrámem v etruském slohu, jaký byl kdy postaven“ (Grant, 1995, s. 110).

Vyvstává otázka, zda zde nedochází k zásadní záměně. Silnice a vodovody stavěli Etruskové již při založení Říma. Na druhé straně bylo i římské umění silně vázáno na etruské a řecké vzory. „V plastice převládalo prosté přejímání a napodobení a přetváření řeckých vzorů pro dekorativní účely, přičemž sběratelská vášeň spolu s reprezentativními hledisky a čirým snobismem měnila Řím na muzeum řeckého umění“ (Irmscher, 1984, s. 483). Člověka hned musí napadnout: Řím jako starověké muzeum řeckého umění.

Římské dějepisectví překypuje rozpory a zdánlivě bezmezným přeháněním. Vždycky jsem se nestačil divit, proč kartáginský vojevůdce Hanibal (247/246-183 př. n. 1.) táhl za druhé punské války přes alpské ledovce a nesvěřil se raději svému silnému loďstvu, nenapadl Řím z moře a nepřistál někde na italském pobřeží.

Proč uzavřelo Kartágo jako dominantní námořní velmoc s tehdy nevýznamnou provinční mocností Římem již v roce 509 a 348 př. n. 1. smlouvy o zakázaných zónách až po Gibraltar, když v tu dobu žádné významné římské loďstvo neexistovalo? Vždyť to bylo zřízeno teprve v roce 260 př. n. 1. údajně jako kopie sériové postavených punských lodí.

Nakonec však, jako by to byla nejobvyklejší věc na světě, zvítězil římský národ startující jako fénix z popela, nad tehdejší námořní mocností, která s převahou vedla.

Avšak stavěli Římané opravdu lodě podle punského vzoru? Nehrozí při nálezech takových lodí na mořském dně nebezpečí, že je zaměníme? Nebo jde o šikovný šachový tah pozdějších padělatelů dějin? Neboť když některý národ resp. kulturu představuje jen jediný produkt, jenž je jako fata morgana, těžko odolají padělatelé příslušného národa pokušení si další originály vyrobit. Ty si lze přičarovat naprosto fiktivně tím, že se uznávané originály jiných starých kultur jednoduše obdaří jiným původem: prostě se přelepí etiketa, zamění se jednoduše punské za římské. Vždyť originál zůstane originálem. Když si uvědomíme, že Etruskové byli v tu dobu již definitivně námořní mocností, nabudou také smlouvy mezi Římem a Kartágem fakticky jiný smysl. Proč neuzavřela pozemní mocnost Řím příslušné smlouvy nejprve s námořním národem Etrusků sídlícím v bezprostředním sousedství?

Proto neudiví, že Etruskové (řecky Tyrrhénoi) – a nikoli Římané – ve spolku s Kartágem v námořní bitvě u Alalie (dnes Aleria na Korsice) proti kolonistům z maloasijské Fókaie řecký vliv zatlačili a dokázali získat nadvládu nad Tyrhénským mořem, jež nese jejich jméno (Bertelsmann Lexikon Geschichte, s. 228).

Pyrrhovo vítězství, Fókajských u Alalie zpečetilo dorozumění mezi Etrusky a Kartaginci, jež, jak se zdá, mělo přetrvat dlouho a jež ještě Aristoteles (Pol. III, 9, 1280a. 38nn.) označuje jako ‚obchodní smlouvu‘ a ‚dohody o dovozech‘. Tato dohoda se patrně svým charakterem nijak nelišila od slavné římsko-kartáginské smlouvy, jež je datována k roku 509 př. n. 1. (Torelli, 1998, s. 212).

Podle mého názoru byla původně smysluplná etrusko-kartáginská smlouva dodatečně vydávaná za římsko-kartáginskou. Podvod s nálepkou nejprimitivnějšího druhu, kdy místo „etruský“ bylo jednoduše použito označení „římský“

Za prvé je jasné, že dálkový obchod s luxusním zbožím neprovozovali Římané, ale Etruskové: „Ze severní Evropy do Středomoří se dovážely kožešiny, kovy a jantar“ (Bertelsmann Lexikon Geschichte, s. 228).

Řecký historik Diodóros žijící v 1. století na Sicílii píše, že Etruskové vedli s Kartaginci spor o vlastnictví nějakého ostrova v Atlantiku. Etruskové měli lodi schopné plavby po širém moři a přeskočit do Ameriky bylo technicky možné. Námořní moc či dokonce námořní nadvláda Etrusků (Tyrhénů) byla později označována jako thalassokracie. Nemohla tak brzy, účinně a s převahou vstoupit na jeviště dějin, kdyby za sebou neměla dlouhou a důkladnou přípravu. Plavba loděmi po širém moři vyžadovala dlouhý vývoj a vážné důvody.

Množství předmětů řeckého, orientálního, egyptského či punského původu bylo dovezeno především na tyrhénských lodích. Etruskové reagovali velice citlivě na všechny podněty. Když se ve Středomoří stalo módou řecké umění, rádi se připojili.

V každém případě dlouho zažitá ortodoxní představa o postupně napřed mínójské, později fénické a nakonec řecké převaze na moři neodpovídá skutečným, daleko složitějším poměrům.

Máme i tady co do činění s obrovským podvodem s nálepkami? Stala se z Řeky ovlivněné etruské společnosti dodatečně ve 2. století společnost římská s dvojjazyčnými Římany a smíšenou řecko-římskou kulturou (srv. Irmscher, 1984, s. 484)? Dvojjazyčnost (řecká a latinská) byla u vzdělanců údajně pravidlem (Irmscher, 1984, s. 483). V Lexikonu antiky (s. 483) se potvrzuje: „Stejně jako v jiných oborech stali se Řekové ve 3. století př. n. 1. učiteli a vzory svých přemožitelů i na poli literatury.“ Analogicky by museli Američané po druhé světové válce převzít německou kulturu a mluvit německy.

Staré obchodní cesty

Zájmem řeckých obchodních aktivit „je spojení s rozsáhlou obilní komorou Pádské nížiny a s ‚barbarskou‘ střední Evropou, v níž je dnes doložena pozoruhodná přítomnost etruského obchodu podél některých velice starých větví jantarové stezky“ (Torelli, 1998, s. 210). Nejstarší jantarová stezka sahala od Baltu k ústí Pádu – proto je v řeckých bájích ústí Pádu vlastí jantaru – a na tuto cestu navazuje jiná, která vedla přes Apeninský poloostrov k Pise. Ale civilizační prvky se odtud k Italikům dostat nemohly. Právě naopak, podle Theodora Mommsena (první kniha, 1902, s. 95) přinesly do Itálie to, co se tam později vůbec ze zahraniční kultury dostalo, národy plavící se po moři.

Překladištěm pro mezinárodní obchod byl v 5. století př. n. 1. etruský vnitrozemský přístav Forcello v Pádské nížině, šest kilometrů na jih od Mantovy. Archeolog, profesor dr. Rafaele, popisuje úlohu přístavního sídliště takto: „Forcello spojovalo různé světy. Důvod, proč si Etruskové vybrali tuto lokalitu, je nabíledni: otvírá komunikační cesty. Z Řecka se obchodovalo přes přístavy na Jaderském moři až do Forcella; zde začínaly pozemní cesty směrem na Lago di Como a přes Alpy do Burgundska“ („BdW“, 8/2002, s. 66).

To je zajímavé zjištění, neboť etruský obchod přes Alpy až do Švédska, Anglie, Španělska a na Ukrajinu je potvrzen, stejně jako již existující obchodní cesty. Postavili římské silnice ve skutečnosti Etruskové a Keltové? S tím by byla v souladu Liviova (V, 33, 11) poznámka, podle níž Raetové, národ ve střední části východních Alp, byl pozůstatkem usedlého – nikoli těmito kraji procházejícího – etruského obyvatelstva, neboť Etruskové přišli přece do Itálie po moři.

K řeckému vínu a oleji byly na vozy nakládány etruské výrobky jako keramika a šperky a nabízeny keltským knížatům na sever od Alp. Keltogermáni měli o středomořské umění a způsob života veliký zájem. V souvislosti s obchodními cestami, po nichž se dalo cestovat již kolem roku 600 př. n. 1. si vzpomínám na hrobky s votivními dary v podobě technicky vyspělých čtyřkolých vozů halštatské kultury z 8. až 6. století př. n. 1. Vozy přidávané do hrobů určitě nebyly žádnými podivnými kultovními předměty, ale odkazem na čilý dálkový obchod fungující s vozy se čtyřspřežím, které jezdily po starých, již existujících keltoger-mánských silnicích, jimž se chybně říká rovněž římské.

Pokud jsou naši předkové popisováni jako leniví, na medvědích kůžích se povalující barbaři, jde jednoznačně o průhlednou propagandu zainteresované strany, humanistů snažících se na jedné straně zdůvodnit glorifikaci antiky a na druhé straně vyvolat dojem pradávného Říma zahaleného nimbem svatosti, jak to odpovídalo zájmům římské papežské církve. Když se pak do řetězu doplnily další články, byly k vymyšleným římským dějinám paralelně sestaveny i paralelní dějiny církve s podobně dlouhou tradicí.

Údajně římské umělecké předměty pocházejí buď od jiných starověkých národů (Etrusků, Reků), nebo byly dokonce v 15. století jako vlastní stylový výtvor nově vytvořeny. Tato nová umělecká díla tvářící se starověce, jež byla od 15. století rovnou jako torza vyráběna v dílnách, působí často překvapivě moderně a čerstvě. Padělek je tedy stejný jako originál – široké pole působnosti a možnost bohatého výdělku pro umělce i obchodníky s uměním!

Hlavním dílem helénistického umění je Pergamský oltář vystavený v Berlíně. Je to padělek? Nebo vytvořili gigantický vlys rovnou torzovitě a dodali mu starou patinu? Za odlomeným mramorem se najde například detailně vypracované pozadí s povrchovou patinou (Topper, 2001, s. 4lnn.).

Římské fantomy

Hlavní třída Pompejí (Via dell’Abbondanza) probíhá přesně od východu k západu a tvoří střední osu pravoúhlého uličního systému nového města podle vzoru řeckého urbanisty Hippodáma z Milétu. Také další etruská města (například Marzabotto kolem roku 500 př. n. 1.) byla založena na půdorysu roštu.

V roce 63 postihlo Pompeje zemětřesení a v roce 79 je zasypal při výbuchu Vesuvu popel. Této okolnosti vděčíme za nápis a za poznání, že oským jazykem se psalo ještě v době zkázy Pompejí. Oskové byli indoevropský kmen hovořící jazykem osko-umberské skupiny, spřízněný se Samnity. Ti byli řeckou kulturou nejen ovlivněni, ale samnitskd kultura s helénistickou dokonce splývá a jazyk Osků byl rozšířen v celé jižní Itálii (Irmscher, 1984, s. 400).

Italický jazykový kmen je podle všeho „jazykově i geograficky nejbližším příbuzným Řeků; Řekové a Italikové jsou bratři, Kelt, Němec a Slovan jejich bratranci“ (Mommsen 1902, 1/2, s. 16).

Jižní Itálie a Sicílie byly, dokud je nepřevzal germánský kmen Langobardů, v řeckých rukou. Dosvědčuje to množství řeckých chrámů. „V emporiu Spina žije mimořádně aktivní střední třída smíšeného původu, která je složená z Etrusků a Řeků, ale také z Venetů a Umbrů a kulturně je silně poznačená Řeckem.“ (Torelli, 1998, s. 208).

Ačkoliv prý Římané jako údajná světová mocnost vládli od Černého moře přes Levantu po Atlantik, „z větší části severní Itálie severně od Apenin a Rubikonu patřila státoprávně definitivně k Itálii teprve od Caesarových a Augustových dob“ (Irmscher, 1984, s. 260). Krátce před změnou letopočtu byla severní Itálie ještě v keltských rukou a barbaři zavinili také podle všeobecného názoru zkázu Říma, který oficiálně dobyli roku 410 Visigóti za Alaricha, 455 Vandalové za Geisericha a 546 Ostrogóti za Totily; „město upadlo a v některých dobách nemělo více než 1000 obyvatel“ (Bertelsmann Lexikon Geschichte, s. 661).

Záhadné stavební slohy

Podívejme se nyní na typické římské stavební slohy zblízka. Římská kompozitní hlavice je tvořena směsí různých řeckých slohových řádů: iónského a korintského. Takzvaný římsho-dórský sloh se podobá nezdobnému slohu toskánskému (bez žlábků), a tedy etruskému slohu. Římsko-dórské sloupy nepředstavují římský, ale možná lehce modifikovaný řecko-dórský sloh, jaký se vyvinul snad ve Velkém Řecku (v jižní Itálii a na Sicílii), používaný podobně i Etrusky a díky obchodním a příbuzenským vztahům mezi kmeny známý také Keltogermánům.

Římské stavební slohy jsou až do 1. století etruské a řecké. I nadále se používá zejména toskánský stavební řád. Jovův chrám na Kapitolu byl prý obnoven v 1. století na etruských základech: „s řeckými spolii (sloupy), ale podle etruského vzoru s volným schodištěm a pódiem“ (Koch, 1998, I. s. 33). Wilfried Koch tuto myšlenku v knize Baustilkunde dále rozvádí: „Chrám udal směr všem pozdějším římským sakrálním stavbám. Kruhové stavby císařského období, počínaje Augustovým mauzoleem, stavěným od roku 28 př. n. 1., a ‚Andělským hradem‘, hrobkou císaře Hadriana, dobudovanou roku 139 n. 1. konče, všechny mají etruskou tradici, a dokonce i ‚Římská vlčice‘ je etruská plastika. V Augustově době (31 př. n.

1. až 14 n. 1.) ústí řecko-helénistické umění konečně a definitivně do římského“ (Koch, 1998, I, s. 30n.).

Řečtí kolonisté zanechali na levantském pobřeží římsky vyhlížejícístavby, jako například v Baalbeku (Libanon). Když jsem tuto působivou stavbu navštívil, musel jsem konstatovat, že Bakchův chrám nazvaný podle římského boha vína z 2. století, představuje korintský peripteros (řecký chrám se sloupovím po obvodu) s dvojitou řadou sloupů v čele. Proč vlastně nejpůsobivější, v řeckém slohu postavené římské chrámy stojí v údajných koloniích, jako v Libanonu, a ne v Římě? Byly snad římské kolonie koloniemi řeckými?

„Zdá se, že pro tvorbu mozaik na Předním východě. bylo až do 3. století charakteristické přidržování se helénistických tradic. Ve 4. století byly podlahy kryty geometrickým dekorem.“ (Zeitschrififiir klassische Archdologie, 12/IX/1999). Stavěli Římané prostě podle helénistických tradic bez vlastní invence? Nebo se tady spíš usadili řečtí kolonisté nazývající sami sebe Římany, kteří stavěli podle nového řeckého stavebního slohu, jemuž jednoduše říkáme římský?

Ještě poslední příklad: takzvaný Vestin chrám, kruhovou svatyni na Tiberu, obklopuje 20 korintských sloupů. Hlavice byly nasazeny teprve později, neboť jejich průměr neodpovídá dříkům sloupů. Hlavice byly doplněny teprve po roce 1400, když do Říma přesídlila papežská římská církev.

Franz Řeber v knize Rozvaliny Říma a Campagne (1991, s. 9) poznamenává: „Oživující roli v římské masové výstavbě bezpochyby sehrálo umění klenby, jejíž vynalezení bylo dozajista ve stavebním umění nejúspěšnější.“ Skoda je, že také umění klenby nebylo římským vynálezem, ale že je ovládali již v raně helénistické době Etruskové – používali je například při stavbě etruských akvaduktů. Krásná etruská oblouková brána stojí ve Ferentinu (Ferentinum).

Řecké velvyslanectví v Berlíně (www.griechische-botschaft.de) sdělilo: „Abychom doplnili obraz řeckého působení ve středověké Evropě, musíme se ještě zmínit o tom, že řeckou přítomnost lze kromě Itálie, Irska a Anglie doložit i v Galii, a tam nejvýrazněji v Trevíru, Bordeaux, Toulouse, Narbonne a Marseille, jak dokládají spisy např. Gennadia, Caesaria z Arelatu (502-542) nebo biskupa Germana Pařížského (555-576). Ale řecká kultura ovlivňuje výrazně po celé století i dvorskou kulturu karolinskou.“ (srv. Berschin, 1980).

Římské cihlové stavby

Staroorientální umění vypalování cihel prý kolem roku 1000 př. n. 1. v Řecku zaniklo. Údajně byla tato technika znovuobjevena o 600 let později, kdy ji s použitím hydraulických pojiv (vápno, cement) začali používat Římané. Tento způsob stavění (opus caementicum) se šířil od 2. století př. n. 1. a je pokládán za typicky římský. Jinými slovy: když se setkáme s cihlovými stavbami na maltu, připíšou se Římanům nebo se na ně v pohraničí pohlíží jako na převzatou techniku (mj. Treverové v Trevíru).

Kdo však nechce našim keltogermánským předkům přiznat již před změnou letopočtu vybudované kamenné stavby ze zdiva nasucho a kamenné stavby vyspárované maltou, jež doplňovaly dřevěné a hliněné stavby, ten musí pořádně mhouřit oči. Barbaři ovšem používali tuto stavební techniku pouze tehdy, když chtěli dodat zdivu mimořádnou pevnost, jako když například nacházíme pod některými z nejstarších venkovských domů základy, valy nebo signální věže, které byly později během christianizace z Říma přestavěny na kostelní věže.

V jiných případech se stavělo z hlíny (z proutí promazávaného hlínou), protože toto zdivo bylo teplejší a vypadalo lépe (elastičtěji). Názor, který mohu ze stavebně technického hlediska jen potvrdit. Vesničtí stavitelé tedy stavěli podle požadavků hliněné či hrázděné stavby (viz zobrazení na takzvaném sloupu Marka Aurelia) nebo těžké kamenné stavby s vápennou maltou i bez ní. Bylo by přímo groteskní dospívat podle hliněných zdí k závěrům o neznalosti a zaostalosti našich předků. Naši předkové stavěli podle potřeb domy přizpůsobené technicky přírodě – ani stopy po primitivních barbarech v ubohých chýších.

Ale jakmile se vedle dřevěné stavby najde i zdivo, hned všichni připisují tuto práci cizincům, buď Frankům, nebo když se nedá dřívější vznik popřít, pak Římanům – ale nikdy Keltům a Germánům. Tato hořká pravda představuje chtěný a inscenovaný omyl o keltogermánských stavbách z malty, jak ještě ukážu v souvislosti s anglickými římskými lázněmi.

Již sám archeologický pojem francký je produktem fantazie pocházejícím z dob počátků archeologie, kdy se přišlo na to, že řada nálezů z germánských zemí je stejná jako z oblastí západně od Rýna na franckém území. Jinými slovy, odborníci používají výraz francký nejen k označení časového období, ale po mém soudu chybně též k označení etnického původu. „Tito muži (počátků archeologie, HJZ), opojení nadhodnocováním cizího, románského umění vůči samozřejmě nižší germánské kultuře, ani na okamžik nepochybovali, že nálezům takové společné kultury musejí dát nikoli germánské, ale západofrancké označení“ (Teudt, 1931, s. 110).

Podívejme se podrobněji na nejstarší kostely ve starých saských zemích, jimž se přisuzuje doba výstavby před rokem 800. Nad tímto datováním ani nad zdánlivou skutečností, že o těchto starých základových zdech domů musíme uvažovat jako o postavených s použitím malty, senikdo nepozastaví. Ale přisuzovat takové zdi osmému století je podle tradičních názorů vlastně nemozné\

Podléháme kolektivně produkovaným kulturně historickým omylům, jež z tohoto dogmatu vyplývají. Vždyť, jsouce ovlivněni sebejistě přednášenými dogmaty po jejichž důvodech se nikdo neptá, zapomněli jsme na jakoukoli logiku. Nikoho nenapadlo, že těmito dogmaty se stává více než jeden kulturní krok – a to nejen ve střední Evropě – závislým na přítomnosti pouhých několika misionářů, a to ještě ne všech, ale jen římsko-franckých resp. římsko-papežských misionářů, a úplně se pomíjí působení iroskotských mnichů keltské tradice. Karel Veliký a frančtí válečníci a pochopové měli jiné starosti, než aby nabádali Sasy stavět s použitím malty. Jako by dolnosaský rolník neměl v 8. a 9. století nic jiného na práci než strhnout otcovský dům a postavit ho znovu na základovém zdivu s maltou!

Podobně mají historikové problém s jedinečnými stavbami v Comalcalku (Mexiko), postavenými z pálených cihel, tedy z typicky římského stavebního materiálu; stavby jsem navštívil a ještě je popíšu podrobněji. Ve střední Evropě by se tyto stavby – postavené v Americe – bez další diskuse připsaly Římanům.

Čistě cihlové zdivo však bylo u Římanů vzácností, místo toho se vyskytuje – ve střední Evropě běžně – takzvané opus mixtum, v němž jsou kombinovány různé stavební techniky. Krásným příkladem pro falešnou nálepku původu cihlových staveb jsou římské lázně v anglickém Bathu.

Keltské římské lázně

Parní lázně budovali Mayové již před 3000 lety, tedy dávno před Římany (BdW, 23. 3. 2001). Před několika lety jsem přijel do Bathu v Anglii a navštívil jsem římské lázně, vývěsní štít římské přítomnosti v Anglii. Nejsou tyto typicky římské lázně spíše keltskými lázněmi na keltském území? Martin Henig z Archeologického ústavu university v Oxfordu si myslí, že jižní Anglie „nebyla místem, kam se hrnuli přistěhovalci, ale že domácí se stali Římany“ a že římské lázně dal postavit keltský král Togidubnus (Cogidubnus) (Archaeology Online News, 28. 1. 2000). Římané v Anglii byli tedy domácí Keltové?

Togidubnus byl prý dosazen římskou okupační mocí a lázně, které postavil, pak v rámci placení tributu dal k užívání římskému císaři Titu Flaviu Vespasianovi (9-79); v lázních si poté dávaly dostaveníčko různé kultury.

Obr. 18: Shoda Srovnání mayských znaků (tři řádky vlevo) a písmen z krétského lineárního písma A (pravé tři řádky) podle Pierra Honorého (1961).

Člověka pak musí hned napadnout: Keltové z vděčnosti vybudují římské lázně římským způsobem s použitím malty a hned je zčistajasna darují Římanům – z vděčnosti, že dobyli jejich zemi! Když poznáme zásadní omyl, stanou se z keltských lázní zase římské – stačí jen přehodit nálepku. Ale také to dokazuje, že Keltové uměli stavět s maltou.

V souladu s tím je zpráva, že staří Britové za vyspělými středomořskými kulturami nijak nezaostávali. „Ačkoli nás dějepisné knihy přesvědčují o opaku, nebyli to Římané, kdo přinesl britským barbarům civilizaci. Ani velké stěhování Keltů k Atlantiku se ve skutečnosti nemělo odehrát. Tam již totiž žily vyspělé kultury, které dosáhly pozoruhodných úspěchů na poli stavby lodí, mořeplavectví a předstihovaly své středomořské sousedy znalostmi o pohybech slunce. To je názor Barryho Cunliffa, profesora evropské archeologie v Oxfordu“ (BdW, 1. 6. 2001).

Římský nebo etrusko-řecký?

Období úpadku a obnovy Říma se střídají s úžasnou rychlostí a dokumentují souběžnost rozkvětu a úpadku, s jakou se jinde nesetkáme, zatímco ve stejnou dobu byly dobývány vzdálené země. Zdá se, že potenciál Říma jako panáčka vstáváčka nebyl nikdy ochromen, a to i bez stříbrných a zlatých dolů. Poměr k jiným mocnostem světa byl neurčitý, ale současně v umění, literatuře a architektuře žádný výraznější rozvoj nezaznamenáváme – jako by zde vznikaly jen plagiáty, jež však ve skutečnosti představují originální díla jiných usedlých národů.

Nebylo to všechno jinak? Giorgio Vasari k tomu píše: „V roce 1250 se nebi zželelo všech těch krásných talentů, jež toskánská země každý den plodila, a zavedlo je zpět k původním formám. Určitě i jejich předkové měli v době ničení, požárů a loupení před očima to, co oni: trosky oblouků a kolosů, soch, pilířů a čestných sloupů. Ale nevěděli, co si s nimi počít a nebyly jim podnětem k tvorbě, a to až do uvedené doby, kdy se duchové nově přicházející generace naučili rozlišovat mezi dobrým a špatným… a vrátili se k napodobování antiky.“

Základy některých zničených budov jsou zčásti etruské (Jovův chrám), ty pak byly ve středověku, možná po roce 1250 (ale snad až po roce 1350, po katastrofě) obnovovány tak, že antické prvky byly dodatečně uspořádány resp. podle starých řeckých vzorů fantasticky doplňovány a měněny, jako např. hlavice osazené dodatečně ve Vestině chrámu.

U dostaveb zřizovaných podle antických vzorů byly řecké slohové prvky směšovány a mírně měněny, takže se zrodil takzvaný římský stavební sloh.

Kolem roku 1250 totiž udeřila hodina zrodu italské gotiky. Ale na tomto novém kulturním období neměl Řím až do roku 1506 (začátek stavby Petrského chrámu) žádný podíl. Roku 1996 popsal J. White ve svém díle Art and Architecture in Italy 1250-1400 všechna významná díla, umělecké předměty (architekturu interiérů a obrazy) i budovy, které najdeme rozptýlené po celé Itálii – jen Řím, duchovní středisko Západu, že je prázdnotou.

Z čistě stavebně technického hlediska můžeme klást vznik římského Říma do 13. století. Koho by rušilo, že v tu dobu už nejsou žádní antičtí Římané. Při zřizování římského Říma na vrcholu středověku přece nebyl problém vytesat na nově postavených nebo renovovaných stavebních prvcích latinské nápisy. Mnoho vědců se často diví nad závažnými gramatickými nebo pravopisnými chybami starých Římanů, přestože to měl být jejich mateřský jazyk. Ale pokud byl tento antický Řím pomalu znovu stavěn teprve od konce první čtvrtiny druhého tisíciletí, lze tuto okolnost snadno pochopit: latinský jazyk byl vynalezen teprve nedávno (vulgární latina) a procházel ještě vývojem. Chyby v nápisech jsou proto normální, vždyť latina nebyla ve 13. století ještě vyzrálá.

Římské mince

Zajímavý je rovněž etruský mincovní systém. Ve 3. století prý existovala jasná souvislost mezi tokem etruských a římských mincí, „neboť ten značí pevné zapojení etruské měny do Římem kontrolovaného systému“ (Torelli, 1998, s. 284). Protože chronologie mnoha řad rozsáhlých monetárních systémů je nejasná, nebývá za dosud diskutovaných okolností často jasné, co představují římské a co etruské nebo římské, ale i keltské mince v Itálii.

Řím prý kontroloval monetární systém. Avšak již jsem poukázal na skutečnost, že Římané ve své sféře vlivu žádný jednotný monetární systém neměli. Keltové, s nimiž Etruskové provozovali dálkový obchod, však fungující měnový systém měli. Kdo vlastně koho kontroloval? A kdo pak říká, že jde o římské mince? Keltské a etruské motivy na mincích vypadají podobně jako římské. Nejsou tedy římské mince ve skutečnosti etruské a řecké? Vždyť Keltové přece ovládali severní Itálii přinejmenším do Caesarových a Augustových dob (Irmscher, 1884, s. 260).

Řekové nazývali Velké Řecko, které ovládali, Magna Graecia a nejjižnější část Itálie Italia (též Itali) podle italických národů, které zde žily, ale jejichž stopy byly smazány ještě před vznikem států v Itálii pokračující helenizací těchto krajů a jejich pozdějším zaplavením hordami Samnitů (Mommsen, první kniha, 1902, s. 29). Nápadnou podobnost slov z jednotlivých dialektů sicilské řečtiny a z latiny lze prý vysvětlit starými obchodními styky mezi Římem a sicilskými Řeky (Mommsen, první kniha, 1902, s. 30). Není za tím více? Někteří numismatici předpokládají, že některé mince nebyly raženy v Římě, ale v jižní Itálii, popřípadě „řeckými městy pro Římany“ (Kroha, 1997, s. 389). Tyto mince Římané prý používali za první punské války.

Na druhé straně Normané (Vikingové) razili za své vlády nad jižní Itálií a Sicílií mj. měděné mince s řeckým nápisem (Kroha, 1997, s. 324). Dokazuje to, že Vikingové (severní Germáni) rozuměli řecky? Jistě, vždyť Vikingové bojovali na jedné straně proti Byzanci a na druhé straně „protože normanští rytíři přišli zprvu (do jižní Itálie, HJZ) jako žoldnéři v byzantských službách a (což je nabíledni) existují souvislosti se stavbami na sever od Alp“ (Kubach, 1968, s. 109).

Ve vikingském hrobu v Lilia Harg (Ostergotland) byla nalezena poklice štítu, na níž je patrný úder meče. Na skrytých místech byla nalezena tři řecká písmena (Oxenstierna, 1962, s. 254). Modrobílá skleněná mísa z bohatého hrobu u Varpelevu (Sjaelland) nese řecký nápis (Národní muzeum, Kodaň).

Ale zůstaňme u mincí. Řecký Konstantinopol byl nazýván Novým Římem a od roku 330 až do konce Byzantské říše v roce 1453 byl nejdůležitějším místem ražby mincí v Římské říši. Stejně jako údajně v Římě byly i byzantské mince v Řecku zdobeny obrazem Konstantina Velikého. Ale co když nepocházejí římské mince s nápisem Roma z Itálie, ale z řecké Byzance? Muslimské národy vždy ztotožňovali Byzanc a Byzantskou říši s takzvanou východořímskou říší. Byzantská říše vznikla poté, co římský – nebo spíše řecký? – císař Konstantin I. (Veliký) zasvětil roku 330 město Byzanc jako nově zřízené římské hlavní město Konstantinopol. Při údajném dělení Římské říše (395) zahrnovala byzantská říše Balkán až k Dunaji, Malou Asii, Sýrii, Egypt a Libyi. Justinianus I. (527-565) přechodně rozšířil rozlehlou východní říši na západ. V letech 533/534 byly dobyty oblasti severní Afriky ovládan é Vandaly a vojevůdci Belisar a Narses porazili Ostrogóty v Itálii (535-555).

Nebyla byzantská říše jednoduše řeckou říší na řeckém území a s řeckými občany, takže by nešlo o zbytek Římské říse?

Mezitím docházelo ke kulturním zlomům vyvolaným přírodními katastrofami, v jejichž důsledku nastávalo rovněž stěhování národů a Keltové (Galati) přišli do Malé Asie. Bylo to tedy přesně naopak, a nikoli tak, že Řím dobyl Řecko a Malou Asii, ale že Itálie se Sicílií byly zčásti původním řeckým územím a samo Řecko – včetně Malé Asie bylo a zůstalo pevně v rukou řeckých kultur, přinejmenším však v jejich sféře vlivu, stejně jako Řeky ovlivněná Etrurie ve střední a severní Itálii?

Nyní je vlastně pochopitelné i podivně vyhlížející zjištění, že Římané vyráběli jako jediný národ světa vlastní peníze v cizině (Martin, 1995, s. 165). Pokud tyto v zahraničí vyráběné mince z velké části vidíme jako řecké mince z Řeky ovládané jižní Itálie, pak nebyly tyto mince raženy v cizině, ale v souladu s tím v tuzemsku. Další část mincí pochází od Etrusků a Keltů (Italiků), na což ukazují i keltské motivy. Protože byly keltské mince používány a akceptovány v dálkovém obchodě, lze i příslušné nálezy v řecké jižní Itálii a také v (etruském) Římě pokládat za normální, ale dosud nebyly jako takové rozpoznány – keltské mince mají totiž právě naopak napodobovat římské.

Na reversu římské denárové mince (serratus) z roku –70 př. n. 1. vidíme Itálii a Řím, jak si podávají ruce. Řím ovládal již kolem roku –100 př. n. 1. Středozemí od Malé Asie až k pobřeží Atlantiku v Portugalsku a musel přitom nabízet ruku Itálii ležící přímo na prahu vlastního domu? Nepodává (podle mého názoru až do této doby) Řeky ovládaná Itálie (na jihu Itálie) ruku Římu v Itálii nebo snad spíše Římu v Řecku? Dostala Byzanc (= východní Řím) název Nový Řím teprve roku 330, když byla zasvěcena jako nové (údajně římské) hlavní město Konstantinopol? Byl starý Řím řecká Byzanc, a nikoli Řím v Itálii?

Mělo římské impérium dost peněz na placení žoldu? „S ražbami prozkoumanými na základě analýzy motivů se římská válečná mašinérie nedala v žádném případě financovat, ledaže by běžela jen po zlomek času uváděného v dějepisných knihách“ (Martin, 1995, s. 156).

Paul C. Martin píše ve svém rozboru o dějinách římských mincí: „Kdo by chtěl rekonstruovat římské dějiny podle numismatických pramenů, nedozví se o důležitých historických událostech nic. Především: prakticky ani slovo, pardon, ražba o zápasu s Kartágem o moc ve Středomoří! Musíme odkázat punské války do říše fantazie?“ (Martin, 1995, s. 162).

Latina bez kořenů

„Bez přehnání lze říci, že do začátku 13. století v latinsky psaném světě žádné vědecké dílo srovnatelné hodnoty nevzniklo“ (Pedersen in: Coyne a kol., 1983, s. 58). Znamená to, že neexistuje latinské dílo starší než tisíc let?

„A dokonce ještě v roce 585 bylo k ediktu císaře Mauricia z 11. února téhož roku po řeckém textu připojeno ustanovení v latině, protože formální úřední řečí císařské kanceláře byla stále ještě latina. Protože v tu dobu v Efesu již nikdo latinsky neuměl, přijel kamenopísař z Konstantinopole a otrocky opsal kurzívou předepsanou předlohu, takže latinský závěr nápisu vypadá podivně, mnozí říkali že ‚arabsky‘“ ( Zeitschrift fur klassische Archaologie, 4/VIII/1997). V Efesu jsou nápisy, o nichž se tvrdí, že jsou latinské, ale podle mého názoru to jsou řecké texty napsané latinskými písmeny.

Věří se, že jednotlivé národy se v procesu romanizace vzdaly svých původních jazyků, zejména v keltské severní Itálii, v Ligurii, na Korsice, Sardinii a Sicílii. To je omyl, protože pro přijetí adoptivního jazyka existují jen písemné důkazy. Jednota ovšem panuje v tom, že jako spisovný jazyk státní správy a armády, ale také a právě církve, byla používána latina. „Vyvozovat z toho, že se kromě latiny nemluvilo žádnými jazyky, je vědecky neudržitelné“ (Marold, 1993, s. 38).

Na rozdíl od platného učení prokázal vedle jiných vědců Daniel Georg Morhof (1639-1691), „že také Římané měli zprvu jazyk, jenž byl smíšen z řečtiny a barbarského jazyka“, a další vědci, „že také Latinové pocházeli původně ze Skytů“ (Egenolff, 1735, díl I, s. 19), tedy že mají kořeny v keltské (skytské) kultuře.

To by znamenalo, že v antice se latinsky ještě nemluvilo. Jak ještě ukážu, byla latina nově vyvinuta podstatně později z pověření římskokatolické církve. Staré pohanské dokumenty byly opisovány a po překladu do latiny a značných změnách (korekturách) vydávány za římské. Přitom byli vymýšleni antičtí autoři, jejichž originály existují jen ve fragmentech nebo vůbec ne. K vymyšleným antickým autorům bylo možno se bez problémů kdykoli uchýlit a, což je vůbec ideální, bylo možno je citovat. Nikdo nemůže dokázat opak, vždyť žádné originály neexistují. Jinými slovy, vhodné citáty si mohl každý vymýšlet, jak chtěl, a přisuzovat je pseudospisovatelům. Bylo tak možno bez problémů sestavovat dějiny a budovat slavnou minulost.

Národy, které by přijaly latinu jako mateřštinu nikdy nežily. Nikdy neexistovaly národy, které by ve své době mluvily italsky, německy nebo anglicky. Keltské národy měly v celé Evropě i mimo ni společný jazyk, jímž „nebyl žádný jiný, než jemuž se v nejstarších dobách říkalo scythský (skytský, HJZ) a poté celtský (keltský, HJZ) anebo gótský, jenž jest tak podobnou matkou německého, že někteří učenci obdařili tento prastarý jazyk evropských zemí názvem německý“ (Egenolff, 1735, díl I, s. 116). Musíme zdůraznit: ve staré Evropě byl jeden společný jazyk.

Hornoněmčina je umělý jazyk, který toto podhoubí zakryl. Pod příkrovem nově vynalezených literárních jazyků – např. španělštiny, francouzštiny, italštiny, angličtiny, němčiny, holandštiny – jsou nikdy nezachycené dialekty sedláků ve Štýrsku, ve Schwabischer Alb, v Hesensku, v Bavorsku či v severním Německu. Kdyby se jazykovědci kriticky podívali na tyto dialekty zblízka, museli by nejspíš konstatovat, že se „pod příkrovem germánského německého literárního jazyka zachovalo ještě mnoho pozůstatků keltského ražení“ (Schmoeckel, 1999, s. 432).

Počátky starohornoněmčiny spadají teprve do období kolem roku 750. Asi v letech 765-770 vznikla nejstarší německá literární památka Abrogans, pojmenovaná podle prvního hesla (abrogans: pokorně) německého zpracování latinské sbírky synonym. Je příznačné, když se tvrdí, že předpoklad pro vznik německého jazyka z několika dialektů vytvořil svou vzdělávací politikou prokázaný analfabet Karel Veliký. „Mniši jako Hrabanus Maurus, Otfrid, Notker Labeo vytvořili svými inovacemi jazykové prostředky pro překlady církevních textů z latiny“ (Meyers Lexikon). Definitivně se potvrzuje, že nám známé literární jazyky byly vymyšleny. Jinak to ani nefunguje, neboť kdysi jednotný jazyk se vyvíjel na geograficky odlišných územích různě, nikoli naopak.

V tomto smyslu se již záhy ozývaly kritické hlasy učenců, kteří se zabývali starými spisy a ovládali dominující jazyk písemností, latinu. Jezuita Daniel Papebroch (1628-1714) popíral pravost všech panovnických listin před 7. stoletím, zejména věrohodnost všech klášterních diplomů.

Jezuitský řádový bratr Jean Hardouin (1646-1714/29?) označoval celou latinskou literaturu za vymyšlenou, za pozdně středověkou fikci z doby mezi roky 1350 a 1480.

Podle Hardouinova názoru jsou pravé jen spisy Ciceronovy, Pliniova Historia Naturalis, Vergiliova Georgica a Horatiovy Satiry a Epištoly. Jiný jezuita, Barthélemy Germon (1673-1718) soudil, že veškerá písemná tradice raného středověku je padělek.

Již G. H. Pertz (1849), R. Kopke (1869) aj. prokázali, opírajíce se především o anachronismy a stylistické nedostatky, že latinská báseň Jindřicha IV. o saských válkách datovaná rokem 1075 je padělek humanistů.

Císař Friedrich I. vystavil údajně 17. září 1156 Velké privilegium pro Vévodství rakouské. Po mnohaletém sporu učenců bylo koncem 19. století prokázáno, že jde o falzum (Bernheim, 1914, s. 349nn.). Ukázalo se, že tato celá řada listin se vzory a potvrzeními byla (pravděpodobně) vyrobena Rudolfem IV. po roce 1359, tedy více než 200 let po údajném datu sepsání listiny. Padělek byl prokázán teprve o 600 let později. Tím jsou však zpochybněny i další známé dokumenty. Barbarossovo privilegium se například odvolává na padělaný dokument Jindřicha IV. vystavený roku 1058. Staré listiny a dokumenty jsou jako domeček z karet, který hrozí sesypáním.

Privilegium Jindřicha IV. dokazuje, že latina nebyla v Římě mateřským jazykem. Vždyť údajné listiny a privilegia, které (prý) Rakousku dali císařové Julius Caesar a Nero, musely být, aby mohly být převzaty do privilegia Jindřicha IV., přeloženy do latiny. Padělatelé museli být v roce 1359 názoru, že se ve starém Římě psalo jiným, nesrozumitelným jazykem a latina byla jen jazykem křesťanských kanceláří.

Snad je nyní teprve srozumitelný i zápis v Meyers Lexikon: „S Petrarkou se vrátilo nadšení z klasické latiny a došlo k obnovení starověkých literárních druhů a forem (např. epištoly, životopisu, satiry, ódy, elegie).“ Jde zde o opětné uvědomění nebo ve světle dosavadního výkladu o nový začátek (zvaný obnovení)?

Wolfram Zarnack zjišťuje (in: Kammeier, 2000, s. 399):. za prvé lze padělání písemné tradice sledovat do 14. století. Za druhé město Rím nebylo od 5. do 15. století podle všeho kulturním centrem. Za třetí město Řím je v křesťanské tradici pevně zakotveno jako centrum katolické církve.

V důsledku toho by středověké dějiny ztratily půdu pod nohama, jakmile by se prokázalo, že „město Řím“ je jako kulturní centrum pouhou fikcí. Město Řím se očividně nepodílelo ani na románském umění, ani na gotice, ba ani na raných fázích renesance. Jako kulturní centrum se objevuje až s velkolepou stavbou dómu svatého Petra, svého času největší budovou na Západě. Zrození fiktivní kultury by nemohlo být popsáno lépe.

Papež odešel roku 1376 z Avignonu, aby po velkém rozštěpení (schizmatu) západní církve roku 1417 definitivně přesídlil do města trosek Říma, jenž byl ještě obklopen starými městskými hradbami. Trosky starověkého města poskytovaly po založení katolické církve roku 1409 v Pise (podle Kammeiera) dostatek materiálu pro papežské vápenky k budování antických staveb a tedy i města Říma. Petrský chrám se začal stavět za renesance roku 1506. Teprve od té doby se dějiny odvíjejí zhruba tak, jak se můžeme dočíst v dějepisných knihách.

Církev bez dlouhé historie a bez kontinuity svého mocenského centra vypadá nedůvěryhodně nejen pro dosud neobrácené pohany. Něko-lik staletí trvající fáze, kdy nebyli žádní papežové, nebo také velice pozdní založení papežství v Římě je pro katolickou církev nemyslitelné a jednoduše je nemůže akceptovat. Nejen proto, že by první papež Petr zůstal časově i historicky viset ve vzduchoprázdnu, ale také narození Ježíše a jeho ukřižování jsou pro křesťanské náboženství mimořádně důležité a nesmějí být v žádném případě posunuty směrem k současnosti.

Řím byl všude

Když jsem navštívil zajímavý baltský Ostrov Gotland, udivil mě název trosek jednoho kláštera z 12. století, neboť místo se nazývalo Řím. Římané nebo římští kolonisté tu však nebyli – určitě a nikdy.

Čilou misijní činnost iroskotských mnichů působících od 6. století v celé západní Evropě a také ve velkých částech Skandinávie dokládají kříže v kruhu s runovými nápisy podobné irským křížům, ale i umělecké řemeslo s nezaměnitelnými irskými vlivy (Lemke, 1986, s. 64). Římské hlavice kostelů na Gotlandu mají jednoznačně keltské křesťanské motivy. Jinými slovy, nebyly vyrobeny na zakázku římsko-papežských stavebníků katedrál.

Zajímavé je, že kromě 25 000 kusů danegeldu (dánských peněz) a 45 000 kusů německých mincí z 9. až 12. století – proč ne starších – bylo na Gotlandu nalezeno opravdu 65 000 kúfických (arabských) mincí. Kúfické písmo se psalo podle přísného geometrického systému, takže mělo hranaté tvary. V každém případě „rané arabské mince jsou až do 12. století opatřeny kúfickým písmem. Písmo neši, jež odpovídá modernímu arabskému písmu, se na mincích objevuje teprve ve 13. století“ (Kroha, 1997, s. 518). Proč se na Gotlandu nachází více arabských než evropských mincí? Proč Normané, když vládli nad Sicílií a jižní Itálií, razili v Itálii zčásti zlaté mince podle arabského vzoru s islámským a zčásti s řeckým nápisem, ba zčásti i dvojjazyčné stříbrné mince (Kroha, 1997, s. 324)?

Vzdor existenci města Říma na Gotlandu a očividně dalekým cestám gotlanďanů až ke Středozemnímu moři nebyly tam žádné římské mince nalezeny. Kdyby se na Gotlandu nalezla mince s nápisem Řím, určitě by se tvrdilo, že to je napodobená nebo uloupená římská mince, a nikoli originální gotlandská mince města Řím. Ale v Evropě existuje více měst, která se jmenují Řím.

Smyslem přísloví „Všechny cesty vedou do Říma“ asi nebude, že mnoho cest vede do města Říma v Itálii, ale že je mnoho cest, které vedou k nějaké lokalitě jménem Řím (srv. Geise, 1997, s. 55). Keltské silnice, jimž se říká římské, skutečně vedly hvězdicovitě do nejbližšího správního střediska, třeba do Trevíru, a nikoli do Říma v Itálii. Trevíru se svého času říkalo Roma secunda (druhý Řím) a údajně byl hlavním městem západořímské říše.

Předchozí vyobrazení:

1 Uprostřed každého chrámového komplexu zasvéceného Sivovi stojí vysoké stožáry, jejichž tvar silné připomíná stožáry telegrafního nebo telefonního vedení. Stylizované kondenzátory na vodorovných příčných nosnících (vložený obrázek). Chybí jen vedení. V legendě se praví, že durgové zvítězili nad démony jen proto, že se dovedli dorozumívat na velké vzdálenosti, aniž by byli odposloucháváni. Tyto sloupy, jimž se dnes říká vítězné, stály po celé zemi. Na snímku chrám ve Vidžajanagaru (jižníIndie).

2 Hlavní osy hlavního chrámu ve Vidžajanagaru probíhají zásadně severojižním směrem. Virúpákšův svatostánek (V) a Kršnův chrám (K) leží symetricky na východo-západní ose, jež probíhá od jižního vchodu Hemakúta (H) k pahorku Metanga (M). V indickém textu Majamata (22/92) najdeme keltskou zásadu: „Když má dokonalé rozměry chrám, bude dokonalý i vesmír.“

3, 4 Megalitické skalní útvary ve Vidžajanagaru.

Exportní artikl z Ameriky:

5 Tři vyobrazení kukuřice původem z Ameriky v předkolumbovském chrámu dynastie Hójašála z 12. a 13. století z okolí Maisúru (Karnátaka) v Indii.

6 V kameni zvěčněná vyobrazení slunečnic původem z Ameriky v chrámu dynastie Hójašála v Indii. Vlevo pro srovnání originál.

7 Nález na hřbitove Herjolfnes (Grónsko): vikingský mužský oděv ze 14. století podle dobové módy v Evropě s kapucou a dlouhým pláštěm se záhyby.

8 Reliéfní zobrazení z první stavební fáze 14. století na podezdívce velké plošiny ve Vidžajanagaru (Royal Center) v jižní Indii: dva zajatí cizinci s kapucou a plnovousem z konce 14. století – srv. foto 7.

9 Loď z Hampí (Vidžajanagar) v jižní Indii, znázorněná v typicky severském slohu. Kresba: severská dračí loď (sluneční člun) ze Skandinávie.

10 Reliéf na podezdívce Virúpákšova chrámu v Hampí (Vidžajanagar) z druhé poloviny 14. století (po začátku malé doby ledové) ukazuje Skyty (východní Germány) s typickou pokrývkou hlavy, dlouhým pláštěm, plnovousem a koňmi (malý vložený obrázek vpravo: zvětšenina). Obrázek vložený vlevo: údajně o cca 1900 starší vyobrazení Skytů z Persepole v Iránu.

Nově objevená kamenná komora na soukromém pozemku u Readingu (Vermont):

32 Vedle zarostlé kamenné komory stojí menhir.

33 Pohled do nitra kamenné komory připomínající včelí úl (přečnělková klenba).

34 Autor stojí vedle uvolněného vchodu.

35 Kamenná komora typu tholos pod tlustými kořeny: South Royalton II (Vermont). Vložený obr.: Autor prolézá proraženým otvorem.

36 Uvnitř mohylovité stavby autor ukazuje na odvzdusňovací šachtu, pro tyto kamenné komory typickou, jež možná mela symbolický význam.

37 V sousedství je tento pro novoanglickou oblast typický kamenný můstek. Takové můstky bývají většinou ukryté v lesích. Tento můstek byl součástí staré spojovací komunikace, která vedla napříč Vermontem. Když se zde roku 1804 usadila rodina Salomona Macka, můstek zde již byl. Kdo ho postavil není známo.

43 Komplex „America’s Stonehenge“ připomíná jako horizontální kalendář na Stonehenge v Anglii. Podle keltských zásad jsou záměrné linie orientovány na astronomické body, mimo jiné slunovraty (LSV, ZSV). V = východ slunce, Z = západ slunce.

44 Dále se zde vyskytují různé kamenné komory a kamenné valy procházející napříč lesem.

45 Takzvaný obětní stůl je spojen s podzemní kamennou komorou akustickou trubicí. Nejedná se o věštírnu, jak ji známe z Řecka?

46, 47 Astronomicky orientovaný kamenný kruh na Burnt Hill leží mimo obvyklé komunikace na soukromém pozemku. Součástí zařízení jsou monolity a pozorovací body.

48 Colgate Gilbert (vpravo). Člen organizace NEARA, který již několik let zkoumá Burnt Hill, spolu s autorem na Burnt Hill.

Nápis vyvedený zlatými písmeny na radnici města Trevíru praví: ANTE ROMAM TREVERIS STETIT ANNIS MILLE TRECENTIS PERSTET ET AETERNA PACE FRUATUR. To lze přeložit: „Před Římem stál Trevír tisíc a tři sta let. Kéž stojí i nadále a těší se věčnému míru.“

Roma secunda (Trevír), zvaný také „Řím severu“, je podle textu podstatně starší než italský Řím? Trevír údajně založil teprve roku 15 př. n. 1. císař Augustus na území Treverů – smíšeného germánsko-keltského kmene (Meyers Lexikon) – jako Augusta Treverorum. Podle trevírského nápisu by pak byl Řím (nově) založen teprve ve 14. století.

Constantius I. Chlorus (kolem 250 až 306) vládl z Trevíru Galii a Británii jako již před ním takzvaní galští vzdorocísařové, jejichž posledním představitelem byl údajně Publius Esuvius Tetricus I. (271-274). Roku 305 povýšil Trevír dokonce na oficiální rezidenci římských císařů. Římský císař Konstantin (Veliký) poté, co odtud alespoň dočasně vládl celé římské (nebo spíše keltské?) říši, přeložil svou rezidenci do nově založené Konstantinopole (v Řecku), jíž se zase říkalo Řím, tentokrát Nový Řím. Byli tedy Římany obyvatelé každého správního střediska, a tedy i Keltogermáni žijící v Trevíru, Kolíně nebo Cáchách?

Konstantin Veliký prý daroval západořímskou říši papeži Silvestru I. Papežské nároky z této „konstantinovské donace“ se opírají o listinu zhruba z let 750-850, u níž již humanista Lorenzo Valla roku 1440 dokázal, že jde o padělek.

Po smrti Konstantina Velikého se jeho nástupcem stal Konstantin II. a sídlil až do své smrti v roce 340 opět v Trevíru. Po něm následoval mladší bratr Constans, jenž vládl z Trevíru jako jediný vládce říši až do roku 350. Kolem roku 395 byly dvůr a správa přeneseny z Trevíru do Milána resp. Arelatu (Irmscher, 1984, s. 581). Proč ne do Říma? Protože ten tehdy stál v troskách.

Ale teď už máme kromě Romy na Gotlandu tři města, která byla označována jako Řím a alespoň dočasně byla hlavním městem římské říše, pokud pomineme italský Řím. Ale Roma secunda se říkalo i Cáchám!

Zajímavé je, že Řekové nazývali své kolonisty sídlící v Itálii Italioté (Irmscher, 1984, s. 212). V řečtině bylo zvykem nazývat řecké kolonisty vůbec Římany. Když však Řekové označovali své kolonisty jako Římany, pak byli Římané i ve střední Evropě, neboť o Řecích na severu Evropy píše v neposlední řadě nejen Adam z Brém! Římanů bylo opravdu mnoho, téměř všude v Evropě!

Latinsky, řecky nebo staroněmecky?

Na římských mincích jsou latinské nápisy, svědčí tedy o existenci Říma a o starobylosti latiny? Němečtí králové a císaři užívali vedle německého i latinské jméno. Například Karel Veliký byl zván také Carolus Magnus. Ze starohornoněmeckého jména Karl (= muž) – starofrancouzsky Karlus – se díky nové módě zavádění latinských jmen stal docela jednoduše Carolus (také Carulus). Johann August Egenolff v roce 1735 v knize Dějiny německého jazyka píše, že Evropa trpí chorobou, že se „německá jména… mají vyjadřovat a psát latinsky nebo v jejich mateřštině“ (Egenolff, 1735, díl IV, s. 135n.). Jako příklad uvádí jméno šlechtice von Diefikau, z něhož se stalo latinské Vodiscum. Egenolff dokumentuje, že německá jména a označení jsou základem a teprve ten byl latinizován – a ne naopak, jak se obyčejně tvrdí!

Vezměme si například slovo vypůjčené z latiny: informace z latinského informatio. Když si je rozložíme na „in forma tion“, pak ve staroněmeckém slovníku (Wackernagel, 1861) najdeme, že forma zcela jednoduše znamená tvar (forma, také forme, formm, furn). A tuon (tuen, toan) znamená docela jednoduše činit. Ukáže se, že údajně z latiny vypůjčené slovo je kousek staroněmecké věty s významem „dávat do tvaru“ Podle Langenscheidtova Latinsko-německého slovníku (1971) pochází slovo „forma“ nejspíš z etruštiny a nikoliz románského jazykového okruhu.

Zajímavé však také je, že když údajné výpůjčky v němčině rozložíme, dostaneme smysluplné části starohornoněmeckých vět, které přesně odpovídají významu slova, nikdy však v jiných jazycích, odkud prý pocházejí. „Konečně dokazuje… i Pezeron“ v knize De la nat. & langve de Celtes, že „velký počet řeckých a latinských slov bylo očividně převzato z jazyka starých Keltů a mají zřetelnou příbuznost s německými slovy“ (Egemolff, 1735, dil I, s. 122).

Ještě jeden příklad: údajně z latiny vypůjčené slovo instalace, německy die Installation, se dá odvodit od starohornoněmeckého in stalla tion. Instal znamená ve starohornoněmčině (podobně jako ve staré řečtině ) an der Stelle nebo anstatt [na místo nebo namísto] (Wackernagel, 1861, s. 272) a už máme z výrazu instalace staroněmecký výraz: činit na místě.

Móda používat latinská slova existovala podle všeho i v Itálii. Na nápadnou podobnost jednotlivých dialektických slov sicilské řečtiny s latinou poukázal již Theodor Mommsen (první kniha, 1902, s. 30). Řečtí kolonisté totiž mluvili ve svých italských kmenových územích pochopitelně starořecky.

Podle Lexikonu antiky znamená slovo kolonie „založení nového města Řeky“ a výraz kolón (latinsky colonus) „usídlenec v římských (tedy řeckých, HJZ) koloniích (coloniae) v Itálii a v provinciích“ (Irmscher, 1984, s. 290). Řím však v řečtině také znamená: vojenská moc, část vojska, ozbrojená moc, kolona, proud vojska (Gemoll, 1998, s. 667). Byli Římané – podle řeckého výkladu – jednoduše příslušníci ozbrojených sil či řeckého vojska (kolonie vyznačující se vlastními oddíly), jako je voják bundeswehru příslušníkem bundeswehru? Možná se budou za tisíc let historici dočítat o nějakém národu Bundeswehr, který se po druhé světové válce náhle vynořil na státním území Spolkové republiky a stejně náhle zmizel, podobně jako starověcí Římané.

Mohli bychom proto shrnout: Římané ve střední a západní Evropě byli jakýmsi druhem vojska z příslušníků různých keltogermánských kmenů a s keltogermánskými důstojníky. Údajná legionářská vojska italského Říma s keltskými veliteli můžeme pokládat za samostatná vojska keltogermánských národů, přirozeně s keltským velením. A bude po rozporech se složením římsko-keltských vojsk!

Byla (západo) římská říše královstvím ve střední a západní Evropě, nikoli však v Itálii? Pak bude také pochopitelné, proč se několik římských císařů (např. Galerius, Marcus Aurelius, Caracalla, Antnoninus Pius) narodilo na území barbarských kmenů. Římští císařové od Karla Velikého po Maxmiliána I. (800-1519) pocházeli jak známo beztak z Německa a nebyli to žádní Římané, ale keltogermánští nebo řecko-frančtí vládci.

Svatá říše římská bylo úřední označení pro oblast působnosti římského císaře a území, jemuž vládl, od středověku do roku 1806. Od doby Karla IV. (1316-1378) se objevovala německá formulace Svatá říše římská, k níž se v 15. století začalo přidávat národa německého. Latinské označení se používalo teprve od roku 1254!

Bez časových vycpávek

Podle dosavadního výkladu existovalo na místě dnešního Říma starověké, Etrusky založené město, jež bylo tavným kotlíkem neřímských starověkých kultur. Římská říše pak neexistovala v Itálii, ale v jiné podobě a hlavně jako slohové a časové období ve střední Evropě a okolo Středozemního moře. Jistě, kacířská myšlenka.

Evropské dějiny bez římských jsou nejen pro historiky, ale více méně pro každého čtenáře této knihy čímsi nepředstavitelným. Ovšemže nelze takovou celosvětově uznávanou samozřejmost, jako bylo římské impérium, jednoduše v jediné kapitole pouhým škrtem pera zrušit. Ukázali jsme však, že samozřejmě vypadající tvrzení lze zpochybnit a vykládat nebo vidět ve zcela jiné souvislosti.

Oficiálně existuje v kulturách Starého a Nového světa dvojí různě dlouhý časový proud. Kdyby Kelt odplul do Ameriky, přistál by z kulturně historického hlediska jako po cestě časem v jiném věku. Podle školní vědy totiž srovnatelné kultury existovaly v různých časových rovinách. Veškerá srovnání podobných nálezů ze Starého a Nového světa (i kdyby byly identické) musejí z tohoto hlediska nutně vést k chybné interpretaci.

V našich dějinách existují (temná) období bez událostí (dark ages) nebo zvraty, jejichž příčinou byly přírodní pohromy. Když eliminujeme čistě archeologicky a/nebo novým datováním chybně zařazené kultury, mohli bychom dostat jejich zcela nově vyhlížející pořadí, jež se přes Atlantik opět spojí jako příčle žebříku táhnoucího se do dálky.

Abychom tohoto cíle v podobě experimentálního dějepisectví dosáhli, musíme z dějin svého Starého světa vytáhnout jako hluché a prázdné celé období světové římské říše a takto získané časové bloky nově uspořádat. Římské dějiny totiž představují víceméně měřítko, normu i zakotvení nejen pro naše evropské dějiny. Pokud existují, jsou transatlantické kontakty sice myslitelné, ale jen v bezvýznamné formě.

Vydejme se nyní na podivuhodnou cestu časem, jako by se ve starověké Itálii římské dějiny nikdy neodehrály, a podívejme se, jaké změny by z toho vyplynuly pro kulturní dějiny v Evropě a tím i pro vztah kultur na obou stranách Atlantiku.

4. Papežská církev a falšování dějin

„Město Řím se očividně nepodílelo ani na románském umění, ani na gotice, ba ani na raných fázích renesance. Jako kulturní centrum se objevuje až s velkolepou stavbou dómu svatého Petra… město Řím (je) hluboce zakotveno jako centrum katolické církve. V důsledku toho by i dějiny středověku ztratily základy ve chvíli, kdyby se kulturní centrum ‚město Řím‘ ukázalo být fikcí,“ píše profesor dr. Wolfram Zarnack (1999, s. 399) výstižně. Řím proto nemohl být až do 15. století městem papežů. Podle Kammeiera (1935) byla katolická církev založena teprve v roce 1409 na koncilu v Pise.

Mniši falšovali listiny

11. ledna 2002 se v Německu objevila tato zpráva DPA: „Bezskrupulózní mniši falšovali ve středověku listiny, aby se zmocnili pozemků a majetku, a neprávem si tak osobovali zvláštní práva. Většina padělků byla vyrobena ve 12. a 13. století a má vypadat, jako by pocházela z doby Merovejců (5. až 7. století)“ (RP, 11. 1. 2002 podle zprávy DPA).

Za dvacet let detektivní práce přezkoumal profesor Theo Kolzer z univerzity v Bonnu podle vlastních údajů bezmála 200 textů, a z toho 30 listin odhalil jako podvrhy. V pramenech jde většinou o donace, zvláštní práva nebo právní tituly propůjčené klášterům, říká profesor historie. Když si nějaký klášter nárokoval nějaké právo a neměl na ně doklad, sáhli dotyční sami po brku a pergamenu (RP, 11.1. 2002). Jistá vlastnická listina z jednoho trevírského kláštera uvádí jako vystavitele krále Dagoberta I. a rok 646. Údajný mecenáš však byl tehdy již sedm let po smrti. Profesor Kolzer opouští směr svých starších tvrzení (i tak dobře!) a spolu s Konstantinem Faussnerem se domnívá, že právní postavení mnoha církevních majetků po wormském konkordátu roku 1122 bylo možno po řadu generací zpětně opřít jen o ověřené podvrhy. Faussner (1997) nezná z doby před rokem 1122 žádnou pravou královskou listinu, zatímco Kólzer zatím asi 60 merovejským listinám požehnal jako pravým.

„Asi roku 1139 se pustil spolu s biskupem Ottou z Friesingu do díla opat Wibald ze Stablo, aby prokázali své vlastnictví 43 starými královskými listinami, které sestavili a zhotovili“ (Faussner, 1997, s. 46). Podobně jako v provincii, padělalo se i v Římě.

Jedním z dokladů 2000 let trvajících dějin katolické církve mají být papežské registry. Ve vatikánském archivu leží 2016 svazků papežských registrů, které obsahují v téměř nepřerušené řadě od dob Inocence III. (1198-1216) dopisy, listiny, příkazy, instrukce dvora i listiny úředníků a dalších mocností. Zdánlivě působivý důkaz.

Nápadné však je, že z bohatého obsahu starších papežských registrů do roku 1198 se dochovaly jen žalostné zbytky. „Kdy se tyto originální registry ztratily, o tom nemáme žádné zprávy. Ještě v 9. století byly k dispozici papyrové svazky registrů Řehoře I., v první polovině 13. století byly v Římě ještě k dispozici registry Urbana II. a většiny papežů 12. století, ve 14. století se ztratily…“ (Bresslau: „Urkundenlehre“, 1931, sv. I, s. 109).

Jako oko v hlavě střežené drahocenné poklady papežského archivu se tajuplně beze stopy ztratily? Existovaly vůbec někdy? Také doklady z pozdějších dob jsou mezerovité a jejich datování přinejmenším pružné. A některé významné doklady chybějí docela. V „Řehořově registru – který podle Perze a Caspara máme pokládat za originální hlavní registr, tedy nikoli za vybranou sbírku – chybí například u několika autorů opakovaně citovaný dopis se zdůvodněním, který Řehoř poslal do Německa poté, co Jindřicha na postní synodě 1076 uvrhl do klatby“ (Kammeier, 2000, s. 198). Důležité dokumenty chybějí také v registru Jana VIII., jsou však dochovány u příjemců.

Chronologický stav papežských registrů připravil mnoha badatelům bolení hlavy. V chronologii mnoha částí panuje babylónský zmatek. Kromě toho registry mají nejen mezery, ale originální data a adresy byly svévolně měněny – originály a opisy (vlastně opisy opisů) se jen málokdy shodují (Kammeier, 2000).

V každém případě se zdá, že kolem roku 1200, kdy údajně vládl Inocenc III. (1198-1216) se cosi zásadního změnilo. Nebo to byl úplný začátek, jemuž nic nepředcházelo? Je římskokatolická církev teprve 800 let stará?

Papeži v exilu nebo nový začátek?

Oficiální dějepisectví konstatuje, že francouzští králové zbavili papeže moci: ti museli opustit Řím a v letech 1309 až 1376 oficiálně sídlit ve francouzském Avignonu: šlo o takzvané babylonské zajetí církve. Velké západní schizma, rozštěpení západní církve (1378-1417), kdy proti sobě po jistou dobu stáli až tři soupeřící papežové, podle oficiálního názoru naprosto otřáslo papežskou autoritou. Podle Wilhelma Kammeiera (2000) představuje tento okamžik divoký začátek papežské církve vůbec, po němž následuje skvělý vzestup středoevropské kultury ze suti a popela – současně s naprostou změnou společenského řádu.

Až teprve na kostnickém koncilu (1414-1418) se zvolenému Martinovi V. a jeho nástupci Evženu IV. podařilo zahájit historický vývoj, jenž nakonec vyvrcholil dogmatem o papežské neomylnosti (1870).

Po údajném vyhnanství církve v Avignonu (Francie) byl Řím poprvé – a nikoli znovu – zvolen jako sídlo papežů, neboť papež Martin V. dal od roku 1417 (vládl do roku 1431) provádět vykopávky, aby bylo starověký Řím vůbec vidět, neboť skutečně pravé etruské starověké budovy ležely pod několika metry suti.

Zpráva z roku 1420 dosvědčuje: „Hlavní město světa bylo zcela obráceno v trosky; naskýtal se nevýslovně smutný pohled: trosky, rozpad a chudoba, kamkoli oko zabloudilo… Všeobecná bída byla tak veliká, že v roce 1414 nebylo na svátek Petra a Pavla možno zapálit svíce u oltáře apoštolů…“ Jiná zpráva z doby Evžena IV.: „Město bylo. jako vesnice plné stád dobytka…“

I dnes je v Římě hodně suti. V průběhu času se tu navršilo šest metrů suti, na níž vedou dnešní ulice a pod níž jsou ukryty klasické a raně křesťanské stavby. Jinými slovy, každý návštěvník Říma zjistí, že existující antické stavby nejsou nijak zvlášť staré. Stavby vydávané dnes za staré byly většinou nově postaveny z trosek a z pravé suti z pravých antických staveb vypálené ve vápenkách – nikoli rekonstruovány, ale nově vyprojektovány a nově postaveny (petrský dóm), ba některé byly postaveny přímo na suti.

Pokud jde o Konstantinův oblouk, praví se. „K výzdobě oblouku byly uloupeny reliéfy ze starších památek, neboť kameníci již nebyli na výši svého umění“ (Marco Polo, s. 20). Jinými slovy, do údajně rekonstruovaných novostaveb byly jednoduše zazděny staré úlomky ze zřícenin, a to se nestalo před 15. stoletím. Proto nemůže ani historik umění profesor H. E. Kulbach (1968) v Dějinách světové architektury: doba románská ukázat z velkých římských románských staveb nic. Shrneme: Řím prezentovaný dnes v celé své nádheře byl od 15. století nově budován z antických trosek a podle řeckého vzoru dostal patinu nově definované římské antiky. Více než tisíc let staré římské stavby v italském Římě nejsou, na druhé straně však existují antické stavby neřímských kultur.

Mladý církevní stát

Existoval vůbec před rokem 1400 nějaký církevní stát? Údajně pochází z donace. Po úspěšném boji proti Langobardům (údajně roku 756) daroval prý Pippin Krátký papeži Štěpánu III. pentapoli (oblast okolopěti měst: Ancona, Rimini, Pesara, Senigallie a Fano) a Řím, když položil klíče od dobytých měst i s darovací listinou na hrob svatého Petra.

Dojímavá historka. Avšak tato donace znamenala vlastně střetnutí, neboť darovaná území patřila původně východořímskému (byzantskému) císaři. V 6. století do nich vpadli Langobardi. Jejich vliv na Itálii se všeobecně podceňuje. Tento germánský kmen opustil Skandinávii prý ve 2. století. Téměř bez povšimnutí Římany vpadli tito severní Germáni pod vedením krále Alboina údajně roku 568 do Itálie (Lombardsko). Podrobili si téměř celou severní Itálii až na několik málo území, například kolem Říma a Ravenny. Teprve kolem roku 774 si je podrobil středoevropský vládce, Karel Veliký, když ho údajně zavolal na pomoc papež. Itálie tak byla v rukou severních Germánů, kteří během svého údajného putování vytvořili pestrou směsici národů. To je samozřejmé, protože jinak bychom museli Itálii pokládat za germánskou (keltskou) zemi. Kraje ovládané ještě Langobardy v jižní Itálii převzali v 11. století Norma né (Vikingové), tedy opět severní Germáni.

V souvislosti s darováním langobardských území středoevropskými vládci papeži se ani nebere v úvahu, že papežové měli v tu dobu nad sebou stále ještě byzantské císaře jako panovníky byzantské říše. Papežské listiny byly proto datovány podle let vlády byzantského basilea (srv. Illig, 1994, s. 136).

Byzantská říše vznikla po zasvěcení města Byzance jako nového hlavního římského města Konstantinopole v Řecku. Nebyla snad východořímská říše vůbec ovládána z Říma v Itálii? Nebyl východní Řím, tedy Byzanc, snad vůbec stále řeckým na řeckém území, abychom tak řekli prařeckým s řeckými tradicemi a doplněný řeckými koloniemi v Itálii? Nebyl východní Řím skutečný Řím a nebyl západní Řím jen jeho přívěskem?

Nebyla byzantská říše vybudována jakoby na starších zříceninách, tedy na starých řeckých stavbách zničených přírodními katastrofami – tak jako v Německu vznikl na troskách druhé světové války nový německý stát s novými stavbami a docela jinou architekturou, ale i kulturou a státním uspořádáním? Stejně tak byly takzvané pozdně antické a raně křesťanské (podle mého názoru pohansko-křesťanské a vůbec ne římskokatolické) tradice spojeny s novými stavebními technikami Byzantinců, jak dokumentují kopulové stavby a kopulová bazilika (příklad: Hagia Sofia).

Římská území okolo Ravenny a Říma byla prý již od langobardských časů (744) spojena silnicí a kontrolovaným úzkým koridorem, jímž byla langobardská teritoria rozdělena na dvě části. Karel Veliký prý v letech 781a 787 donaci svého otce výrazně rozšířil. Avšak tyto drahocenné právní podklady se bohužel ztratily: neexistují žádné darovací listiny, navzdory údajně dobře střeženým církevním archivům. Není divu, vždyť území pod cizí svrchovaností lze těžko darovat. Německý král Otto Veliký prý při své císařské korunovaci v Římě roku 962 tyto donace beze škrtů potvrdil. Ani v tomto případě neexistuje žádná potvrzená originální listina, taky se ztratila. To se může stát každému, i když normálně nebylo pro existenci papežského státu nic důležitějšího než tyto dva dokumenty!

V roce 1201 udeřila papežskému státu nová hodina zrodu, opět díky německému panovníkovi Ottovi IV. Proč dávali římské papežské církvi půdu v Itálii vždy římští císařové pocházející ze střední Evropy, a nikoli z Itálie? Protože Itálie byla vždy v rukou národů pocházejících ze severu (a z Řecka)? Ostatně do roku 1194 vládli v Apulii, Kalábrii a na Sicílii, tedy v bezprostředním sousedství Říma, stále ještě Normani (Vikingové), které pak přímo v roce 1194 vystřídali Štaufové.

Papež Inocenc III. na sebe prý nechal převést poručnictví za Friedricha II. Tento Štauf byl roku 1196 zvolen ve věku dvou let římsko-německým králem, ale nebyl korunován, a roku 1197 získal sicilskou korunu. Friedrich II. nakonec roku 1208 uvolnil několik italských měst a dalších území ze svazku se svým královstvím a uznal je formálně – údajně ještě jednou v roce 1215 – jako církevní léna. Inocenc III. se tak stal teprve ve 13. století vlastním zakladatelem církevního státu: „Apoštolská stolice získala vytoužený volný prostor, široký pás napříč poloostrovem, jenž sahal od pobřeží k pobřeží a který Inocenc hned začal zabezpečovat hrady a řádnou státní správou“ (Goez, 1988, s. I46nn.).

Proč se vlastně hrady stavěly až ve 13. století? Nebylo těchto pevností předtím zapotřebí? Nepotřebovala římská papežská církev předtím žádnou ochranu? Kdo nic nemá, nemusí to také chránit. Inocence III. můžeme pokládat za tvůrce církevního státu. Za těchto okolností se ukazuje, že raně středověký církevní stát je pouhou fikcí, protože také všechny podklady – konstantinovská i pippinovská donace – jsou podvrhy. Vzhledem k tomu není náhoda, že originální písemnosti tohoto druhu chybějí a pro církevní stát nelze prokázat žádné historicky zdokumentované teritorium.

Ze je „konstantinovská donace padělek“, se dočteme nejen v Meyers Lexikonu. Konstantinovská donace, listina z doby kolem roku 750, v níž Konstantin I. (Veliký) údajně uznal primát Říma nade všemi církvemi a přiznal papeži vládu nad Římem a všemi západními provinciemi, sloužila ve středověku papežům jako zdůvodnění jejich politických a vlastnických práv. Protože tato listina je prokazatelně padělek, neexistuje žádný primát římské papežské církve, ani žádná historicky oprávněnápolitická nebo vlastnická práva. Něco, co bylo původně vymyšleno, nemohli ani pozdější vládci potvrdit – vždyť předpokladem by zde byla pravost původní listiny. Jak a kde pak vlastně doopravdy katolická církev vznikla?

Francouzská papežská církev

Nadregionální francouzská církev se stala národní církví, jejíž hlavou se roku 1305 stal arcibiskup z Bordeaux, když byl jako Klement V. (13051314) zvolen papežem. Sídlil v jednom dominikánském klášteře. Během takzvaného exilu katolických papežů, který oficiálně začal až čtyři roky po volbě Klementa V. papežem, byla ve francouzském Avignonu vybudována mohutná pevnost palácového typu, která byla postavena již po pěti letech exilu. Ale taková rozlehlá stavba se buduje pouze tehdy, očekává-li se dlouhodobý, časově nijak neomezený pobyt.

„Díky světské nádheře dvora se Avignon ve 14. století stal kulturním centrem v jižní Francii“ a oplodňoval odtud „knížecí dvory v celé Evropě nově klíčícím duchem italské rané renesance“ (Hofstatter, 1967, s. 38). Proti vzmáhajícímu se mocenskému centru v Avignonu byli stavěni němečtí, italští a další vzdoropapežové. Západní schizma ukončil teprve kostnický koncil, když – po sesazení resp. rezignaci tří papežů – byla s Martinem V., jak se oficiálně uvádělo, nikoli obnovena, ale naopak poprvé nastolena církevní jednota. Nikoli z Itálie, ale z Francie vzešel první papež s nároky na absolutní moc, a ten sídlil v Avignonu.

Ke zdůvodnění mocenského a politického nároku byla mezitím mnichy vyrobena konstantinovská donace církvi, dnes již prokázaný podvrh. Kromě nároku na světskou vládu měla tato listina z 8. století dokládat dlouhou existenci jednotné církve, která do sjednocení na novou společnou francouzsko-německo-italskou církev se společným nejvyšším církevním představitelem vůbec neexistovala.

Sídlo katolické církve bylo přeneseno do téměř neobývaného města starověkých zřícenin, jež bylo v době založení církve poměrně nevýznamným antickým městem v Itálii a teprve nyní dostalo jméno Řím. Název římskokatolická je pak zase už jen podvod s nálepkami, neboť měl v souladu s vyrobenou konstantinovskou donací vytvořit iluzi o historické kontinuitě Říma – bluf, který se zdařil.

Římská církev vyvinula veškeré úsilí, aby křesťanské bylo ztotožněno s katolickým resp. římskokatolickým a pokoušela se věřící o tomto zdánlivém faktu důvěryhodně přesvědčit, a k tomu sloužily právě padělky listin a dodatečné ustálení konstantinovské donace do 8. století.

Takové počínání mělo dobrý důvod: v prvním tisíciletí existoval již i jiný křesťanský věroučný směr, jenž měl jako přirozené pohansko-křesťanské náboženství hluboké kořeny nejen v keltském obyvatelstvu. Posunutím mocenského nároku katolické církve zhruba o 500 let do minulosti byl podložen i údajně starodávný univerzální a neomezený mocenský nárok.

Historicky zdůvodněný univerzální nárok byl nezbytný i proto, že v Evropě patrně již po staletí existovalo původní křesťanství, jehož kořeny tkvěly v již zmíněné evropské prapůvodní víře. Ta hrála důležitou roli i v předindoevropském středomořském světě a v Orientu, jak dokazují archeologické nálezy (odraz matriarchátu?) a pochází přinejmenším z doby bronzové. Z této víry se vyvinulo (už popsané) křesťanské přírodní náboženství a v různé podobě se rozšířilo po celé Evropě, kde hluboce zakořenilo mezi obyvatelstvem. Tato křesťanská víra existovala době založení katolické církve již celá staletí. Existovali ovšem ještě i pohané, kteří se přidržovali původní víry. K žádné konfrontaci nedocházelo, protože pohansko-křesťanská víra se opírala o původní mateřskou víru a neodmítala ji. V jedné rodině se tak současně sešli přívrženci staré i nové víry, kteří žili v míru vedle sebe.

Božská harmonie proti chaosu

Aby se římskokatolická církev vůbec mohla etablovat a přesídlit do Říma, muselo předtím dojít k rozhodujícím událostem. Představují silné vrstvy suti v Římě, ale i v mnoha dalších starověkých městech kolem Středozemního moře suť staletí, nebo jsou skutečnou příčinou mohutných destrukcí, a to nejen v Římě, přírodní pohromy? Jak jsme již vyložili, vyškrtnutím temných staletí se antika výrazně přiblíží moderní době. Skončila snad antika přírodní katastrofou?

Pozdější papež Pius II. (Silvio Piccolomini) při své cestě na basilejský koncil (1432) zjistil, že město bylo zničeno opakujícím se zemětřesením. Nově postavené, údajně kdysi římské, město Basilej muselo vypadat nově, bez starých památek! V městském příkopě se válely trosky a stavební suť. Dnes se má za to, že 18. října 1356 postihlo severní Švýcarsko rozsáhlé zemětřesení.

K další závažné katastrofě došlo kolem roku 1362 (datum není zcela bezpečně prokázáno) na pobřeží Severního moře. Došlo zde k pustošivé bouři a záplavové vlně zvané grote Mandrank (KuB, 1825), v níž zmizely četné kostely v severním Frísku a velké části písečných pláží ostrovů odneslo moře (Glaser, 2001, s. 89). Zdá se, že v polovině14. století se takových mimořádných událostí odehrálo více. Hydrologicky katastrofický byl rok 1342, kdy došlo k rozsáhlým, historicky doložitelným záplavám ve střední Evropě.

V letech 1338 až 1340 se k tomu přidaly rány biblických rozměrů: Evropu zaplavila strašlivá hejna kobylek, které přišly od východu a sežraly celou úrodu (Glaser, 2001, s. 65n.). V polovině 14. století došlo k velkým přírodním katastrofám a v Evropě řádila černá smrt.

Teprve díky těmto katastrofám můžeme pochopit umělé prodlužování předcházejících časových epoch, vždyť v troskách neležela jen města. Nezbývalo nic jiného než si nový začátek vynutit: staré historické události byly v důsledku organizovaného falšování dějin z paměti lidstva téměř vymazány. Toto vymývání mozků mělo jednoduchý účel: soustředit peníze, moc a půdu do rukou nemnoha. Proto se společenské uspořádání od základu změnilo – středem myšlení a snah všech se stalo soukromé vlastnictví.

Byly vytvořeny dokumenty, které údajně vystavili dříve vládnoucí císaři a králové, a nároky byly takto náhle a navíc ještě úředně legitimovány. Obyvatelstvo bylo zdecimované a zbídačelé – staré struktury byly zničeny. Bezprostřední důsledek kosmické katastrofy spatřuje ve vypuknutí moru roku 1348 nejen kulturní historik Egon Friedell (1878-1938). Rozsáhlé katastrofy, sucho, záplavy, bortící se města a ruku v ruce s tím kráčející mor jsou články uzavřeného myšlenkového řetězu.

Na druhé straně světa, na západě Ameriky, opustili prehistoričtí indiáni-pueblané po čtyřiadvacet let trvajícím suchu (údajně) koncem 13. století svá města, přestože předtím kaňony oplývaly hojností vody.

Pády meteoritů, výbuchy sopek a jimi vyvolané scénáře pustošivých katastrof, a spolu s tím mor, sucho, záplavy a kobylky; proti tomu bylo možné postavit jen boha s otcovskými vlastnostmi (pro útěchu?).

Obr. 19: Bouře a záplavy

Ztráty pevniny po roce 1362 (světlešedé plochy) způsobené záplavovými vlnami na příkladu ostrova Strand (Německo). Podle Glasera, 2001.

Katastrofické události byly pak systematicky vytěsňovány z kolektivního vědomí. Proto lpěli nejrůznější představitelé katolické církve mimořádně tvrdošíjně a úspěšně na dogmatu o stabilních drahách planet, přestože nejen v tradici Egypťanů, Řeků a starých Evropanů, ale také ve vzpomínkách bezprostředních předků byl chaos planetárních drah hluboce zakořeněn. Neboť nejen severské národy vyprávěly, že nebe dosahovalo až na hlavy lidí. To byl možná důvod, proč se na celém světě stavěla několikaposchoďová podzemní města a systémy tunelů jako v Turecku.

Lidé, kteří hlásali chaos místo řádu a/nebo nestabilní dráhy planet, byli jako italský univerzální učenec Giordano Bruno (1548-1600), jenž věřil na nekonečnost vesmíru, upáleni.

Bohužel přírodovědné poznatky, které bylo možno z katastrof vytěžit, proto působením inkvizice zanikly. Středověk byl ve vývoji lidstva závažným krokem zpět, a to nejen z uvedených příčin, jež způsobily tak hluboké změny, ale i proto, že papežská římská církev se snažila zničit vše, co ohrožovalo její mocenské nároky. Bohužel, ještě i dnes vycházejí všechny vědecké úvahy z křesťanského principu harmonie. O teoriích chaosu ve vesmíru nebo globálních katastrofách v novějších dějinách Země se v oficiálním dějepisectví navzdory závažným rozporům dosud ani vážně nediskutuje. Avšak čas pro změnu paradigmat už nazrál.

5. Kacíři a keltské křesťanství

Jev adekvátní doloženému věšteckému daru druidů je z indické náboženské praxe znám již dávno před změnou letopočtu a oba mají společné kořeny. Pokračuje v keltském křesťanství, které podle všeho ovlivnilo koptské, arménské a byzantské myšlení. Proto nebylo keltské křesťanství pevně zakořeněné v druidských názorech a víře odnoží latinské církve, nýbrž samostatnou mnišskou církví, kterou papežská církev po počáteční spolupráci zničila. Evropa byla tehdy po mírovém působení iroskotských misionářů papežskou církví podruhé, tentokrát však násilně christianizována. Proto je bezpochyby zásahem do černého, když se v pracovním výsledku keltologického sympozia v Dublinu praví: „Křesťanskou tradici v její anglosasko-irské podobě… lze pokládat za rovnocennou se středomořským řecko-římským dědictvím Evropy.“

Svobodní křesťané ve středověku

Rané křesťanství u Gótů je doloženo jednou z nejslavnějších, nejstarších a nejdrahocennějších knih světa: Wulfilovou biblí (Codex argenteus), nazvanou podle prvního biskupa Gótů (kolem 311-383). Je uložena ve švédské Uppsale, zemi původu Gótů, a říká se jí Stříbrná bible, neboť Nový zákon je psán stříbrným inkoustem – některé stránky dokonce zlatým – na purpurovém pergamenu. Nesmírně drahocenný dokument – však lze také v originálu spatřit jen jednu stránku, říká se, že všechny ostatní jsou uloženy na utajovaném místě. Zajímavé je, že Wulfila speciálně vyvinul svoje gótské písmo pro bibli z germánských run a řeckých písmen.

Oficiálně má vzniknout dojem, že byla pro barbary přeložena latinská katolická bible, a to z pověření papežské církve. Jako vedlejší produkt prý vznikla spisovná gótština. Ve skutečnosti tomu však bylo docela jinak. Vždyť učení Wufilovy bible se od Vulgaty, latinské katolické bible, podstatně liší. Vlastně to není žádný div, protože Wulfila byl ariánec a zastával přírodní křesťanskou víru. Wulfilova bible je tak konkurenční produkt latinské katolické bible a gótské písmo má starší kořeny.

Starosaská Heliandova bible – anonymně tradovaný starosaský epos, jenž v téměř 6000 aliteračních rýmech vypráví příběh Kristova života – byla napsána v 9. století a spojením podnětů z Byzance a keltogermánských věroučných představ znamená originální biblický výtvor. „Pozitivní hodnotové představy germánského světa (myšlenka mravnosti, věrnosti) zde nejsou jednoduše odstraněny, ale spíše využity ke zvýraznění nových myšlenek a rozšířeny ve smyslu křesťanské zvěsti (víra jako nevypověditelná osobní věrnost)“ (Rathofer, 1962, s. 18). Základem textu nebyla čtyři biblická evangelia, ale evangelická harmonie syrského teologa Tatiana z 2. století známá jako Diatessaron, nejstarší arménský text vztahující se k bibli.

Vlastně je pozoruhodné, že se nelatinské a nekatolické bible používaly ještě staletí po údajném založení katolické církve v 5. století a dokonce nově vycházely. Heliand proto dokládá přetrvávání křesťanských, ale nekatolických věroučných představ až hluboko do středověku – dokazuje tak také neexistenci papežské církve v tu dobu?

V 11. století byl na nádherný zlatý oltářní nástavec v Basileji napsán velkými latinskými písmeny nápis (Zarnack, 2000, s. 371n.): QVIS SiCvT HEL FORTIS MEDICUS SOTER BENEDICTUS / PROSPICE TERRIGENAS CLEMENS MEDIATOR USIAS „Kdos jak Hel silný, kdo umíš tak léčit, zachraňovat a prospívat, ochraňuj pozemšťany, mírný zprostředkovateli (mírná zprostředkovatelko) bytí.“ Hel bylo jméno pramatky nebo, jak jsme o tom diskutovali hned úvodem: bůh jako božský princip, a nikoli jako osoba, přičemž jde spíše o mateřská božstva.

Toto evropské myšlenkové bohatství z doby bronzové lze v různých formách prokázat až do vrcholného středověku. Patří k němu nejen biskupská berla, jež byla jako zakroucená hůl převzata přímo od druidů resp. iroskotských mnichů. „Zavádí nás to ke keltskému bohu Sucellovi (Seitz, 1962) se symbolem dvojité zakřivené hole, na níž až do 15. století visí Kristus, například v nástěnném oltáři z roku 1402 ve svatém Jakubu v Gottingen nebo dvakrát na gotickém západním oltáři v kostele svatého Vavřince v Norimberku“ (Zarnack, 2000, s. 370n.).

Vezmeme-li v úvahu obrovské území, jemuž Gótové vládli a tedy i daleké rozšíření Wulfilovy bible a dalších spisů (literatury), můžeme předpokládat systematické ničení literatury pocházející z nekatolických zdrojů. Vždyť z několika staletí uniklo ničení jen deset rukopisů (kodexů). Existence gótského kalendáře a dvou latinsky psaných listin o prodeji s gótskými podpisy „svědčí současně o širokém rozšíření gótského písemnictví“ (Zarnack, 2000, s. 360).

Existují rozsáhlé lingvistické doklady, že starohornoněmecké vyznání víry svědčí o nekatolickém křesťanství. Chtěl bych zde odkázat na publikace Wolframa Zarnacka (1999, 2000), který uvádí: „Z hlediska historie jazyka a symbolů vyvozuji, že starohornoněmecké, údajně katolické vyznání víry není překladem z latiny. Volba slov starohornoně – meckého textu svědčí o velice pokročilé přechodné formě pohanského kultu ohně, světla, plodnosti a sekyry měnící se na křesťanský rituál plodnosti a světla, jemuž se dostalo jiné jazykové podoby a jenž se obrací k mučenému, ponižovanému, bičovanému, zabitému a znovu oživlému božstvu světla, Kristovi“ (Zarnack, 2000, s. 369).

Jak dalece byla pohansko-křesťanská víra rozšířena ukazuje možné území rozšíření Wulfilovy bible, neboť Gótové ovládali ve 4. a 5. století Evropu od Karpat až po atlantické pobřeží Iberského poloostrova – v době, kdy měla vznikat katolická církev. Gótové – největší kmen z takzvaných východních Germánů, jimž Řekové říkali i Skytové – dobývali za Alaricha evropské metropole (Athény) a v roce 410 se zmocnili Říma. Západogótskou říši měli v roce 711 zničit Arabové. Historik F. Lot předkládá k úvaze: „Lze říci, že vývoj antiky pokračoval na západě pod vedením nejcivilizovanějšího ze všech národů, velkého národa Gótů“ (citováno v: Sede, 1980). Možná tomu bylo i jinak a Gótové patřili jednoduše k antice, neboť byli se starými Řeky, kteří se přistěhovali do Řecka, přinejmenším příbuzní.

Zničení staré literatury

V Irsku existovaly knihy a knihovny již v pohanské době, přestože katolická církev vytvářela karikovaný obraz barbarských národů.

Lecanova Žlutá kniha (Leabhar Buidhe Lecain), kterou kolem roku 1400 sestavil Giolla Iosa Mór Mac Firbis, obsahuje kromě mnoha jiných starších textů Knihu práv (Leabhar na gCeart) – politické pojednání o ústavě irských království. Podle tohoto díla spálil Patrick v misionářském nadšení 180 druidských knih. Podle Mac Firbise „se obrácení křesťané všude pouštěli do díla, dokud nakonec všechny pozůstatky druidské pověry úplně nezničili“.

Runové písmo, jehož znaky připomínají starořecké, používaly germánsky hovořící kmeny jako nejstarší písmo od 2. či 3. století. Muselo se odlišovat od latinského písma. Má se za to, že runy se škrabaly do kamene, kovu nebo dřeva, ale nepsaly na papír. Avšak skutečnost, že se nenacházejí žádné staré písemnosti s runovým písmem, neznamená, že takové listiny a písemnosti neexistovaly. Po nástupu křesťanství byly runové dokumenty pravděpodobně shromážděny a přeloženy do nového úředního jazyka církve, do latiny, a přitom zfalšovány.

Rytí run bylo až do 18. století pronásledováno a právně trestáno, neboť starou kulturu i starou víru spojenou s runovým písmem bylo třeba do kořene a všemi prostředky, jež byly k dispozici, vyhubit.

Obr. 20: Runy v Kanadě Runový nápis v Sherbrooke v Quebeku; z „Journal Antropologique du Canada“, sv. 13, č. 2, s. 1975.

V runovém písmu se dochoval jediný dokument: státní smlouva ze švédského Schonenu psaná na papíru. Tento Codex Runicus pochází ze 14. století a je to prý unikát, údajně jediná písemnost, která kdy byla napsaná runami…

O umění našich předků psát – mimo jiné vikingské milostné dopisy – svědčí novější výzkumy: Archeologové a badatelé v oboru run novějšími vykopávkami rozptýlili mýtickou mlhu okolo germánských rytých písmen: runy byly normální písemný systém pro obchodní poštu, milostné dopisy i obscénní čmáranice (Spiegel, 28. 9. 1998,40/1998, s. 254n.). Některá stěží zničitelná svědectví o runovém písmu unikla systematickému ničení římskou papežskou církví: kameny, na nichž byly runové texty vyryty. Staré nápisy v runách jsem fotografoval i v Americe.

Ve svém mocenském okruhu katolická církev systematicky ničila písemnosti a svědectví jiných kultur. Kultury byly zbaveny své minulosti a často skvělé historie. Písemné zprávy o transatlantických kontaktech, a to nejen Keltů, byly likvidovány. Proto se reálné objevitelské a obchodní cesty z předkřesťanské éry posunuly do oblasti mytologie.

Katolická církev takto postupovala ve všech částech světa, v nichž mohla ohněm a mečem prosadit své mocenské nároky. Vysoce vyspělé kulturní národy střední Ameriky byly o své rozsáhlé písemnictví téměř úplně oloupeny. Zaslepené ničitelské vášni uniklo jen pár záznamů. Jinak bychom věděli již dávno, že Vikingové a další národy navštěvovaly již Maye, kteří měli ovšem již předtím kulturu s bohatými tradicemi, která pocházela z mnoha a také (nebo dokonce zejména) z asijských zdrojů.

Pogromy na Židy

Trnem v oku byla katolické církvi také židovská literatura, neboť mohla prozradit, že vývoj křesťanství probíhal docela jinak, než jak katolická církev oficiálně tvrdí. Jednoznačný důkaz o likvidační akci k zabezpečení vlastní existence podává císařské privilegium vystavené roku 1509 pro Johannese Pfefferkorna, že smí ničit všechny židovské knihy s výjimkou bible. Z jakého důvodu se to mělo dít? Určitý smysl by to mělo, kdyby bylo cílem zničit náboženskou židovskou literaturu, ale proč i nenáboženskou? Není to jasný doklad o tom, že dějiny předešlého období probíhaly docela jinak, než jak to dnes učí staří historikové na základě dochovaných, ale většinou padělaných spisů?

Avšak ničena byla nejen písemná židovská svědectví, ale pronásledováni byli a se zaváděním křesťanství masově vražděni i samotní Židé. Pod praporem první křížové výpravy (1096-1099) byly rozpoutány strašlivé protižidovské pogromy. „Po proudu Rýna (tedy nikoli přímou cestou na východ) křižáci postupně oloupili a povraždili Židy ve Špýru, Wormsu, Mohuči, Trevíru a Kolíně, poté zaútočili na Hebrejce v Neussu a Xantenu a dokonce i v Praze, o čemž se ze židovské strany dodnes dochovala hrůzyplná líčení“ (Mayer, 2000, s. 43). Nikoli nadarmo se první křížové výpravě, jejíž počátky jsou příznačně a neoddělitelně spjaty s pronásledováním Židů v Porýní, říká výprava lidová (Meyers Lexikon).

Svádět odpovědnost za masové vražděni na pár fanatických kazatelů není proto správné (srv. Meyer, 2000, s. 42). Krkolomné pokusy zbavit papežskou církev historické odpovědnosti za pogromy a za to, že to ona z pozadí tahala za drátky, jsou však relativizovány: „Kromě toho je nutno se v duchu Rileyho-Smitha (1984) vskutku zamýšlet nad tím, že křižákům chyběl mobilizující obraz nepřítele a že ho nalezli právě v Židech…“ (Meyer, 2000, s. 43).

S tím lze souhlasit, vždyť v Evropě žádný dosažitelnější obraz nepřítele než kacíři nebyl, a k nim v Evropě patřili právě křesťanští volnomyšlenkáři a s nimi duchovně spříznění Židé, jejichž duchovní hnutí muselo být ve prospěch univerzálních nároků katolické církve vyhlazeno. Křížové výpravy byly náboženské jen vnějškově, v jádru však jejich motivace byla politická, sociální a ekonomická.

Pronásledování Židů pokračovalo. Od 13. století byli stigmatizováni a vyčleňováni nucením nosit židovské klobouky a speciální označení jako židovskou skvrnu. Katastrofy včetně moru rozpoutaly v polovině 14. století další pronásledování a pogromy. S počátkem reformace zesílilo pronásledování motivované nábožensky (srv. Lexikon německých dějin, s. 255).

Koho se vlastně katolická církev tolik obávala? Proč musela církev ve středověku hlásat a vyzbrojovat křížové výpravy a podporovat války proti nevěřícím či kacířům? „Žádné náboženství na zemi. se nemůže pochlubit tolika dogmatickými zápasy a náboženskými válkamijako křesťanství,“ napsal náboženský historik Helmuth von Glasenapp (1993, s. 316). Pokud byla katolická církev jako taková formálně vymezena a založena teprve po prvních křížových výpravách v Avignonu, musíme se na první křížové výpravy dívat jako na dobyvačná tažení nových feudálních pánů toužících se obohatit. Na začátku převratné fáze byli totiž světští páni často v personální unií s církevními hodnostáři.

Vzestup katolické církve na počátku babylónského zajetí církve v Avignonu roku 1309 časově koresponduje s pozatýkáním francouzských templářů v roce 1307 a zrušením templářského řádu papežem Klementem V. v roce 1312. Zdá se, že rozbití templářského řádu ve Francii souvisí s rozmachem katolické církve – nebo můžeme na katolickou církev dokonce nahlížet jako na hospodářského dědice templářského řádu? Byla infrastruktura templářů vybudovaná jako rovnoměrná síť komturií využita církví k mocenskému rozmachu, kdy ji její radikální mnišské řády přeměnily na kláštery? Lze tak vysvětlit razantní nástup papežské církve ve střední Evropě po období relativní bezvýznamnosti a vnitřních sporů (západní schizma)?

Rafael Alarcón Herrera předkládá obsáhlý seznam templářských světců, kteří unikli písemné likvidaci, a názorně popisuje, jak byli postupně změněni na svaté katolické církve (Herrera, 2002).

Podvod s označováním a zničení starých písemností bylo pro katolickou církev, pomalu se ve 12. století etablující, životně důležitým aktem. Jinak by vyšlo najevo, že Evropa byla již dávno christianizovaná, mj. iroskotskými mnichy.

Irská christianizace

Iroskotští potulní mniši poznamenali naši západní kulturu jako šiřitelé křesťansko-keltské svobodomyslné víry a učenci. Přesto je překvapivé, jak málo pronikly jejich mnohostranné aktivity do všeobecného povědomí.

Do 12. století byli pod označením Skotové míněni obecně Irové, kteří žili jednak na irském ostrově (Scotia major = Velké Skotsko) a jednak na protilehlém britském pobřeží (později County Argyll) (Scotia minor = Malé Skotsko). Teprve když se roku 846 Skotové a Piktové sjednotili a vytvořili velkou skotskou říši, omezilo se označení Skotové na nový státní národ, který zahrnoval i Pikty.

Na jednom sympoziu v Dublinu shrnuli keltologové výsledky své práce takto:

Obr. 21: Křesťanské symboly Obr. 1: Nosič pochodně v Copánu (Honduras). Obr. 2: Pochodeň údajně se symbolem blesku (= egyptský kříž?). Obr. 3: Koptský kříž ve tvaru písmene T (tau) na ostrově Tory v Irsku jako pozůstatek irské klášterní fundace. Obr. 4: Mastková forma na kříže a Thorovo kladivo z 10. století nalezené v Trendgárden v Jutsku (dánské Národní muzeum, Kodaň).

„Žádný evropský národ nedominoval kulturnímu vývoji Západu převahou ducha a bez hegemonických nároků tolik jako Irové. V době rozkvětu sahal vliv irského ducha od Islandu po Tarent, od Kyjeva až k pověstmi opředenému ostrovu svatého Brendana“ (citováno v: Meyer-Sickediek, 2000, s. 328). Jak daleko se iroskotští misionáři dostali, poznáme ze založení kláštera až daleko v Kyjevě na Ukrajině.

Bylo všechno docela jinak? Křesťanství se šířilo Evropou snadz Etiopie (koptské křesťanství), přicházejíc přes Alexandrii a Konstantinopol. „Ještě než tam vznikla nezávislá mnišská církev, musel se do Irska dostat koptský kříž, jenž se vyvinul z faraónského kříže, znaku uzdravení a života, zvaného anch. Tento podivný tvar kříže, který překonal i cestu přes Atlantik, vyrostl i na Tory, dnes neobývaném ostrově u severního pobřeží hrabství Donegal…“ (Meyer-Sickendiek, 2000, s. 54).

Vliv a rozšíření židovské a koptské víry, jež se duchovním postojem velmi podobají keltskému křesťanství resp. ariánství a později konkurovaly nově zavedené katolické víře, nesmíme podceňovat. Strašlivé protižidovské pogromy při první křížové výpravě tedy nebyly žádnými akcemi na odpovědnost osamocených fanatiků, ale součástí cílevědomé strategie.

V celé Evropě i mimo ni existovala před římskokatolickou vírou celářada pozdně antických náboženských hnutí, které lze shrnout pod označením gnosticismus. Gnostikové interpretují lidskou existenci v rámci mýticky nahlížené, přísně dualistické kosmologie: člověk i kosmos obsahují části (dobré) říše světla mimo tento svět, a ty je nutno osvobodit od bohu nepřátelské (zlé) hmoty. Toto vykoupení uskutečňují poslové světla (mimo jiné Kristus). Vykoupení je odstupňované, takže k plnému poznání (gnozi) dospívá jen ten, kdo má ducha. Ostatní zůstanou na nižším stupni víry.

Znovu poznáváme uctívání boha jako (přírodního) principu. Druidové (moudří mužové) jako duchovní horní vrstva Keltů přejímali ochotně křesťanské myšlenky a druidismus „s nimi uzavřel symbiózu. Mučedníci v Irsku nebyli. Byly převzaty prastaré kulty, například uctívání vody a obcházení kamenných kruhů procesím ve směru dráhy slunce. V přizpůsobené formě zůstal zachován druidský heliocentrický systém“ (Meyer-Sickendiek, 2000, s. 51).

Lze vyslovit domněnku, že četné vztyčené Ogham Stones (gallans) jsou první připomínkou křesťanských vlivů ještě předtím, než křesťanstvím připojené kříže zcela neutralizovaly jejich pohanský charakter. Oghamské písmo nazvané podle keltského boha písma – ogmia – dosvědčuje spolu s kříži pokojnou koexistenci a soužití staré pohanské a nové křesťanské – nekatolické – víry.

Poté, co gnosticismus dorazil koncem 3. století až do Persie a Indie a počátkem 4. století až na britské ostrovy, hlásali křesťanskou víru na evropském kontinentu od 6. století (oficiálního datování) potulní iroskotští mniši.

Okruh působnosti iroskotských misií v Evropě krystalizoval kolem starých území osídlených Kelty, nezakládal je však. Mniši vybudovali řadu středisek náboženství a vědy v celé Evropě. V 6. a 7. století byly postaveny kláštery: ve Švýcarsku (Sankt Gallen), v jižní Itálii (San Cataldo), v Rakousku (Sankt Koloman) ave Francích (Sankt Kilián).

Obr. 22: Tance První vědecká zpráva z roku 1590 pochází od Thomase Harriota a popisuje průvody severoamerických indiánů okolo kůlů zastrčených do kruhu v zemi a tvarovaných jako hlavy jeptišek. Mědirytina od Theodora de Bryse podle originálu Johna Whitese.

Stala se z nich duchovní, filozofická a kulturní střediska, jichž si cenili i králové. Jeden francký pozorovatel měl dojem, jako by do naší země přišlo celé Irsko se zástupem filozofů.

Jak odpovídalo keltské praxi, Willibrord s potulnými biskupy šířil víru kolem roku 700 u Frísů a Dánů. Misionáři působili také ve Švédsku a Norsku, čímž lze vysvětlit úzkou spojitost s křesťanstvím v Anglii.

Ještě ve 12. století vznikly skotské kláštery ve Wurzburgu (1134), v Norimberku (1140), Vídni (1155), Eichstáttu (1160) a další odnože řezenského mateřského kláštera v Memmingenu, Kostnici, Kehlheimu a Erfurtu. Skotský klášter ve Vídni, osazený po dobu 250 let iroskotskými mnichy, stojí na místě zvaném Fryung, jehož název připomíná privilegia přiznávaná klášteru až do roku 1775, mimo jiné právo azylu.

Ve skotském kostele svatého Jakuba v Řezně je náhrobní deska ze 13. století, na níž vidíme poutníka s plnovousem a zahnutou holí (cam-butta), kterou iroskotští mniši převzali od druidů. Stěna s plastikami na severní straně kostela svatého Jakuba postaveného v letech 1150-1195 na místě starší stavby zvaná lidově Skotský portál je dodnes hádankou, protože smysl plastik se dodnes nepodařilo rozluštit.

Zajímavé je, že nejen tento kostel charakterizují ve věžích a vedlejších apsidách normanské a lombardské stavební formy. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že současně s templářským řádem se náhle objevily gotické kostely, které byly stavěny po románských. Tento románský sloh dovezli ze Středomoří do střední Evropy v 11. až 13. století Normani. Jaké dodnes neodhalené souvislosti mezi Normany (Normani, muži ze severu, byli jen jiným názvem pro Vikingy) a templáři vůbec ještě existují?

Roku 1066 se stal normanský vévoda Vilém II. anglickým králem a normanské Sicilské království (i s jižní Itálií) zdědili roku 1194 Štaufové. Řecká kolonie Velké Řecko v jižní Itálii byla tak nejpozději brzy po přelomu tisíciletí v severských rukou. Čerpal templářský řád založený roku 1119 své znalosti o mořeplavbě a své mapy moří i pevniny z tradičních normanských pramenů, které se zase obohatily, pokud jde o architekturu a mořeplavbu, z arabských (fénických?) a byzantských zdrojů? Nerozpustila se část Normanů, zejména námořníci znalí plavby na otevřeném moři, v templářském řádu? Obě skupiny se přidržovaly křesťansko-pohanského volnomyšlenkářství, a nikoli římskokatolické víry. Je to čirá náhoda, že zakládající členové templářského řádu pocházeli z Normandie? A právě tomuto území vládli od roku 911 Vikingové.

Zdá se, že Evropa vděčí templářům za gotický stavební sloh, který se náhle vynořil v naprosto rozvinutém a dokonalém stavu. Ve prospěch této domněnky hovoří vedle skutečnosti, že se v Římě v tu dobu žádné gotické kostely nestavěly, také časová návaznost na založení řádu a poté budovaných gotických kostelů. Ústřední slohový prvek, lomený oblouk, se objevil poprvé ve východní Francii kolem roku 1130. Pouze mezi lety 1140 a 1277 templáři zorganizovali a hlavně financovali více než dva tucty velkých staveb (srv. Charpentier, 1986, s. 192). Podivuhodné gotické opatské kostely 12. století, jako například Saint-Denis (1137-1144), Bourges kolem 1195, Chartres po roce 1194, Remeš od roku 1211 a Amiens od roku 1120 dokončily rozpuštění stěn v dynamicky k nebi vzepjatých pilířích, jež vyjadřují až téměř mystické obrácení k bohu.

Pozatýkání francouzských templářů v roce 1307 a zrušení řádu papežem Klementem V. v roce 1312 je podle mého názoru třeba chápat v souvislosti s počínajícím rozmachem katolické církve, jež přece v tu dobu ve Francii dokonce sídlila, neboť templářský řád byl bohatý a jeho moc sahala i mimo Evropu. Nelze vyloučit, že templářské loďstvo připlouvalo k břehům Severní i Jižní Ameriky a že zlato a stříbro, které odtamtud přiváželo, sloužilo k financování jejich smělých plánů a gotických kostelů.

Normanský stavební sloh

Poté, co do dolní Itálie přišli roku 1016 Normané (Vikingové) a za Roberta Guiscarda dobyli v letech 1057-1085 zbytky byzantských a langobardských (= germánských) držav v jižní Itálii, vyhnal Robertův bratr Roger I. (1061-1091) Saracény ze Sicílie a založil jihoitalsko-sicilský normanský stát. Roger II. (1095-1154) sjednotil v roce 1130 jižní Itálii (Neapolské království, Kalábrii, Apulii) a Sicílii a vytvořil Sicilské království, které zhruba odpovídalo rozsahu moci někdejší řecké kolonie Velké Řecko. Byl založen normanský stát jako dědičná monarchie s autokraticko-byrokratickou státní správou. Roger II. získal právo plné investitury a učinil ze svého státu hospodářské, duchovně kulturní a politické centrum Středozemí.

Vikingové vyhnali Byzantince nejen z jižní Itálie, ale normanské loďstvo dokázalo úspěšně vzďorovat i byzantskému a roku 1147 se obrátilo proti Byzanci. Normané ďobyli Dalmácii, zpustošili celé Řecko a obsadili Korfu. V letech 1147-1154 rozšířil Roger II. normanské panství na severní Afriku – od Maroka po Libyi.

Roku 1194 přešel tento stát korunovací císaře Friedricha II. sicilským králem na Štaufovce, neboť císař se roku 1186 oženil s Konstancií, dcerou a normanskou dědičkou Rogera II.

Vliv Normanů na evropské dějiny se obecně podceňuje, a ti se přitom roku 911 pevně usadili v Normandii a roku 1066 dobyli Anglii. Když Normané přišli na Sicílii, musely na ně zapůsobit mocným dojmem četné nádherné muslimské stavby s oslňující nádherou svatostánků a vil napodobujících orientální, zejména egyptské mešity a paláce, ale i řecké stavby.

Neméně „pozoruhodný než působení těchto vzorů je vliv germánského slohu, ačkoli ten se koncem 12. století, které je dobou rozkvětu normanské architektury – byť ve svých prvních počátcích –, začal, projevovat ve Francii a zejména v Normandii… Hrotitý oblouk se sice vyskytuje i u některých kaplí a kostelů té doby na Sicílii. Tady se ovšem zdá, že byl arabského původu. Avšak hrotitý oblouk není na germánské architektuře to nejpodstatnější; jeho charakteristika spočívá především v lehkosti klenby, která se vznáší vysoko ve vzduchu a přece je nesena sloupy, jež ve srovnání s těžkými a masivními sloupy předgermánské architektury jsou jen tenké, ale tuto charakteristiku nenacházíme u žádného z normanských kostelů na jižním ostrově“ (Schack, 1889, s. 244).

V germánsko-normanském slohu musíme nejspíš hledat počátky gotiky. Je třeba rozpoznat dosud nepozorované paralely či lépe řečeno kontinuální vývoj od Normanů až k zákazu templářského řádu? Tento přelom ve střeďoevropských ďějinách byl příznačně spojen s pruďkým vzestupem katolické církve v Avignonu.

Normané stavěli na Sicílii kostely, jejichž normanská architektura oďpovíďá starokřesťanské bazilice: nad sloupy se klenou hrotité oblouky, nad stropem byzantská kopule; hlavní kopule (nebo několik kopulí) se tyčí nad křížením střední a příčné lodi.

V mocenské sféře Normanů se vyvíjelo stavitelství románských kostelů, jež předcházelo gotické architektuře ve Francii (opatský kostel v Jumieges, 1040-167, dnes zřícenina, Saint-Étinne, 1065-1081 a Sainte-Trinité, 1059 a později, v Caen), dále v Anglii (opatský kostel v Saint Albans, 10771088, katedrály v Ely, od roku 1090, v Durhamu, od roku 1093, a v Petersboroughu, oď roku 1118), ale také v normanské mocenské sféře v jižní Itálii a na Sicílii (dóm v Cefalu, od roku 1131).

Normanský sloh pěstovaný Normany rovněž v Itálii, a to v podobě od Řeků převzaté a dále rozvíjené architektury, předchůdce gotického slohu, nyní již vypadá jako nenahraditelný článek v řetězci vývoje a nikoli jako izolovaný jev. V tu dobu římskokatolická církev k vývoji architektury ničím nepřispěla a žádné kostely nestavěla, neboť z Říma se z té doby žádné významné románské nebo gotické stavby nedochovaly.

Moje teze proto zní, že římské (= řecké a etruské) stavební slohy byly do střední Evropy dovezeny, a to po zaplavení savany v oblasti Severního moře, jež si vynutilo konec takzvané doby bronzové. Další přírodní katastrofy pak ukončily čas antiky a zemětřesení zničilo antické stavby okolo Středozemního moře. Poté začal nový začátek s románským slohem dále rozvíjeným z římského (= řeckého) slohu: ve střední Evropě byl románský sloh pěstován od 11. do 13. století. Románský sloh můžeme označit za normanský, protože Vikingové ho do střední Evropy přinesli z původně řeckých oblastí jako je Sicílie, jižní Itálie a Řecko. Především templáři z něho bez časového přeryvu vytvořili gotický sloh. Tento vývoj stavebních slohů nemá v tu dobu nic, ale vůbec nic společného s Římany nebo s římskokatolickou církví. Při stavbě tehdejších dómů poskytovali rady většinou iroskotští mniši. Zřeteln
ě patrné normanské tzv. templářské stavební prvky na starých středoevropských kostelích a jiných významných stavbách proto nepředstavují žádnou kuriozitu.

Podívejme se pro příklad na Trondheim v Norsku, založený Vikingy teprve roku 997: je tam norská národní svatyně, Nidarův dóm, postavený nad hrobem svatého Olafa. Se stavbou se mělo začít v roce 1070. Když jsem dóm navštívil, zjistil jsem, že nejstarší dosud pocházející části pocházejí však teprve ze 12. století, tedy z doby, kdy oblasti okolo Středozemního moře ovládali Normané. Dóm byl z největší části postaven v gotickém slohu, zatímco nejstarší části okolo příčné lodi jsou románské. Na výsostném severogermánském území je tak doložen důsledně postupující rozvoj normansko-templářského stavebního slohu od románské po gotickou formu.

Templáři, kteří ve Francii následovali bezprostředně po Normanech, vybudovali od 12. století řadu gotických katedrál, a velké znalosti řádových rytířů se projevují rovněž ve stavebním slohu jejich templářských kaplí a v řadě komturství, jejichž symbolické půdorysy jsou tvořeny symbolickými čtyř – a osmiúhelníky.

Navzdory násilnému konci templářského řádu se jeho poznatky rozšířily po celé Evropě a nakonec vytvořily základy vědomostí pozdějších stavebních hutí. Proto lze dodnes na mnoha středověkých stavbách vysledovat očividné stopy vynikajícího vědění templářských stavebních hutí.

Nesdílím názor Uwe Toppera (2001, s. 128), že gotické stavby nemají s křesťanstvím vůbec nic společného. Správné je, že v nich bůh neměl být uctíván jako osoba. Avšak stavba vzpínající se k nebesům měla dokumentovat (keltský) božský princip; je zde jakoby symbolizováno spojení vesmíru s Matkou zemí jako jednotou přírody. Architektura hrotitých oblouků uvnitř kostela má symbolizovat přírodu (les!).

Kdo vůbec financoval stavbu katedrál? Je známo více případů, kdy katedrála nepatřila biskupovi. Stavbu katedrály financovala kapitula (například templářský řád), jež měla nad stavbou také dozor. Ve středověku byla kapitula shromážděním kanovníků, kteří se těšili značným privilegiím.

V mnoha případech spadala pod biskupskou jurisdikci. „Vztah mezi kapitulou a biskupem byl upraven teprve v 16. století na koncilu v Tridentu. V Anglii se kapitula těší stále týmž privilegiím jako ve středověku“ (Gimpel, 1996, s 41).

Jak se křesťanský řád, jenž se vůbec nehlásil k římskokatolické víře, mohl stát největší mocností v Evropě? Převládala snad kolem roku 1000 stále ještě pohansko-křesťanská víra, k níž se hlásili templáři a jež později posloužila jako záminka k obvinění z modloslužebnictví, a nikoli víra římskokatolická?

Předkatolické misie

Pokud tradice nelže a irský misionář Kolumban (543-615) založil ve Francích řadu klášterů, musíme se na iroskotskou misii dívat ve zcela odlišném světle. Duchovní postoje křesťanských volnomyšlenkářů, Židů a koptů bujely a jako síť prorůstaly svět víry keltogermánského praobyvatelstva. Žádné náboženské války nebyly. Křesťanské vzory udělaly na obyvatelstvo dojem. Tato regionálně velice odlišně utvářená síť předkřesťanské víry se rozšířila na všech územích od Indie přes Persii po atlantické pobřeží Iberského poloostrova. V tu dobu až do konce 11. století není patrná žádná viditelná stopa katolické církve.

S rozšířením mocenského boje a univerzálního nároku papežské církve na víru byla Evropa nejpozději od konce 12. století podruhé christianizována. Tentokrát však christianizace neprobíhala pokojně a mírumilovně, ale strašnými válkami, mečem a ohněm. Klerikové vystupující se světskou pompou nemohli vyhnat iroskotské mnichy – či mnichy jiných křesťanských směrů –, kteří byli mezi obyvatelstvem tak pevně zakořeněni. V první době byli tito zbožní lidé využíváni k založení benediktinského řádu, jenž podrýval autoritu iroskotských klášterů a poté zakládal kláštery vlastní, vybavené jako osamělé opěrné body v nepřátelské zemi. Byly to opevněné kláštery, malé pevnosti, kterých misionáři využívali k ochraně proti obyvatelstvu a Normanům (Vikingům). Vikingové normálně neútočili bez rozdílu na obyvatelstvo či na spřízněné Kelty, ale cílevědomě vylupovali kláštery s radikálními mnichy (b enediktiny) římské papežské církve.

Za pomoci těchto opevněných klášterů (nezaměňovat s otevřenými kláštery irské církve) došlo k podvodu s označením, takže i dnes jsoustále ještě vydávány za útočiště pro obyvatelstvo. V tu dobu se totiž odehrávaly někdy i krvavé spory mezi jednotlivými rody (klany), národy mezi sebou však neválčily. Keltogermáni žili relativně pokojně tradičním způsobem života – navzdory občasným loupeživým nájezdům a soukromé mstě – rozptýleni po celé Evropě, jak o tom svědčí i systém keltských mincí fungující v dálkovém obchodě – dokud nezačala christianizace katolickou církví a keltogermánský systém nezničila.

Christianizace musela probíhat násilně, neboť nikdo by se k nové víře nepřidal dobrovolně, zejména když katolická církev na rozdíl od iroskotských mnichů požadovala od obyvatelstva odvádění desátku (desátého dílu) z dobytka i obilí k obživě kléru.

Opevněné kláštery a kostely sloužily ve skutečnosti k ochraně šiřitelů víry, a nikoli lidu! Nejen klášter Corvey byl vybudován „v pohraničním území podle benediktinských předpisů, jež téměř kopírovaly zařízení římských vojenských kastelů, jež tehdy vešly ve známost. (Mniši) vyměřovali terén jako (údajně, HJZ) římští agrimensores (zeměměřiči)“ (vysvětlení v Muzeu dějin Hamburku, místnost 204). Jak se vlastně pozná originál od kopie? Mohlo by se stát, že by údajné kopie vlastně neměly vůbec žádné vzory, ale že by samy představovaly originál římských kastelů, které právě tehdy lidé poznali?

Jiný pohled možná vyžaduje i smysl a účel nově budovaných hradů. Loupeživí rytíři byli v nejvlastnějším smyslu slova lupiči v zemi kelto-germánského praobyvatelstva. Mně bylo nápadné, že hrady na středním Rýnu jsou vždycky postaveny tak, aby bylo vidět z jednoho do druhého. Čirá náhoda nebo bylo účelem si při ohrožení předávat signály dál, vzájemně si pomáhat a současně zajišťovat důležitou dopravní tepnu?

Poté, co benediktini používali zprvu v míru evropskou síť a propojení iroskotských misií a využívali ji k budování vlastních klášterů, a to dokonce i v Irsku, docházelo k napětí mezi benediktiny a Iry pokládanými oficiálně stále více za vetřelce. Ve skutečnosti však v pozadí bylo úsilí eliminovat ostrovní zdroj iroskotského mnišství, a tedy i keltského křesťanství ve prospěch benediktinského řádu jako místodržitele papežství.

Dvojí misie je zvlášť patrná při christianizaci Vikingů. Při svých cestách do Irska a Skotska přišli Vikingové s iroskotskými mnichy velmi záhy do kontaktu. O náboženství Vikingů je navzdory výzkumům známo jen málo. „Počátkem 13. století podal islandský učenec a politik Snorri Sturluson v prózou psané Eddě první systematický výklad pohanského náboženství“ (Simek, 2000, s. 114). Otázkou je, co můžeme opravdu pokládat za pravé dědictví 10. století, když k zápisu došlo až o dvě staletí později: dějiny vždycky píší vítězové!

Vikingové, označovaní též jako severní Germáni, vyznávali podle mého soudu stejnou víru jako příbuzní Keltové. Díky mnohostranným kontaktům s Irskem a Skotskem přijali Vikingové křesťanskou víru tolerantně. Z Grónska máme doloženo, že členové jedné rodiny byli často přívrženci původní křesťanské i pohanské víry.

Kanovník Adam z Brém (narozený kolem roku 1040) v Dějinách hamburské církve dokonce uvádí, že misionáři z Hamburku a Brém se ve Skandinávii již setkali s biskupy, kteří byli vysvěceni jinde.

V Muzeu dějin Hamburku (místnost 204) jsou zdokumentovány počátky (sporného) založení Hamburku. Když arcibiskup Ansgar, apoštol severu (801-865) dostal Hammaburg – název zmíněný poprvé v pramenech k roku 831 znamenal ve staré saštině: opevněné sídliště na břehu řeky – „v dnešním Hamburku jako biskupské sídlo, nalezl tam již opevněnou lokalitu a malý kostelík, kde postavil mariánský dóm a klášter“ (vysvětlující text v muzeu). Obyvatelstvo tohoto katolického opěrného bodu čítalo jen dvě stě osob a bylo v obležení nepřátelskou zemí. Kromě toho není jasné, zda Hammaburg, jenž tu byl již před Ansgarovým příchodem, byl saským okrouhlým hradištěm nebo franckým věžovitým návrším. Na druhé straně se v literatuře uvádí, že novější zkoumání slovanské keramiky naznačuje, že současně s Ansgarem uváděný Hammaburg mohl být založen až po jeho smrti. Nesouhlasí prameny či datování nebo obojí? V
edle papežského privilegia získal Ansgar od císaře zakládací listinu (Adam z Brém, I, 18). „Dodnes dochovaná císařova listina z 15. května je podvrh; z buly máme k dispozici jeden pravý a jeden padělaný exemplář“ (Adam z Brém, 1986, s. 44). Všude padělky!

Co se nestalo: Ansgar přišel mezi pohany hlásat slovo boží a nalezl tam kostel! V pramenech se potvrzuje, že na pohanském území byly původní křesťané a kostely. Rudolf Simek popisuje v knize Vikingové čtyři fáze přechodu od víry v germánské bohy ke křesťanství (Simek, 2000, s. 124n.). Správně popisuje, jak po fázi pohanství nastoupilo v polovině 9. století míšení jednotlivých náboženství a vyznání, ale i filozofických nauk bez vnitřní jednoty – říká se tomu synkretismus. Ve třetí fázi došlo k obrácení na víru, jež se však netýkalo všech pohanů. „Teprve koncem vikingské éry nastala vlastní křesťanská fáze“ (Simek, 2000, s. 125).

Fázový vývoj je příznačný pro celý proces christianizace v severní, střední i západní Evropě. Protože oficiálně je řeč jen o jednom jednotném zdroji a vychází se z několika vln christianizace, dostáváme obraz pomalu, ale neustále se prosazující myšlenky. Přesný opak je pravdou. Fázi dvě a tři musíme spojit, neboť odpovídají šíření pohansko-křesťanskévíry putujícími mnichy. Tato křesťanská víra nebyla s pohanstvím v rozporu, a tak vznikla celkem pokojná směs víry, která vypadala jako koberec různě utvářených evropských náboženství utkaný z věroučných představ podobné podstaty – například z judaismu. Čtvrtá fáze proto nepředstavuje definitivní prosazení poslední vlny katolické víry, ale naprosto novou vlnu christianizace římsko-papežského ražení, vyznačující se násilím, válkami a boji:

„Teprve norská invaze svatého Olafa roku 1015 vedla k obnovení misijní činnosti, on prosazoval obracení (na víru) rovněž v rámci vytváření jednotné říše, a to zčásti i s použitím násilí, protože chtěl své královské ideologii vydobýt uznání“ (Simek, 2000, s. 129). Je zcela evidentní, o co ve skutečnosti šlo: o moc, zahalenou do pláštíku nového, duchovně feudálního systému, a o sjednocení říše. To neznamenalo nic jiného, než vyvlastnění starých náčelníků a celých kmenů.

V souladu s tím spočívala čtvrtá a podle všeobecného chápání vlastní christianizační fáze „v podstatě v organizování biskupství, v budování far, v hlásání křesťanské doktríny, ve vzdělávání domácích kněží a v zakládání klášterů, které zároveň do Skandinávie přinesly latinské písemnictví a učenost“ (Simek, 2000, s. 125). Po fázi dvě a tři synkretismu následoval prudký zlom s násilnou christianizací a prosazením centrálně spravovaného feudálního systému.

Z finančních a mocenskopolitických důvodů vedla latinská církev krvavou válku proti tomu keltogermánskému obyvatelstvu organizovanému decentralizované v klanech, které nenásledovalo nové hnutí. Proti pohanům byly organizovány křížové výpravy, pogromy a opravdové štvanice, především však byli systematicky vyvražďováni druidové jako horní duchovní vrstva Keltů, aby byl lid bez učitelů zbaven orientace a vedení. Využívaný a vykořisťovaný lid chřadl. Všechny dosažitelné tradice, zvyklosti a obyčeje Keltogermánů byly uzurpovány, eliminovány nebo byla změněna jejich funkce.

„Na popud Ludvíka Pobožného byl na koncilu v Mohuči roku 813 svátek svatého Michaela přesunut na začátek podzimu. Avšak tato část roku byla předtím zasvěcena germánskému bohu Wodanovi. Wodan byl ‚christianizován‘ a nahrazen archandělem Michaelem“ (Kaminski, 1995. s. 63).

Ze 7. století máme z Říma dosvědčen 13. květen jako svátek Všech svatých. Papež Řehoř IV. přesunul údajně v roce 837 svátek na keltský začátek roku, který Keltové slavili jako svátek Samhain (Sjednocení) v noci z 31. října na 1. listopad. Na toto datum připadá – čistě náhodou? Den reformace evangelické církve. Papežská církev dala keltskému svátku nový význam, aby mohlo obyvatelstvo zůstat datu se staletou tradicí oslav věrné alespoň v časovém ohledu. V průběhu let vzpomínka na christianizovaných územích vybledla, na svobodných keltských územích však nikoli.

S irskými vystěhovalá se však keltský svátek Samhain dostal do Ameriky a pod jménem Halloween (= All Hallows Evening) se tam slaví jako druhý největší svátek. V poslední době se tento keltský zvyk vrací zpátky do Evropy, odkud kdysi vzešel.

Papežská církev rozbořila i keltské svatyně a na jejich místech budovala nové kostely. Na druhé straně byly keltské signální věže se svými přístavbami přeměněny na kostely, ovsem ploché střechy s ochozem nahradily špičaté dřevěné střechy. Do spodní části kostelních věží byly probourány vchody, což je i dnes u mnoha starých kostelů dobře patrné, protože k vyzdění ostění dveří bylo použito jiného materiálu.

Zachování pohansko-křesťanských lokalit bylo geniálním tahem, protože obyvatelstvo muselo přijít k novému kostelu papežské římské církve, i když se chtělo klanět svým starým bohům či Matce bohů. Staré kostely stojí (téměř) vždy na starých posvátných místech Keltogermánů.

Jak ještě vysvětlíme, za indikátor megalitických (keltských) kultovních staveb a orientačních sítí v západní a střední Evropě lze pokládat zvěrokruh. Heinz Kaminski (1988 a 1995, s. 60nn., 190) poukazuje na to, že teprve roku 1956 ukázalo objevení a následné odkrytí úplného zvěrokruhu na klenbě raně křesťanského kostela ve Wormbachu na kultovní tradici sahající hluboko před druhou christianizaci. Pravidlo kontinuity kultovních míst potvrzuje nejen používání této sluneční pozorovatelny.

V této souvislosti je zajímavý poznatek, že „christianizace zastihla tuto cestu přes Alpy užívanou dávno před změnou letopočtu i s pohanskými kultovními jmény a nahradila je křesťanskými“ (Kaminski, 1995, s. 340).

Z tohoto pohledu představovalo vedle likvidace templářského řádu a dalších věroučných uskupení organizování křížových výprav proti katarům nutný následek nebo teprve dokonce vlastní začátek christianizace.

Kataři nepředstavovali jednotně strukturovanou církev s pevně vymezeným učením. Tato pospolitost zahrnovala spíše množství různě zaměřených věroučných uskupení (sekt), jež byly sice spojeny určitými společnými principy, v podrobnostech se však lišily. Šířily čistě apoštolské křesťanství (pocházející přímo od apoštolů) a vedly prostý, mravný a zdrženlivý život.

Kataři tvořili křesťanskou náboženskou pospolitost, která se od10. do poloviny 15. století pod různými jmény rozšířila do většiny zemí jižní a západní Evropy. Jméno kataři si dali sami, protože chtěli obnovit původní čisté Ježíšovo učení. Byli osočováni jako kacíři, protože se při již uvedeném přechodu od pohanské ke křesťanské víře přidržovali pradávných principů víry, jako například znovuzrození nebo rovnoprávnosti mužského a ženského principu v náboženství. Proto byli také učitelé a kazatelé katarské víry (parfaits) obojího pohlaví.

Z popudu latinské církve byla postavena vojska a proti katarům vedena válka – oficiálně zvaná křížové tažení. V roce 1209 vpadlo ze severní Francie do Languedoku vojsko o síle 30 000 mužů. Jen ve městě Béziers bylo povražděno 15 000 mužů, žen a dětí. Poslední odpor byl zlomen teprve v roce 1244, kdy padla pevnost Mont Ségur.

Malé skupinky se udržely v jižní Francii (do roku 1330) a především na Sicílii a v jižní Itálii (do počátku 15. století).

Mnoho autorů nalezlo v heretických učeních, která se poté v Evropě vynořila, stopy katarských myšlenek. Šlo například o valdenské, husity, adamity či bratry volného ducha, anabaptisty a podivuhodné kamisardy.

Zajímavé je, že templáři poskytovali během katolických křížových výprav katarům pomoc a umožňovali jim prchat do Aragonie.

6. Přelom a nový začátek

Svatý Aurelius Augustinus (354-430) radil (Epistula XL-VII Publicilovi): „Nebudeme ničit chrámy, nebudeme ničit sochy model, nebudeme kácet posvátné háje. Uděláme něco lepšího: věnujeme a zasvětíme je Ježíši Kristovi!“ Na pokyn papežů byly kostely, kláštery a kaple stavěny přesně na místech starých svatyní a kultovních míst.

Konec matriarchátu

Prehistorický věk dávného západního společenství byl dobou matriarchátu. Pravidla a mravy společnosti se opíraly o přirozené právo (Wirth, 1980, s. 24). Kultovní matriarchát byl svatý řád života v rodině, z něhož vyrostlo kmenové právo.

Se změnou společnosti z volného společenství rodů a národů byl díky feudalismu klíčícímu okolo přelomu tisíciletí a s ním souvisejícímu zabírání země jako přesně definovaného vlastnictví – a s ním spojenému nevolnictví – nastolen mocenský stát podle mužského práva jako dobyvatelský stát. Jako nevyhnutelný důsledek ztratila žena vedoucí roli. Kultovní matriarchát původní společnosti nerozdělené do tříd byl nahrazen patriarchátem nových králů dychtivých majetku působících v souhře s katolickou církví, jejíž mocenské nároky se neomezovaly jen na náboženskou sféru. Současně s tím byla odstraněna staroevropská víra v matku veškerenstva a zavedeno státní náboženství s univerzálním nárokem a personifikovaným státním bohem (srv. Wirth, 1980, s. 19).

Gert Meier má asi pravdu: „Nejvýraznějším zástupcem světského věku. věku mužů byl Karel Veliký. Říšské anály jsou údajnou kodifikací, jež – k věčné Karlově slávě – zfalšovaly dějiny jeho společnosti, která byla tak rozpolcená. Karel a jeho úsilí však nedokázali zastřít věk matek“ (Meier, 1999, s. 419).

Víra staroevropského matriarchátu zahrnovala trojici božských postav ženského rodu, jejichž německá jména jsou Ambeth, Wilbeth a Borbeth, a v jiných kulturách jsou známé jako Norny, Parky a Moiry. Křesťanství jejich kult částečně převzalo: ze tří postav se staly křesťanské Marie, Markéta, Magdaléna atd. Na křesťanských vyobrazeních se tři ženy objevují především jako tři ženy oplakávající Ježíšovu smrt.

„Ohlasy mateřských božstev najdeme v katolickém mariánském kultu“ (Irmscher, 1984, s. 370). Nelze se tedy divit, že mariánský kult je mezi obyvatelstvem (i v Americe) velice oblíbený a že madona se všude těší velké úctě.

Obr. 23: Skupiny Tři svaté ženy ve Wormsu a neidentifikované vyobrazení tří jedinců na kamenné sekeře z Manaosu (Brazílie). U obou vyobrazení upoutají dlouhé vlasy a roucha, ale i knihy, které jsou dokonce neseny shodné vodorovné (A) a svisle (B).

Ve staré Evropě se pramáti původně jmenovala Ana. Živou vzpomínku na ni udržuje v křesťanském náboženství Anna, Mariina matka. Víra v Matku zemi byla pevně zakořeněna také v Severní Americe, stejně jako v Peru u předinckých kultur i u Inků (Mama-Pacha, Pachamama).

V letech 1932 až 1934 poukázal dr. Maso Oka v několika přednáškách na univerzitním ústavu kulturních dějin na skutečnost, že ve starém Japonsku existovala víra v pramáti (Slawick, 1936, s. 684nn.).

Pronásledování čarodějnic

Kruté války proti katarům a valdenským byly namířeny proti velkým náboženským komunitám, které bylo možno cílevědomým pronásledováním a křížovými výpravami relativně snadno a účinně potírat. Skutečný nepřítel římskokatolické církve, představovaný druidy a moudrými ženami, se však ukrýval přímo uprostřed všech nepřátelsky heretických keltogermánských rodů. Vymýcení druidů bylo relativně snadné. Horší to bylo s moudrými ženami, neboť oficiálně byly christianizované z donucení, avšak praktikovaly i nadále prastaré rituály. Kdo byly tyto moudré ženy?

Šlo o ženy známé od raného středověku jako bylinkářky, které byly obeznámeny se starými vědomostmi o přírodě a dovedly přesně dávkovat byliny tak, že mohly zabít nebo léčit. Lidé se na ně obraceli pro uzdravení či při porodech nebo jen o radu i po christianizaci.

Jejich činnost porodních bab byla v rozporu s katolickým učením, neboť dovedly vyprovokovat porod přírodními prostředky, podávaly omamné prostředky a dávaly praktické rady, jak ženy mohou bezbolestně rodit. Dnes jsme naopak přesvědčeni, že začátky kontroly porodnosti se objevily teprve koncem 18. století. Je však skutečností, že již v antice vedle zabíjení dětí, coitus interruptus či styku v neplodné fázi ženského cyklu „byla velice rozšířena medikamentózní kultura zabránění početí…“ (Heinsohn/Steiger, 1985, s. 43).

Tím je dána souvislost s vyhubením katarů, neboť vyhlazovací válka proti katarům a zabránění početí postavené naroveň vraždě umožnily, aby po moru kolem roku 1360 začalo a roku 1484 se po celé Evropě rozšířilo koordinované pronásledování čarodějnic, jež můžeme pokládat za prosté pokračování potírání katarů, neboť inkvizice potřebovala nové pole působnosti (Heinsohn/Steiger, 1985, s. 112n.).

Po začátku malé doby ledové po roce 1348 vedla černá smrt spolu se záplavami na celém pobřeží Severního moře k dramatickému poklesu počtu obyvatelstva. Co to má společného s církví? Kolem roku 1430 vlastnily kláštery a církev v Anglii 25 procent a ve Švédsku 21 procent pozemků a půdy (Cipolla, 1981, s. 55nn.). K tomu je nutno připočíst majetky velkých feudálních pánů (koruny). Pokles obyvatelstva vyvolaný pohromami v polovině 14. století vedl k dramatickému nedostatku pracovních sil, které církev naléhavě potřebovala k obdělávání svých pozemků. Regulace početí praktikovaná moudrými ženami byla nežádoucí!

Spolu s řáděním přírodních katastrof zdecimoval značnou část obyvatelstva v Evropě, přední Asii a severní Africe i mor. Léčitelnému hlízovému a téměř vždy smrtícímu plicnímu moru padly v katastrofických letech 1348-1352 za oběť miliony lidí. Podle odhadů postihla černá smrt zhruba 25 milionů lidí, tedy asi třetinu obyvatelstva (Lexikon německých dějin, s. 382). V Anglii se demografická ztráta odhaduje dokonce na 60 procent (Hatcher, 1977, s. 71).

Z pověření papeže Řehoře V. byly v letech 1230 až 1234 sestaveny tzv. Decretales, což byl kánon proti zabránění početí. V knize V, kapitole 12 čteme: „Kdo provozuje čarodějnictví nebo podává jedy vedoucí k neplodnosti, je vrah. Jestliže někdo k uspokojení chtíče nebo z vědomé nenávisti podá něco muži či ženě anebo jim dá napít něco, po čem on nemůže plodit či ona počít anebo nemohou mít děti, je třeba ho pokládat za vraha“ (Noonan, 1969, s. 215).

Obr. 24: Ztráty Úbytek obyvatelstva v Anglii od roku 1086 do roku 1525 byl zvlášť výrazný počátkem malé doby ledové ve 14. století. Jen v důsledku velkého moru ubylo 25-30procent obyvatelstva (Nordberg, 1984, s. 32). Obr. z Heinsohn/ ISteiger (1985), podle Hatchera (1977).

„Ukazuje se, že ‚škody způsobené porodními bábami katolické víře‘ (Kladivo na čarodějnice, Štrasburk 1487) jsou vlastně poškozením největšího pozemkového vlastníka Evropy přímo u zdroje jeho bohatství, neboť zasahují jeho nevolnické pracovní síly“ (Heinsohn/Steiger, 1985, s. 112).

Za zájmem církve se skrývala snaha zajistit si nové pracovní síly, nikoli náhlý záchvat extrémního zanícení pro víru. Když nedostatek pracovních sil dosáhl kolem roku 1360 vrcholu, začalo v některých regionech, ovšem zatím ještě ne po celé Evropě, zabíjení čarodějnic ve velkém. Inkvizitor Paramo v roce 1404 hrdě konstatoval, že již bylo upáleno více než 30 000 čarodějnic a „kdyby tyto čarodějnice byly beztrestné, přivodily by zkázu celému světu“ (Poljakov, 1978, s. 43). Procesy s čarodějnicemi vrcholily v letech 1590 až 1630. Poslední popravy, což bylo většinou upálení zaživa, se odehrály v Glarusu (1782) a v Poznani (1793).

Rozhodující podíl na rozšíření a excesech procesů s čarodějnicemi měl spis Kladivo na čarodějnice (Malleus maleficarum, Štrasburk, 1487) dvou dominikánů Heinricha Institorise a Jakoba Sprengera; stal se až do 17. století trestním kodexem soudní praxe ve střední Evropě a vedl k denunciacím místo obžaloby, k používání mučení a zkoušek čarodějnic. Jinými slovy, nově zformulovaným cílem inkvizice byla státem kontrolovaná produkce lidí.

Řehoř IX. centralizoval v letech 1231/32 inkvizici v papežském úřadě, který spravovali inkvizitoři (většinou dominikáni). Pronásledování kacířů (například i templářského řádu) bylo od začátku nedílně spjato s politickými a hospodářskými zájmy.

Pronásledování čarodějnic a s ním spojené řízení obžaloby a obhajoby bylo rozhodnutím čtvrtého lateránského koncilu roku 1215 převedeno do jiného trestního řízení, jemuž se říkalo inkviziční. Od této chvíle bylo možné zahájit proces bez obžaloby. Stačila k němu denunciace na základě pomluv, odměňovaná i penězi. Pokud si to udavač přál, jeho jméno nebylo uvedeno. Tyto procesy bylo možno vést bez obhajoby a právní pomoci a obžalovaný ani nevěděl, kteří svědkové mu přitížili. Po vynesení rozsudku nebylo možno se odvolat k žádné vyšší instanci. K dosažení přiznání zavedl roku 1252 Inocenc IV. mučení (torturu) jako regulérní postup. Tím bylo jasné, že každý, kdo byl obviněn z kacířství a postaven před inkviziční soud, byl automaticky pokládán za viníka.

Zavedením nového procesního postupu získali inkvizitoři volnou ruku. Na základě anonymního udání bylo možno zabavit veškerý majetek oběti – i jejích rodinných příslušníků. Tak se stává patrným i další, hospodářské pozadí inkvizice. Papež Inocenc IV. totiž roku 1252 zaručil inkvizitorům třetinu konfiskovaného majetku a ponechal jim i další třetinu pro potřeby inkvizice. Zbývající třetinou se obohatila katolická církev.

S inkvizicí nastalo přerozdělování půdy a pozemků a dalšího bohatství ve prospěch církve, koruny a dalších feudálních pánů. Tito feudální pánové pocházeli z keltogermánských kmenových náčelníků a jejich pokrevných příbuzných obrácených na víru. Dosud svobodně žijící evropské národy byly oloupeny nejen o své ideály a víru, ale brutálním, krvavým způsobem ztratily i svůj majetek. Rodinní příslušníci osob obviněných inkvizicí se ocitli náhle bez prostředků a upadali do závislosti. Museli nyní pracovat na statcích kléru a koruny nebo odcházeli jako žebráci do nově zakládaných měst. Copak předtím žádná města nebyla?

Zakládání měst

Běžné představy předpokládají pomalý evoluční vývoj, kdy se původní sídliště zvětšovalo o tržiště, až nakonec vyrostlo v město. Takový názor by byl v souladu s oficiálním obrazem historického vývoje za posledních 2000 let. Moje pozorování odporuje tomuto pohledu zcela zásadně, neboť města byla zakládána teprve v souvislosti se zabráním půdy centralisticky vládnoucími, násilím a zbraněmi se uplatňujícími feudálními pány (králi a klérem). Dokládá zakládání měst kontinuální vývoj nebo nový start z ničeho, zásadní kulturní přeryv?

Keltogermáni sídlili decentralizované v kmenových a rodových společenstvích. Sídliště byla malá a relativně rovnoměrně rozptýlená po krajině. Existovala však ojedinělá obchodní střediska spojená keltskými silnicemi, například Trevír nebo Augsburg. Celkem známe v Německu 100 až 120 raně středověkých obchodních středisek (Humpert/Schenk,2001, s. 60). Vznikla takzvaná civilizace oppid, zvaná podle označení oppidum používaného Caesarem pro galská města. Keltská oppida na německé půdě měla strukturu připomínající města. Například v Ingolstadtu se setkáváme s prvními ulicemi se zástavbou po obou stranách a s kruhovým valem o průměru asi 850 metrů.

Prvními kamennými stavbami v Germánii prý byla města zakládaná Římany, ovšem podle dosavadního výkladu šlo o keltogermánské resp. dále upravované řecké resp. v normanském slohu postavené stavby. Počet takových plánovitě postavených měst dosahuje na německé půdě asi čtyřiceti. Etruskové byli i podle oficiálního pojetí učiteli Římanů, pokud jde o stavbu měst, přičemž půdorys roštu používaný Řeky zůstal zachován. Do Pompejí přinesli tento řecký způsob stavění nikoli Římané, ale Řekové a Etruskové.

Jak jsme již vyložili, pěstovali Etruskové kvetoucí obchod s Kelty již před 2500 lety. Keltové znali etrusko-řeckou stavební techniku a akvadukty se stavěly i mimo Itálii (jižní Francie, Malá Asie). Podle oficiálního pojetí ve 3. století náhle skončila fáze zakládání měst. V následujících sedmi staletích nebyla pak zakládána žádná města! Taková časová mezera, pokud k ní vůbec došlo, je zvláštní! Zdá se, že i Řím ležel několik staletí v prachu a popelu, dokud nedal papež počátkem 15. století suť odstranit a nezačal znovu stavět.

Pokud existovala římskokatolická církev v Římě v prvním tisíciletí, musela přebývat v troskách s pastvinami pro kozy. V Německu to bylo podobné: „Ve více či méně zničených římských rozvalinách sídlili biskupové v opevněných okrscích dómů“ (Humpert/Schenk, 2001, s. 57). Zvláštní paralely! Sídlili biskupové ve zničených keltských stavbách?

Podle Davide Keyse nastaly v 6. století (oficiálního datování) po gigantickém výbuchu vulkánu v dnešní Indonésii celosvětové klimatické změny. Jejich následkem byla údobí extrémního chladu a sucha, záplavy, hlad, epidemie, stěhování národů a politické změny ve velkém měřítku (Keys, 2001). Keys datuje tuto celosvětovou katastrofu k roku 535 a navrhuje historické panorama od Tasmánie přes Asii a Evropu až do Jižní Ameriky. Že by jediný výbuch vulkánu mohl vyvolat tak vážné následné katastrofy, pokládáme spíše za nepravděpodobné.

V každém případě muselo počátkem středověku dojít k nějaké přírodní katastrofě, jejíž důsledky byly patrné na celém světě. To vyvozuje i anglický paleontolog Mike Baillie z Queen’s University of Belfast v Severním Irsku z letokruhů ( BdW, 13. 9. 2000). Christian Bloss a Hans-Ulrich Niemitz dokazují ovšem v knize C14-crash nespolehlivost určování stáří archeologických nálezů pomocí analýzy letokruhů příslušných nálezů dřeva (dendrochronologie). K přírodním pohromám s těžkými následky bezpochyby došlo, jen se musí přesně určit kdy. S přihlédnutím ke zkrácení středověku podle Illiga se tato událost posouvá z 6. do 9. století středoevropské historie.

Zemětřesení a záplavy doprovázející tyto katastrofy v 6./9. století zničily řadu měst (Řím) a to by bylo vysvětlením, proč se rozpadlo tolik budov a proč na druhé straně došlo ke stěhování národů. Ovšem pro biskupy, kteří setrvali následující období chaosu v opevněných dómských okrscích mezi troskami téměř sami, jako malé ostrůvky v oceánu, neexistuje žádné oficiální vysvětlení.

Je to náhoda, když iroskotská církev ze 7. století zmizela v důsledku pokračující romanizace a její oficiální konec byl oznámen roku 664 na synodu ve Whitby; ale na druhé straně se skotská misijní činnost objevila znovu zhruba o 300 let později – v 9. století –, jako když Fénix povstane z popela? Tyto aktivity na velkých územích pak (teprve?) v 11. století vedly k vlně zakládání skotských klášterů, a to nejen v Německu. Nejde i v tomto případě o tři temná staletí (dark ages)? Bez těchto tří staletí je totiž doložena nepřerušená kontinuita činností velice aktivní keltské mnišské církve. Podobně patrně zmizí několik staletí, během nichž se nepozorovaně rozpadaly trosky starých měst, a řetězec událostí: katastrofa – stěhování národů – nový začátek se časově zkrátí – podobně jako se stáhne předtím libovolně natažený gumový pásek.

Z tohoto hlediska pochopíme i přibližně 700 let trvající fázi, během níž nebyla v Německu budována žádná města: ve skutečnosti bylo toto období podstatně kratší. Výzkumná práce profesora Klause Humperta a dr. Martina Schenka (2001) vydaná v říjnu 2001 pod titulem Objev plánování mést ve středověku ohlašuje konec mýtu o pozvolna rostoucích městech.

„Po sedmi staletích stagnace dochází v letech 1030 až 1348 k explozi budování měst, jakou si dnes ani neumíme představit. Kolem roku 1000 existovalo asi 150 měst, kolem roku 1200 jich bylo již 1000, do roku 1350 stoupl jejich počet na cca 3000. Období zakládání měst nakonec ukončila morová rána.

V tu dobu se také neustále zvyšoval počet obyvatelstva. ve střední Evropě“ (Humpert/Schenk, 2001, s. 58).

Po období zakládání měst zakončeném velkým morem a přírodními pohromami, v němž bylo za období o málo delší než 300 let založeno bezmála 3000 měst, bylo od baroka do novověku založeno jen ještě asi 20 až 30 měst. V době industrializace vyrostlo ještě asi 20 až 40 měst v průmyslová centra. Po roce 1350 vznikala města jako Wolfsburg, Mannheim, Karlsruhe, Ludwigsburg, Postupim, Ratzeburg nebo Neuwied na Rýně. Velká vlna hugenotských uprchlíků z Francie v 16. století přinesla mocný popud k budování měst, většinou však vedla jen k rozšiřování stávajících měst.

Karlovy vzdušné zámky

Již počátkem 20. století tvrdil známý odborník na hospodářské dějiny W. Sombart, „že v rozlehlé říši franckého císaře (Karla Velikého) žádná města nebyla“ (Dopsch, 1938, s. 38). Dříve popsané nové výzkumy o plánování středověkých měst toto tvrzení potvrzují.

V době života Karla Velikého (747-818) existovaly tedy nanejvýš předstupně a rané formy evropských měst, města však nikoli. Také označení hlavní město pro Cáchy je zavádějící, neboť Cáchy dostaly městská práva ve dvou krocích teprve po roce 1166 za Friedricha I.

Neúnavný Karel žádné hlavní město neměl, ale měl i říši bez ekonomiky, neboť v ní bylo pouze naturální hospodářství s minimálním obchodem na výměnné bázi, a to ještě na neolitické (z mladší doby kamenné) úrovni (Illig, 1996, s. 140). S tímto zjištěním se shoduje jinak udivující zjištění, „že právě v tu dobu se zřetelně rýsovaly počátky nových poměrů, jež uvedly do chodu urbanizaci té části Evropy, kde se dosud města nevyskytovala“ (Pitz, 1991, s. 130). Během vlády skvělého zakladatele říše Karla bylo dosaženo absolutně nejnižšího bodu; rozpad antických měst a úpadek dopravního systému dosáhly vrcholu a jedinou bází hospodářského života bylo téměř výlučně zemědělství.

Nadějně vylíčené začátky rýsující se po nejhlubším bodu středoevropských dějin však přicházejí o 300 let dříve. To vše se shoduje s časovým bodem, jenž označuje začátek vlny zakládání měst na konci prvního tisíciletí, nikoli však dříve. V tu dobu začalo také kruté feudální vykořistování s klíčícím třídním bojem mezi sedláky a duchovními i světskými feudály, k němuž podle středověkých kronik docházelo všude. Tehdy začal podle J. M. Žukova (1963) „vývoj soukromého vlastnictví“

Keltogermáni žijící v rodových společenstvech a kmenových svazech neznali vlastnické právo na půdu a pozemky. Se zavedením feudálního systému přišli političtí a duchovní feudální vládci, kteří se prosazovali strašlivým násilím, zbraněmi a krutými krveprolitími, zvanými též války proti kacířům.

Za pomoci inkvizice byly vyvlastněny celé rodové svazy. Půda a pozemky připadly zejména katolické církvi, jež se nyní stala velkým pozemkovým vlastníkem.

Metody regulace porodnosti známé moudrým ženám byly zakázány pod trestem smrti, protože děti byly zapotřebí jako budoucí pracovní síly.

Zároveň byly poprvé stanoveny pevné hranice, které předtím vůbec neexistovaly. K nově ustaveným (zavedeným) zemím s pevnými státními hranicemi patřily i nové jazyky, jež byly vyvinuty v klášterech a na nově zakládaných univerzitách.

Musela být vymyšlena nová řeč, které by původní obyvatelstvo nerozumělo. Tuto akci podvodu realizovala řada klášterů ležících často daleko od sebe. Pak bylo možné posílat pozemní cestou pokyny, které si nezasvěcení nemohli přečíst. Nově vynalezeným jazykem církve a humanistů byla latina. Byla odvozena ze staré řečtiny a tedy z keltských a germánských kořenů.

Papežská církev zničila nebo konfiskovala všechna písemná svědectví, která byla v jejím dosahu, aby připravila o identitu evropské národy, které se do té doby dokázaly mezi sebou dorozumět – od Iberského poloostrova po Anatolii. Co však bylo ještě horší: benediktinský řád vymýšlel pro každou nově vytvořenou zemi pomocí existujícího matematického jazykového vzoru nový jazyk, mj. literární jazyky němčinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu a španělštinu. Evropa byla tak rozdělena mezi několik feudálních pánů a každý z těchto monarchů (králů) měl náhle svůj vlastní lid, respektive část evropského praobyvatelstva, jemuž byl náhle vnucen nový jazyk.

Všechno to připomíná babylonské zmatení jazyků při stavbě babylonské věže v biblické historii. Místo věže se ovšem budoval nový systém evropských států. Jak stavba (vytváření států) pokračovala, vznikaly různé jazyky a původní obyvatelstvo se nedokázalo mezi sebou domluvit.

Přesně v této době zlomu a násilné christianizace vstupuje do dějin Carolus Magnus (latinsky vyhlížející jména byla nyní novou módou), pardon, Karel Veliký – nikoli ovšem jako císař nad císaři, ale jako kat Sasů a krvavý šiřitel křesťanství. A díky násilnému zabírání půdy nese titul zakladatele říše alespoň zčásti právem.

Od Karla, jenž neuměl psát ani číst, prý pochází německý biskupský řád, především však řada nařízení a zákonů: „Na Karlových utopických výnosech je pozoruhodné, že chtěl lidu, který nedovedl číst ani psát, předepisovat latinskými zákony i ty nejmenší podrobnosti“ (Braunfels, 1991, s. 79).

Obracení na víru však Karel nesvěřoval potulným mnichům, ale učinil z ní vlastní úkol své vlády (Kalckhoff, 1990, s. 184). „Ruku v ruce s likvidací samostatných vévodství a kmenových států šlo zavádění systému hrabství“ (Meyers Lexikon). Jinými slovy, iroskotští potulní mniši byli vyhnáni a keltogermánská kmenová společenství bez odškodnéní vyvlastněna (zavedení hrabství), přesně tak, jak přišli o svou zem severoameričtí indiáni.

Paralely se Severní Amerikou

Stejně jako v Evropě byli i v Severní Americe praobyvatelé systematicky vyvlastňováni zabíráním půdy, přistěhovalci přinášeli soukromé vlastnictví a zakládali státy s pevně stanovenými hranicemi. Situaci v Evropě let 1000 až 1300 lze srovnávat se situací v Severní Americe mezi léty 1600 a 1900. Centrální mocenské struktury neexistovaly ani v Evropě před rokem 1000, ani v Severní Americe před rokem 1600. Naopak, situace byla na obou kontinentech stejná: existovaly samostatné kmeny a rody, jež byly mezi sebou v neustálém kontaktu, a kmenové svazy usazené na velkých plochách vytvářely struktury, jež si byly na obou březích Atlantiku až zarážejícím způsobem podobné. V obou případech šlo dodnes jen o nedostatečně známé kultury, které provozovaly dálkový obchod, zde od Indie po Evropu, tam od Kanady do střední nebo dokonce až do Jižní Ameriky.

V Evropě i v Severní Americe byly se systematickým osídlováním nejprve zakládány opěrné body na nepřátelském území: zde opevněné kostely a hrady, tam pevnosti. Jejich úkolem nebylo chránit obyvatelstvo před útoky Vikingů, ale naopak nové feudální pány před nespokojeností obyvatelstva. Funkce opevněných klášterů, opevněných kostelů a hradů byla v důsledku toho v minulosti chybně interpretována. V následující době pak byla krok za krokem oficiálně osídlována a strukturována rozsáhlá území, byla plánována a zakládána města a současně s tím násilně zaváděno vlastnické právo na půdu a pozemky.

Pokud jsou tato tvrzení pravdivá, že totiž všechna města v Německu i jinde nevyrůstala divoce po staletí, nýbrž že jsou výsledkem zhruba od roku 1030 explozivně probíhajícího zakládání nových měst na zelené louce nebo přestavby existujících – většinou vesnických – struktur, musela by v nich být rozpoznatelná jednotná idea plánování, podobně jako v Severní Americe probíhala výstavba měst na zelené louce podle řeckého vzoru na pravoúhlém (ortogonálním) půdorysu.

Plánování výstavby měst ve středověku

Na rozdíl od přirozeně vyrůstajícího města, u něhož se podle skutečných potřeb řadí dům vedle domu a jež mohou zprvu nabývat podobu vesnice rozrůstající se jako skvrna okolo ústřední návsi či typu Újezdu rostoucího podél silnic, není u nově zakládaného města základním předpokladem pro zřizování staveb samotná stavební činnost, ale přesné plánování se stanovením rámcových podmínek. Plánování měst ve středověku muselo začít zaměřováním, přičemž byl na půdě plánovaného města vyznačen v měřítku 1:1 zakládací půdorys. Byl tak nastálo určen půdorysný vzor nově zakládaného města, podle něhož bylo možno město kdykoli obnovit, třeba po velkém požáru nebo po zemětřesení. Za základní strukturální prvek musíme pokládat vzor rozvržení veřejných komunikací k zajištění přístupu ke všem jednotlivým parcelám: dnes by se ostatně nová města neplánovala jinak. Kromě toho byly určeny
lokality pro speciální stavby, veřejné budovy a náměstí i kostely. Součástí bylo také plánování infrastruktury, jako například plán rozmístění kašen.

Architekti a urbanisté Klaus Humpert a Martin Schenck (2001) definitivně dokázali, že při svém zakládání byla středověká města kompletně zaměřena a postavena na zelené louce. Středověcí urbanisté si přitom pomáhali různými zaměřovacími konstrukcemi jako třeba šablonami tvaru pásů, geometrickými kruhovými a trojúhelníkovými konstrukcemi, křivkami tvaru „s“ a vějířovitými vzory.

V malých bavorských městech, na rozdíl od urbanizace na východě, virtuózně zvládali geometrii oblouku jako prostorový, esteticky vysoce vyspělý prvek, jehož používání je připisováno Wittelsbachům (Humpert/Schenk, 2001, s. 36). Při plánování měst lze rozpoznat i vývoj na základě konkrétních zkušeností a dokonce se dá identifikovat osobitý rukopis příslušného týmu urbanistů, podobně jako osobní styl rozvíjejí moderní architekti.

Se středověkými městy se obvykle nepojí představy o založení na zelené louce. Oficiálně se tento pohled ani neuznává, přestože je často známo datum založení města, jež bývá také oslavováno. Pojem „organicky se vyvíjejícího se města“ se přitom užívá stále vzácněji – ovšem v budoucnu bude používán pro některá města se skutečně přirozeným vývojem (např. Soest, Paderborn). Nejpozději potom je třeba, s přihlédnutím k realizovaným urbanistickým koncepcím, najít cestu k jiným historickým řešením a odstranit zejména fatu morganu kontinuálního vývoje od antiky přes středověk do moderní doby podsouvanou padělanými doklady.

Toto jiné řešení musí ukázat kvalitativní skok od antiky ke středověku.

Takový skok je možno pochopit jen tehdy, jestliže uznáme, že doba Karla Velikého je dobou imaginární, tedy dodatečně vymyšlenou a promítnutou zpět v čase.

Obr. 25: Zakládání měst Po katastrofách s celosvětovými důsledky vedlo začínající klimatické optimum k explozi zakládání měst. Před 9. stoletím bylo podle odhadů 100 až 120 obchodních lokalit (oppida) a 30 až 40 měst nově vybudovaných na starých půdorysech. Po začátku malé doby ledové a působení záplav a v důsledku černé smrti zakládání měst opět ustalo (srv. Humpert/Schenk, 2001, s. 58nn.).

Antika nejspíš skončila katastrofou, aby se pak v 10. století vynořila po období stěhování národů a nestabilní fázi z trosek jako fénix z popela a přešla do středověku.

Z toho plyne logický závěr, že po katastrofě 6./9. století (oficiálního/experimentálního datování) byla země osídlena velice málo. V tu dobu muselo dojít ke zvýšení produktivity v zemědělství. Ernst Bromme (1978) nově vysvětlil smysl trojpolního hospodaření: přechod na trojpolní z úhorového hospodaření, kdy se pole nechávala zarůst travou (nesprávně: dvojpolní hospodaření) neumožnil pluh nebo jiné zemědělské nářadí, nýbrž jedině systematické hnojení polí. Technická inovace byla sekundární. Převrat v zemědělství charakterizoval pluh obracející pudu na kolech a první použití koně jako tažného zvířete s pomocí nově vyvinutého udidla a podkov.

Odkud se hnojivo bralo, není jasné. Avšak po mém soudu šlo o přirozený důsledek záplav 6./9. století, neboť vysoce úrodné bahno obsahující řadu minerálů (srovnej závislost egyptské kultury na nilských záplavách) se mohlo dokonce prodávat i jako zboží. Bez přírodních katastrof by možná ke kulturnímu rozmachu ani nedošlo. To, co zbylo po přírodních katastrofách, bylo využíváno ke hnojení polí, umožnilo pěstování potravin a růst bujné vegetace. K tomu je nutno připočíst hladinu spodní vody, která se po přírodní katastrofě zvýšila, a vyšší teploty během středověkého klimatického optima.

Kelty praktikované úhorové hospodářství přetrvalo na skotské vysočině do roku 1746, kdy kulminovala vzpoura za slavného povstání Bonnieho Prince Charlese, po němž byla vysočina definitivně vojensky obsazena a klanové hospodaření zničeno. Tradiční keltský způsob života byl zničen represáliemi:

„Sesazením některých vůdců klanů a poangličtěním jiných se starý společenský řád zhroutil: autokraticky naladění náčelníci přestali pociťovat za svůj klan odpovědnost. Bojová síla gaelsky hovořících klanů byla zlomena tak, že tisíce mužů byly odvedeny do horských pluků britské armády. Během jednoho století byla kultura mrtvá“ (James, 1998, s. 179). Stejný proces se odehrál na evropské pevnině počínaje zhruba rokem 1000 s keltogermánskou kulturou.

Úhorově hospodařící rolníci sídlili před rokem 1746 na očividně málo zalidněných územích, jako byla skotská vysočina, protože bez hnojiva mohli pěstovat obilí jen na několika málo úrodných pozemcích, které bylo po dvou sklizních nutno nechat ležet úhorem, aby si odpočinuly.

Teprve používání hnojiva dalo smysl mýcení lesů za účelem rozšiřování orné půdy. Až pak mohli feudální páni systematicky zakládat vesnice. „Teprve díky trojpolnímu hospodaření vznikla krajina, jak ji známe. A ta vlastně umožňuje, resp. vynucuje si vznik národů, protože zmizí oddělující lesy a další ‚zábrany‘ krajinné struktury. Umělé hranice je nutno vymezit,“ píše výstižně profesor Hans-Ulrich Niemitz (2001, s. 714).

Použitím hnojiv se výnosy zněkolikanásobily, především však proto, že nyní bylo možno výnosně hospodařit i na málo úrodných plochách. Zatímco dosud se pěstovalo jen pro vlastní potřebu, vznikaly nyní přebytky, s nimiž se muselo na trh. Za tím účelem bylo nutno nově plánovat a budovat tržní sídliště.

Síť trhů podle šablony

Jako typ sídliště se trhy až na několik málo výjimek odlišují od měst tím, že postrádají jakékoli vedlejší a souběžné ulice, takže topograficky musel být rozdíl mezi místem trhu a městem nápadný i ve středověku. Z příslušné literatury vyplývá, že (v německy mluvících zemích, kde se odlišovaly tržní lokality – Markt – a město – Stadt – pozn. překl.) označování sídlišť nebylo jednotné. Například Neufelden v Rakouskuse k roku 1272 označuje jako civitas a v roce 1426 (což bylo velice zajímavé) jako oppidum, jinak se však téměř vždy používalo označení forum, tedy tržiště.

Také formulace „veškerá práva a svobody, které mají jiná města a trhy v Rakousích“ (Keutgen, dokument 498, n. 399, anno 1332) se vztahuje jen ke stanoveným dnům trhů. „Jinak se však rozlišuje mezi městem, trhem a vesnicí,“ zjišťuje dr. Willibald Katzinger (op. cit., s. 141).

Povinné používání některých komunikací, právo mílové a povinnost nabídnout zboží (vlastně se říkalo: složit zboží), to byla privilegia nejen měst, ale Michael Mitterauer nalézá tatáž přednostní práva i u tržních lokalit, jak doložil ve své studii o Dolním Rakousku (Mitterauer, 1969, s. 348nn.).

Protože bylo povinné používat některé cesty, byly jiné pro vozy a dopravu zboží zakázány: pak bylo možné vybírat na určitých místech mýtné.

Obr. 26: Silniční síť Na Dolní Muhlviertel (kraj v Rakousku) lze položit schéma sítě cest jako mřížku. Vzdálenosti jednotlivých tržních lokalit činí cca osm kilometrů. Trhy jsou mezi sebou spojeny přímo, bez oklik. Zakreslené šestiúhelníky vyznačují optimální mílové právo. Průsečíky bez zakreslených trhů lze chápat jako plánovaná a neobsazená místa nebo na nich byl zřízen trh až ve 14. století (např. St. Oswald, Weitersfelden, St. Leonhard). Podle dr. Willibalda Katzingera.

Na druhé straně musely být vzhledem ke změně systému a zvyšování produkce plánovány a stavěny nové trhy, kde bylo možno zajistit odbyt přebytků vyrobeného zboží. Jistě, vždy byly k dispozici komunikace a tedy i určitá infrastruktura v podobě míst vhodných k odpočinku a tržišť. Ale například v Horním Rakousku mělo sotva deset míst městský charakter, zatímco ve 13. století došlo k prudkému vzestupu a nově je uváděno více než 40 míst (Katzinger, op. cit., s. 100).

To svádí k závěru, že trhy – povýšené rovněž na města – vyrůstaly dlouhou dobu, a velkoplošně tudíž vykazují nepravidelnou geografickou strukturu, Zdá se však, že tomu bylo právě naopak.

Zavedení tržních lokalit s určitým polem působnosti má výhodu zjednodušené místní správy, na jedné straně chráněné před útoky nespokojeného obyvatelstva (selské války), na druhé straně schopné systematicky a jednoduše vybírat daně, dávky a mýtné (mj. na údržbu cest).

V určitých dnech soudil v tržních lokalitách zemský soudce, takže návštěvu trhu bylo možno optimálně spojovat s vyřizováním na úřadech a na druhé straně bylo fungování trhu zajištěno zákonem.

Zájmy vše ovládajících feudálních pánů, a to i biskupů jako vládců duchovních statků, by nyní ideálně naplňovalo, kdyby každá tržní lokalita dostala geograficky pevně vymezenou spádovou oblast. Předpokládejme, že na takovém území zatím není žádná infrastruktura, zařízení ani města. Potom by bylo možno tržními teritorii – a s nimi spojenou státní správou a soudy – pokrýt ovládané území jako rozvrženou mřížkou s pevně stanovenými body. Tyto body je pak ještě nutno propojit cestami (z nichž některé by byly povinné) – a již tu máme snadno spravovatelný a kontrolovatelný systém, který lze pohodlně centrálně řídit z jednoho hlavního města. Předpokladem plánování a realizace takového schématu je, že ještě neexistuje centrálně organizovaný systém, a že kraj není pokryt městy, a pokud zde byla předtím, ze byla zničena. Dr. Willibald Katzinger v jedné studii dokazuje, že Horní Rakousko bylo p
okryto rovnoměrnou sítí trhů tak, že vzdálenost mezi nimi činila vždy osm kilometrů! Jak již lze očekávat, trhy jsou mezi sebou spojeny přímými cestami bez oklik. Díky těmto opatřením měl každý trh spádové území charakteristického tvaru šestiúhelníku, jenž představuje optimální soudní obvod města o průměru osmi kilometrů. Soudní obvod města a právo mílové tak plošně tvoří v očích obyvatelstva pevně definované spádové území jako podle šablony. Zavedení tržních obvodů má výhodu zjednodušené správy podle míst. Rolník musí své produkty prodávat na trhu v obvodu mílového práva a k dopravě svého zboží smí používat jen určité komunikace a cesty. Útlak obyvatelstva byl komplexní, protože „žádný rolník nemohl prodat pole či krávu, pokud o tom nebyl pořízen latinský zápis a soudce nedostal svůj díl“ (Egenolff, 1735, díl III, s. 277). Povinné užívání latinského jazyka sloužilo ke kontr ole a útlaku obyvatelstva.

Nezbytné zkoumání systematicky plánovaných infrastruktur na jiných územích nás teprve čeká, neboť oficiálně se vycházelo a ještě vychází ze středověké sítě měst a infrastruktury vznikající pozvolna a pomalu. V západní a střední Evropě se ovšem mohly plány na zaměření a rozdělení země realizovat vzhledem ke konkrétním podmínkám vládnutí rozdílně.

Nový objev středověkého plánování měst na zelené louce a s ním souvisejícího naplánování geograficky rovnoměrně rozložených tržních lokalit poskytuje jednoznačný důkaz rozhodujícího převratu, který začal nejdříve koncem 10. století. V důsledku budování popsané struktury bylo nezbytné v malém (právo mílové) i ve velkém (země) definovat a/nebo poprvé zřizovat hranice.

Dějiny střední Evropy tak musely probíhat jinak, než jak se píše v dějepisných knihách. Klimatické optimum ve středověku vytvořilo po období katastrof rámec a základ pro nebývalý hospodářský a kulturní rozmach.

Než si položíme otázku, kdy vlastně došlo k velkoplošnému zaměření evropské krajiny, chtěl bych se ještě jednou zabývat dosud neujasněnou rolí templářského řádu v Evropě.

Systém templářských poboček

Jakou roli rytířský řád templářů založený v roce 1119 skutečně sehrál, je podle mého názoru naprosto nejasné, protože příslušné podklady neexistují resp. byly zničeny. Nejdříve nás napadnou templářští rytíři v bílých pláštích (s červeným křížem), kteří se marně pokoušeli dobýt a poté bránit Jeruzalém. Úloha templářských domů na Západě přitom zůstává stále neobjasněná. Historici se dodnes nedohodli, kolik správních obvodů (komturií) řád vlastně měl: „V celé Evropě jich bylo určitě několik tisíc – nic bližšího o tom při dnešním stavu znalostí nelze říci“ (Bauer, 2002, s. 106).

Komturie (opevněné jen na územích, na nichž se dosud bojovalo) produkovaly efektivními metodami zemědělské přebytky, které byly ihned prodávány na místních trzích. Výtěžek byl zasílán provinční správě. Tento systém naléhavě vyžadoval plánování a budování fungujících trhů i s příslušnými obchodními komunikacemi.

Nejvýznamnější templářské domy byly zajištěny silnými hradbami a jednotkou rytířů. Anglická koruna měla například ve 13. století polovinu svého zlata uloženou v londýnském templu. Jiní panovníci následovali jejího příkladu. Chudí bratři však nejen peníze ukládali, ale také je na úrok půjčovali. Vynálezem akreditivu vnesli revoluci do mezinárodního finančnictví. Akreditiv bylo možno dostat na každé pobočce řádu a dát si ho vyplatit na kterékoli jiné. Výhodou bylo, že už nebylo třeba vozit s sebou na cesty hotové peníze. Byl vytvořen předpoklad pro fungující bankovní obchod: mniši v brnění měli obrovskou síť řádových poboček, od Edinburku až po Jeruzalém.

Jaký vliv měl vojensky organizovaný templářský řád doopravdy? Restrukturalizace Evropy na centrálně řízené feudální systémy probíhala současně s rozmachem tohoto řádu. V polovině 12. století nastoupil náhle gotický sloh.

Původní impuls možná vedle praktických technických stavebních zkušeností Normanů na Sicílii a v jižní Itálii poskytl nesmírný poklad vědomostí na arabských universitách ve Španělsku v 11. a 12. století, které byly zprostředkovány muslimským, křesťanským a židovským studentům. „Řecká a arabská věda tak byla zpřístupněna západoevropským učencům. Přínos Arabů pro rozvoj naší civilizace bývá často podceňován. Bez něho by nikdy nedošlo k rozkvětu středověké kultury a renesance by se rozvíjela jen pomalu“ (Gimpel, 1996, s. 80nn.). Tyto zkušenosti vnesly revoluci do germánského (normanského) stavebního slohu a přispěly k jeho skokovému dalšímu vývoji.

Po pozatýkání francouzských templářů resp. zrušení templářského řádu roku 1312 papežem Klementem V. mohli po celé Evropě rozvětvený systém templářských poboček převzít a rozdělit si nově se etablující feudální páni. Plány na sloučení templářského a johanitského řádu existovaly již v roce 1294, kdy církev svolala do Lyonu koncil, který se měl touto otázkou zabývat.

Převrat mocenskopolitických poměrů v Evropě ve 14. století ve prospěch papežské církve však příznačně souvisí s působením přírodních katastrof.

Kulturní řez

V polovině 14. století zpustošilo zemi několik morových epidemií a začala malá doba ledová, o níž budeme ještě hovořit (Russel, 1972, s. 51n.).

Záplavy v tu dobu připravily země u Severního moře o rozsáhlá území a druhé straně zaplavily celé kraje –, zanechaly přitom za sebou rozsáhlé bažiny. Měli bychom snad uvažovat o římských (podle mého názoru keltských) stavbách na dolním Rýně, jež se ocitly pod metr hlubokou vrstvou bahna, právě z tohoto úhlu pohledu?

Zatímco po přírodní pohromě z 6./9. století vzrostl mezi lety 1000 a 1300 počet evropského obyvatelstva z přibližně 40 asi na 73 milionů, způsobily přírodní katastrofy kolem roku 1350 pokles na původní úroveň. Již předtím řídce osídlená území byla od poloviny 14. století prakticky liduprázdná. K tomu přistoupilo očividné zhoršení podnebí, které s výkyvy vydrželo do 19. století. Po pohromě v 6./9. století nastoupilo v severní Evropě až k severnímu pólu klimatické optimum, které až do začátku 14. století zajišťovalo nejteplejší a tedy i nejúrodnější podnebí (srv. Lamb, 1977, s. 435nn.) a nastartovalo nebývalou dynamiku rozvoje.

S katastrofami a zhoršením podnebí došlo ve 14. století k naprostému přeryvu: vlna zakládání nových měst ustala, přívalové deště na podzim v době sklizně a následující hlad a bída pustošily tehdy bezmála celou Evropu. Spolu s tím nastoupil drastický nedostatek pracovních sil, jenž způsobil krizi tehdejšího feudalismu. Podle mikrohistorického průzkumu malé oblasti kolem Cluny nastoupil feudalismus náhle kolem roku 1000 (Bois, 1993). Muži schopní práce odcházeli za snazším výdělkem do měst.

Katastrofy kolem roku 1350 znamenaly rozhodující kulturní převrat, jehož v 15. století humanisté využili k padělání dokumentů a ke smělým novým výtvorům vydávaným za antické. Prudký úder přírodních katastrof umožnil koncem 14. století úplný převrat původních společenských i náboženských poměrů, k jakému došlo ve 20. století po skončení druhé světové války. Jedině tak mohla být keltogermánská kultura odložena na smetiště dějin.

Humanismus (též renesanční humanismus) jako označení období představuje literární a filozofické hnutí vzdělanců, které vzniklo kolem roku 1350 v Itálii a zaměřovalo se na římskou antiku. Po zničení Konstantinopole (1453) se díky přílivu řeckých učenců, kteří s sebou přinášeli mnoho antických textů, prosadilo též studium řecké literatury. Humanismus nabyl velký význam svými úspěšnými snahami o pátrání po spisech antických autorů, které byly překládány a doprovázeny vědeckými komentáři. Humanistické hnutí v Itálii podporovali knížecí dvory a církev. Díky koncilům v Kostnici (1414-18) a v Basileji (1431-49) se nový proud rozšířil – s Erasmem jako vedoucí osobností – i v ostatních evropských zemích.

Dnes je jasné, že humanisté nejen hledali antické spisovatele, ale také falšovali antická umělecká díla. Drzost, s jakou se tito falšovatelé pouštěli do díla a vymýšleli si a šířili antické i středověké dějiny, mohla fungovat jen díky tomu, že jejich práce nemohly být usvědčeny a zesměšněny jinými spisy či důkazy. Nelze se proto vyhnout předpokladu, že došlo k totálnímu řezu mimořádné ostrosti. Nanovo nezačaly jen dějiny, ale bylo nově vyvíjeno také technické poznání, protože téměř všechny technické znalosti, jež antika kdysi ovládala, byly ztraceny. Zůstalo například jen pár starých map, které byly vypracovány na vysoké úrovni a ukazovaly jako kontinent i Ameriku, pevninský most mezi Sibiří a Aljaškou (Beringovu úžinu), ale i bezledá území Grónska a Antarktidy, zatímco nové mapy po katastrofě byly velice nepřesné, protože lidé už nedovedli určovat zeměpisnou délku.

Tento ostrý řez byl pravděpodobně vyvolán dvěma katastrofami. Všeobecná katastrofa v 6. století – počítáme-li s imaginárním časem, v 9. století – znamenala konec antiky a obrátila dosud existující antická města v trosky. V 10. století začínají dějiny, které z té doby známe jen ve fragmentech, protože kolem roku 1350 učinila přírodní pohroma a následující mor další ostrý, možná ještě ostřejší řez. Je možné, že antické dějiny byly ještě známy z vyprávění; nicméně byly více méně nově pojaty, podle vlastních zájmů přepsány a z největší části nově vymyšleny, jen aby uspokojily mocenské nároky.

V extrémním případě by to znamenalo, a tak to asi vidí Kammeier, že evropské, a zejména německé dějiny z let 1350-1450 jsou zfalšované a že smyslem tohoto zfalšování bylo v rámci velké akce prospět katolické církvi, ale i světským vládcům.

Kammeier (2000) cituje německé královské listiny z 10. a 11. století z archivu pro zkoumání pramenů: „V případě královských donací podle krajů a hrabství, nazvaných jménem hraběte, bývala často v místě jména hraběte ponechána mezera, která byla vyplněna dodatečně.“

Herwig Wolfram (1987) zjišťuje jasně: „Před koncem 10. století. se o rakouských dějinách nedá mluvit. Žádné raně středověké dějiny Rakouska neexistovaly. Tento problém není ovšem žádná rakouská zvláštnost.“ Jinými slovy, dějiny střední Evropy před rokem 1000 jsou nepoznány v temné minulosti a v matném světle zahlédneme nanejvýš jejich střípky.

Ale vždyť se počítají roky od Kristova narození, a letopočet snad sedí, nebo ne?

Pozdní počítání roků po Kristu

Počítání let po Kristově narození zavedl v roce 525 opat Dionysius Exiguus. Je sporné, kdy bylo přesně zavedeno počítání roků po narozeníKrista (letopočet AD), neboť první písemné datování se objevuje (až) v rané císařské době. Víme s jistotou, že v mnoha pramenech 10. století byly řádky s datovými údaji přepsány, jak konstatuje Harry Bresslau (1968/69, II, s. 393-174) v Handbuch fur Urkundenlehre (Příručka nauky o pramenech).

Ať už se s datováním podle Kristova narození začalo kdykoli, v prvním tisíciletí podle tohoto letopočtu nepočítal a nedatoval nikdo, ani Karel Veliký! Nelze vyloučit, že po první přírodní katastrofě nastoupila první vlna padělání, byť spíše špatně než dobře koordinovaná, a že v 11. století se jí využívalo i bez počítání let po Kristově narození. Poté následovala fáze, v níž se používalo různého datování podle několika časových proudů – jako například podle let vlády vystavitele –, jejichž přepočet na léta po Kristově narození však dává různé výsledky. Z tohoto hlediska je pochopitelné, když se u jednoho krále objeví až pět různých údajů o začátku jeho vlády, jako například u krále Roberta ve Francii v 10. století.

Po této první padělatelské vlně následovala ve druhé polovině 14. století přinejmenším druhá (nebo možná i další), lépe koordinovaná, při níž byly i listiny opatřovány novými daty. Po roce 1450 byly sice písemnosti také padělány, nám známý obraz dějin však již podstatně nezměnily.

Podle mého názoru je možno teprve pozdě vynalezené počítání let podle Kristova narození – ať již v 10. nebo 12. století (oficiálního datování) – uvést velmi dobře do souladu s důsledky přírodních katastrof v 6./9. století (oficiálního/experimentálního datování) a z toho vyplývající amnézií týkající se evropských dějin v antice; vždyť kdyby dějiny probíhaly kontinuálně, bez přerušení, nebyla by taková koncentrovaná akce falšování možná.

Nemůže proto udivit, že v Anglii nelze na žádném místě doložit kontinuitu od Římanů k Normanům a že na východě se rozkládala „rozlehlá východoevropská území bez měst“ (Pitz, 1991, s. 118).

Již popsaná Ansgarova katolická misie v Hamburku, jež začala v letech 831/832, ztroskotala po zničení sídliště již v roce 845. „To se změnilo teprve o sto let později: se založením tří skandinávských říší Dánska, Norska a Švédska. Za křesťanských králů se křesťanství rychle zdařil definitivní průlom“ (vysvětlivky v Muzeu dějin Hamburku, místnost 204).

Vytváření prvních centralizovaných států s pevně určenými hranicemi vyžadovalo, aby na státním území byl i jednotný jazyk. Nové spisovné jazyky (španělština, němčina, italština atd.) byly – vedle latiny – od 10. století vyvíjeny v klášterech se svévolně vnesenými nepravidelnostmi podle určitého, jednotného schématu. Proto se slovní zásoba i zčásti shoduje nebo je identická – což jazykovědci mylně vykládají jako kontinuálně probíhající jazykový vývoj se zavlečenými vypůjčenými slovy.

Spolu se zavedením latiny v evropských zemích došlo k tak hlubokým změnám, píše roku 1735 Egenolff (díl I, s. 62), „že dnes si Francouz se Španělem ani Italem nerozumí.“

Nové jazyky

„Přeměna lidového jazyka ve spisovný a vznik německé literatury, jež je více než jen náhodnou sbírkou jednotlivých, vzájemně izolovaných textů, byl dlouhodobý proces s mnoha zákrutami, navíc v rané fázi často přerušovaný. Lidové písemnictví sice po svém vzniku v 8. století (na kontinentu) nikdy docela nezaniklo, ale nepřerušovaná literární produkce začala až ve druhé polovině 11. století“ (Kartschoke, 1990, s. 52) a teprve „od roku 1060 se konečně začala téměř současně objevovat literatura v lidovém jazyce v navzájem značně vzdálených oblastech, poté se již proud (stále ještě duchovní) německé literatury nepřerušil“ (Kartschoke, 1990, s. 53n., srv. Zeller, 1991, s. 63n.).

Souběžně se záborem půdy a vznikem států vyvíjela duchovní strana v klášterech nové jazyky, mj. hornoněmčinu. Po přírodní katastrofě 6./9. století bylo vzdělaných lidí jako šafránu, těch několik málo bylo soustředěno v určitých centrech a procházelo ideologickým drilem. Normální obyvatelstvo mělo na traumata přírodních katastrof nanejvýš vzpomínky, vzdělání však žádné, zejména proto, že duchovní elita druidů byla pronásledována a zabíjena.

Hornoněmecký jazyk vznikl stejně jako písemnictví relativně náhle: německý jazyk, písmo a literatura se definitivně objevily kolem roku 1060 spolu s vlnou překotně zakládaných měst. Nyní je pochopitelné konstatování: „Dialektické rozdíly nebyly na severu až do doby Vikingů, jež začala kolem roku 800, tak výrazné, jak je můžeme shledávat. Do 5. století byl jazyk tak starobylý, že ho můžeme nazvat praseverský. Silnější stopy všeobecné přeměny jazyka lze pozorovat teprve v 7. století: její počátky možná sahají hlouběji zpět, avšak v písmu se neprojevily.“ (Gutenbrunner, 1951, s. 5).

Mnich z Otfried WeiBenburgu měl v polovině 9. století velké těžkosti, když měl převést německý jazyk do písemné formy. Mnich Notker III. ze Sankt Gallenu, pracující vlastně bez předlohy a učitele prý koncem 10. a začátkem 11. století pociťoval převod latinské vzdělanosti do němčinyjako neslýchaný úkol (Kartschoke, 1990, s. 25). To také byl, vždyť latina byla vynalezena teprve nedávno. Ale lidem mělo být vsugerováno, že latinsky se mluvilo už odpradávna: mniši mluvili tímto jazykem údajně již celá staletí.

Bylo jen divné, že s Wulfilovou gótskou biblí v germánském jazyce se mělo začít již 750 let před Notkerovým dílem (Zeller, 1991, s. 64). Nemělo by tedy udivit, co napsal Johann August Egenolff (1735, díl III, s. 282n.): Dosud se němčina nejen psala latinskými písmeny, ale naše mateřská řeč byla masově doplňována i latinskými slovy. Tomuto nešvaru hleděl nyní odpomoci. Maximilianus. a dal nyní gótská písmena, která Němci běžně používali až do Wastbaldovy a Hunibaldovy doby, znovu vyhledávat ve starých spisech.

Mniši nepěstovali latinu a další jazyky odpradávna, ale vyvinuli je v několika speciálních klášterech v nových variantách. Egenolff psal v roce 1735 „o důkazech, že každý evropský jazyk obzvláště, jako švédština, irština, islandština. ilyrština, tatarština. řečtina, latina, francouzština, španělština, italština etc, etc. jsou dcerami jafetické řeči, které říkají též jazyk Kimbrů a v určitém smyslu jazyk německý“ (Egeloff, 1735, díl I, s. 13). V roce 1730 potvrdil tento názor Johann Boedecker a ukázal, jak „řecká a latinská slova vzešla ze starého německého jazyka“ (Egenolff, 1735, díl I, s. 13). Nikoli němčina si vypůjčuje slova z latiny a řečtiny, ale naopak.

Společný jazyk by byl také předpokladem evropské směsice kmenů pocházejících ze společného kořene, jejíž existenci obhajuji. Egenolff roku 1735 konstatoval: „Jiné prastaré jméno evropských národů je, že byli nazýváni Scythy (Skyty, HJZ), tedy střelci (neboť zatímco Hornosasové říkají schiessen, Dolnosasové schueten)“ (Egenolff, 1735, díl I, s. 101) a dále, že „někteří z potomků Jafetových si dali pouze jméno Scythové, zatímco jejich bratři, bydlící dále k půlnoci, se nazývají Kelty, možná proto, že obývají chladné (kalt – pozn. překl.) kraje, neboť vlastní Scythové naopak přebývali v Asii…“ (Egenolff, 1735, díl I, s. 126).

Kruh se tak uzavírá, neboť staroněmecký jazyk byl v Evropě nejstarší nejen podle Johanna Augusta Egenolffa. Hlavním zdrojem evropských jazyků byl podle něho scythský (skytský), z něhož nejprve vznikla stará němčina a gótština, jež si byly více než blízké a daly řečtině a latině část své základní slovní zásoby (Egenolff, 1735, díl I, s. 120n.).

Skytové (podle Egenolffa bychom měli místo Keltogermánů raději psát Keltoskytové) byli domovem i v jižní Indii (viz foto 8 a 10) a jako maloasijští Keltové (Galatové) byli rozšířeni až po britské ostrovy (Keltové, Piktové) a v severní Africe (Vandalové), což byl důsledek osídlovací vlny, která se v Evropě šířila z východu na západ a v Asii ze západu na východ.

Došlo k tomu poté, co byla evropská území přírodními katastrofami a trvajícím suchem téměř zbavena obyvatelstva? Národy se totiž usídlily kolem Černého moře, posledního velkého rezervoáru sladké vody. Slaná voda pronikající do Černého moře připravila národy o životní prostor a začalo stěhování národů. Skytské národy se stěhovaly do Evropy, severní Afriky, Mezpotámie a Asie (srv. Pitman/Ryan, 1999, s. 247 a 254). S těmito národy se na všech těchto územích šířil také jednotný jazyk, takzvaná protoindoevropština.

V každém případě nevypadají v tomto světle pozdější misijní cesty iroskotských mnichů už tak fantasticky, neboť mniši se mohli více či méně – podle místního převládajícího nářečí – dorozumět ještě po celé Evropě, takže pro svou (samozřejmě nelatinskou) bibli nepotřebovali zhotovovat žádné překlady!

Zainteresovanému čtenáři je nyní jasné Egenolffovo konstatování z roku 1735 (díl I, s. 123), že „mnoho hor, řek, zemí, měst, a to nejen v Evropě, ale také v Asii má jména podle německých slov.“. Já doplňuji: dokonce i v Americe.

V nahuatlu, jazyce Aztéků, začíná mnoho slov slabikou „te“ Přitom jde o staroněmecký člen. Hora se v nahuatlu řekne tepec. Slovo nyní jednoduše rozdělíme na te a pec. Ve starohornoněmčině se hora mj. řekne perc. Ztratilo se tedy jen r. Aztécké tepec a starohornoněmecké te perc mají tedy stejný význam: hora. Je to jen náhoda?

Jazykovědec Eduard Seler píše, že po válce mezi Aztéky a Huaxtéky byly na znamení porážky pokládány na zem vlajky ze sukna s výsostnými znaky (Seler, 1960-1966). Náhodná paralela s válečnými zvyklostmi v Evropě? Místo, kde byly v Mexiku vlajky skládány, se nazývá Tuchtepec. Z toho není nesnadné vyčíst Tuchberg (německy tuch = sukno, šátek, pozn. překl.) a podle Selera bylo toto místo opravdu známé výrobou sukna. Seler stále publikoval dvě vyobrazení, na nichž zřetelně vidíme německou říšskou orlici a takzvaný liktorský svazek – známe ho jako symbol italského fašismu, fasces. Liktorský svazek byl původně odznakem římské senátorské hodnosti a ve městě se nosil bez sekery, mimo město s ní. Liktorský svazek je ovšem znám již od Etrusků. Je překvapivé, že na Selerově obrázku vidíme i dvě zkřížené sekery, které Aztékové označovali jako te polli – středohornoněmecky te bil (das Beil) a starohornoněme cky mj. pial. Jde o čistě náhodné paralely?

Podívejme se na liktorský svazek ještě jednou. Na mnoha mayských vyobrazeních (stéla 20 z Cobá) nese panovník v obou pažích svazek, z něhož někdy vyčnívají zvláštní tyče. Tyto svazky mi způsobily dlouhé bolení hlavy, protože pro ně neexistuje žádné rozumné oficiální vysvětlení.

V Římě to byl starý symbol pro sílu pospolitosti vytvořenoupevnou soudržností. Tedy případný symbol i pro indiánské vládce. Byl snad liktorský svazek pocházející od Etrusků vyvezen ze Starého do Nového světa již před Kolumbem?

Občas se zdá, že z liktorskýcb svazků na středoamerických vyobrazeních stoupá dým, takže by bylo možno spekulovat o použití střelného prachu – a zdá se, že některé aztécké tradice a texty na ně ukazují. Ve 12. století bylo použití střelného prachu docela dobře možné, protože již před tisíci lety bylo známo v Číně.

Jiný symbol moci užívali mayští vládci: žezlo (mj. dveřní překlad 53 na Yucatánu s datem 766). „Podle pramenů tvořili horní vrstvu mayské společnosti. rytíři“ (Die Mayas, 2002, s. 18). Obrázky přileb s hledím jsou docela časté.

Závěry

Zdá se, že kruh se pomalu uzavírá. Staří Řekové (Dórové) byli keltogermánští (skytští vystěhovalá), kteří v důsledku přírodních katastrofa záplav na severu a ve středu Evropy opustili s ostatními mořskými národy své kmenové území, ba odstěhovali se až do Ameriky a mluvili starogermánským (staroněmeckým) dialektem. Bažinatá a zaplavená území v jejich domovině potom pomalu zase vyschla a nyní vylidněná severoevropská a středoevropská území byla znovu osídlena, nové osídlení však zároveň znamenalo kulturní posun, zejména po vzniku byzantské říše.

V souladu s dosavadním výkladem představovala vlastní světovládnou římskou říši východořímská říše, přesněji řečeno řecká světová říše v prostoru Středomoří. Západořímská říše však nebyla v Itálii, ale ve střední Evropě. V učebnicích se tato říše označuje jako galská říše. Údajně však šlo o separátní římskou (= galskou) říši oddělenou od Říma s římským císařem na galském území. „Imperium Romanum“ se ve vší své složitosti muselo vyvinout na území Galie/Germánie“ (Geise, 1997, s. 218).

Vzpomínám si na římskou minci popsanou v první kapitole, která byla nalezena v Americe a na níž vidíme římského vzdorocísaře Tetrika, jenž vládl galskému císařství a údajně byl poražen svými římskými krajany za císaře Aureliana, což znamenalo konec údajného galského císařství. Zvláštní historka. Historicky bude Tetrikova historie oprávněná, pokud nebyl Římanem, ale Keltem, tedy keltským králem keltské (galské) říše. Jestliže byla (západo-) římská říše ve střední Evropě, pocházel první papež (téměř nevyhnutně) z Francie (Galie), a nikoli z Říma. A stejně samozřejmě udržovali západořímská říše v Galii a východořímská říše v Řecku obchodní spojení, využívajíce keltských silnic

(jantarové stezky) přes Alpy i po mořské trase podél atlantického pobřeží Evropy.

Překročení Alp a několikeré dobytí Říma Kelty, Germány nebo Galy lze chápat jako normální expanzi, a nikoli jako válku proti Římu, když byly alpské průsmyky bez ledu a tedy průchodné. V Itálii pak tyto kmeny narazily na keltské, etruské a další příbuzné kmeny, s nimiž se ke svému údivu dokázaly dorozumět. Byly však vedeny i války. Nejen v jižní Itálii narazily na řecké kolonisty, kterým se říkalo Římané a i sami se tak označovali; speciálně na jihu Itálie (velkého Řecka) byli označováni též jako Italioté (Lexikon antiky). Středoevropské a severské národy se tak v Itálii skutečně setkaly s Římany, ale byli to řečtí kolonisté.

Pokud budeme na Tetrika nahlížet jako na keltského krále na keltském území a nikoli jako na římského vládce na nepřátelském barbarském území, bude z Tetrikovy mince nalezené na americké půdě, kterou někteří pokládají za doklad římské přítomnosti v Americe, rázem důkaz o keltské přítomnosti v Severní Americe, o níž svědčí i hroby, mohyly, dolmeny a nápisy popsané v této knize. A z římské mince sloužící údajně jako vzor pro keltské ražby bude náhle pravá keltská.

Římský stavební sloh pak nepochází z Říma, ale jde jen o další vývojový stupeň řeckého stavebního slohu s podstatným zjednodušením konstrukčních a slohových prvků. S římskými stavbami se proto těžko setkáme v Římě, zato ve velkém počtu ve střední Evropě a na Řeky ovládaných územích (v Levantě).

Pro srovnání se můžeme podívat na předválečné monumentální budovy a účelově střízlivý sloh staveb z doby po druhé světové válce. Jsou to dva architektonické světy, a přece mezi nimi leží jen pár let, nikoli staletí, a nevytvořil je jiný národ.

Obr. 27: Přejmenování Separátní galské říši na keltské půdě údajné vládli odpadlí Římané jako nezávislé římské říši. Nejde spíše o keltskou (galskou) říši s keltskými občany a keltským císařem? Mapa ukazuje území ovládané Tetrikem v roce 271. Za vzdorocísaře Postuma (260-269) zahrnovala keltská evropská říše ještě rozsáhlá území Španělska a jižního Německa (Raetie) a původně řecké území na Rhóně u Marseille.

Například dva zdánlivě rozdílné (německé) národy před druhou světovou válkou a po ní se silně se lišícím stylem kultury, naprosto rozdílnou architekturou a jiným státním uspořádáním dělí jen jedna jediná katastrofa (druhá světová válka), která může neznalého budoucího historika vést k domněnce, že tu bylo více národů, a zároveň přimět k prodloužení kulturních dějin, jako když se natáhne gumový proužek (časová inflace), v našem prostoru.

Budoucí historikové by také mohli naše německé dějiny posledních sta let nakrájet na tenké plátky a přiřadit je různým národům. Až v budoucnu vykopají německé vývozní zboží nebo objeví podobný stavební styl (příklad: Hundertwasser), mohli by případně usuzovat na stěhování národů. Jenže v posledních staletích, i déle, zde žili pořád Němci, navzdory různým architektonickým a konstrukčním slohům.

Nerad rovněž hovořím o různých národech, například o lidu páskované keramiky. Jen proto, že bylo hrnčířské zboží zdobeno určitým způsobem, nejde ještě o jednoznačný důkaz o existenci určitého kulturního národa, ale spíše o vývoz určité ideje nebo vývozního artiklu. V tomto směru mohou být příkladem různé řemeslnické výrobky indiánů ze západní části Severní Ameriky.

Někdy je některý stavební sloh označován a klasifikován jako římský. Když ho archeolog provádějící vykopávky označí za římský, nezkoumá již jeho přesný původ, ale zařadí stavby podle druhu konstrukce a stavebního slohu jako podle katalogu.

Jednu otázku si musíme ujasnit: proč musíme cestovat pojízdným křeslem do římské doby? Kdy se tyto římské stavby na dolním Rýně obrátily v sutiny? Dovolme si konstatovat: trosky římských staveb většinou leží v zemi hlouběji než pozůstatky dinosaurů. Římské (= keltské stavby) byly definitivně zničeny a zaneseny zemětřesením a/nebo záplavami v 6.19. století. Teď je také jasné, že údajné římské napodobeniny v řeckém stylu jsou originální řecké, etruské nebo keltogermánské objekty. Proto již nemusíme všechny vázy, jež vypadají jako řecké originály a jež se masově ve střední Evropě nacházejí, unisono prohlašovat za dovozy z Řecka. Nikoli, často byly vyrobeny tam, kde se také nalezly!

Dvojím nebo několikanásobným doložením různých historických dob vznikla v raně středověkých vrstvách „archeologicky sterilní“ místa. Temná údobí středověku neexistovala nebo jen v jiné, jednodušší formě a kratší dobu, a nelze na ně proto vhrnout světlo, neboť jsou imaginární. Toto datování musí být revidováno a údobí bez událostí musí být bez náhrady vyškrtnuta.

7. Předkolumbovské vyměřování

Profesor pensylvánské univerzity německého původu, Hermann V. Hilprecht, jenž přednášel asyriologii, byl v letech 1885 až 1914 ředitelem vykopávek v Nippuru v dnešním Iráku. Na kamenných vázách z Nippuru ho upoutal jeden znak. Sumerský ideogram vyslovovaný MU, znázorněný šípem s dvojitým diagonálním křížem, měl význam jméno, osobnost (Delitzsch, 1897, s. 114 nn.). Tento ideogram používali se stejným významem i pueblanští indiáni Zuniové v Americe. Na druhé straně přicházela z Evropy podle vědeckých výzkumů Alice Kehoeové keramika s textilní dekorací, a to námořní cestou přes Atlantik. Nebot jedině tak lze podle ní vysvětlit existenci tohoto nejstaršího zboží v trychtýři St. Lorenz ve státě New York (Kehoe, 1964).

Evropský geodetický systém

K plánování výstavby měst na zelené louce potřebujete vyměřovací systém a vhodné měřící přístroje. Již Etruskové používali vyměřovací zařízení k určení severojižní linie, ke stanovení linie východ-západ a ke zřízení rovnoběžek k oběma těmto liniím. Od Etrusků získali tento přístroj zvaný groma – jeho označení má být latinsko-řeckého původu – údajně také Římané (Irnscher, 1984, s. 212).

Už když jsem studoval, používali jsme při prvních vyměřovacích pracích vedle nivelačního přístroje také výtyčky a měřické tyče. Také naši předkové potřebovali zaměřovací a vytyčovací tyče. Sedmasedmdesát metrů dlouhý, do země vyškrábaný obraz skutečně představuje prehistorického zeměměřiče, jenž drží v rukou dvě výtyčky. Tento Dlouhý muž z Wilmingtonu v East Sussexu (Anglie) hledí k severu.

Dále potřebujete záměrné zařízení, abyste mohli prodlužovat vlastní základnici. K tomu sloužil děrovaný prut, jehož použití lze sledovat až do doby kamenné (magdalénienu). Otvory v takové tyči či prutu nebyly ničím jiným než průzorem, jenž byl možná vybaven ještě nitkovým křížem pro přesnější zaměření.

U heroldské hole (caduceus), kterou nosil bůh Merkur (Mercurius) a která odpovídá řecké heroldské holi (kerykeion) boha Herma a okřídlené poselkyně bohů Iris, se setkáváme s dalším vývojovým stupněm děrovaného prutu. Zdobení hole symbolem hada a její ztotožnění s Merkurovou holí není jednoznačně vysvětleno (Irmscher, 1983, s. 234). U Herma existuje souvislost s řeckým hermax nebo hermaion, tedy hromadou kamení (cairns), jež slouží orientaci. Protože navršené kameny vyznačovaly cesty, byl Hermes, bůh cest, ochráncem poutníků a sám byl zobrazován s poutnickým kloboukem a okřídlenými střevíci.

Obr. 28: Zeměměřičské přístroje Obr. 1: Etruské geodetické zařízení groma. Obr. 3 (zmenšeno): Člověk s vytyčovací tyčí z Val Fontanalba (Francie), na níž jsou uzlovité značky k měření vzdáleností. Obr. 4: Děrovaná tyč z magadalénienu z Evropy, z doby zhruba před 15 000 lety. Obr. 2: Heroldova hůl, další vývojový stupeň děrovaného prutu či tyče. Obr. 5: Neidentifikovatený kostěný nástroj (= děrovaná tyč) z doby cloviských lovců, nalezená roku 1967 spolu s mamutími kostmi u Murray Springs v Arizoně (Amerika). Otvory průzoru sloužily k zaměřování, vytyčování a měření.

Takové navršené kameny nacházíme často i ve státech Nové Anglie, přestože zůstávají téměř nepovšimnuty. V Kanadě a v Grónsku sloužily narovnané kameny ( inukshooks) k orientaci Eskymákům.

Mnoho dokladů o prehistorických měřických pracích se dochovalo v místních a pomístních jménech. V Německu se vyznačení pevných bodů odráží v místních jménech, jež končí na –stock, –stein, –eck, –kreuz nebo – horn anebo obsahují pojmy z měřické činnosti, jako počáteční slabiky maas-, maB– nebo meB v názvech MeBhorn, MaBberg nebo Mes-sberg.

Když Goslar Carstens (1982) dokazoval, že staré kostely byly vyměřovány a stavěny na místech pohanských svatyní, poznamenal, že při vyměřování přes lesy a hory byla používána matematická myšlenka Pythagorovy věty.

Rakušan dr. Hubert Stolla se již několik desetiletí věnuje studiu prehistorických vyměřovacích vztahů mezi kaplemi, kostely, červenými kříži a pohanskými obětními kameny ve Štýrsku. Výsledkem je více než 1000 pravoúhlých nebo rovnoramenných trojúhelníků s délkou strany od 1050 metrů a velké konstrukce s délkou strany až 31 410 metrů. Protože se v těchto konfiguracích vyskytují i neolitické kamenné oltáře a kultovní místa, domnívá se Stolla, že jejich vyměření musí pocházet až z mladší doby kamenné.

Karl Bedal (1995) objevil v oblasti Smrčin geodetické sítě stanove – né podle Polárky, související rovnostranné trojúhelníky s délkou strany 13,5 kilometru, ale i poloviční (6,75 kilometru) nebo jedenapůlnásobku (20,25 kilometru – viz Meier/Zschweigert, 1997, s. 259). Vyměřování trojúhelníkových konstrukcí v krajině, jež se nezastaví ani před horami, předpokládá přinejmenším znalost a použití pythagorejských číselných poměrů (Bischoff, 1994).

Alfred Watkins (1980) objevil kolem roku 1920 v Anglii ley-lines (posvátné linie), jež spojují několik prehistorických památek mezi sebou, a to často i přes velké vzdálenosti. Také v Německu se již několik desetiletí pátrá po zaměřovačích liniích (Teudt, 1931).

Proben Hansen náhodou rozpoznal, že kruhové valy označované nesprávně jako vikingské hrady v Aggersborgu (Lumneta) u Logstoru, Fyrkat u Hobro, Eskeholm (Rethra) u Samso a Trelleborg mezi Korsorem a Slagelse v Dánsku jsou seřazeny rovně za sebou na jedné ose a na zeměkouli leží na takzvané velké kružnici – nejkratší cestě od bodu k bodu na zakřiveném zemském povrchu – spolu se světově proslulou řeckou svatyní, věštírnou v Delfách (Hansen, 1990, s. 169).

Toto zdánlivě náhodné spojení však pak nevypadá tak svévolně, protože pohanská jména těchto kruhových valů a jejich topografii lze přeložit do řečtiny, přičemž všechna jména mají co dělat s ohněm či světlem, například Lumneta (Město světla). Dánský král Svend Estrison vyprávěl Adamovi z Brém o Iumne (Lumnetě, Iumnetě): Určitě je to největší ze všech evropských měst a obývají je Slované i jiní lidé – Rekove i barbaři.

Obr. 29: Vytyčovací hole Jeden z řady prehistorických krajinných obrazů ukazuje dlouhého muže z anglického Wilmingtonu, jenž drží v rukou dvě výtyčky, podobně jako jednooký „Wotan-Odin z Torslundy“ (prostřední obrázek). Na koncích rohů přílby by mohly být průzory. Znázorňuje oko nějaký druh čočky? Na výřezu z obrázku vpravo „Dva Odinovi havrani“ (Wendel v Uplandu) má Odin před přilbou jakési brýle. Spodní obrázek: V Peru bylo objeveno nejstarší znázornění božstva v Americe – z nedostatku indicií dostalo název „bůh s holí“

(Archaeology, 2003).

Obr. 30: Geodetická síť Rovnostranné trojúhelníky ve Smrčinách okolo Herrgottsteinu (z Meiera, 1999, podle Bedala, 1995). Herrgottstein jako geodetický bod je tvořen bludným balvanem, pod nimž je navršen umělý základ z kamenu (Meier/Zschweigert, 1997, s. 260). Bod, který chybí k doplnění geodetického systému na pravidelný šestiúhelník, najdeme na hoře s příznačným názvem Kreuzstein (Křížový kámen).

Je tam Vulkánův kotel, jemuž obyvatelé říkají řecký oheň, o němž píše také Solinus (Adam z Brém, kniha 2, XXII).

Astronom Heinz Kaminski, zakladatel hvězdárny v Bochumi, nalezl geodetický systém prvního a druhého řádu, síťovou strukturu, kterou nazval hvězdné cesty. Hvězdné cesty prvního řádu jsou označovány jako záměrné linie západovýchodního a severojižního směru podél zeměpisných rovnoběžek a poledníků. Kultovní či hvězdné cesty druhého řádu jsou záměrné linie k hlavním bodům východu a západu slunce, měsíce, planet a nejjasnějších stálic v průběhu roku, jež vycházejí z jednoho určitého pozorovacího bodu (Kaminski, 1995, s. 24).

Promovaný matematik a řecký brigádní generál Theofanis N. Manias (1969) prozkoumal za pomoci vojenské kartografické a geodetické služby polohu starých prehistorických lokalit v Řecku. Jeho výzkumy zveřejněné v roce 1969 dokazují, že starší řecké lokality, chrámy a věštírny jsou přes velké vzdálenosti vzájemně propojeny rovnými cestami a harmonickými trojúhelníky, jejichž délka a rozdělení odpovídá harmonickým proporcím (zlatý řez).

Působí až bezmála strašidelně, že v takzvané (nesprávně interpretované) době kamenné byla krajina přesně vyměřena a chrámy přesně zaměřeny. V Písni o Grimnirovi (Maskovaném, což bylo krycí jméno Odinovo) se ve verši 22 o Walhalle píše (Stange, 1995, s. 25): „Walgrind zove se mříž, jež na zemi leží posvátná před posvátnými dveřmi. Stará je ta mříž, přec jen málokteří tuší, kterak se zámek k ní zavírá.“ Walgrind (Wallgitter, světová mříž) je stará mřížová síť, jež pokrývá svět (Walhallu). Klíč (zámek) k tomuto tajemství má jen pár zasvěcených. Je svatý Petr zobrazován s tímto klíčem, jak vidíme na řadě erbů? Protože města byla nově naplánována ve středověku, odkazují erby na staroevropský geodetický systém.

Slovo walgrind najdeme i dnes v anglickém označení grid, jež mj. označuje mřížku resp. síť geografických souřadnic na mapách.

Kosmická architektura krajiny

Zatím se barbarům příslušné matematické a geodetické schopnosti oficiálně nepřiznávaly, neboť jsme slepě věřili římským historikům a zavírali jsme oči před nálezy, jež volně ležely před námi a jednoznačně dokládaly plánovací a vyměřovací činnost.

Velkoprostorové orientační sítě v krajině, jež lidem pomáhaly vyznat se na zemi a zároveň plnily funkci kalendáře, neboť naši předkové neměli hodiny, zakládali již budovatelé megalitických staveb a lidé nesprávně interpretované doby kamenné.

První král Atlantů (Atlanťanů) Úranos učil lid „určovat rok podle pohybu slunce a měsíce…“ (Diodóros Sicilský, 3. kniha). Podle Diodóra Sicilského obývali Atlanťané úrodný kraj při oceánu.

Moderní astronomové používají k změření poloh hvězd poledníkový kruh. Lidé megalitu a Keltové používali jiný velký kruh, a to horizont. Východy a západy na něm zaměřovali pomocí bludných kamenů, kůlů a vrcholků hor. Kalendářní aktivity raného lidstva se řídily podle pohybu slunce, měsíce a hvězd. Jinými slovy, sledovalo se světlo nebeských těles na obzoru. Díky gigantické práci Alexandera Thomse (1967), jenž přeměřil 500 z původně odhadem 10 000 kamenných kruhů ve Velké Británii, padá i na megalitické kamenné kruhy podezření, že sloužily kalendářním účelům, přičemž to nebyly jen sluneční, ale i měsíční observatoře.

Megalitické kamenné kruhy představují horizontální kalendář, stejného principu a funkce jako severoamerické observatoře a medicínskákola. Rok je kruh okolo okraje světa. Velkou kružnici opsanou na povrchu země přes obzor můžeme rozdělit spojnicemi hlavních světových stran sever-jih a východ-západ na čtyři díly. Při pozorování bodů na obzoru, na nichž slunce vychází a zapadá při rovnodennostech (aequinoctiuni) a zimním a letním slunovratu (solstitium), dostaneme kříž, jímž je kruh rozdělen na osm dílů. K tomu přistoupí další časové linie, když přihlédneme například k obzvlášť jasným hvězdám a/nebo k východu a západu slunce.

Hlavní body roku na obzoru nejsou vždy stejné, ale liší se podle zeměpisné šířky místa. S klesající šířkou se kříž stále více svírá. Na rovníku klesne úhel na 47 stupňů šířky obzoru. Jinými slovy, body na okraji země (obzoru), kde slunce vychází například v nejdelším a nejkratším dni, jsou od sebe různě daleko. Čím dále od sebe jsou, tím jsme více na severu nebo na jihu.

Nesmíme však zapomínat ani na obzor krajiny, neboť v hornaté krajině jsou u bodů východu a západu podstatné rozdíly. Zdá se, že se slunovratem souvisejí hrobky s přístupem chodbou (dromos, pozn. překl.) přisuzované mladší době kamenné. Hrobka v irském Newgrange skýtá 21. prosince (a o něco slaběji týden předtím a týden potom) 17 minut trvající světelné divadlo, když se štěrbinou nade dveřmi rychle rozlije po podlaze světlo a jeho odraz ozáří celou komoru a zejména tři ornamenty tvaru spirály, které jsou osvětleny jen jednou za rok.

Architektura spojená se slunovratem přežila do středověku. Působivá svědectví pohanských představení se světlem najdeme v Jiiterbogu (Braniborská marka), Druggelte (Vestfálsko) a Belsenu (Wurttembersko).

V malém románském kostele v Belsenu se o jarní a podzimní rovnodennosti objeví na vnitřní straně překladu dveří světelný kříž, přesně identický s křížem vytesaným na vnější straně – to je megalitická a keltská praxe. Kdo kostel postavil? Určitě ne zástupci římskokatolické církve.

Rok se tedy jeví jako kružnice opsaná okolo okraje světa. Obzor přitom slouží jako ciferník. Protože je tento ciferník podle zeměpisné šířky a krajiny vždy jinak rozdělen, musí být stanoviště v krajině označeno vždy pevně a neomylně. Používalo se k tomu kamene, pahýlu stromu, kůlu apod., jež označovaly střed krajinných hodin. Čísla na ciferníku, odečítaná za různých světelných poměrů, byla zvěčněna pomocí holí, latí, vrcholků hor, skalních útesů, bludných kamenů a jiných význačných bodů v krajině.

Body na okraji obzoru tvořily s vlastním stanovištěm linii, jako když spojíme označení určitých hodin na hodinkách s bodem, kde jsou připevněny ručičky, tedy jejich středem.

Tyto linie se setkávají ve středu (v pozorovacím bodě). Pevné pozorovací body jsou vzájemně spojeny hvězdnými cestami. Tyto pozorovací body a záměrné linie byly určeny v přírodě tak, že jednak byly v krajině zvoleny pevné význačné body a jednak byly další vytvořeny uměle. Tímto způsobem vznikl na obrovských územích síťovitě a paprskovitě vyměřený terén s kalendářními hodinami zapracovanými do krajiny. Uvidíme, že naši předkové používali i přenosné sluneční kompasy sloužící k orientaci na zemi a že dokonce zhotovovali mapy.

Archeoastronomie zkoumá již několik let souvislost mezi uspořádáním starých staveb a světovými stranami resp. magnetickými póly, ale též s nebeskými liniemi, jež mohou určovat, jak budou jednotlivé části staveb orientovány. Na druhé straně se zdá, že uspořádání posvátných míst či staveb respektovalo souhvězdí, ba že jde o skutečný plánovací princip. Promítnutí polohy souhvězdí na zemský povrch umožňovalo rovněž respektovat jednotu člověka s přírodou (zemí) i kosmem (božský princip), což bylo v souladu s pohanskou i pohansko-křesťanskou vírou.

Jako známý příklad je možno uvést tři velké pyramidy v egyptské Gize, jejichž uspořádání se velice podobá hvězdám pásu v souhvězdí Orionu, zatímco jejich půdorysy jsou orientovány podle světových stran (Bauval/Hancock, 1996).

Filolog Xavier Guichard (1994) se prostřednictvím studia starých jazyků a místních jmen dostal až k fenoménu prehistorického zeměměřičství. Zjistil, že určité typy místních jmen jsou rozšířeny v celé Evropě a lze je spojovat systémem čar, z něhož lze rekonstruovat staroevropskou geodetickou síť. Zhruba 500 místních jmen, v nichž nalezneme slova a kmeny Alesia/Calais, leží v Evropě na systému délek, jenž je tvořen poledníky (meridiány), které se shodují s našimi poledníky ve střední Evropě. Již roku 1786 na základě srovnání Strabónovy a Ptolemaiovy geografie ukázal francouzský autor Gosselin, vyznamenaný za svou vědeckou práci, že existovala prastará tradice umění vyměřování, v níž lze dnes objevovat zbytky bezmála dokonalých astronomických znalostí.

Horizontální kalendáře v Americe

Všude v severní Americe se vyskytovaly horizontální kalendáře, které zůstaly podobně jako v Evropě z (vědomé?) nevědomosti nepoznány, a byly proto ničeny. Werner Muller píše o starém pahýlu kmene jako pozorovacím stanovišti nedaleko Zuni v Mexiku. K významným bodům zaměřovací linie patřila svatyně Matsakya, tvořená podkovovitou zdí otevřenou k východu (Fewkes, 1891, srv. 1898), jež leží asi půl hodiny od Zuni jihovýchodním směrem. Odtud byla zaměřována místa východu a západu slunce, posunující se v první polovině roku k severu (Cushing, 1882/3, s. 38n.).

James Teit se zabýval kalendářem vnitrozemských Sališů na kanadské Thompson River: „Indiáni dokážou určovat slunovraty až na den podle polohy slunce vůči určitým stromům nebo dalším výrazným znakům v krajině. V blízkosti je řada míst, kde se mohou sesednout. Tam se často odebírají, když mají za to, že se blíží slunovrat“ (Teit, 1900, s. 239).

Na úzké římse Fajada Butte v Chaco Canyon (Nové Mexiko), zhruba deset metrů pod vrcholem, bylo vystaveno několik kamenných desek oddělených škvírami. Dopadající světlo poledního slunce bylo uměle omezeno a směrováno. Ve dnech slunovratu a rovnodennosti vykouzlilo na dvou spirálách vytesaných ve skále nepřehlédnutelné hry světla a stínu. V době slunovratu putuje svazek slunečních paprsků 18 minut svisle shora dolů středem velké spirály. Při zimním slunovratu se dva takové svazky dotknou obrázku ve skalách na obou okrajích. Při rovnodennosti nastává chvíle pro menší spirálu: svazek paprsků protkne jako šíp její střed (Sofaer a kol. in Science, 206, 1979, s. 283-291).

Nejznámější kamenný kalendář v Americe je Medicínské kolo (Mediáne Wheel) ve Wyomingu. V blízkosti tohoto zařízení tvaru kola se tyčí malý kruhový val, zaměřovací centrum, v němž může člověk stát a z něhož vystřeluje 28 kamenných linií. Tuto hvězdici obklopuje oválný prstenec tvořený kameny. Na hlavních světových stranách je prstenec přerušen. Jako první pochopil kalendářní účel kola John Eddy z National Center of Atmosphere Research v Boulderu (Eddy in: Science, 184/1974, s. 10351043). Angmassalikové objevení Gustavem Holmem na východním pobřeží Grónska teprve roku 1884 dokážou z polohy slunce odečítat víc než jen nejkratší den v roce (Holm, 1914).

Jestliže se v Evropě i v Americe vyskytují horizontální kalendáře, potom vypadají kamenné kruhy popsané v první kapitole nikoli jako náhodný výplod fantazie, ale jako článek nějakého řetězce. Nejznámější americký kruh byl objeven ve středu Miami (Florida) a má průměr 11,40 metru. Tvoří ho dvacet velkých a mnoho malých otvorů, které jsou zahrabány v podloží z vápence (Archaeology Online, 28. 9. 1999). Podle Carra je kruh 2000 let starý a jeho osa je astronomicky orientována podle dráhy slunce (mj. i rovnodenností) – to je typické pro megalitické a keltské památky.

Stáří podobných konstrukcí ve Starém světě se odhaduje na více než 3000 let.

Obr. 31: Kamenné kruhy

Nahoře: (Keltský) kruh v Miami (letecký snímek). Vpravo: Na jedné ze soch Moai objevených Thorem Heyerdahlem (Velikonoční ostrov) je vyryta veliká loď se stožáry, pro jižní moře atypická. Je zde i kamenný kruh.

Je zřejmé, že mezi podobnými časovými konstrukcemi v Americe a v Evropě je časová bariéra více než jednoho tisíce let. Není to náhodou důsledek nadbytečného, imaginárního času v západní a střední Evropa. Když jsou v Americe horizontální kalendáře a kamenné kruhy, měly by tam být i sluneční dráhy.

Na existenci amerických hvězdných cest jsem byl poprvé upozorněn během svých rešerší o kdysi téměř po celé ploše rozložených, dnes vsak z velké části zničených earthworks (zemních dílech) a mounds (mohylových hrobech) v Ohiu (USA), ekvivalentu podobných děl z evropské doby bronzové.

Obr. 32: Hvězdné cesty Dvě americká keltská opevnění jsou na konci přímé, sto kilometrů dlouhé prehistorické silnice v americkém státě Ohio. Kresba podle Archaeology (listopad/prosinec 1995).

Ephraim Squier a Edwin Davis zdokumentovali ve svém standardním díle Ancient Monuments of the Mississippi Valley (z roku 1848) mnoho zemních děl, která dnes už neexistují, mj. dvě zemní díla v Newarku (v Ohiu). Zakreslili z nich vybíhající rovnoběžné zemní valy a všimli si, že tato silnice ubíhá více než 2,5 míle jižním směrem. Již před 28 lety upozornil Caleb Atwater v Descriptions of the Antiquities Discovered in the State of Ohio na silnice dlouhé pravděpodobně 30 mil. Archeologové nebrali až do nedávné doby nic podobného v potaz. Musíme konstatovat, že stavby připisované hopewellské kultuře (-100 až +400) byly zkoumány málokdy a když už, tak jen v náznacích, jak jsem měl možnost zjistit přímo na místě.

To lze pochopit, když pojmenujeme kulturu, z níž však známe jen pár artefaktů, ba ani nevíme, odkud ti lidé přišli, jak si sami říkali, odkud měli své znalosti a proč takové stavby budovali. Podle mého názoru odkazují americké mohylové hroby a zemní díla na transatlantické spojení s Evropou, neboť mohylové hroby byly v Evropě budovány nejen v době bronzové, ale až do středověku je stavěli také severní Germáni (Vikingové).

Své nejnovější objevy zveřejnil v listopadovém a prosincovém čísle roku 1995 amerického magazínu Archaeology Bradley T. Lepper (kurátor pro archeologii při Ohio Historical Society). Sledoval cestu Great Hopewell Road vymezenou kamennými valy. Ta začíná v Newarku a vystřeluje rovně jako šipka přibližně 100 kilometrů jižním směrem až k městu Chillicothe (Ohio). Do dnešních dnů se z cesty zachovaly jen malé zbytky. Ale za pomoci infračervené kamery je možno sledovat celý její průběh.

V Octagon State Memorial v Newarku (Ohio) jsou zbytky geometricky konstruovaného zařízení (Newark Works) ze zemních valů, které tvoří kruh, jenž je spojený s osmiúhelníkem. Cesty vroubené zemními valy odtud vycházejí několika směry. Na konci několik set kilometrů dlouhé cesty je několik hopewellských mounds a earthworks. Jedno z těchto zařízení je stejné jako zařízení v Newarku, vzdálené 100 kilometrů. Kruh je stejný, ale osmiúhelník v Newarku je, přestože má stejnou konstrukci, větší. Orientace obou zařízení je však vzájemně pootočena přesně o 90 stupňů. Archeoastronomové Ray Hively a Robert Horn z Earlham College v Richmondu jsou toho názoru, že tato zařízení sloužila k pozorování nebe. Jedna hlavní osa zařízení (nebeská linie) ukazuje k nejsevernějšímu bodu, kde měsíc zapadá za obzor. Tento scénář se odehrává jen jednou za 18,6 let.

U příležitosti otevření výstavy Ancient Mysteries ve Vídni v roce 2001 mi profesor James P. Scherz z Wisconsinské univerzity v Madisonu předal svou dokumentaci z přeměřování Newark Works. Jeho tým za pomoci nejmodernějších přístrojů před několika lety zjistil, že v symetrickém osmiúhelníku lze zkonstruovat přesný čtverec o délce strany 606 stop. Newark Works leží přibližně na 40. stupni severní šířky, u něhož činí délka příslušné námořní míle 6070,8 stop (Scherz, 2001, s. 15). Tato námořní míle odpovídá jedné obloukové minutě obvodu země a na druhé straně desetinásobku starořecké délkové míry stadia. 600 stadií (60 krát 10) zase přesně odpovídá jednomu obloukovému stupni obvodu země, tedy 60 obloukovým minutám. Přesně vzato, přesná délka stadia závisí na zeměpisné šířce. Zajímavé je, že stará délková míra provaz používaná v mořeplavbě má šest anglických stop a odpovídá přibl ižně 1/1000 námořní míle.

Bradley T. Lepper dává k úvaze, že více méně již prokázaná Great Hopewell Road nepředstavuje jedinou cestu v Americe (podle překladu HJZ): „Protože existují shody mezi různými prostorově oddělenými kulturami, měli bychom se zaměřit na otázku, zda tyto cesty v Americe netvořily velkoplošnou síť. Great Ohio Road by pak nebyla žádnou zvláštností“ (Archaeology, listopad/prosinec 1995, s. 56).

Arizonská hohokamská kultura budovala v klasickém období (1150 až 1450) několikapatrové hliněné domy (Casa Grande), více než sto kilometrů dlouhé zavlažovací kanály (Journal of Field Archaeology, 20/1993, s. 77909) a spojovací komunikace (Journal of Filed Archaeology, 25/1998, s. 89-96).

Transatlantické systémy mér

Zdá se, že starořeckou délkovou míru stadion znali na obou stranách Atlantiku. Zajímavé je, že pyramidový loket odpovídá 1/400 stadia a používal se jako „neolitická míra v Odrách (západní Prusko) a jako antická míra v Řecku (Pechys)“ (Meier, 1999, s. 511). Základem uspořádání (hvězdných cest) ve střední a západní Evropě je použití stadia. Goslar Carstens zjistil, že pohanské svatyně a šlesvicko-holštýnské a skandinávské kostely budované s první irskou christianizací vzájemně dělí posvátná vzdálenost, vycházející na 30, 60 a 120 stadií (Carstens, 1982, s. 20).

Že nositelé megalitické kultury používali při svých stavbách megalitický yard a megalitický loket, je od doby výzkumů Alexandra Thoma (1967) nepopiratelné.

Albrecht Kottmann (1988, s. 7) zkoumal jednotky měr u Egypťanů, Reků, Féničanů, na Maltě a na Krétě, a když se zbavil všech pochybností o obvyklých standardizovaných mírách používaných ve Středomoří, porovnával je s mírami indiánských staveb v Americe. K velkému překvapení se tamější délkové míry shodovaly s mírami používanými ve středomořském prostoru. Srovnávání starých systémů délkových měr, jež jsou také základem starých staveb a hvězdných cest, jsou zajímavými úkoly, které přesahují možnosti této knihy. „Možnost, že budou na dvou místech země vyvinuty stejné jednotky míry, musíme vyloučit jako nanejvýš nepravděpodobnou“ (Kottmann, 1988, s. 229). Pouze příležitostné návštěvy námořníků nemohly vést k trvalému přenášení měrných jednotek. Muselo existovat spojení přes Atlantik, jež přenos usnadňovalo – například Grónský most jako pevninský most mezi Severní Amerikou a Evr opou.

Středověké mapy, které byly nakresleny v čase objevných cest konce 15. a v 16. století, jsou velice nepřesné a velice zkreslené, protože zeměpisné šířky se sice určují snadno, nikoli však již zeměpisné délky. Existují však starší mapy, takzvané portolánské, na nichž jsou úhly na zemském povrchu zakresleny věrně.

Nevíme, jak byly tyto portolánské mapy ve starověku zhotoveny, ale mezi 13. a 16. stoletím jich existovalo ještě 130. Zdá se, že byly sestaveny na základě změření zeměpisných souřadnic, a to dlouho před Kolumbem, neboť na nich byly přesně zaměřeny a zobrazeny i Ameriky a bezledá Antarktida, jež nebyly ještě zdaleka objeveny. Tato absolutně nepopiratelná skutečnost a překvapivá přesnost portolánských map se nehodí do tradovaného obrazu dějin – náš oficiální obraz světa neodpovídá pravdě.

Jak dokázali vyrobit ve starověku tak přesné mapy? Oficiálně se o tomto tématu nediskutuje, ale řešením by mohlo být použití horizontálního zaměřování, o němž jsme se již zmiňovali. Zaprvé je velice málo známo, že na pobřeží okolo Středozemního moře stály stovky starověkých majáků, jež sloužily i předávání zpráv. Podle zprávy Josepha Flavia měl být „oheň z Faru u Alexandrie“ vidět na vzdálenost asi 57 kilometrů.

Orientaci dále sloužily výrazné stavby v krajině nebo určité znaky. Na druhé straně byl zemský povrch rozměřen horizontálními kalendáři, které jako kompasy sloužily určování pohybu slunce a měsíce. Tyto horizontální kalendáře vytvářejí jakýsi druh větrné růžice, když se spojí jednotlivé body na obzoru s bodem pozorovatele. Na portolánských mapách jsou zakresleny takzvané systémy větrných liní, jako na mapě Piriho Reise. Tyto systémy spojují vzájemně paprsky. Námořník se může pomocí větrné růžice na portolánské mapě dozvědět kurs tak, že spojí obě místa, najde si rovnoběžnou větrnou linii, která mu určí směr a na větrné růžici odečte kurs (Minow, 1994). Zdánlivě kuriózní větrné linie představují očividně sítě udávající směr, jež souvisejí také s prastarou zaměřovací sítí (horizontální kalendáře) nebo se z nich dokonce vyvinuly. Systémy větrných čar však nebyly u nám zná
mých portolánských map převzaty a přeneseny z měření krajiny, ale napřed byl systém nakreslen na mapu a teprve pak byly přeneseny geodetické body získané na místě.

Takové velkoprostorové zaměřování předpokládá centrálně řízenou organizaci, geodetické přístroje a speciální vědecké, především ovšem matematické znalosti. Tyto kultury věděly, že je Země kulatá. Římanům se tyto výkony oficiálně nepřisuzují. Původ leží dále v minulosti, pravděpodobně v době megalitu, pokud ne už v chybně interpretované době kamenné. Templáři v La Rochelle (Francie) na pobřeží Atlantiku prý měli archiv starých map. Kolem roku 1300 se portolánské mapy vynořily na Mallorce a v dalších středomořských přístavech.

Mayské silnice

Přesná měření se prováděla a přímé a rovné silnice, vybíhající hvězdicovitě z jednoho centra, se budovaly i v Americe. V 16. století se španělští dobyvatelé ptali na smysl dlouhých přímých silnic, které spojovaly mayská města na Yucatánu v Mexiku. Mayové jim stejně jako naší Mléčné dráze říkali sacbe (bílá cesta), protože povrch silnic z drobného štěrku i kamenné bloky zpevňující silnici po stranách (sacbeob) byly většinou tvořeny směsí bílého páleného vápna a sádry z jeskyní Yucatánu. Tato směs odpuzuje vodu, není tedy hygroskopická (vodu přitahující) a za druhé je tvrdá jako beton. Krycí vrstvu tvoří ploché, světlé vápencové kameny, jejichž spáry a škvíry jsou zality kaší z vápenné malty, jež ztuhla jako cement a díky níž dílo odolává rozmarům počasí. Taková konstrukce má v tropech ještě jednu téměř neocenitelnou výhodu: povrch silnice se totiž nezahřeje tak rychle jako u dne
s obvyklých asfaltových silnic. Proto tyto mayské silnice nevyžadují na rozdíl od moderních silnic téměř žádné opravy.

„Byly zakládány na zčásti bažinatých proláklinách zvlněné krasové krajiny na vysokých kamenných hrázích. Nejdelší z nich směřuje přímo jako podle provázku téměř bez zatáček z Cobá při východním pobřeží Yucatánu, jižně od Chichén Itzá, a dosahuje délky asi 100 kilometrů. Ještě dnes je v terénu dobře rozpoznatelná“ (Prem/Dyckerhoff, 1986, s. 288). Lze se domnívat, že 100 kilometrů dlouhá silnice směřovala z Cobá přes Chichén Itzá dále na Mayapan a Uxmal. Jen to by bylo 300 kilometrů.

Mexické Cobá bylo uzlem rozvětveného systému silnic. Zde začínaly dálkové silnice, z jejichž zbytků lze usuzovat na další průběh směrem na Cozumel a Tulum. Pomocí infračervených a leteckých snímků aj. NASA (National Geographic, listopad 1992, s. 104n.) je dokázáno, že mayská města byla vzájemně propojena rozsáhlou sítí silnic.

Tyto mimořádné inženýrské výkony si nijak nezadají s našimi dnešními. Silniční systém, jenž mi připomíná keltské silnice, nemůže být dílem lidu údajně na úrovni doby kamenné. Učebnice zmiňují – pokud vůbec – mayské silnice jen na okraji, jak se zainteresovaní čtenáři mohou sami přesvědčit. Zamlčuje se snad existence silnic na hrázích ze studu? Nebo jsou za tím skryty jiné důvody? Podle knih Chilam Balam (mayských rukopisů) spojovaly sacbeob jako pásy vedoucí do nebe také symbolicky lidi s bohy – vlastně keltský princip. Nejde o dosud neidentifikované hvězdné cesty? Oficiálně jsou tyto silnice charakterizovány jako ceremoniální cesty, protože američtí indiáni prý neznali kolo, přestože se několikrát našly hračky s kolečky.

Když šlo o čistě ceremoniální cesty, naskýtá se otázka, proč je nejširší silnice v Cobá široká dvacet metrů, zatímco dálkové komunikace se zpravidla stavěly v šířce 3,60 až 10 metrů. Proč byla kvalita konstrukce natolik solidní, že silnice dokázaly vzdorovat nečasu po dobu tisíce let? Proč Mayové vyrovnávali i tu nejmenší nerovnost a pečlivě povrch silnic válcovali? V Cobá jsem viděl pět tun těžký silniční válec, k jehož obsluze bylo zapotřebí 15 lidí (tažná a nákladní zvířata prý neznali).

Proč vedou dálkové cesty přes řeky a jezera, ba dokonce překračují údolí ve výšce třiceti metrů a protínají vyšší polohy, takže sacbeob nevykazuje téměř žádné stoupání? Proč se silnice opírají v bažinatém terénu o tak solidní základy, že dodnes neklesly? Proháněla se po těchto silnicích tažná a nákladní zvířata, jezdilo se po nich? Podle oficiálního názoru Mayové tažná ani nákladní zvířata neznali.

Čím těžší náklad chcete přepravovat, tím pevnější musí být základy, musejí být perfektně inženýrsky provedeny a především rovné. Dnes existuje pro tento účel celý katalog norem. Poutníci by mohli klidně putovat po silnici sledující profil přirozeného terénu, jejíž spodní stavba by mohla být daleko méně dimenzovaná.

Sacbeob Mayů byly jednoznačně určeny pro přepravu těžkých nákladů: ve prospěch tohoto tvrzení hovoří také zarovnaný a hladce uválcovaný povrch. Dopravovalo se po těchto silnicích těžké zboží či ve velkém množství (kameny, stavební hmoty, potraviny, zboží pro zásobování), ba možná celé kompletně postavené lodě? Avšak Mayové přece nebyli námořní mocností? V tu dobu byli dominantní mocností v Atlantiku Vikingové (Normani). V tu dobu se však po světových mořích plavily i lodě z Číny a Indie a udržovaly s Amerikou obchodní styky (foto 5 a 6).

8. Světoběžníci Vikingové

Středoamerické a jihoamerické kultury středověku byly ovlivněny asijskými, ale i bílými přistěhovalci a zčásti je s nimi spjat i jejich původ. Staří Evropané zakládali nové říše – například incké impérium. Jejich vůdci byli bílí bohové, v keltské víře vychovaní válečníci a nositelé kultury, kteří přinesli do Ameriky křesťanství dávno před Kolumbem.

Vikingové ve střední Americe

Přímé, široké, zarovnané mayské silnice na hrázích (sacbeob) s pevnými základy se ideálně hodí k přepravě těžkých nákladů na kolech, možná i plochých a širokých dračích lodí Vikingů: Podle Joachima Rittsteiga (2001) objevili Vikingové střední Ameriku jíž roku 754.

Tito Vikingové byli asi Anglové z Jutska – a ne Vikingové z Grónska – a přišli přes Irsko nebo Španělsko. Britský král Alfréd Veliký píše kolem roku 1000 ve svých análech, že Viking Ottar z Halogalandu potřeboval k cestě na Sárkland při dobrém větru třicet dní. Sárkland (= země za mořem čili země na druhé straně) se všeobecně pokládá za území ovládané Saracény (okolo Bagdádu). Až tam však Vikingové potřebovali podstatně méně času.

Hrabě Eric Oxenstierna ve své knize Vikingové (1979, s. 91) píše: „Švédské runové kameny zmiňují osoby, které byly v ‚Sárklandu‘. Sotva označují zemi Saracénů, ale zemi hedvábí.“ Zemí hedvábí mínil Oxenstierna Cínu, neboť čínské hedvábí se našlo ve vikingském hrobě v Birce.

Ať už byl Sárkland kdekoli, byl v zámoří, ale určitě bychom ho neměli hledat ve Středomoří, neboť do něho vedla dlouhá cesta po moři. V každém případě existuje několik indicií poukazujících na přítomnost Vikingů u Mayů, Aztéků a Toltéků. Charakteristická jsou vyobrazení válečníků s kulatým štítem a mečem, typickou výzbrojí Normanů.

Sto let bídy, válek, zotročování a plenění bylo asi pro severní Germány (Vikingy) příliš. Šíření římsko-papežského křesťanství ohněm a mečem znamenalo pro všechny poražené, že ztratili ve prospěch šiřitelů víry nejen všechno jmění, ale často přišli i o život. Důsledkem bylo, že v letech 1000 až 1040 tajně, bez vědomí církve, prchali na svých dlouhých lodích. Pohané odjížděli z města Haithabu na Baltu, k němuž podle starých pramenů patřilo až 3500 lodí. Poslední vystěhovalci město vypálili, takže po roce 1047 pronajímalo dómské město Šlesvig Haithabu jako ornou plochu.

Obr. 33: Mayská dračí loď Graffito v Rio Bec B prý představuje nosítka. Na mayském obraze je nezvyklé vyobrazení přídě jako draci hlavy (vložený obrázek vlevo) a trojúhelníková plachta. Podobný tvar plachty nalezneme na římském reliéfu z Leptis Magna (obrázek vložený vpravo: kresba W. Wernera). Trojúhelníková plachta by měla znázorňovat latinskou plachtu, nejstarší a možná nejautentičtější, nejčistší známý tvar plachty – možná pochází z arabsko-indického prostoru. Tato plachta usnadňuje manévrování především při bočním větru. Vložený obrázek vpravo dole ukazuje antickou obchodní loď v přístavu Classe, podle mozaiky z 6. století (Apollinare Nuovo, Ravenna). Zajímavá je plachta sešitá z více kusů, jak ji vidíme i na mayském obraze. Znázorňuje středoamerické graffito fénickou loď s latinskou plachtou, jak ji posádka přenáší?

Přesídlení a vysídlení tak početné populace do jiných evropských zemí historické prameny nezaznamenaly.

Na jedné stěně zřícenin opevněného přístavního města Tulum na východním pobřeží Yucatánu (Mexiko), údajném opěrném bodě Vikingů, je ze štuku vymodelovaný býček. Zříceniny jsou datovány do 10. století. Hovězí dobytek prý přitom přivezli do Mexika teprve Spanělé v 16. století.

V mayském chrámu Válečníků v Chichén Itzá našli archeologové realistické nástěnné malby bílých mužů s dlouhými, bílými vlasy, které při pokusu vystoupit na pevninu zajali a svázali tmavší lidé (potomci Olméků?). Vzpomínka na bílé a vousaté cizince, kteří přinesli jejich předkům nové poznatky, techniky a zboží, je živá stejně u Mayů na Yucatánu jako u Aztéků na mexické vysočině.

Kolem roku 1730 vyšla kniha s názvem Historia de la Provincia de San Vicento de Chiapas y Goathemala. Páter Ximenez v ní vypráví, že aztécké kmeny s sebou při svém putování nosily stejně jako židovské jakousi schránku úmluvy. Nosiči se museli čas od času vyměnit. Dále se píše, že nosiči, když zdvihali schránku, volali: Neo manni. Tento výraz zní jako zvolání nene Manner (noví muži). Ale ve starohornoněmčině je neo záporné časové příslovce (= nikdy) a stejně tak i ve středohornoněmčině se používalo jen při minulé dokončené činnosti. Jak jinak se dostalo německé slovo, popřípadě přes výpůjčku, do starých indiánských líčení než prostřednictvím starých transatlantických kontaktů před Kolumbem? Nepřivezli s sebou tito námořníci do střední Ameriky již předtím vyprávění o schránce úmluvy a nedovezli si oplátkou do Evropy krocany?

Po zřícení dvou věží a několika částí dómu svatého Petra ve Šlesviku v roce 1275 vznikl do roku 1300 vrcholně gotický halový chór s figurálními malbami. Raně gotické nástěnné malby ve šlesvickém dómu ukazují výjevy z Kristova života s červenými obrysy. Pod výjevem Vraždění neviňátek jsou namalováni krocani. S těmito zvířaty se však poprvé setkali Španělé v Mexiku roku 1530. Podle oficiálního názoru nemohli gotičtí umělci ve 13. století znát krocany z vlastní zkušenosti, anebo přinesli jejich znalost či dokonce živá zvířata do Evropy z Ameriky Vikingové.

Poprvé restauroval tato umělecká díla kolem roku 1890 malíř August Olbers. Chybějící místa v silně poškozených vlysových medailonech se zvířaty prý nahradil podle vlastního návrhu střídavě krocany a liškami, vždyť jinak by Ameriku neobjevil Kolumbus jako první! V roce 1940 zveřejnil monografii o šlesvickém dómu a jeho nástěnných malbách historik umění Stange. V jedné poznámce vysvětlil, že restaurátor August Olbers podle vlastního tvrzení zvířecí vlys v roce 1890 připojil ke středověkým malbám, tedy že ho vytvořil. Podle Stangeho se však Olbersovy doplňky dobře poznají podle způsobu provedení, což není případ uvedeného vlysu, a navíc byli krocani namalováni rovnou na středověkou omítku. Olbers však naproti tomu maloval prý jen na moderní (dodatečnou) vrstvu nanesenou při bílení. Kritika dále nešla, vždyť takové popření by ohrozilo vládnoucí obraz světa.

Historik architektury Meyer poukázal na možný padělek, protože na šlesvických vlysech jsou jinak zobrazena vždy střídavě zvířata dvě, např. zajíc a orel. Výjimku tvoří jen vlys s krocany, kde se jedno zvíře opakuje osmkrát. Malby však byly znovu restaurovány čtyřicet let po Olbersovi, tentokrát pod vedením akademického malíře profesora Ernsta Feye z Berlína. Když restaurování skončilo, stali se ze čtyř lišek střídajících se s krocany rovněž krocani. Meyerova kritika tak padla, protože dvě zvířata byla ve stylu šlesvického zvířecího slohu střídavě zobrazena přinejmenším od roku 1890, ne-li již předtím. Přihlédneme-li ke stanovisku Stangeho, je věc jednoznačná: krocana znali v Evropě již ve 13. století.

Podle R. Henniga přišli Vikingům v Severní Americe velice rozšíření krocani vhod jako zásobárna čerstvého masa i jako prostředek proti nemoci skorbutu. Do Evropy byli však dováženi jen samečkové, protože krůty byly na dlouhou cestu údajně příliš citlivé. Proto také v Evropě nebyla žádná krůtí a krocaní populace, která by tu přežívala delší dobu.

Ve stejném duchu se nese zpráva německé tiskové kanceláře DPAz 16. července 1999: „Britové vykopali slupky od banánů staré 500 let. Nalezeny byly mezi jiným odpadem v nádrži z doby tudorovských králů. Odpad přežil vzduchotěsně uzavřen ve vysloužilé nádrži na břehu Temže, v níž kdysi drželi čerstvé ryby. Nález staví před vědu velké hádanky, neboť dosud jsme byli přesvědčeni, že banán se dostal do Anglie až v 19. století.“ Asi budeme muset přepsat dějiny nejen banánů.

Staroevropské jazykové kořeny v Americe

Jestliže Vikingové jezdili do střední Ameriky delší dobu, pak by se tu měla z jazyka Vikingů zachovat nějaká slova. Skutečně existují slova, která jsou v mateřštině severoevropských osídlenců a v mayských dialektech stejná. Zčásti pocházejí ze západní germánštiny. Profesor na reálce Joachim Rittstieg (2001, s. 255nn.) žil ve střední Americe šest let a tyto senzační shody nalezl pouhou náhodou. Ovládal totiž angelnský platt, západogermánské nářečí, kterým dnes mluví již jen pár lidí na malém území Angeln, v části dánského Jutska. Tuto souvislost by nevzal v úvahu ani jediný jazykovědec zkoumající mayské jazyky, a ani by nemohl, protože žádný vědec působící na tomto území neovládá zároveň starogermánské jazyky a mayské dialekty. Podle vlastního tvrzení se Rittstieg dokázal pomocí angelnského plattu dorozumět se třemi mayskými kmenovými stařešiny! „První španělští kronikáři zapsali lat
inkou ve španělské fonetice ‚písně bohů‘ (jsou v archivu Museo del Prado) a vysvětlili, že se nezpívaly lidovým jazykem, ale v ‚zuyua than‘ (jazyce zuyua, HJZ). Tímto jazykem hovořili aztéčtí a mayští kněží a také mnoho šlechticů na obou jazykových územích. Když chtěl některý šlechtic převzít vysoký úřad, musel složit zkoušku z tohoto jazyka. (srv. Roys, 1933; HJZ). Tento jazyk ‚zuyua than‘ tvoří z velké části, jak lze ověřit, západogermdnská slova“ (Rittstieg, 2001, s. 255).

Jazyk Zuyua je jako řada hádanek doložen v mayském kodexu Chilam Balam z Chumayelu (Roys, 1933). Brian Ross (1983) o tomto jazyce Mayů, pokládaném za přísně tajný, diskutuje v magazínu American Ethnologist (10/1983, s. 150-164). Existují jazykové posuny, změny a nejrůznější cizí vlivy. Ale zdá se, že angelnský platt se staré tajné řeči podobá. Mnoho z těchto slov se patrně dostalo do jazyků maya a nahuatl a zdomácnělo tam.

Některá slova tajné řeči zuyua than Mayové správně vyslovovali jen s obtížemi, protože některé pro nás běžné hlásky neznali. Místo d používali například y, místo f s, místo r 1 atd.

Obr. 34: Semitsky Na jednom předkolumbovském obrázku z Yucatdnu vidíme náušnici s „Davidovou hvězdou“ (vloženo). Leesbergova (1903) a Schildmannova (1980 a 1981) tabulka slov (výsl. = výslovnost).

Aniž bychom dále zabíhali do podrobností převodu ze španělské – v níž byla mayská slova zapsána – do německé fonetiky, uvedl bych rád alespoň několik příkladů z Rittsteigova rozsáhlého pojednání (2001, s. 259nn.): zajíc se řekne maysky tochtl, přesně stejně jako v angelnském plattu, nebo pizmicl, výraz pro mravence, se nápadně podobá pismichl v angelnském platt. Pro srovnání německá nářečí: ve východní dolnoněmčině se mravenec (spisovně Ameise) řekne Pifimiere a sasky Pifiámse (Knoop, 1997, s. 46). Mayská slova byla převzata ze „Spanělsko-mayského“ slovníku.

Zvlášť názorně vypadají výrazy jako „drž hubu“, což se v mayštině (zuyua than) řekne stejně jako angelnském plattu „Hol Mul“. Podobně „Už musím“ se angelnském plattu řekne „ik mut mal“ a v mayštině-zuyua than „ik mut mol“ Jsou to fantazie outsidera? Pokud ne, jde o senzaci. Tajná řeč zuyua than doložená ze střední Ameriky by se měla konečně dočkat oficiálního prozkoumání.

I když si i západogermánský slovník mohl najít cestu přes tajnou řeč zuyua than i do běžného jazyka Mayů, jazykovědci Arnold Leesberg (1903) a Kurt Schildmann (1980 a 1981) sestavili dlouhý seznam slovních analogií mezi semitskými a mayskými jazyky. U semitských výrazů se srovnání těchto jazyků opírá o slovník Starého zákona (Furst, 1876) a u mayských jazyků o sbírku slov z 18. a 19. století, jež obsahují méně evropských jazykových prvků (Brasseur de Boubourg, 1872). Jsouto náhodné paralely, když najdeme na Yucatánu stará mexická zobrazení Davidovy hvězdy, například jako ozdobu náušnice?

I když návštěvníci z levantského pobřeží (Féničané) ve střední Americe byli, nechci v žádném případě tvrdit, že byl jazyk Mayů semitský. Původ Mayů zde ovšem zkoumat nebudeme. Měli bychom si také uvědomit, že kultura Olméků, kteří jsou pokládáni za předky Mayů, byla silně ovlivněna čínskou kulturou dynastie Šang. Dokazují to artefakty z jadeitu, kamene i hlíny, které byly nalezeny ve střední Americe a na jihozápadě USA. Nápisy na předmětech se podobají 3000 let starým čínským nápisům. Mike Xu z Texas Christian University přivezl americké artefakty do Číny. Tamější odborníci si mysleli, že před sebou mají jen nové exempláře z doby čínské dynastie Šang, z doby mezi lety 1600 a 1100 př. n. 1. (in: Quarterly Journal of Shanghai Academy of Social Sciences, 1999). Symboly pro zemědělství, astronomii, déšť, náboženství, oběť, slunce, nebe, strom a vodu byly v obou kulturách bezmála totožné (BdW, 9. 9. 1999). Zdá se, že střední Amerika byla tavicím kotlíkem kultur.

Vraťme se ke germánským jazykům. Před Joachimem Rittsteigem poukázal již Brasseur de Bourbourg na značný počet árijských kořenů, zejména ve dvou jazycích Nového světa: v mayštině (mj. dialekt quiché) a v jazyce Inků (kečuánština, též quechua, quichua). Ale stejně jako ve střední Americe měli Inkové jako příslušníci bílé aristokracie soukromý jazyk, jemuž se učit bylo prostému lidu zakázáno. To může vlastně znamenat jen to, že vládci – nikoli lid – přišli z ciziny. Pokusy o úplnou rekonstrukci tohoto jazyka, který zmizel již v době conquisty, ztroskotaly.

Stejně jako Alcide ďOrbigny (1944) se různí jazykovědci pokoušeli najít souvislosti s některými jazyky jihoamerických domorodců, například s řečí Aymarů, kteří sídlí okolo Tiahuanaka. Těch několik slov ze soukromého jazyka Inků však určitě nepochází z aymarštiny.

S ohledem na systematiku historických procesů lze v každém případě vidět souvislost mezi jazykem zuyua ve střední Americe a soukromým jazykem Inkův jižní Americe. Byly tyto soukromé jazyky domácími jazyky dobyvatelů? Původ incké panovnické dynastie se v každém případě ztrácí v šeru dějin. Nikdo neví, odkud přišli. Inkové nebyli – i podle oficiálního názoru – vlastně žádný národ, ale jen šlechtická a vládnoucí vrstva, jež ovládala domorodé obyvatelstvo. Kdo teď čeká bílé nebo světlovlasé Inky, nebude zklamán.

V peruánských prehistorických hrobech se našlo bezpočtu mumií, jež patří ke dvojímu typu lidí.

86 Ilustrace z 19. století ukazuje cairn (mohylu z navršených kamenů) se dvěma komorami v Mount Carbon (západní Virginie). Tým ze Smithsonian Institution pod vedením profesora Cyruse Thomase lokalizoval několik takových hrobů a staré kamenné valy, které se táhly několik mil krajinou.

87 Cairn na golfovém hřišti poblíž Hopkintonu (Massachusetts).

88 Kameny z Clary (vidíme jeden ze dvou velkých cairns) z 2. století leží východně od Ivernessu (Skotsko) poblíž Cullodenu, kde Keltové (Highlanders) pod Dobrým princem Charliem utrpěli roku 1746 definitivní porážku.

89 Kuželovité cairns objevila Thomasova expedice pod jedním mound u Pattersonu v Severní Karolíně spolu s ležícími a sedícími kostrami (Smithsonian Institution, „Twelfih Annual Report“).

90 Tvář vytesaná do kamene s evropskými rysy z Plainville (Vermont). Pro srovnání jeden z mnoha kamenných obličejů z Tiahuanaka (horní vložený snímek) v Peru a dva kamenné obličeje ze 3. nebo 2. století, jez byly nalezeny na keltském hřbitove v Entremontu (Francie) (spodní vložený snímek).

91 Mnoho skal a kamenných bloků v Severní Americe je popsáno ogamským písmem. Na snímku vidíme kamenný blok v americkém státě Vermont.

Obr. 35: Runy Neidentifikovaný runový nápis (výpis ve vloženém obrázku) z La Rioja (Argentina).

Jedni jsou nepopiratelně mongoloidní a podobají se dnešním indiánům: mají černé vlasy, jsou nízkého vzrůstu s krátkou hlavou. Na rozdíl od nich jsou jiné mumie vysoké postavy s úzkým obličejem, dlouhou lebkou a světlými vlasy všech odstínů od hnědé po slámově žlutou.

Liší se i povaha vlasů, neboť vlasy příslušníků bílé rasy jsou jemnější a lehčí než vlasy indiánů. Kromě toho mají oválný průřez proti kulatému příslušníků domorodých amerindiánských ras. Světlovlasé mumie v Jižní Americe tedy nesvědčí o vyblednutí vlasů, jež nebylo ani u dnešních domorodců v jakékoli podobě pozorováno.

Jméno inckého panovníka Atahualpa by mohlo být odvozeno ze starohornoněmčiny (sthn), neboť (f) ata (r) = otec – ale podle Wackernagela (1861, s. 324) též: titul duchovního z kláštera – doplněno výrazem alpa. Ve sthn. to znamená bílý lněný plášť sloužícího mši (Wackernagel, 1861, s. 7). Alpa má ve sthn. stejný význam jako alba, a to i v latině znamená bílé roucho nebo slavnostní oděv. Byl incký panovník Atahualpa křesťanským služebníkem božím?

Již zmiňovaný opat Etienne Brasseur de Bourbourg přišel roku 1853 jako farář do Guatemaly na území, kde se mluví mayským jazykem quiché. Analyzoval Manuscrito de Chichicastenango známé jako Popol Vuh a vydal francouzský překlad. V této souvislosti je zajímavá jeho Grammaire de la langue quiché vydaná roku 1862 (Bourbourg, 1862) o gramatice jazyka quiché, jež kromě filologických poznámek zahrnuje obsáhlý slovník s více než třemi stovkami slov s uvedením jejich dánských, vlámských, anglických, francouzských nebo latinských kořenů. Galské (keltské) kořeny mnoha slov, jež jsou podobná germánským tvarům nebo jsou s nimi identická, však zmiňoval jen na okraj.

Jazyk světlovlasých indinánů Mandanů, kteří měli bílou pleť a vymřeli roku 1838 na epidemii, vykazoval několik zarážejících podobností s waleštinou, např. koorig s corwyg (člun), bara s barra (chléb), her s hen (starý).

Ogamské písmo na obřích hlavách

Přestože soukromý jazyk bílých bohů (jazyk zuyua) byl ovlivněn starogermánskými obraty, neznamená to, že jazyk byl nutně evropského původu. Co když pocházel odjinud: třeba ze západní Afriky? Někteří američtí vědci, například Constantine Rafinesque (1827/1828) hledali původ jazyka zuyua v západní a severní Africe a spatřovali tento vliv již kolem roku 1000 př. n. 1. u Olméků, na což ukazují výrazy obličeje s negroidními nosy, ztluštělými rty a patrnými asijskými tvary očí obřích olméckých kamenných soch. Podobné indicie však poskytují jazyky dodnes živé v západní Africe (srv. Hau, 1978 a Winters, 1979).

Preklasická kultura Olméků, označovaná jako kultura La Venta, je na druhé straně údajně nejstarší vyspělou kulturou na americkém kontinentě. Začala asi kolem roku 1200 př. n. 1. a trvala do roku 400 n. 1. Tato předkolumbovská kultura „nenapodobitelného stylu, jejíž kořeny nelze nikde nalézt, protože pocházejí z druhého břehu oceánu…“ (Soustelle, 1979) vynikala řemeslnými technikami, uměleckými, rukodělnými a architektonickými dovednostmi, ale také jeskynními malbami (zdánlivě připomínajícími dobu kamennou) (Juxtlahuaca v Guerreru) a megalitickými hroby. Kultura La Venta inspirovala další mezoamerické národy zejména v aritmetice a ve výpočtech kalendáře – o tuto číselnou nauku se opíraly mayské stavby.

Neil Steede mě při diskusi ve Vídni upozornil na ogamská písmena, která mají být vyryta na obrovských hlavách o velikosti 1,50 až 3,40 metru: pro mě to byl impuls, abych blíže prozkoumal kamenné kolosy v mexické Villahermose přímo na místě.

Obr. 36: Humboldtova sekera Na Humboldtové sekeře je vyobrazena dračí loď (na pojízdném podvozku?) a keltský kříž, (Olmécká kultura z doby –500, Mexiko). Podle H. Fischera (1875) je z nefritu, jenž se vyskytuje na Novém Zélandu, v Číně, Barmě a v Rusku.

Hluboké škrábance na hlavách opravdu vypadají jako ogamské texty (foto 80). Byly připojeny později? Nikoli, vždyť na starých fotografiích, které byly pořízeny při vykopávkách, jsou runy zřetelně vidět. Jen nikdo nepočítal s tím, že by se ve střední Americe mohly vyskytovat ogamské nápisy ze Starého světa.

Druhým významným aspektem je, že ogamský nápis z La Venty je starý minimálně 1600 a maximálně 3200 let. To znamená, že ogamské písmo v Americe je starší než v Evropě, kde se mu oficiálně přisuzuje stáří cca 1600 let. Byly dějiny starověku a tedy i ogamského písma ve Starém světě zfalšovány, aby byli naši předkové degradováni na opovrženíhodné barbary? S touto úmyslnou padělatelskou akcí souhlasí i motivace krvavé christianizace, neboť tak bylo možno tyto údajně strašlivé barbarské pohany civilizovat bez výčitek svědomí všemi dostupnými prostředky a „s ospravedlněním před dějinami a bohem“. Misionáři měli dokonce sami za to, že tak činí pro blaho pohanů.

Velice zajímavá je hliněná hlava nalezená v Tres Zapotes v Mexiku, jež pochází z olmécké kultury a je datována kolem roku 800 př. n. 1. Pokrývka hlavy a plnovous připomínají spíše fénického námořníka než indiána. Přivezli Féničané na svých lodích hračky s kolečky jako zboží na prodej?

Zajímavý je také výzkum afrického vlivu na indiánské zemědělství (Winters, 1981). Byla vyslovena i domněnka, že Afričané se dostali do Ameriky na fénických lodích jako otroci. Staré spisy totiž dokládají, že Féničané obepluli Afriku a měli opěrné body i na západoafrickém pobřeží. Avšak pořizují se pro otroky obrovské hlavy? Já myslím, že spíše ne.

Olmékové patřili snad spíše k praobyvatelstvu, které žilo od severní Afriky přes Španělsko až do střední Evropy, ba dokonce až do Grónska a Kanady. V této souvislosti mě upoutala příbuznost jazyka japonských Ainuů s prabaskičtinou a také s jazyky Drávidů tmavé pleti v Indii (malajálámština, kannadština, telugu, tamilština). Podle dr. Lahovaryho (1963), jenž sestavil obsáhlou tabulku slov, odpovídá například drávidské slovo ola (v, uvnitř) baskickému ola (chatrč) nebo biho odpovídá bihotz (srdce). Na druhé straně „existují v porovnání s indoevropskými jazyky hluboké rozdíly v gramatické stavbě“ (Jensen, 1936, s. I45nn.) Baskičtina má podobné verbální konstrukce jako jazyky uralsko-altajské skupiny – finština, estonština, maďarština a turečtina – a podobá se indiánským jazykům jako kečuánštině, správnímu jazyku Inků. Zajímavá však je také příbuznost s gruzínskými a kavkazskými jazyky, takže s
e oficiálně hovoří o cuskaro-kavkazské jazykové skupině (Bouda, 1949, s. 9), což jen zdůrazňuje široké prostorové vazby.

Obr. 37: Féničané Sošky nalezené v Americe mají rysy obličejů ze Starého světa, vousy a starověké pokrývky hlavy, jez připomínají námořníky ze Starého světa. Nahoře vlevo: figurka z Monte Albánu I (Oaxaca, Mexiko). Nahoře vpravo: pirát z Jižní Ameriky (Státní muzeum v Ice, Peru). Dole vpravo: hlava z Mexika (200 až 800 n. 1.) s rysy ze Starého světa. Vpravo dole: fénicky vyhlížející námořník, olmécké naleziště v Tres Zapotes.

Baskičtina je vysoce zajímavý relikt, jakási živoucí fosílie staroevropsko-severoafrického jazyka megalitických obyvatel, jejíž příbuznost lze prokázat jakoby po celém světě. Proto neudiví, když jsem ve vlasti Drávidů v Indii nalezl megalitické kamenné objekty, jaké jsou také v Japonsku a u Olméků v Americe. Jak jsem se dozvěděl, japonský velvyslanec se před pár roky dokázal k údivu pozorovatelů domluvit se středoame-rickými indiány starou japonštinou! Starojaponský jazyk národa Ainu – etnika patřícího k Paleosibiřanům – však vykazuje i mnoho shod s baskičtinou. Například sklonit se se v ainu řekne hotkutu a v baskičtině kukutu, nebo spát se v ainu řekne mokor a baskicky makar.

Vezměme si jména bohů z nejstarší japonské kroniky Nihongi, přeložené roku 1896 W. G. Ashtonem do angličtiny: text se jimi jen hemží. Končí často výrazem no Mikoto. Bůh se řekne ve starohornoněmčině kot (cot, god), a tak bychom mohli no mi (a) kot (o) přeložit jako nun mein Gott (nyní můj bůh). Také starohornoněmecké hoho (=vznešený, vysoký, do výšky – stv. Schutzelzeichel, 1974, s. 85) se vyskytuje například nejen v Hohodemi no Mikoto.

Baskičtina je pozůstatek, který dokázal přežít bouři christianizace a inkvizice – na rozdíl od keltských a germánských jazyků. Staré jazyky byly zničeny a nahrazeny nově vytvořenými literárními jazyky vznikajících států s cílem vykořenit pocit existující keltogermánské sounáležitosti. Při bližším studiu se však ukazuje, že stará baskičtina není organicky vzniklým jazykem, neboť má jakoby matematicky konstruovanou strukturu, formální kód vhodný pro programování počítačů – udivujícím způsobem stejně konstruovaný jako aymarský jazyk v okolí Tiahuanaka (Peru). Podle Eda Nylanda (2001) lze tento kód dekódovat, použijeme-li vzorec VKV a normální baskicko-anglický slovník. Vzorec VKV (vokálkonsonantvokál) znamená, že slova našich údajně starých evropských spisovných jazyků, jako je němčina, italština, angličtina, španělština nebo latina, rozložíme na části vykazující vzorec VKV.

Vezměme si jako příklad slovo Genesis, abychom si ukázali, jak systém funguje. Rozdělíme je na systém VKV a před a za souhláskami doplníme chybějící samohlásky. Z genesis dostaneme ge– ene– esi– is (tečky zastupují chybějící samohlásky) a po doplnění chybějících samohlásek age– ene – esi – isa. Baskicky to znamená: ageri – ene – ezingehiagoko – izadi, což si s pomocí slovníku přeložíme do angličtiny: revelation –my– supreme –creation, tedy Supreme revelation of creation – a česky: zjevení stvoření.

Zdá se, že slovní útvary nahrazují celé věty. Nyní již chápeme, co napsal Charles Berlitz: „Baskičtina se však podobá polysyntetickému typu jazyků, k němuž patří i jazyky amerických indiánů, Eskymáků (grónština, HJZ – srv. Jensen, 1937, s. 151nn.) atd. a jehož lingvistickou zvláštností je vytváření slovních útvarů, jež jsou ve skutečnosti kompletními větami“ (Berlitz, 1978, s. 147). U polysyntetických, tedy mnohonásobně skládaných jazyků se části věty spojují ve velký slovní útvar plnící funkci věty, mj. například v jazyce Inků (kečuánštině) nebo v uralsko-altajské jazykové skupině – finštině, estonštině, maďarštině a turečtině. Když si uvědomíme odraz mnoha baskických slov v drávidských jazycích a v ainu, bude celá věc vypadat až hrozivě. Existovala snad v megalitu celosvětová kultura s jednotným jazykem? Shody dokonce existují i se starohornoněmčinou. Z mnoha příkladů uvádíme pr
o názornost dva: markt (trh) se řekne v baskičtině merkatu a ve starohornoněmčině merkat (také: market, markit) nebo tanz (tanec) se baskicky řekne dantza a starohornoněmecky dantz (tantz, tanz).

Protože také dávné písemné systémy, například ogamský, jsou tvořeny jen souhláskami, je stanovení správných příslušných samohlásek často spojeno se zkoušením a hledáním. Dr. Anthony Jackson z edinburghské university studoval staré nápisy ve Skotsku a napsal: „Je jasné, že ogamské písmo nevzniklo na lingvistické, ale numerické bázi“ (Jackson, 1984, s. 153). Když přiřadil písmenům numerický význam jako v latině, nalezl fascinující kombinace. Jinými slovy, existuje systém, tedy umělý matematický produkt, z něhož byl vytvořen latinský jazyk, ale také baskičtina a ogamské písmo. Jestliže text bible opravdu obsahuje kód, jak je často publikováno, byl vytvořen na matematické bázi nejdříve počátkem středověku a je tedy starý nanejvýš tisíc let.

Často se připouští praevropský substrát existující před Kelty, tvořený Berbery, Ibery, Basky, Ligury a Raety. „Přitom by nešlo ani tak o přistěhovalce z Maroka, Iberského poloostrova či jižní Francie, jako o společný staroevropský substrát“ (Friedrich, 1995, s. 64). Zavlekli africkyvyhlížející Olméky z Afriky Féničané, nebo pocházeli spíše z právě načrtnutého staroevropského substrátu a po překonání Atlantiku (vyšli ze severní Afriky nebo Iberského poloostrova) založili ve střední Americe kolonii? Pak není záhadou, že Olmékové zanechali ve střední Americe megalitická díla. Nejsou nyní zdánlivě cize působící ogamské nápisy na obrovských negroidních hlavách Olméků nejen pochopitelné, ale nevypadají teď namísto kurióza jako samozřejmý, přímo jednoznačně charakteristický rys? Neuzavírá se nyní kruh?

Tento praevropský substrát doby megalitu s těžištěm na atlantickém pobřeží od západní Afriky po střední Evropu byl, jak si myslím, zničen velkými přírodními pohromami, jež souvisejí se zaplavením stepi v místech Severního moře a protržením gibraltarského prahu ve 4. století př. n. 1. (experimentálního datování). Podle oficiálního konce olmécké kultury kolem roku 400 n. 1. by mohlo vypadat průchodně i další drastické zkrácení evropských dějin, kdyby byli Olmékové totožní s megalitickými obyvateli v Evropě.

Teprve po těchto nesmírných přírodních katastrofách se ve střední Evropě objevila keltská (= původně skytská kultura), která vzešla z oblastí kolem Černého moře, jehož sladká voda se stala v důsledku pronikání slané vody ze Středozemního moře nepoživatelnou. Národy tam usazené byly přinuceny k útěku a rozprášilo je to až do Japonska, Indie, Evropy a do Středomoří, jež bylo tehdy v důsledku strašlivého sucha téměř neobydlené. Tak lze vysvětlit doklady o tom, že se severoskytská říše dostala až k Odře a Nise resp. do Braniborské marky (Rostowtzeff, 1931, sv. I, s. 270; srv. Seger, 1928) a o existenci skytského osídlení na půdě Braniborska i výzkumy prokazující „silný skytský vliv v halstattské kultuře“ (Koppers, 1936, s. 621) během starší doby ledové ve střední Evropě (Mararenko: Les Scythes etHallstatt, Helsinky 1930).

Vzhledem k existenci druidů charakteristických pro keltskou kulturu se zdá, že se tato kultura rozšířila právě z Britských ostrovů podstatně později, inspirována mediteránní kulturou, především však šířením původního křesťanství a raně křesťanského stavebního slohu putujícími mnichy. Tato kultura překryla jako tenký substrát kulturní a architektonické statky exportované jako nová móda loděmi ze starého Řecka a Etrurie, dále přes Pád, alpské průsmyky a prostřednictvím řeckých kolonií v jižní Galii (mj. Massilia/Marseille a Emporion) přímo do střední Evropy. Tak se objevila protorománskd kultura zakrývající keltskou a germánskou, jež však měla jen podobu módy zasahující stavitelství, spotřební předměty a módní kulturu, nikoli však kulturu v podobě Římanů dobývajících z Říma svět – podobně jako když po válce americké vývozní artikly (Coca Cola) zdánlivě dobyly Evropu.

Tuto protorománskou kulturu ve střední a severní Evropě oplodnily kulturní impulsy, které byly díky Normanům akceptovány ve Středomoří a nově vyvinuty na Sicílii, především však dovoz normansko-románské architektury Vikingy. Toto kulturní období končící nástupem gotiky je označováno jako románské (v Německu oficiálně 1050-1230).

Existenci praobyvatelstva pocházejícího ze západní Evropy a severní Afriky, které zde bylo již před příchodem Keltoskytů (= východních Germánů) dosvědčují berberská místní jména ve starém Bavorsku (Friedrich, 1990/a) a zdánlivě nevysvětlitelná existence Berberů v Německu (Wirth, 1928). Tu lze chápat jako pozůstatek doby před katastrofami krátce před změnou letopočtu. Tato prastará vrstva místních jmen ukazuje, jak se zdá, na hamito-semitské jazyky či dialekty. „Musíme si tuto populaci obývající kdysi velké části Evropy – také Německo včetně alpského prostoru – etnicky představit asi jako blízké příbuzné Raetů, Ligurů, Basků, Iberů a berberských kmenů dodnes žijících v Maroku. Právě u nich každého návštěvníka Maroka zarazí, jak velice se tamější lidé podobají vzhledem typu, s nímž se často setkáváme v Německu a v alpském prostoru“ (Friedrich, 1995, s. 28). Patří k této jazykové skupi ně i dodnes nerozluštěná etruština?

K hamito-semitské jazykové skupině patří z hamitské větve (jméno po Hamovi, biblickém Semově bratru) mj. stará egyptština, koptština, čadské jazyky, houssa, kúšitské a berberské jazyky, ze semitských lze kromě jiných uvést arabštinu, aramejštinu, hebrejštinu, féničtinu, kanaanejštinu, ugaritštinu, akkadštinu a maltštinu. „Třebaže se semitská a hamitská skupina vzájemně výrazně liší, lze zjistit shodu. Mají více společných slovních kořenových slov, než je možné vysvětlit výpůjčkami a také gramaticky vykazují řadu společných rysů“ (Bodmer, 1997, s. 226). Podstatná jména v semitských jazycích mají sice posesivní afixy (slovotvorné prostředky) jako substantiva v ugrofinských jazycích, ale na druhé straně má jejich gramatika řadu rysů připomínajících indoevropské jazyky (Bodmer, 1997, s. 231). Protože baskičtina zná podobné konstrukce jako uraloaltajská skupina jazyků, např. finština, a podle Con
ta de Charencyho vykazuje berberština, baskičtina a určitá slova staré galštiny nepopiratelnou příbuznost s indiánskými dialekty Severní a Jižní Ameriky, jsou berberská místní jména ve střední Evropě svědky starobylé a rozlehlé, ba přímo interkontinentální kulturní přítomnosti.

Z baskičtiny se při bližším ohledání vyklube pozůstatek ještě staršího jazyka, kterému Edo Nyland (2001) říkal Old Saharan Language, jež přežila v mnoha jazycích jako dosud zřejmé baskické (severoiberské) jazykové prvky.

I když jsem již dříve psal o tom, že naši předkové užívali řečtinu, pakse zdá zřejmější, že etruština nepochází ze staré řečtiny, ale že je tomu právě naopak. A tvrzení, že etruština je nějak spřízněna s baskičtinou vypadá méně tajuplně, protože zejména ogamština a baskičtina – podobně jako aymarština v Peru – jsou sestaveny podle jednoho matematického vzoru. Benediktinští mniši využili staré ogamské písmo, které se kolem roku 350 dostalo do Irska spolu s křesťanstvím a původně se psalo zprava doleva (a někdy na kamenných kolech zezdola nahoru a na druhé straně shora dolů).

Toto písmo pozměnili, psali ho zleva doprava a připojili samohlásky, které se dříve nepsaly. Ogamské písmo existující v různých variantách tak musíme zařadit alespoň do dvou časových rovin – před christianizací a po ní.

Stará řečtina přišla do střední a severní Evropy jako jazyk modifikovaný z praevropských jazyků Keltů a Skytů – spolu se zpětným osídlením zvaným romanizace. Benediktinští mniši z toho jako variaci vyvinuli latinu, proto se zdá, že – zejména starší – latinské nápisy (vulgární latina) vlastně představují starořecké texty. Staroněmecké kořeny ve staré řečtině dokazují, že němčina nemá výpůjčky z latiny, ale že jde o slova, která pocházejí z doby před vytvořením starohornoněmčiny, kdy bylo ještě možné se po celé Evropě domluvit dialekty pocházejícími ze skytštiny (keltskými, staroněmeckými).

Existuje kniha, Auraicept Na nEces (The Scholar’s Primer), obsahující podrobné a detailní diskuse k irské gramatice, pravopisu a větné stavbě. Matematická pravidla obsažená v této knize využívali benediktinští mniši v různých variantách k sestavování nových jazyků, když do nich vědomě zabudovávali různé nepravidelnosti či zaměňovali a nahrazovali různá písmena – což jazykovědci chybně interpretovali jako posouvání hlásek. Podobnost či stejnost mnoha slov v různých evropských spisovných jazycích proto vypadá jako uměle vynucený jev na rozdíl od organicky vznikajících evropských prajazyků (skytštiny resp. staré němčiny, keltštiny, gótštiny).

Starý ogam – na rozdíl od novějšího ogamu – je díky práci benediktinů téměř ztracen. Doklad podává několik opracovaných kamenů v Anglii a na ostrově Manu, především však kameny popsané jazykem Piktů ve Skotsku. Piktské nápisy mají stejný styl jako ogamské nápisy, ale protože o jazyce Piktů bohužel nevíme nic, všechny pokusy o jejich přeložení zatím selhaly.

Latina a řečtina ve staré Americe

V blízkosti Quita v Ekvádoru jsem náhodou narazil na starou knihu od Hectora Burgose Stona (b.r.), která vyšla v Ekvádoru. Autor v ní vypočítává přibližně sto shod různých slov v kečuánštině se slovy v řečtině, sanskrtu a latině. Co mají tyto evropské jazyky společného se správním jazykem Inků?

Podle dosud předložených faktů se zdá, že bílí bohové ve střední a Jižní Americe i jinde byli Vikingové či Keltové (Keltiberové), kteří již měli svou pohansko-křesťanskou víru. Říše Inků v Jižní Americe existovala od roku 1438 do svého zničení Španěly roku 1533 sotva sto let.

Ať již byla latina vynalezena kdykoli, v tu dobu již existoval tento umělý jazyk, z něhož se později dostaly výpůjčky do severského jazyka Vikingů a také do kečuánštiny, asi jako se dnes objevují americké výrazy v evropských jazycích. Je zajímavé, že Inkové se vynořili s koncem normanské vlády v Sicilském království resp. bezprostředně po něm, čímž lze snadno vysvětlit řecké výrazy v kečuánštině, kdy zároveň sílila moc templářů. Staré výzkumy potvrzují, že biblické příběhy a evropské výpůjčky v kečuánštině byly známé již před příchodem conquistadorů.

Protože Brasseur de Bourbourg nalezl latinské kořeny také v mayském jazyce quiché, zdá se, že na jedné straně docházelo k paralelnímu vývoji jako v incké kečuánštině a na druhé straně že snad existují ve skutečnosti skryté starořecké resp. keltské, germánské nebo gótské kořeny.

Sir William Jones, jenž ovládal 28 jazyků, zkoumal již v roce 1786 „možná již neexistující společný původ“, jenž vysvětloval výraznou shodu kořenů slov i gramatických forem mezi sanskrtem a jazyky Reků, Peršanů, Římanů, Keltů a Germánů (Jones, přetisk 1967, s. 15). Roku 1816 srovnával systém konjugace v latině, řečtině, perštině a němčině Franz Bopp.

Ukazuje přítomnost Skytů v Indii, jejichž jazyk byl podle Egenolffa (1735) základem keltštiny, gótštiny a rovněž řečtiny, na společný jazykový kořen, jazyk Skytů? Tak by bylo možno vysvětlit zdánlivě promíchaná staroevropská nebo i indická jazyková rezidua ve staroamerických jazycích, jejichž podmínkou nejsou fáze vpádu různých kultur.

Cistě informativně bychom měli upozornit na 44stránkový, ovšem nedokončený „árijsko-kečuánský slovník“ (Vocabulario arioquichua) kontroverzního argentinského historika Fidela Lópeze (srv. Mahieu, 1972, s. 172nn.). Roku 1871 vyšlo v Paříži jiné dílo tohoto vědce (López, 1871), jež doložilo 1300 slov se sanskrtskými kořeny.

Dosavadní výklad se vztahoval ke dvěma hlavním významným politickým jazykům. Podobné výzkumy by měly smysl i pro nahuatla aymarštinu. Lingyistické práce z prvních staletí conquisty umožnily odhalit germánské a latinské kořeny. Hermann Leicht (1962) vyložil některé z nich ve slovníku jazyka Močiků, sestaveném v 17. století Fernandem de Carrera (1644). Jestliže mají dva jazyky stovky složitých – nikoli zvukomalebných spontánních zvuků novorozenců – společných slabik, pak lze při vší žádoucí opatrnosti dospět k závěru, že mezi národy, které tyto jazyky používají, existoval nějaký kontakt. Jde o náhodu, když peruánská kultura močika stavěla na jedné straně římsky vypadající akvadukty a na druhé straně jsou v jejím jazyce germánské (staroněmecké) kořeny?

Také ve střední Americe je např. (aztécké) slovo v jazyce nahuatl lan (tlan) – ve významu místa – nejen totožné se starohornoněmeckým lan (srv. Schůtzeichel, 1974, s. 106) a gótským (používaným však i ve sthn.) land (Wrede, 1930, s. 449), ale znamená i to samé: země, kraj, území. Tlan (slabika vytvářející místní jména – srv. Karttunen, 1983, s. 282) by mohlo být interpretováno po rozdělení tohoto slova na dvě slabiky jako starohornoněmecké te lan (srv. tepec. s. 186) ve významu das Land.

V Jižní Americe lze poukázat nejen na podobnost aymarského slova huta (dům) se starphornoněmeckým hutta a dánským hytte. Při své návštěvě Peru mi připadla nápadná indiánská jména čtyř obydlených lokalit, které začínají Sacsa a jsou nedaleko Limy, Cuska, Arequipy a Ansashu. Toto místní jméno připomíná etnický název Sachse (také sthn. Sahso nebo Sazze), jenž se používal i ve starohornoněmčině. Toto etnické označení je odvozeno od sthn. sahs (také: sachs, sax, saxs), což byl název dýky nebo krátkého mečíku. Možná náhoda, ale existují i místní jména jako Sacsahuite u Cuzka. Huite připomíná opět dům resp. boudu, chatrč (Hutte). Ale z hui se ve sthn. stává také wi (Wackernagel, 1861, s. 141), a tak máme z huite wite, což v souvislosti se dřeven znamená zapřáhnout do společného jha či spojit (sthn. weten).

Dvě další místa v Peru – u Ayacucha a Juninu – se nazývají Sacsamarca. Marca však znamená ve sthn. hranice, pohraničí nebo vymezená část země resp. marka, například Braniborská marka. Šlo by indiánský místní název Sacsamarca přeložit jako pohraniční území Sasů? Existují i další starohornoněmecky resp. germánsky znějící místní jména jako Marcahuisa (dům marky čili provinční hlavní město).

V peruánském Cuzku je pevnost Sacsahuaman, známá kyklópským zdivem, tvořeným obrovskými kameny spojovanými bez malty. Sacsahuaman můžeme sthn. číst jako sacsa wae (r) man, přičemž wa (= waa) je zkratka z war, opravdový, skutečný, čili wahr (Wackermann, 1861, s. 360) a man znamená muž (mann) resp. člověk (mensch) anebo lidé. Mohl by Sacsahuaman znamenat: Sasové, skuteční lidé? Pevnost se nesprávně přičítá Inkům. Ale ani Vikingové nestavěli žádné budovy v tomto jedinečném stylu, s nímž se setkáme na celém světě včetně Egypta.

V Písni o Nibelunzích (strofa 362) se daleká země nazývá Zazamanc – podle Wackernagela (sloka 362) románová země v Africe. Protože se ve starohornoněmčině psalo místo cz i prostě z, dostali bychom analogicky k místním jménům v Peru Zacsamanc, a protože manc znamenalo ve sthn. množství [mengen] nebo z manec pocházející pojem rozmanitý, znamenal by (v severní Africe ležící) Zazamanc zemi, kde žije mnoho Sasů. Rád bych v této souvislosti připomněl skutečnost, že Geiserichovi Vandalové údajně vpadli do severní Afriky roku 429 a založili tam říši. Máme v tomto případě co dělat s čistě jazykovými paralelami mezi zeměpisnými označeními v Peru a ve starých německých textech? V Peru existují i další lokality jako Sacsacancha a Sacsacoto. Cot (také: kot, god) je starohornoněmecké označení boha. Adekvátně se označuje i Quetzalcóatl, bílý bůh ve střední Americe, jehož jméno prý znamená zelený péřový ocas.

V Popol Vuh v jazyce maya quiché je na jeho místě jméno Quetzalcut. Aztécké „coatl“ je zde ztotožněno s mayským slovem „cut“ pro boha, což má stejný význam jako cot (= Gott) ve starohornoněmčině.

Římská cihlová architektura u Mayů

Mayové měli učiliště, na nichž vyučovali veleknězi a podle názoru řady autorů od roku 600 psali také knihy (Landa/Gates, 1987). Materiál a provedení těchto indiánských knih přesně popsal již italský humanista Petrus Martyr. Jedna z těchto mayských universit byla patrně v Comalcalku.

Tato lokalita leží na sever od Villahermosy a je téměř neznámá, avšak jedinečná. Když jsem na ta místa vkročil, připadal jsem si, jako by mě přenesli do římských vykopávek ve Starém světě: jako stavebního materiálu se zde užívalo pálených cihel, jež nahradily jinak u Mayů obvyklý vápenec. Z pálených cihel se kromě Comalcalka stavělo také v blízkých městech Bellote a Jonuta a i v Balankanu a Tenosique, jež jsou vzdáleny 100 a 130 mil jihovýchodním směrem a leží v mexickém spolkovém státě Chiapas.

Jediná zveřejněná archeologická studie pochází z vykopávek probíhajících v roce 1966 pod vedením George F. Andrewse (Oregon University). Ta vyšla v roce 1967 a byla doplněna na dokument se 160 stranami textu a 13 stranami mapového materiálu.

Obr. 38: Libyjci Nahoře: tuto destičku s libyjskou kartusí (nahoře vlevo) vykopal Mexický národní antropologický ústav v Comalcalku v Mexiku. Překlad textu zní: „Ježíš, ochránce“ a odkazuje napunské (fénické) námořníky, kteří byli již pohansko-křesťanské víry. Dole: na tomto fragmentu z Colamalcalka jsou zřetelné vidět staroindické písemné symboly v tzv. mušlovém písmu, jež byly předtím známé jen z Indie.

Tento vědec zjistil (Andrews, 1989, s. 151; překlad podle HJZ): „Tato absence publikovaných dat představuje závažné vakuum, pokud jde o specifickou chronologii mnohotvárných komponent Comalcalka a povahu vnějších vztahů.“

Ponciano Sálazar, ředitel Instituo Nacional de Antropologia Historica de México (INAH) podnikl vykopávky v letech 1972 až 1981, ale publikováno nebylo nic. Proč takové utajení? Jsou důvodem neobvyklé nálezy nehodící se do tradičního obrazu historie?

Barry Fell nalezl na pálených cihlách v Comalcalku arabské, libyjské, římsko-křesťanské, etruské a starořecké symboly a runy (Fell, 1989, s. 3l6nn. a Fell, 1990; Steede, 2001 a Eccott, 1998). Libyjský nápis zní: „Ježíš, ochránce“ (Fell, 1989, s. 318). Byly objeveny i symboly pocházející z údolí Indu v Indii (Rudgley, 1999, s. 77).

Jiným vzrušujícím objevem je punský kalendář, který je rozdělen na dvanáct měsíců po čtyřech týdnech, a představuje tedy měsíční kalendář. Punské písmo odvozené z fénického se v Kartágu používalo v prvních třech staletích po změně letopočtu.

V roce 1972 byly punské amfory vyloveny u karibského pobřeží Hondurasu. Honduraská vláda další výzkumy zakázala, aby nepoškodila image Kolumba (Fell, 1989, s. 318).

Ačkoliv se ve střední Americe stavělo z pálených cihel, proti (ortodoxnímu) římskému vlivu hovoří to, že konstrukce pravých oblouků se svorníkem v Comalcalku chybí. Pravé oblouky, klenby a kupole představují pokročilejší konstrukční prvky, které se na druhé straně vyskytují ve starořeckém stavebním umění jen ojediněle (terasa gymnasia v Pergamonu) a v Comalcalku nebyly podle všeho známy vůbec.

Zaprvé se musí rozlišovat mezi způsobem stavební konstrukce a použitou architekturou. Některé z použitých konstrukčních prvků se vyskytují pouze zde v Americe a také ve Starém světě. Máme na mysli uspořádání předloh pilířů v místnostech, jež propůjčují stěnám větší stabilitu, takže je možno je stavět slabší. Všechny ostatní místnosti v jiných mayských lokalitách mají pravoúhlý, nečleněný půdorys se silnějšími stěnami. Jinde Mayové rovněž nepoužívali silné základy, které jsou silnější než zdi samotné. Na spojení se Starým světem ukazuje rovněž konstrukce pilířů, neboť je tvořil vnější cihlový plášť, jenž byl po vrstvách propojen prostupujícími řadami cihel, čímž byla zvýšena jeho stabilita. Dutiny byly vyplněny kamennou sutí.

Na rozdíl od stavební konstrukce se architektura podobá stavebnímu stylu jiných mayských lokalit. Identické je zejména uspořádání sloupů v palácích Palenque a Comalcalco. Nicméně použitým cihlovým zdivem s pálenými cihlami se Comalcalco výrazně odlišuje od všech ostatních mayských lokalit.

O době vzniku staveb se můžeme jen dohadovat. Vápenná malta ze schránek mušlí z Cube Tomb (Krychlové hrobky) z oblasti Velké akropole byla roku 1994 analyzována v Geochron Laboratories v Cambridge (Massachusetts). Z výsledku radiokarbonové metody vyplynul rok 380. Taková datování jsou ovšem velice zatížena chybami. Kromě toho datování mušle ještě neurčuje stáří malty, vždyť v době použití mohly být mušle přece již desítiletí mrtvé.

V každém případě nelze u staveb z pálených cihel v Comalcalku zjistit žádnou předchozí vývojovou fázi. Stavební styl a způsob konstrukce byly prostě najednou tady. Byla tato stavební technika nějak dovezena ze Starého světa? Britský odborník na archeologii David J. Eccott potvrzuje, že „Comalcalco opravdu skýtá doklad pro přítomnost Starého světa v Novém před Kolumbem“ (Eccott, 1998, s. 16).

Podle některých názorů byly pálené cihly v Comalcalku používány od roku 400, podle jiných však až od roku 800 či 1000 (mj. Peréz Campos a Silva 1992, Peniche Rivero 1973). Na druhé straně Atlantiku se podle Lexikonu antiky „staroorientální technika vypalování cihel kolem roku 1000 př. n. 1. ztratila; poté se ve velkém rozsahu údajně stavělo jen z cihel sušených na slunci. Teprve kolem poloviny 4. století př. n. 1. nastal u některých velkých staveb návrat k vypalovaným cihlám“ (Irmscher, 1984, s. 621).

Bylo používání vypalovaných cihel na více než šest staletí přerušeno? Nedošlo zde k časovému rozdělení jednotné fáze stavební techniky prokazatelné v různých oblastech Starého světa a k jejímu svévolnému posunutí do dvou odlišných časových fází? Srovnání časových údobí, v nichž se stavělo srovnatelnými stavebními slohy, nemusí postupovat ze Starého do Nového světa, ale právě naopak.

Techniku pálených cihel znali Féničané i Etruskové. Římané údajně Kartágo ve třetí punské válce v roce 146 př. n. 1. dobyli, zničili a jeho obyvatele uvrhli do otroctví.

Obr. 39: Odvodnění Návštěvníci si ani nevšimnou odvodnění pyramidy Jitřenky v Tule. Nejvyšší plošina je spojena žlabem (R) a odvodňovací trubkou (E) s kanalizačním systémem v zemi. (L) je nedávno zazděný odvodňovací otvor. Maloasijští Chetité vyráběli kónicky sbíhavé, do sebe zasouvací trubky s revizními otvory (spodní obrázek) již dávno před naším letopočtem. Podobné trubky z pálené hlíny byly nalezeny v mexickém Comalcalku.

Pokud je to pravda, pak bychom si dovedli představit, že Punové na svých lodích schopných plavby na širém moři uprchli do Ameriky. Když si teď uvědomíme, že je třeba z evropské předhistorie vyškrtnout temná staletí, pak se tato doba posune o několik staletí směrem k dnešku a tedy do období, které, zdá se, dokládá (stále pochybná) radiokarbonová analýza mušlí nalezených v hrobce v Comalcalku.

Zvlášť nápadné jsou podle mě odvodňovací trubky v Comalcalku, rovněž vyrobené z pálené hlíny. To je v Americe něco unikátního, přestože pozorný návštěvník si všimne kanalizačního systému z odvodňovacích trubek i v mexické Tule a rovněž Mayové měli promyšlený zavlažovací systém, svědčící o vysoké úrovni vodního stavitelství. V Americe je rovněž unikátní, že odvodňovací trubky měly kónický tvar, takže je bylo možno zasouvat jednu do druhé. Takové trubky používali kromě Chetitů již Řekové v Pergamonu (dnešní Turecko), takže dokázali sestavit stoupačky až o délce 160 metrů. Systém znali Etruskové a Féničané. Tento zdánlivě nevýznamný konstrukční detail dokládá další paralelu mezi Starým a Novým světem.

Zůstává hádanka: Sloužily odvodňovací trubky opravdu jen k odvádění dešťové vody, jak se předpokládá? Proč by měla být plošina kamenné pyramidy odvodňována pomocí systému trubek jako v mexické Tule? Copak dešťová voda neodtéká z kamenných bočních ploch pyramidy sama? Na plošině pyramidy stojí kamenné postavy, atlanti z Tuly. V rukou drží podivnou kamennou pistoli, jež připomíná spíše nějaký nástroj. Sloužil snad mohutný a masivní nástroj v rukou atlantů k rozbíjení kamenů obsahujících rudu a zlato? Na průmyslový provoz ukazuje podle mého názoru také vedení systému trubek, neboť v Tule a Teotihuacánu se údajně provozovala metalurgie již v rané fázi, např. za dob Mixtéků (Rivet/Arsandaux, 1946).

Bílí bohové

Když španělský conquistador Hernán Cortés přistál roku 1519 v Mexiku, dostal starou rytířskou přílbu naplněnou zlatým prachem. Odkud měli indiáni rytířskou přílbu? Kolumbus na pevninu nevkročil. Pocházela přílba od Vikingů? Jakými jazyky se vlastně Španělé při dobývání Mexika a Jižní Ameriky dorozumívali? Staroevropskými jazyky? Vždyť jakým jazykem se doňa Maria, otrokyně Malintzin, kterou roku 1519 Cortésovi darovali Tabaskové na znamení podrobení, mohla zhostit svých „služeb tlumočnice“ (Rackewitz, 1986, s. 97)?

Ať už tomu bylo jakkoli, pátým vládcem Toltéků byl Quetzalcóatl, jenž vládl v polovině 10. století. Toltékové ho pokládali za boha, za syna slunce. Vděčili mu za svou vyspělou kulturu, za zákony, za kalendář, ba dokonce i za techniku obdělávání polí a zpracování kovů. Zvláštní bylo, že Quetzalcóatl byl bílý a vousatý. Ale indiáni vlastně vousy nemají – znak, který sdílejí spolu s Asiaty, z nichž určitě mnoho indiánských národů pochází.

Navíc bývá Quetzalcóatl zobrazován s křížem a zakroucenou holí – jakou používali irští mnichové a druidové. Quetzalcóatl prý přistál v Pánuku, v Mexickém zálivu. V popisu bílého boha se všichni kronikáři shodují, že byl vysoké postavy, měl bílou pleť a dlouhé vousy. Co se však týče jeho oblečení, to se již texty rozcházejí. Podle některých nosil dlouhé vlnící se roucho, připomínající keltské druidy, a přes něj přehoz zdobený červenými kříži, jenž připomíná spíše templáře – ti se ovšem objevili později. Nosil sandály, na hlavě cosi na způsob mitry a v ruce hůl. Jiní ho zobrazují s halenou z hrubého černého plátna s krátkými širokými rukávy a s přílbou zdobenou hadovitými ornamenty.

Co když mají pravdu oba názory? Také bílé roucho připomíná strážce keltské víry, zatímco řasnatý černý plášť mužský oděv Vikingů (Normanů) ve 14. století. Kromě toho nosili takzvané kapuce s copy a burgundské čapky, které lze ojediněle najít také na středoamerických vyobrazeních – náhoda? Ve střední Americe jsou – někdy zobrazeni s bílou pletí – k vidění indiáni, kteří mají jakési brnění a na hlavě přílbici. To zavdalo podnět ke spekulacím, zda nejde o vyobrazení vesmírných přileb mimozemských návštěvníků. Možná mají pravdu oba názory.

Kdyby byli ve střední Americe Vikingové, pak by tu však znali také rytíře s kruhovými štíty, brněním a přílbami. Vždyť Vikingové byli také rytíři a nosili kroužkové brnění, jak dokládá nález rytířského meče z rašeliniště ve Vimose na Funenu (Oxenstierna, 1962, obr. 20). Nebo také nález ve Valsgárde (hrob 8) s přílbou, kroužkovou košilí, pancířem a okrouhlým štítem. Historikové popisují rovněž římské rytíře, ale ty bychom měli podle mých dosavadních výkladů pokládat za keltské nebo severogermánské rytíře (Vikingy).

Obr. 40: Biskupská berla Ve „Florentském kodexu“ je vyobrazen bůh Quetzalcóatl s křížem a zakroucenou holí. Na obrázku vpravo vidíme irskou biskupskou berlu (Helgo, Švédsko). Doplnění ozdob autor. Obr. dole: srovnání vousatého Quetzalcóatla (vlevo) s vyobrazeném severského Odina s rytířskou přílbou na hlavě (vpravo).

Oficiální historická verze praví, že Vikingové byli římskou papežskou církví christianizováni relativně pozdě. To souhlasí s tím, co jsem také popsal. Také Keltové a Vikingové byli již dříve (nikoli však všichni) christianizováni iroskotskými mnichy. Jestliže je Quetzalcóatl zobrazován se zakroucenou holí a na druhé straně se popisuje jeho bílý oděv s kříži, pak tento dosud téměř nepovšimnutý detail jen podporuje můj výklad. V souladu s tím je i chování bílého boha: kněz přísných mravů, oddávající se asketickým cvičením. Zakázal lidské oběti, na druhé straně však byl i obávaným válečníkem.

Nyní s tím souhlasí i obojí oděv: na jedné straně vysoký, bojovný Viking, jenž nosil tmavý mužský plášť, a na druhé straně v pohanské i křesťanské víře vzdělaný kněz v řasnatém bílém rouchu: vůdcové Keltů a severských národů byli stejně vzděláni v duchovních i světských věcech.

Quetzalcóatl, bílý král a bůh Toltéků, je pravděpodobně totožný s Kukulkánem, jenž přišel k Mayům od západu. Ale i Mayové si vzpomínali na invazi bílých a vousatých mužů před Kukulkánem, kteří přišli od východu přes Atlantik vedeni knězem, jenž se jmenoval Itzanmá. Měl všechny Quetzalcóatlovy fyzické i morální vlastnosti a dal Mayům písmo, učení, zákony a kalendář.

Ve shodě s Franciskem Nufiezem de la Vega (1702) píše Ramon de Ordofiez y Aguiar ve svém rukopisu Historia del cielo y de la tierra, že se (údajně roku 955) jakýsi cizinec, jenž přinesl kulturu, plavil se svými lidmi z Kuby podél pobřeží Yucatánu a poté proti proudu řeky Usumacinta až do blízkosti Palenque. O této historii vyprávějí Tzendalové z Chiapasu, etnikum používající mayského jazyka. Jméno, které dali svému Kukulkánovi, je věru nápadné: Votán nebo Uotán. Byl germánský pán bohů Wotan (Wuoton, Vodan nebo Voden), jemuž říkali také Odin, znám i ve střední Americe? Francisco Nufiez de la Vega (1702) kladl tento okamžik na dobu kolem roku 600 př. n. 1. a tedy do období osídlování mayského regionu.

S bílými a vousatými bohy se setkáváme v téměř všech zemích střední Ameriky. V Guatemale mu indiáni Quiché říkají Cucumatz (zkomolenina z Kukulkán) a Xbalanque. Bůh jménem Bóchica se dostal až do dnešní Kolumbie, když přešel přes venezuelské roviny, kde narážíme na vzpomínku na něj stejně jako u řady kmenů skupiny Tupí-Guarání až do Paraguaye, kde mu říkají Zumé (Tsuma, Tamú a Turné). Kam Bóchica zmizel? Do andské vysočiny?

Vousatí, bílí muži od jezera Titicaca, kteří podle kronikáře Velaska přišli přes moře, se klaněli slunci (Inti) a měsíci (Quilla). Jejich vůdce Huiracochu (Huirakochu), což Španělé přepisovali Viracocha, popisovali fantasticky. Vzpomínám si, že slabika hui se ve starohornoněmčině někdy nahrazovala slabikou wi.

Obr. 41: Rytíř Erik Rudý ve středověkém rytířském brnění s přílbou, mečem a štítem (obr. vlevo: Arngrimur Jonsson, 1688). Pravý obrázek z 15. století ukazuje Nezahualcoyotla (1402-1472), krále Texcoka v Mexiku, oblečeného jako Viking.

A skutečně se pro inckého boha stvořitele Huirakochu v literatuře používá i jméno Wirakoča. Jak je možné, že se zvláštnost starohornoněmčiny projevuje v jihoamerickém jméně boha stvořitele? Pochází cocha od starohornoněmeckého cot (cot = bůh)?

Všichni se shodují, že Huiracocha vyšel z vody: byl velký, světlovlasý a měl bílou pleť. Kronikář Betantzos, který si vzal indiánku, ho možná popisuje trefněji jako kněze s bílou pletí, tonzurou a plnovousem, oblečeného do bílé sutany, která mu spadala až k nohám, nesoucího patrně v rukou knihu.

Proč staví aymarští indiáni na jezeře Titicaca v Bolívii dodnes tradiční čluny totora, jež vyhovují dokonce vysokým nárokům na plavbu po širém moři? V gigantických megalitických zříceninách Tiahuanaka (Tiwanaku) stojí dva metry vysoký monolit. V Bolívii ho neznají jinak než jako Mnicha (El Fraile). V pravé ruce drží podlouhlý válcovitý předmět a v levé cosi obdélníkovitého, co vypadá úplně jako středověká kniha se sponami. Není to kovový uzávěr breviáře nebo knihy? Dokonce i klouby je vidět ve všech podrobnostech. Jako by už tato skutečnost nebyla sama o sobě pozoruhodná, vypadá mnich jako kopie sochy neznámého apoštola z katedrály v Amiensu. Umělecký styl je jiný, ale zdá se, že jde o jednu a tutéž postavu (Mahieu, 1972, s. 219). Představuje válcová tyč v obou případech něco ke psaní?

Hodně se spekulovalo o sluneční observatoři čili Kalasasaya, v níž je Mnich umístěn. Kalasasaya znamená Stojící kameny a její jméno potvrzuje skutečnost, že zde byly nalezeny postavené kameny, které nyní archeologové podepřeli vyzdívkou. Má se za to, že jde o observatoř megalitického typu.

Bývalý profesor university v Buenos Aires, Hector Greslebin, specialista na dějiny architektury, se domníval (1957/58), že v případě slavné Sluneční brány, vytesané z jediného bloku kamene o rozměrech 2,80 x 3,60 x 1,40 metru, se jedná o bránu v pravém slova smyslu. Alcide ďOrbigny viděl ještě počátkem 19. století na kameni stopy měděnky po dotyku bronzových závěsů dveří. Význam nízkého reliéfu se snažila vysvětlit řada odborníků. Arthur Posnansky (1932) byl první, kdo na sluneční bránu pohlížel jako na kalendář. Roku 1937 publikoval E.D. Dieseldorff studii, která poukazovala na některé souvislosti s mayským kalendářem. Greslebin (1957/1958) spatřuje ve Sluneční bráně na rozdíl od všech ostatních studií hlavní portál kostela.

Podle legendy prý nalezli budovatelé Kalasasayi ve 13. století smrt v bitvě anebo uprchli. Zajímavé je, že hlavní portál katedrály v Amiensu byl postaven mezi lety 1225 a 1236.

Vicente Fidel López (1871) zjistil shody mezi zvěrokruhem Inků a zvěrokruhem pocházejícím ze Starého světa.

Obr. 42: Mnich Apoštol z katedrály v Amiensu (Francie) a mnich z Tiahuanaka. Oba drží v pravé ruce podélný předmět a v levé ruce knihu opatřenou zavíracími sponami.

Sedm, z deseti dochovaných inckých znamení zvěrokruhu je prakticky stejných jako v Evropě. Dvě mají stejný význam, byť jiné symboly, zatímco desáté má stejný význam a přinejmenším podobný smysl. Jsou tyto shody čistě náhodné?

Papežská katolická církev se omezovala na to, že náboženským svátkům pohanského i křesťanského původu dala nový význam. To však není případ zvěrokruhu. Ten se dochoval v původní formě.

Tak se vynořuje otázka, kdo zvěrokruh do Ameriky přinesl. Ale souhvězdí znali i severoameričtí algonkinští indiáni, například Velkého medvěda, jemuž tak přesně také říkali. Copak může dostat souhvězdí, které se medvědovi ani v nejmenším nepodobá, čistě náhodou na obou stranách Atlantiku stejné jméno? A je také náhoda, že ranní američtí badatelé nestačili žasnout nad podobností kamenných hrobů algonkinských indiánů podél řeky Delaware (Du Chaillu, 1889) a hrobkami s kamennými komorami téže konstrukce v Dánsku? Ale stejné jako hroby v Evropě jsou i kamenné hroby podél Mill Creek v Illinois (Smithsonian Institution, Twelfth Annual Report).

Vikingové přišli patrně teprve později, neboť podle všeobecného názoru znamení zvěrokruhu znali, ale nezdokumentovali je. Přišel zvěrokruh do Ameriky s Kelty, přesněji řečeno s Iry a iroskotskými mnichy? K této skupině by asi patřil i bílý vousatý bůh Viracocha. Z megalitické stavby Kalasasaya pak rázem máme keltské nebo ještě starší stavební dílo. Pokud by tomu tak nebylo, museli bychom hledat jinou, přímější cestu, jakou se křesťanství dostalo do střední a jižní Ameriky.

Museli bychom zkoumat také fénický vliv v Jižní Americe, neboť nositelem kultury u předinckých Močiků byl podle typických portrétů na keramice často vousatý muž s kolíčky v uších a někdy s turbanem (srv. obr. 37).

Před Inky, jejichž sluneční bůh vyšel jako pěna na moři od pobřeží na vysočinu a usadil se ve městě Tiahuanaco, zanechaly v Peru výrazné stopy desítky generací vládců Viracochů.

Obr. 43: Přílba Nahoře: V Tucsonu autor objevil popis tohoto nálezu z hrobu – podle dr. Emila Houryho (University of Arizona) jde o nástavec na přílbu – objeveného roku 1926poblíž Casa Grande NM (Arizona). Uprostřed: Jezdec s nástavcem na přílbě na stříbrném kotli z Gundestrupu v severním Jutsku (Dánsko). Dole: Válečník močické kultury stavějící také velké pyramidy se sekyrou (B) a nástavcem na přílbě (A = zvětšený detail) na váze z Trujilla (Peru).

Zní to jako pohádka, ale Inkové Španělům vyprávěli, že Viracochové dovedli zkracovat vzdálenosti a měnit krajinu, když zaváděli řeky do pouští a stavěli hory na rovinách (= mounds, mohylové hrobky?). Je zvláštní, že můžeme tyto vlastnosti nazývat keltské (nebo megalitické?), neboť v Evropě byly se zdánlivou samozřejmostí měněny toky řek, jak se prokazatelně stalo s Igelsbachem u Manchingu (Rieckhoff/Biel, 2001, s. 149), s Aaresschlaufe u Bernu (Pfister, 2001) a dalšími toky řek.

V předincké době stavěli inženýři od Tiahuanaka v Jižní Americe rovněž římské silnice, takže se doba potřebná k cestování zkrátila na zlomek původní doby, kdy se muselo jít cestou necestou přes kamení a srázy. Systém andských silnic v délce 40 000 kilometrů se dvěma hlavními trasami v severojižním směru byl zčásti vydlážděn nebo vybaven kamennými obrubníky. Z Tiahuanaka vycházely cesty do všech částí starého království: na východ do amazonské pánve, na jih do severozápadní Argentiny, na západ do oblasti Nazca na peruánském pobřeží nebo dolů k severnímu pobřeží, na němž leží Tucume. Inkové většinu z těchto silnic převzali a prodloužili. Tvrzení, že Viracochové dovedli zkracovat vzdálenost, odpovídá pravdě.

Budování podivuhodných teras na horských svazích v Peru, sloužících k zavlažování, začalo hlavně za vlády Inků. Kolosální – římsky vyhlížející – akvadukt v peruánském Ascope, postavený z kamenů adobe (cihel sušených na vzduchu) je vysoký patnáct metrů a má délku 1,5 kilometru. Kanál v La Cumbre je dlouhý 84 kilometrů a nádrže – jako třeba v San Jos – zadrží několik set tisíc kubických metrů vody. V Evropě by byla tato – oficiálně přisuzovaná kultuře Močiků – vodní díla nejspíše přisouzena tvůrčí síle Římanů. Oficiálně se o peruánských akvaduktech nedočteme nic – z rozpaků?

Dlouhý seznam virakočských vládců skončil, když byl za císaře dosazen první Inka, jen dvanáct generací před příchodem Spanělů. Kolem roku 1290 prý Viracochu a jeho lidi porazila a vyhnala skupina nových příchozích, vetřelců s bílou pletí. Byli to nejspíš Vikingové, kteří byli vyhnáni válkami v souvislosti s christianizací.

Dřívější kronikáři Sarmiente a Betanzos Viracochův odchod podrobně popsali. Indiáni Canové mu na místě, kde k nim promluvil, vystavěli velký chrám a v něm vztyčili čtyři metry vysokou sochu, v níž Španělé později viděli svatého Bartoloměje (Heyerdahl, 1997, s. 230).

Dosud jen zčásti rozluštěný incký systém znaků (uzlové písmo) kipu je pokládán za specifický staroperuánský vynález. Podobný systém byl však znám nejen ve Skandinávii.

Zvláštní druh uzlového písma se v jižním Německu používal v podobě tzv. mlynářských uzlů ještě počátkem 20. století. Určité uzly uvázané na šňůře pytle, smyčky a copánky označovaly druh a množství mouky (Anders/Jansen, 1988, s. 12). Kombinace čísel a barev lze využívat ke statistickým účelům. Díky podobným systémům mohli zasvěcenci recitovat i náboženské texty. Lao-c` připomínal již v 6. století: „Navazuj opět uzly z pramenů a užívej je jako písmo…“

Když něco neznáme, nedovedeme rozluštit nebo přeložit, vznikají chybné představy. Například kronikář Garcilaso de la Vega nám zanechal vyprávění o jednom vykladači uzlového písma, který tajemství trojjedinosti – trojjediný a jeden Bůh – četl takto: „Tři bohové a jeden jsou čtyři.“ Trojjedinost boží byla tedy v Jižní Americe známá již před příchodem Španělů.

Vikingové, a již před nimi keltští Irové a mniši, přinesli do Ameriky křesťanskou víru. O této mnou předložené variantě se zatím nikdy nediskutovalo, protože Vikingové a další bílí dobrodruzi ze Starého světa byli pokládáni za pohanské barbary, kteří se dlouho vzpírali christianizaci ze strany římského papeže.

Ti z bílých, kteří bitvu u Tiahuanaka přežili, byli rozprášeni do několika stran. Přišli pravděpodobně také na Velikonoční ostrov a osídlili Polynésii, kam už patrně jezdili indiáni z předinckých dob.

Jak vypráví Petrus Martyr, Španělé v době conquisty nestačili žasnout, že Peruánci měli lodě, které velikostí nijak nezaostávaly za špa nělskými karavelami.

Obr. 44: Nápis z Nazky Je tato ozdoba nádoby z Nazky (Peru) runové písmo? (z: Wagner/Duncan, 1934).

A Balboa vypráví, že Inka Yupanqui dal vyplenit dva ostrovy ležící v Tichém oceánu (Mitteilung der Vorderasiatisch-Aegyptischen Gesellschaft, 1926, s. 3). Předkolumbovské styky mezi Oceánií a Amerikou jsou tak definitivně historicky doloženy.

Jak jsem mohl zjistit při své návštěvě Galapážských ostrovů, byla na souostroví, kde téměř není pitná voda, na několika místech nalezena keramika z Peru a Ekvádoru a červená hliněná dýmka močického typu, která se po vyčištění dala ještě používat. Kromě toho byly však také objeveny primitivní řezací nástroje z obsidiánu a pazourku, tedy z materiálu, který se na Galapágách nevyskytuje, a musí tudíž, stejně jako hliněné nádoby, pocházet z pevniny (srv. Heyerdahl, 1975, s. 232n.).

Thor Heyerdahl datoval příchod cizinců do doby kolem roku 500 př. n. 1., ale zdá se, že to bylo příliš brzy, neboť sám říká, že potomci bělochů, Arjové, představovali polynéskou aristokracii a že jejich předkové byli uctíváni jako bozi. V 17. a 18. století se tam Evropané opakovaně setkávali s domorodci s bílou pletí a rusými vlasy. Bylo by absolutně nemožné, aby se nordický lidský typ, byť i jen v několika málo rodinách, na oceánských archipelech udržel tak dlouho. Muselo jít o výrazně kratší dobu.

Když koncem 17. století Alvaro Mendana objevil souostroví Markézy, psal Antonio de Murga (1609) o více jak „čtyř stech indiánů (z Šalomounových ostrovů), bílých a velice příjemného vzhledu, (s) velice krásnými, kadeřavými vlasy, z nichž mnoho bylo světlovlasých“ K podobným setkáním docházelo na cestě stále častěji. Holanďan Carl Frederick Behrens (1793) píše o obyvatelích Velikonočního ostrova, že „obecně jsou asi tak tmaví jako Spanělé; přesto je mezi nimi dost černých i jiných, kteří jsou bílí.“

Všechny cesty vedou do Tiahuanaka

Nález váčku na peníze z kůže indické ještěrky, čínského hedvábí a figurky Buddhy ve vikingských hrobech by mohl ukazovat na daleké cesty Vikingů. Pokud je to pravda, o čemž nepochybuji, naskýtá se otázka, jakou cestou se Vikingové do Indie a Číny dostali. Když vyloučíme obeplutí Afriky, zůstávají jako přímé námořní trasy – dnes zaledněná – severozápadní cesta přes kanadské mořské úžiny a/nebo podél severního pobřeží Ruska až k Beringově úžině. Zásadně jinou – další – možnost by představovala expediční trasa sledující Brazilský proud podél východního pobřeží Jižní Ameriky. Oficiálně teprve později objevenou Magellanovou úžinou se lze dostat do Tichého oceánu a s pomocí Rovníko vého proudu směrem k Indonésii a Indii.

Obr. 45: Skalní nápisy

A: Libyjský nápis v Chile, in: „Journal Anthropologique du Canada“, sv. 13, c. 2, 1975, srv. obr. 7, s. 26; B: v Idahu, „Indian Rock Writing in Idaho“, Twelfth Biennial Report of the State Historical Society of Idaho, 1929-1930, s. 35-111; C: v Kalifornii, „University of California Publications in American Archaeology and Ethnology“, sv. 24, 2/1929, s. 62-159; D: v Argentině, in: „Impresa de la Universidad“, Quiroga (1931); E: v Peru, in: Hutchinson, 1873; F: Ke srovnání iberské písemné znaky (jižní varianta z 3. století př. n. 1), jež dokazují vztahy k fénickým, etruským a starořeckým písmům (Haarmann, 1991, s. 42In.).

Přitom mohly být eventuálně využívány opěrné body na pacifickém pobřeží, jež jsou spojeny tiahuanackými silnicemi. Tyto přístavy samozřejmě mohly sloužit i přímo jako výchozí bod možné spojovací trasy do Indie a dále na Blízky východ.

Eduard Stucken pokazuje Polynéské jazykové prvky v Americe i v Sumeru (1926, sešit 2). Uvědomíme-li si existenci megalitických staveb na pacifických ostrovech, postavených Kelty již před Vikingy resp. budovateli megalitů, pak nás to ani neudiví.

Jak jsme již vyložili, z Tiahuanaka vedly cesty do všech částí starého království. Silnice vedoucí do amazonské pánve a směrem k Rio Paraná vlastně již předznamenaly cestu evropských dobyvatelů do jihoamerické vysočiny: rozvětveným říčním systémem Amazonky v Brazílii a po řekách Paraguay a Paraná vlévajících se do Rio de la Plata, tedy z Peru přes Bolvii a Paraguay až k argentinskému pobřeží na Atlantiku.

Francouzský profesor Jacques de Mahieu prokázal při své pionýrské expedici opěrné body Vikingů (a Keltů?) v Paraguayi. V paraguayské divočině nalezl 71 runových mezi bezpočtem jiných nápisů ve skalách, které byly téměř smazané vlivy povětrnosti. V Jižní Americe existují i svědkové megalitu, což dokazují nejen argentinské menhiry (Mahieu, 1982). Pro nedostatek místa se zde těmito zajímavými nálezy zabývat nemohu. Budeme zde hovořit pouze o dopravních cestách, po nichž vousatí a světlovlasí Vikingové přišli do snad již organizované veleříše evropského původu, jež se zhroutila teprve roku 1532 pod údery španělských conquistadorů. Kronikáři dosvědčují, že říše, kterou rozbili, byla vedena lidmi, kteří byli „bělejší než Španělé“ a mnoho z nich mělo světlé vlasy a modré oči.

Teď již není žádný div, že na slavné mapě Piriho Reise z roku 1513 je už zakreslen pramen Amazonky, přestože oficiálně byl objeven mnohem později. Falklandské ostrovy byly oficiálně objeveny roku 1592, avšak zakresleny jsou již na mapách z roku 1513, tedy 79 let před oficiálním objevením, a to dokonce na správném stupni zeměpisné šířky. Všechny tyto země objevili dávno před Kolumbovými plavbami nejpozději Vikingové, nebo dokonce před nimi Keltové a lidé období megalitu.

Vikingové však přišli i severní cestou, takzvanou severozápadní, přes tehdy bezledé Severní moře, podél pobřeží severní Kanady (nebo Sibiře), poté přepluli Beringovu úžinu, ostatně zalitou až v době velkých sněhů, a pokračovali k jihu podél západního pobřeží Ameriky nebo východního pobřeží Asie. To je důvod, proč později nejen Angličané zoufale hledali tuto cestu na severu Kanady vedoucí koneckonců do Pacifiku, ale nenašli ji. Britský mořeplavec a objevitel James Cook neúspěšně hledal severerozápadní cestu po devět měsíců.

Pověsti o existenci severozápadní cesty však nebyly pohádkou, vždyť existuje. Jen je tato vodní cesta dnes blokovaná ledem a projedou jí jen ledoborce. Pravdou je, že bezledou severozápadní cestu používali před rokem 1350 Vikingové, kteří se pak přes Beringovu úžinu dostávali do Pacifiku. Později tudy už nemohli ani oni, protože počátkem malé doby ledové pokryl led zelený ostrov Grónsko i severozápadní průchod, jak si ještě vysvětlíme podrobněji.

Vikingové rovněž obepluli Jižní Ameriku, a to dávno předtím, než portugalský mořeplavec Fernando Magellan (1480-1521) objevil jihozápadní cestu. Magellan sám neváhal při hledání této vodní cesty ani okamžik a nedal se zlákat, aby veplul do širokého ústí Rio de la Plata, ale plul rovnou dál a cílevědomě směřoval do později po něm pojmenovaného

– podstatně užšího – Magellanova průlivu, jak ho viděl zakreslený podstatně jižněji na mapách, které měl k dispozici. Oficiálně ho nakonec objevil 21. října 1520.

Magellan nebyl objevitelem jihozápadní cesty a mapa oficiálně dosud neobjevených území existovala? Ano, neboť již roku 1515, tedy pět let předtím, než Magellan proplul Magellanovým průlivem, zakreslil tuto úžinu na svém slavném globusu Johann Schoner. Jde však jen o plagiát mapy světa Martina Waldseemullera z roku 1507. Na této mapě byla Amerika, hlavně Jižní, zakreslena jako samostatný kontinent mezi Evropou, Afrikou a Asií. Informace, která nebyla před podstatně později uskutečněnou Magellanovou cestou dosud oficiálně k dispozici! Pomyslíme-li, že v době zveřejnění Waldseemullerovy mapy Pizarro ještě ani nepřistál v Peru, je obrysová linie Jižní Ameriky neuvěřitelně přesná – na rozdíl od pobřeží Severní Ameriky, jež je znázorněno bez Grónska, Labradoru a Nového Foundlandu, ačkoliv tyto severoamerické kraje byly oficiálně prozkoumány již v průběhu předešlých deseti let.

Jižní Amerika je však na sever od Magellanova průlivu odříznuta – úmyslně. Tajné informace pro kartografické znázornění Jižní Ameriky totiž pocházely z Francie, přesněji řečeno z normanských pramenů. Dánští Vikingové pluli do Jižní Ameriky již v 10. století. Normani z vévodství Normandie (Francie) nikdy zcela neztratili spojení s Dánskem, zemí svého původu, a neustále pěstovali námořní styky (Mollat, 1952). Dováželi brazilské dřevo, které se vykládalo v přístavech francouzské Normandie. Nejprve byl do Evropy dovážen výtažek z červenavého dřeva, zvaný bakkam, a ne celé kmeny. Italové nazývali tento produkt bresill nebo brasilly, Katalánci brazil. Ve 13. století se situace změnila, když se přes normandské přístavy začaly do Francie dostávat celé kmeny. To je jednoznačně doloženo, protože používání brazilského dřeva truhláři a bednáři je popsáno v knize, kterou za vlády francouzského krále Ludv
íka IX. (1214-1270) vydal Etienne Boileau. Transatlantický obchod byl prokazatelně provozován již několik staletí před Kolumbovou cestou.

Dieppe je přirozený přístav asi 100 kilometrů vzdáleného Amiensu, kde u hlavního vchodu do Katedrály stojí originál předincké sochy z Tiahuanaka známé jako Mnich.

Nyní také chápeme, proč je kromě jiného v Atlantiku západně od Evropy zakreslen v různých atlasech vždy na jiném místě záhadný ostrov. Medicejský atlas z roku 1351 ho nazývá Brail, Biankova mapa z roku 1436 Berzil a Benincasova mapa z roku 1482 Bracill. Poloha Brazílie byla z hospodářských důvodů dobře střežený poznatek. Písemná zpráva kapitána Paulmiera de Gonneville z roku 1503 zmiňuje „zemi západní Indie, kam se již několik let vydávají námořníci z Dieppe a Saint-Malo a další Normani, aby odtamtud dováželi červenavě zbarvené dřevo“.

Je znalost záhadných zámořských území příčinou počínání francouzského krále, který již před oficiálním rozhodnutím o rozdělení světa mezi Portugalskem a Španělskem věděl, jak papež Alexandr VI. (1431až 1503) ve své slavné bule z roku 1493 určí? Francouzský král totiž věděl, že iberské mocnosti, Španělsko a Portugalsko, do té doby z Ameriky ještě příliš mnoho neobjevily. Zapojil svého vzdáleného bratrance, lotrinského vévodu, jenž dal zkomolit dochované mapy templářů a Normanů a – v 1000 kusech, v nákladu na tu dobu neobvyklém – znovu vydat. Později vydal Schoner roku 1513 původní mapu s Magellanovým průlivem a Magellan později plul cílevědomě do mořské úžiny, kterou objevil.

Francouzský král, vyzbrojený znalostmi Normanů a templářů, a tedy i dánských Vikingů a pravděpodobně i Féničanů, měl počátkem 16. století vysloveně zájem dokázat mořeplaveckým národům a papeži, že země, které hodlali objevovat, jsou již známé. Papež Klement VII. poté musel roku 1533 prohlásit, že dotyčná bula z roku 1493 „se týká jen známých kontinentů, a nikoli zemí, které již dříve objevily jiné koruny“. Bylo tak oficiálně připuštěno, že střední a Jižní Ameriky byly již bezprostředně po první Kolumbově cestě známé země!

Důsledkem bylo, že španělsko-portugalské privilegium ve vztahu ke střední a Jižní Americe bylo zachováno, ale na Severní Ameriku se již nevztahovalo. Francie proto mohla bez zábran kolonizovat Kanadu.

Teď je také pochopitelné, proč Waldseemůller znázornil Jižní Ameriku až po 40. stupeň jižní šířky tak přesně – ze strategických důvodů bez Magellanova průlivu –, avšak již objevené země Grónsko, Labrador a Nový Foundland naprosto vynechal a celou Severní Ameriku zkreslil k nepoznání, jakoby úmyslně na nevýznamný pruh země. Francie si schovávala tajemství nově objevených a na objevení dosud čekajících zemí jako trumf v rukávu a vytáhla je vítězně a cílevědomě teprve po vydání buly.

Mezi Normandií (Francie) a Brazílií kvetla pravidelná lodní doprava poté, co kapitán Paulmier de Gonneville založil roku 1503 se skupinou Normanů na pobřeží Santa Catariny opěrný bod. Portugalci je vyhnali až roku 1585.

Vikingové v Severní Americe

Kolumbus neobjevil Ameriku v žádném případě jako první, neboť dnes se pokládá za prokázané, že na nejsevernějším výběžku Nového Foundlandu byly objeveny a mezitím i rekonstruovány tři pro Vikingy typické podélné domy, kovárna a další menší budovy.

Podle ság objevil Viking Leif Eriksson při svých cestách nejprve Baffinův ostrov, jemuž dal jméno Helluland. Poté loď doplula k Marklandu a nakonec do země divokého vína, zvané Vinland. Stále se vedou prudké spory, kde tyto země zakreslené i na starých mapách – tehdy ještě často spojené dnes již neexistujícími pevninskými mosty – v Americe skutečně ležely, neboť ságy tvrdí, že cesta do nich trvala dlouho a že ve Vinlandu rostlo divoké víno. Je to velice sporné tvrzení, neboť kdyby bylo pravdivé, museli by se grónští a islandští Vikingové dostat podél amerického východního pobřeží dál na jih, možná až k Bostonu nebo ještě dál až na Floridu. Zdá se, že toto na první pohled scestné tvrzení potvrzuje archeologický nález dřeva butternut tree – amerického druhu lískového oříšku – na sídlišti L’Anse aux Medows (severní Kanada), protože ten dnes roste jen v jižnějších krajích – tam, kde se také
skutečně vyskytuje divoké víno. Jiná, dosud neprostudovaná možnost je, že klima v dnes arktických krajích bylo výrazně mírnější.

O cestách Vikingů, jak jsou popsané v ságách, se hodně diskutovalo, a údajně byla lokalizována řada míst podél severoamerického pobřeží i ve vnitrozemí Severní Ameriky, například v oblasti Velkých jezer. Ságy však nejsou očitým svědectvím. Pravděpodobně jsou směsicí zážitků různých objevných cest z několika staletí. Slavná Edda vyšla teprve v 17. a bible v islandském překladu teprve roku 1584. Proč ne dříve? Island byl údajně christianizován již v roce 999 nebo 1000. Proč ale iroskotskými, a nikoli katolickými mnichy.

Ve vědeckém časopise Naturebyly zveřejněny zoologické a geologické výzkumy, které, zdá se, potvrzují cesty Vikingů do Vinlandu existencí americké mušle Mya arenaria žijící nepřisedle na písčinách. Tato mušle vymřela v Evropě údajně již v pleistocénu. Před 700 lety ji prý lodě Vikingů znovu zavlekly přinejmenším do severního Jutska u Skagenu (Nature, sv. 359, s. 679).

Prokazatelně pravý nález z Ameriky, jenž pochází z Norska, byl spolu s nesčetnými až 5000 let starými prehistorickými indiánskými artefakty učiněn v oblasti Blue Hill v americkém státě Maine. Jde o silně zkorodovanou minci, o níž se zpočátku mělo za to, že pochází z Anglie. Když jsem Maine State Museum v Augustě (Maine) navštívil, byl tento unikát právě vypůjčen, a tak jsem mohl posoudit jen kopii. Na mou prosbu mi dali několik odborných podkladů. Z nich vyplývá, že přesnější výzkumy, zejména dr. Kolbjorna Skaara (univerzita v Oslo) jednoznačně prokázaly, že jde o vikingskou minci z let 1065 až 1080. Pravost mince i okolnosti nálezu jsou v tomto případě nesporné. Jde tedy o důkaz přítomnosti seveřanů v Maine?

Naštěstí pro historiky je L’Anse aux Medows oficiálně uznáváno jako severské sídliště v Kanadě. Jen každý další krok na americkém kontinentu dál na jih je již psychickými (dogmatickými) hranicemi zakázán. Oficiální řešení tohoto problému zní: Tato mince pochází z Grónska nebo z L’Anse aux Medows a 1600 kilometrů na jih (vzdušnou čarou), a to i přes velké vodní roky, přeputovala díky obchodní činnosti indiánů a eventuálně Eskymáků.

Jednou z nejstarších staveb ve Spojených státech je Old Stone Mill v Newportu (Rhode Island). Na přesný vznik kruhové stavby nesené sloupy existují různé názory. Podle oficiálního chápání jde o starý kamenný mlýn, který byl v době prvních osídlenců postaven na zbytcích starší, neznámé budovy. Někteří historikové připisují stavbu Vikingům (Normanům), kteří zde údajně přistáli kolem roku 1040.

Je zajímavé, že dánští archeologové objevili roku 1930 v troskách grónského vikingského sídliště Ameralikfjord lesklý kousek antracitu, jenž se v Grónsku nevyskytuje a nemůže pocházet ani z Islandu či Norska. Na druhé straně existují jen dvě odpovídající naleziště tohoto uhlí v Severní Americe – a obě v Rhode Islandu. V tomto americkém státě stojí také stará kruhová budova.

Na pečeti města Konghelle (dnes Kungalv ve Švédsku), jež tehdy patřilo Norsku, je vyobrazena věž na opěrách, jejíž stavební sloh se velice podobá věži v Newportu. Podrobné výzkumy kruhové věže v Newportu roku 1942 prováděné známým badatelem Philipem A. Meansem a roku 1946 Hjalmarem R. Hollandem ukázaly, že by mělo jít o středověký křesťanský kostel, jenž mohl zároveň sloužit v době obléhání jako pevnost. Profesor dr. R. Hennig poukázal na silnou podobnost exteriéru i interiéru s katedrálou svatého Olafa v norském Tonsbergu a s kostelem Božího hrobu v Cambridge. Srovnání se starošvédskými kruhovými kostely prováděl Francouz Enlart již roku 1910.

Věž na Narragansett Bay v Newportu mohla vzniknout ve 14. století, protože ohniště a komíny v té podobě, jaké zde jsou, nebyly v Evropě před 14. stoletím známé. Typ kruhových kostelů se naproti tomu v Evropě vyskytoval ve 12. a 13. století, tož nevylučuje, že se v Americe nemohli ve 14. století pokoušet o napodobeniny na základě starých vzpomínek, anebo zde máme co dělat se dvěma různými časovými proudy, které by musely být uvedeny ve shodu?

Na starém pohledu na Newport z roku 1731 vidíme tři větrné mlýny, ale také kamennou věž, která již tehdy byla v troskách. Toto vyobrazení dokládá, že tvrzení guvernéra Benedicta Arnolda, když mluvil o „mém větrném mlýnu postaveném z kamene“, bylo špatně interpretováno.

Na Mercatorově mapě světa z roku 1569 jsou v Jižní, ale i v Severní Americe na územích v době vydání mapy ještě neobjevených zakresleny poměrně četné budovy. Ve Rhode Islandu na Narragansett Bay vidíme stavbu se dvěma věžemi.

Obr. 46: Pečetě Vlevo: Na pečeti templářských rytířů z roku 1167 (Bavorský státní archiv, Mnichov) vidíme na zadní straně stavbu věže (srv. obr. 47) a na přední straně rytíře (templáře) s podobnou přílbou, jakou mají normanstí Vikingové na koberci z Bayeux (kolem roku 107). Vpravo: Pečeť templářského řádu z Francouzského státního archivu, zabavená roku 1307, ukazuje amerického indiána s bederní zástěrkou, péřovou ozdobou na hlavě a lukem. Nápis zní „Secretum Templi“ (Tajemství chrámu). Před rokem 1307 muselo být objevení Ameriky skutečně z hospodářských důvodů přísně střeženým tajemstvím.

Pomocí radaru se skutečně zjistilo, že v zemi jsou s kruhovou kamennou stavbou spojeny další struktury, ukazující na rozsáhlé staré kamenné konstrukce. Co když se najdou zbytky starých stavebních konstrukcí na místech s vyznačenými stavbami i v Jižní Americe? Víme, že první osídlenci vystoupili z lodi Mayflower a usídlili se na jih od Bostonu oficiálně 21. prosince 1620, teprve 41 let po zveřejnění Mercatorovy mapy.

Označení Norombega (Norumbega) na Mercatorově mapě bylo běžným označením pro severní končiny východního pobřeží Severní Ameriky. Stará místní označení v regionu potvrzují dojem objevitelů z 16. století. Kapitán Jean Parmentier z Dieppe uvádí ve své zprávě o Florentanovi ve francouzských službách Verazzanovi, že tato země „byla kvůli svým obyvatelům nazývána Norsko“ (Ramusio, 1550-1559). Na Vulpiově globusu (tabule XII) z roku 1542 je jižně od Labradoru zakresleno jméno Normanvilla. Odkaz na přítomnost Normanů v nových zemích?

Severovýchodně od New Yorku je od roku 1930 ve staré obchodní stanici v Massachusetts, Aptucxet Trading Post, zajímavý kámen s runami; při mé návštěvě byla stanice bohužel zavřená. Dříve byl tento kámen v základech domu indiánů Wampanoagů v Komassakumkanitu (Cape Cod) a později ho užívali jako práh dveří v jednom kostele. Na Bournově kameni jsou dvě řady vyrytých znaků, zčásti připomínajících runy, jež lze interpretovat různě. Podle Barryho Fella je písmo iberské (Fell, 1989, s. 162).

Obr. 47: Normanská věž Autor před Old Tone Tower v Newportu (Rhode Island), kterou možná postavili irští mniši nebo Normani. Zvétšenina Mercatorovy mapy světa z roku 1569 (obrázek vpravo nahoře) ukazuje věžovitou budovu (zvětšenina A) na Naragansett Bay, v miste, kde stojí Old Stone Tower.

Ale první tři znaky druhé řádky by mohly být i latinskými písmeny AVM – Ave Virgo Maria – a ukazovat na doby raného křesťanství ve Starém světě.

Latinská písmena AVM vidíme i na sporném runovém kameni z Kensingtonu, který lze spatřit v Alexandrii (Minnesota). Kámen objevil roku 1898 švédský přistěhovalec a farmář Olof Ohman v Kensingtonu (Minnesota) pod kořeny sedmdesát let starého stromu. První bílý osadník přišel do kraje teprve roku 1858.

Na univerzitě v Minnesotě se podařilo specialistovi na skandinávskou kulturu, prof. O. J. Bredovi, text bez větších potíží úplně rozšifrovat. Nesrozumitelné zůstaly jen některé znaky, ale později se ukázalo, že jde o číslice (text viz foto 94). Badatel v oboru run dr. Richard Nielsen a další odborníci z Dánské univerzity nyní v nedávno publikovaných výzkumech dokázali, že nápis na kameni je skutečně stará švédština ze 14. století (Epigraphic Society Occasional Papers, sv. 16, 1987 a Scandinavian Studies, sv. 72, 1/2001). Všechna starošvédská slova byla identifikována teprve v průběhu 20. století, takže v roce 1898 musela být ještě neznámá. Jeden znak byl přeložen v roce 1914 a další dva teprve v roce 1962. Pokud byl nápis padělán, musel být padělatelem jasnovidec. Původně ukazovala přítomnost osmi slov z moderní švédštiny na padělek.

V tu dobu se však ještě nevědělo, že tyto použité symboly byly již ve 14. století známé v Dánsku, západním Švédsku a kuriózně v Tyrolských Alpách, jak dokládají staré dokumenty.

V říjnu 2000 byl kensingtonský runový kámen testován skenovacím elektronickým mikroskopem (SEM) v Laboratory of American Petrographic Services (APS). Geologové potvrzují, že kámen ležel velice dlouhou dobu v zemi, protože krystaly droby na hranách zlomů i plochách jsou úplně zerodované, a to i ve vysekaných rýhách pro písmena.

Za povšimnutí rovněž stojí, že Irokézové budovali typické dlouhé domy, jako to dělali Vikingové v L’Anse aux Medows a také Keltové. Na staré rytině vidíme, jak Francouzi s pomocnými indiánskými jednotkami obkličují dřevěnými palisádami chráněnou vesnici s dlouhými domy, postavenou na pravidelném obdélníkovém půdorysu, jaký známe od starých Řeků. Zvlášť mě fascinovalo, že Irokézové patrně odvedli řeku, aby malé městečko obtékala. Toky řek překládali rovněž Řekové.

Podobně jako u Keltů stála i u Irokézů v čele rodiny (dlouhého domu) nejstarší žena. Dlouhý dům Irokézů odpovídá až do detailu severoevropskému typu budovanému zhruba do roku 1200: mj. bez oken, jednopatrový, velmi dlouhý a málokdy širší než šest metrů. Zatímco Irokézové zůstali věrní této konstrukci až do doby kolem roku 1800, Jacques Cartier na svých objevných cestách zjistil, že mj. hurónští indiáni stavěli dlouhé domy, jež odpovídají novějšímu, širšímu islandskému typu z 13. století s vnitřním členěním. Došlo ke dvěma invazním vlnám?

Adekvátně tomu se v jazyce Irokézů (Archaelogia Americana, sv. 2, 1836) dochovala řada staroseverských slov (Cleasby/Vigfusson, 1874; srv. Mallery/Harrison, 1979, s. 239-241). Několik málo příkladů z jazyka kmene Mohawků (Bruyas, 1700): směr znamená ati a ve staré severštině (ss.) att, jíst se řekne at nebo ate a v ss. eta, vstoupit je innion a ss. inni…

Irští mniši v Americe

Proč nazývali conquistadoři kněze domorodých indiánů Nahua papas? Také papeži se láskyplně říká papa. Kdyby byl titul arcipastýře křesťanů dáván modloslužebníkům, byla by to svatokrádež.

Obr. 48: Biskup

Vlevo vidíme středověké znázornění z Islandu (po 1300) a vpravo téměř stejné, které bylo vědecky zdokumentováno spolu s prehistorickými skalními kresbami (petroglyfy) v Coloradu (Renauld, 1938).

Důvod je, že šlo o následovníky knězů, jimž se říkalo papas – jako iroskotským mnichům v Evropě. Potvrzení najdeme v první zeměpisné knize (De mensura orbis terrae) z 9. století, v níž irský mnich Dicuil popisuje severní Atlantik a ptá se dalších papas, kteří se pravidelně každý rok plavili do Thule.

O raných námořních aktivitách irských mnichů podávali zprávy sami Vikingové. V Landnamabook se vypráví, že po příchodu na Island zde potkali „muže, kterým seveřané říkali ‚papar‘. Byli to křesťané a předpokládá se, že přišli přes moře ze západu, neboť měli knihy, zvony a kříže“. Dále se vypráví o jistém Arim Marssonovi, jehož loď při cestě do Grónska zahnal mořský proud a tak se dostal do Země bílých mužů, zvané též Huitramannaland čili Velké Irsko. Tam prý byl pokřtěn. Šlo o východní pobřeží Severní Ameriky?

Expedice Tima Severina dokázala, že irští mniši mohli na svých kožených lodích bez kýlu, takzvaných curraghs, doplout do Ameriky. Na raně křesťanské dějiny severní Evropy vrhl v 9. století ostré světlo svatý Brendan, jenž v 6. století (= 9. století experimentálního datování) vyplul z nejzápadnější části Irska přes Faerské ostrovy na Island, potom přes Grónsko do Kanady, a možná dokonce na Azory a do Karibiku, kde nalezl jižní ovoce, drahé kameny a mírné podnebí. Tato cesta prý byla trestem za to, že spálil knihu, v níž se pravilo, „že na zemi jsou dva světy, a když je v jednom den, ve druhém panuje noc“, což je jasný důkaz znalosti kulového tvaru země.

Brendanovy objevy byly na základě ústní tradice zapsány jako směs hagiografické legendy, zprávy vizionáře, pohádky a dobrodružného příběhu. Od 12. století se odrazily na středověkých mapách, na nichž vidíme Brendanův ostrov (Insula Sancti Brendani). Na slavném norimberském globu Martina Behaima z roku 1492, tedy ještě než se Kolumbus vydal na moře a objevil Ameriku, je Brendanův ostrov zakreslen před brazilským pobřežím na úrovni ústí Amazonky.

Nyní vyvstává otázka, zda Keltové osídlili Ameriku pomocí lodí ne – bo zda již dávno nežili po obou stranách Atlantiku a povědomí o tom nezaniklo třeba v důsledku nějaké přírodní katastrofy. Je třeba ještě diskutovat o tom, zda napřed nebylo zaplaveno pevninské spojení – již v mých prvních knihách uváděný grónský most –, což izolovalo kultury, které byly dosud v kontaktu. Teprve poté Ameriku znovu objevily lodě irských mnichů. Nesmíme zapomínat, že v této pozdější, nové osídlovací fázi šlo o irské křesťanské mořeplavce. Transatlantickými kontakty se křesťanské myšlenky a příběhy Starého zákona dostaly do Ameriky dávno před Kolumbem. Když do země přišli se Spaněly první představitelé římské papežské církve, divili se, že domorodci již příběhy z bible znají.

Francouzský profesor antropologie Etienne B. Renaud (1880-1973) z univerzity v Denveru podnikl řadu expedic na jihozápad Spojených států a zdokumentoval, co po sobě zanechali prehistoričtí indiáni. V jedenácté zprávě Archaeological Survey Series: Petroglyphs of North Central New Mexico zdokumentoval roku 1938 několik skalních kreseb, které ukazují válečníky s kamennými sekyrami a dokonce dvojbřitou sekyru, ve staré Evropě známou jako labrys. Impozantní je shoda vyobrazení biskupa se zakroucenou holí (Renaud, 1938, N.M., 224, tab. 6) v Coloradu, jež bylo vědecky zdokumentováno spolu s dalšími prehistorickými skalními kresbami, s obrazem z islandského rukopisu z doby po roce 1300 (Královská knihovna v Kodani).

Podle dosavadního výkladu vládla v Grónsku i na Islandu nejprve pohansko-křesťanská a nikoli římská papežská víra, neboť „vlastní křesťanská fáze se prosadila teprve koncem doby Vikingů“ (Simek, 2000, s. 125), čímž je míněna práce papežských misionářů.

V důsledku toho přišel jako první biskup do Grónska Erik Gnupson teprve roku 1112, ačkoliv křesťanská víra tam byla zavedena již kolem roku 1000. V roce 1121 doplul biskup Gnupson do Vinlandu (= Amerika?), aby pečoval o Vikingy (a Kelty?), kteří tam byli usazeni. Zdá se, že tam zůstal –, snad se ztratil, podle jiných zpráv se vrátil zpátky. Teprve v roce 1200 odcestoval grónský biskup do Říma a v zápalu christianizace se Grónsko připojilo v roce 1261 k norské koruně, neboť Grónsko – zelený ostrov – nebylo kolonií, ale nezávislým vikingským státem, jenž exportoval do Evropy žádané zboží.

Severské ságy vyprávějí o irských koloniích, které v Huitramannalandu (Zemi bílých mužů), zvané někdy též Velké Irsko, existovaly již v 10. století, a někteří autoři je lokalizovali do Vinlandu situovaného jižněji na východoamerickém pobřeží.

U 1700 osob na Islandu, ve Velké Británii, ve Skandinávii a v dalších regionech se zkoumala DNA mitochondrií, jež se dědí pouze z buněk mateřského vajíčka. Ukázalo se, že 60 procent ženských obyvatel Islandu nejsou Skandinávci, ale Keltové ( American Journal of Human Genetics, sv. 68, s. 723). Výklad, že tyto ženy byly uloupeny, zvyk, který bývá námořním lupičům často přisuzován, musíme v duchu své dosavadní argumentace odmítnout jako chybnou interpretaci. Vikingové totiž nepodnikali daleké cesty z toho důvodu, že jejich země byla neúrodná a nenacházeli v ní výživu. Opak byl pravdou, v tu dobu až do poloviny 14. století vládlo takzvané středověké klimatické optimum: země, odkud Vikingové pocházeli, byla vysoce úrodná. Počet severského obyvatelstva explozivně narůstal a důsledkem bylo, že mladí mužové z velkorodin museli opouštět zemi a hledat si nový domov daleko odsud. V Landnamebook se potvrzuje, že první
ženy na Islandu se nevydaly na cestu společně se skandinávskými muži. Pak je také pochopitelnější otázka, kterou zkoumá Herbert Penzi (1996, s. 137-145), zda seversko-západogermánský jazyk psaný runami nebyl praangličtinou.

Americké tavicí pece

Američtí indiáni žili údajně až do svého objevení v době kamenné a v době měděné či bronzové, nikoli však v době železné. Jen v americkém státě Ohio bylo náhodou objeveno asi 130 starých tavicích pecí – další ve Virginii (16), Georgii, Kentucky a Novém Mexiku. Ty prý sloužily k tavení mědi.

Ve Starém světě je hutnické zpracování železa, jeho produkce a opracování dosvědčeno z mnoha keltogermánských sídlišť v podobě zkujňovacích výhní, pecí, kováren a milířů. Zdrojem bylo především železo z mokřadel a bažinatých terénů, nalézané volně ve vlhkých prohlubních. Železo ležící v zemi je ještě i dnes uvolňováno spodní vodou, poté se blízko povrchu vysráží s kyslíkem za pomoci mikroorganismů a ukládá se až ve dvoumetrových vrstvách jako takzvaná bahenní železná ruda.

Bod tání železa je 1539 stupňů Celsia. V tehdy používaných zařízeních se však dosahovalo jen asi 1200 stupňů. Ruda se neroztavila, ale stávala se kujnou, odtud zkujňovací výhně.

Severoamerickým indiánům opravdu nelze přisoudit skutečnou výrobu železa v tomto smyslu, třebaže se stejně v Americe nálezy ze železa objevily. Zajímavé však je, že v zemních mohylách (mounds) bylo objeveno i několik tavicích pecí, v nichž bylo získáváno železo, jako například v Ohiu v Turner Mound Group nedaleko Milfordu nebo v Edwards Farm Group u Readingu. Arlington Mallery tyto tavicí pece identifikoval a prozkoumal (Mallery/Harrison, 1951). Jak se dostala tato více než 2500 let stará technologie do Ameriky? Oficiální verze zní, že se evropští osídlenci před 200 lety rozpomněli na starověkou technologii a vyráběli železo ukuté v Americe.

Amatérský archeolog William Conner, jenž zkoumá tavicí pece v Ohiu již léta, bohužel na poslední chvíli odřekl schůzku, kterou si se mnou v Ohiu sjednal, a to jen proto, že jsem přesvědčený o transatlantických kontaktech před Kolumbem a v existenci tavicích pecí pro to vidím další důkaz. Conner publikoval dvoje datování vzorků, z něhož vychází stáří 160 let. Nebyl však schopen definitivně dokázat, že nálezy pocházejí z doby, kdy se tavici pece používaly (viz internet http://www.iwaynet.net).

U Glacial Kame Furnace (Ross County, Ohio) byla spolu se železnými tyčemi, bahenní železnou rudou, dřevěným uhlím a struskou nalezena 18 cm dlouhá kamenná sekyra, kterou archeologové nade vsí pochybnost určili jako prehistorickou. Takové nálezy jako směs předmětů z různých epoch vsak nejsou žádnou výjimkou, ale spíše pravidlem. Možná byli američtí osídlenci docela jednoduše uctívači prehistorických kultur, používali jejich technologie a zanechali po sobě prehistorické kousky do sbírky, jen aby zmátli naše pojetí dějin.

Jak tyto tavici pece vypadaly? Z Evropy známe normálně zhruba metr vysoké šachtové pece, které byl plněny střídavě rozdrcenou železnou rudou a dřevěným uhlím. Užívaly se však také zhutňovací jámy. Tato speciální konstrukce tavicích pecí je však zdokumentována i z Ameriky! Mallery objevil několik tavicích pecí v mounds i pod nimi, tedy v záhadných zemních mohylách, jimiž byla například poseta krajina okolo Mississippi. Z mnoha tisíc takových mohyl, jichž jen v Ohiu bylo 500, se jich však dochovalo jen pár.

Obr. 49: Tavici pec Kresba prehistorické tavici pece v Arledge Mound (Ohio), kterou vykopal Arlington Mallery (1979, s. 17). Kolem roku 1900 byl mound o tři metry vyšší než v době vykopávek roku 1948.

Když nacházíme zkujňovací pece pod prehistorickými mounds, lze z toho vyvodit, že pec je přinejmenším stejně stará jako mound, pod nímž se nachází… ale kdepak, pece prý byly do mounds zahrabány dodatečně, až o několik staletí později. Stavěly mohyly jen indiánské kultury v Severní Americe? Nikoliv, najdeme je i ve střední Americe, nikdo je však nezkoumal. Klasickými budovateli mohyl byli Keltové. Avšak i Vikingové stavěli mounds, pod něž kupodivu zahrabávali i lodě, například v Osebergu nebo Gokstadu, a s nimi dřevěné komory tvaru stanu a další artefakty, například sáně.

Earthworks a obdélníkové valy

Na obou stranách Atlantiku se v mohylách dochovaly dřevěné a kamenné konstrukce a také hrobky s bednami, kamennými komorami a chodbami, jak je známe ze střední a severní Evropy. Očividné paralely na obou březích Atlantiku jsou vlastně nepřehlédnutelné.

Málo známou a archeology špatně chápanou stavební konstrukci představují obdélníkové valy (keltské valy), jedno z nejčastěji stavěných zařízení na světě (Geise, 2002). Jejich hlavním rysem je většinou čtvercový nebo jen málo se od čtverce lišící obdélníkový tvar, často alespoň s jedním pravým úhlem. Někdy je půdorys také oválný, tvaru vejce nebo trojúhelníku. Obdélníkový komplex obklopuje val, před nímž je příkop přerušený vchodem na úrovni terénu. Délka strany činí často osmdesát až sto metrů.

Stejné konstrukce byly budovány ve východní části Ameriky, a to po tisících. Ohio je například těmito earthworks, připomínajícími obdélníkové valy v Evropě, poseto. Tyto komplexy jsou v Americe i v Evropě obklopeny příkopem a zemním valem navršeným z vytěženého materiálu. Cistě náhodné paralely? V Evropě byly zkujňovací pece a keltské valy budovány zčásti ve stejné době. Uvnitř amerických earthworks byly tavici pece, jako Turner Mound Group u Milfordu nebo Edwards Farm Group u Readingu, obojí v Ohiu. Lze z toho usuzovat, že i v Americe se budovaly současně? Oficiálně není tento pohled dovolen, neboť tavíci pece objevené v amerických mohylách a keltských valech zřizovali v zemních dílech až evropští osídlenci, kteří je nacházeli hotové, a zaváděli tak před 200 lety technologii železa starou 2000 let.

Téměř samozřejmě pak vypadá skutečnost, že k vybudování zemních děl obklopených zemním valem a příkopem bylo nutno snést celé hory, aby bylo docíleno ploché roviny, jak jsem měl příležitost přesvědčit se při návštěvě velkého komplexu Fort Ancient v Ohiu. Také v Evropě existují analogické zemní valy, které byly vybudovány na místě sneseného kopce, například na Hoher Dórnberg na západním okraji Hessenské prolákliny.

Obr. 50: Zemní díla Vlevo: Earthworks u Winchesteru v americkém státě Indiana. Vpravo:

Pravoúhlé valy (keltské valy) u Starnbergu v Bavorsku (Německo).

Okolo plošiny je kruhový val a zčásti se ještě dochoval i příkop. Ve střední Americe byla pro zřízení monumentálního komplexu v Mitle u Oaxaky (Mexiko) snesena na velké ploše hora. Teprve na místě mi bylo jasné, kolik nesmírné práce si to toto dílo, jež nijak nezaostává za pyramidou v Mitle, vyžádalo.

Posunutý čas

Indiánské kultury, zejména severoamerické, jsou navzdory existujícím artefaktům ze železa, zařazovány do doby bronzové. Ještě nedávno se věřilo, že indiáni zpracovávali bronz pouze zastudena, tedy kladivem. Jak potvrdil Gregory Perino – v Central State Archaeological Journal, sv. 33, leden 1986 –, byly při vykopávkách v místě ceremoniálního centra Cahokia v oblasti dnešního Cahokia State Historie Park, poblíž St. Louis, nalezeny artefakty, které byly vyrobeny z roztavené mědi. Také jiné indiánské kultury tavily měď, i v Jižní Americe. To představuje dříve popíranou paralelu mezi Starým a Novým světem.

Jestliže však tyto kultury žily v době bronzové a pochovávaly mrtvé v zemních mohylách (zejména kultury Adena a Hopewell), proč pro odpovídající časové období v Evropě volíme dobu kolem roku 1500 př. n. 1. (střední doba bronzová), zatímco například Grave Creek Mound v Moundsville (Západní Virgínie) byl údajně vybudován kulturou Adena v období 250 až 150 př. n. 1. – tedy o více než tisíc let později než srovnatelné stavby v Evropě? Stejně je tomu se zemními díly (earthworks) hopewellské kultury v Ohiu, jež byla údajně vybudována v letech -100 až+ 400.

Tyto časové roviny je však nutno nově promyslet. Po návštěvě Serpent Mounds v Ohiu mě cedulka v Ohio Historical Center v Columbusu (Ohio) upozornila na to, že v roce 1991 archeologové vykopali úzký hrob zavrtaný do země. Přitom vyzdvihli z hloubky zemního tělesa dřevěné uhlí. Datování poskytlo k údivu vědců stáří pouhých 1070 let. Podle toho to vypadá, že tento Serpent Mound, jehož stáří se dosud odhadovalo na 2000 let a jenž byl přisuzován epoše Adena, je o více než tisíc let mladší, takže přinejmenším časově spadá do doby Vikingů, a nikoli kultury Adena. Musí podobnou revoluční omlazující kúrou projít i datování dalších amerických kultur? Ve stejném muzeu lze totiž vidět snímek z vykopávek, na kterém vidíme, že mezi relikty údajně asi 2000 let staré hopewellské kultury byla vykopána sekyra z doby kamenné, která však podle názoru archeologů musí být stará několik tisíc let! Experti se ptají, ja
k se taková prastará sekyra dostane do této mladší kulturní vrstvy. Protože takové údajně prastaré nástroje a zbraně byly v Americe zdokumentovány i v souvislosti se starými tavícími pecemi, musíme se ptát, zda se zde svévolně nepřesouvají nálezy do umělých, tisíciletími oddělených kulturních stupňů, místo abychom v nich viděli nálezy ze smíšených vrstev několika různých kultur – vždyť přece ležely společně v jedné geologické vrstvě. Nutně by pak následovala redukce počtu i trvání údajných kulturních stupňů.

Proto je třeba rozhodně zamítnout argument o časovém posunu kultur v Evropě a v Americe, jenž vědcům slouží jako nejpádnější argument proti transatlantickým kontaktům. Profesor Stephen Williams (1995), kurátor Peabodyho muzea známé Harvardské univerzity, napsal knihu Phantastic Archaelogy, v níž mj. diskriminoval svého kolegu Barryho Fella, jenž učil na stejné univerzitě, a to jen proto, že napsal několik knih, v nichž dokazoval předkolumbovské kontakty (Fell, 1976, 1980, 1982).

Diskvalifikovat argumenty a nesčetné nálezy sice profesor Stephan Williams nemůže, a tak místo toho stále znovu odkazuje na zásadní časový rozdíl odpovídajících kulturních stupňů na obou březích Atlantiku. Williamsova kniha mě přiměla postavit tento projekt zcela nově, neboť i kdybych snesl deset knih plných popisů nálezů, důkazů a teorií, stejně by znovu použil argument o časovém posunu, jímž se zasazuje smrtící rána předkolumbovským kontaktům.

V Americe vymazala dějiny indiánských kultur církev, stejně jako – a to je málo zdokumentováno – dějiny Keltogermánů v Evropě. Rozdíl je však v tom, že v Evropě sepsali v klášterech nově vymyšlené dějiny a staré události dostaly nový háv přizpůsobený účelu.

Proto byly zkušenosti lidstva s přírodními katastrofami popsány celkem správně a staly se součástí i Nového zákona. Bible proto může být podstatně mladší, než se dosud připouští. Přesto jsou v ní popsány reálné události, jak jsem vyložil v Darwinově omylu. Z toho vyplývá, že časové určení amerických kultur je bližší realitě než v Evropě. Proto by musela být časová osa Starého světa posunuta a zkrácena.

Snad už teď čtenář chápe, proč jsem napjal tak daleký časový oblouk přes Kelty, křesťanství a Vikingy. Římská papežská církev si k odůvodnění svého mocenského nároku vymyslela velmi případnou historii, a teprve jí sama sebe legitimizovala. Za tím účelem musela některé dokumenty přepsat, jiné napsat zcela nově. V době vlády katolické církve byly staré dokumenty eliminovány nebo nahrazeny pozměněnou kopií a vzniklé časové mezery naplněny vymyšlenými příběhy (např. o Karlu Velikém).

Protože se nedostávalo fantazie, příběhy se vzájemně podobají, jak působivě vyložil např. Francesco Carotta v knize Byl Ježíš Caesar? Životní příběhy římského vládce Caesara a Ježíše Nazaretského totiž probíhají souběžně a jsou spojeny nejen srovnatelnými strukturami a sekvencemi, ale i podobností jmen, zejména když porovnáme řecké texty. Caesar (Ježíš) například začíná vystupovat v Galii (Galileji), stejně jako Ježíš překročí pohraniční řeku a táhne do Corfinia (Kafarnea) (Carotta, 1999, s. 36). Pochází Caesarův životopis a evangelia ze stejného zdroje? Pro nedostatek místa se nemůžeme věnovat této argumentaci podrobněji.

Absurdní? Asi ne, neboť matematik Anatolij Fomenko z Moskevské univerzity zkoumal datování dějin pomocí statistických metod (Fomenko, 1994). Zkoumal, zda kroniky vznikaly na sobě nezávisle či nikoli.

Historické sekvence byly srovnávány s časovou osou, aby se zjistilo, jestli se v jiných časech a/nebo v jiných kulturách opakují podobné struktury. Po této hrubé matici byla u jednotlivých historických událostí zkoumána jejich identita, zatímco jména míst, osob a událostí byla zredukována na řady souhlásek a rovněž srovnávána.

Podle Fomenka se evropské dějiny mezi roky 900 a 1600 s jinými jmény a daty s určitým časovým odstupem v jiných regionech opakují, přičemž mluví o shifts – posunech celých bloků historie či událostí. Zajímavé je, že období druhé římské říše (-82 až 235), třetí římské říše (184-553), karolinské říše (681-888), království v Judeji (-928 až -640), části Geneze a jiné epochy tvoří jedno jediné údobí (srv. foto 71). Ve Fomenkových výsledcích bychom neměli spatřovat nic více a nic méně než iterační krok k revizi dějin, jehož bylo dosaženo čistě matematicky a statisticky, neboť se zde nepřihlíželo ani k antickým mincím, ani k archeologickým nálezům. Podle výkladů této knihy by to však vzhledem k neutrálnímu hodnocení mělo představovat spíše výhodu.

Mohlo by se ukázat, že mnoho dílčích systémů vlády a tedy i kulturních období – u Peršanů, Řeků, Franků nebo Římanů – je fikcí, neboť různé starověké dějiny jsou podle všeho jen variacemi více či méně reálných událostí, které byly zapsány z různé perspektivy v různých jazycích a doplněny fantastickými ozdobami. Z těchto výzkumů bychom mohli vyvodit překvapivý závěr, že i dějiny před rokem 1618 bychom mohli pokládat za masivně padělané. Mně se zdá pravděpodobnější, že přibližně reálné úseky dějin byly podle určitých katastrofických scénářů – s příslušným dramatickým úbytkem obyvatelstva – několikrát použity k vyplnění temné minulosti, tedy rozmnoženy. Podle toho by bylo období středověkého klimatického optima po roce 900, v Evropě od poloviny 10. století, relativně reálné, ale dodatečně natažené a nově datované. Dějiny jsou skutečně uchopitelné a mají pevné obrysy t
eprve po novějších katastrofách na začátku malé doby ledové. Starší dějiny sklouznou, pokud nebyly uměle reprodukovány a zmnoženy, vymazáním temných staletí ke katastrofickým událostem 9. století.

Vraťme se ke srovnávání kultur ve Starém a Novém světě. Když vyškrtneme diskutovaná temná staletí římských dějin, posune se střední doba bronzová (kdy bylo prokazatelně zpracováváno i železo), ale také v mých knihách probíraná koexistence dinosaurů (draků) a lidí a takzvaná (po mém soudu špatně vyložená) doba kamenná jako doba po potopě, o několik staletí směrem k dnešku. V neposlední řadě musíme i globální potopu, kterou jsme v Omylech v dějinách země datovali do doby asi 3500 př. n. 1., posunout o několik tisíciletí nebo i více směrem k dnešku.

Neolitický kulturní stupeň, magdalénien – k němuž patří mnoho jeskyní s malbami, např. v Altamiře, Niaux, Lascaux – se tak posune o řadu tisíc let do mladší minulosti, podle dr. Heriberta Illiga do 2. tisíciletí př. n. 1. (Illig, 1988, s. 154). Jeskynní malby, které vypadají, jako by byly nedávno namalované, tak získají správnější místo v čase.

Předpokládejme jako pracovní hypotézu, že doba bronzová v Americe i v Evropě s budováním mohylových hrobek začala přibližně ve stejnou dobu, pak se střední doba bronzová v Evropě dostane zhruba do 4. století př. n. 1., kdy údajně vrcholila světová moc Římanů –, já jsem ji však popsal jako keltsko-řecké slohové období –, čímž se odstraní rozpory způsobené časovým posunem.

Když si zredukování evropské historie představíme jako předtím natažený gumový pásek a ten po vyškrtnutí temných staletí necháme aby se stáhl, budou kulturní stupně v Americe a v Evropě před dobou železnou časově srovnatelné.

Obr. 51: Srovnání Kamenné sekyry z Wisconsinu (A) a Poznaně v Polsku (B) vypadají téměř stejně, podobně jako ozdoby z hnědého jaspisu v Severní Americe (C) a jantaru z Dánska (D). in: Much, 1907.

Kulturní stupeň doby bronzové trval v Americe bezpochyby déle než v Evropě, téměř do našich časů. Vždyť vlastní zpracování kovů ve velkém přišlo do Ameriky, jež byla tehdy znovu objevena, jak se to později stalo ještě Kolumbovi, asi teprve s irskými mnichy a Vikingy a možná též s templáři a Basky nejdříve v 9. století. Protože se zdá, že transatlantické kontakty byly po skončení doby bronzové přerušeny, připadají jako spouštěcí mechanismus pro dočasné přerušení kulturní výměny v úvahu důsledky přírodní katastrofy.

Doklad o raném osídlení Ameriky lidmi evropského, a nikoli asijského typu byl nalezen 28. července 1996 na západním pobřeží amerického státu Washington: kde byl objeven kennewický člověk. Jeho původně uváděné stáří –9300 let bylo nověji revidováno na –7200 roků. Na Yaleské univerzitě zkoumali jeho DNA. Ta se podobá DNA Evropanů a praobyvatel Japonska, Ainuů. Vlivu Keltogermánů (Skytů, Pragótů) lze vedle starokorejské kultury přisoudit i vznik čínské kultury. Jejich sídliště se před 3500 lety nacházela převážně podél Hedvábné cesty. Zdá se, že člověk z Kennewicku dokazuje, že tito praobyvatelé překročili Pacifik do Ameriky – a přitom po sobě zanechali megalitické památky od Evropy přes Asii až do Polynésie. Dnes je kennewický člověk pokládán za praotce americké civilizace. Některé indiánské kmeny jako třeba Yakamové mají být jeho přímými potomky.

9. Budovatelé megalitů a Keltové v Americe

V období christianizace a zavádění feudalismu byl náš obraz dějin přepracován, zčásti zcela nově vytvořen a zčásti zfalšován. Toto tvrzení musí být nepravdivé, pokud od všeobecné potopy neexistovaly žádné další přírodní katastrofy, jež vedly ke skutečné amnéziipostižených kultur a zachovaly mlhavé vzpomínky na zčásti zlatou minulost. Několik přírodních katastrof a klimatických zvratů v historické době způsobilo ostrý kulturní zlom a ztráty paměti kolektivního vědomí.

Konec doby bronzové

Ammianus Marcellinus (kolem roku 391) napsal, že Dórové – pozdější staří Rekové – byli vyhnáni obrovskými záplavami rozbouřeného moře z dalekých ostrovů a z oblastí na druhé (tedy východní) straně Rýna a že se proto museli ze své domoviny vystěhovat do Řecka (Ammmianus Marcellinus, lib. XV, 9).

Geolog F. Forchhammer, který učil na kodaňské univerzitě, snesl již roku 1837 četné doklady o strašlivých katastrofálních záplavách. Pole z doby bronzové nacházel ještě 15 metrů nad dnešní mořskou hladinou pod naplavenými mořskými usazeninami (pískem, mušlemi, bahnem). Pod takovými usazeninami leží ukryty i mohyly na ostrovech Sylt a Amrun. Protože travnaté pahorky z doby železné byly nalezeny v blízkosti dnešní mořské hladiny a nejsou na nich žádné mořské usazeniny ani patrná mořská eroze, dospěl Forchhammer k závěru, že na konci doby bronzové a počátkem doby železné došlo k velikým záplavám (Forchhammer, 1837).

Tato zjištění potvrdil kielský geolog K. Maack (1869, 63nn.), jenž na základě řady pozorování dospěl k závěru, že na konci doby bronzové musela pobřeží zasáhnout velká vlna vysoká 18,8 metru. Nejhorší vlny za mořských bouří mohou v Severním moři dosahovat nanejvýš výšky pět až šest metrů nad průměrným vzdutím. Trojnásobku mohou vlny dosáhnout jen v podobě tsunami za velkých podmořských zemětřesení.

Katastrofální záplavy na západním pobřeží Šlesvicka-Holštýnska na konci doby bronzové potvrdily i další geologické výzkumy (Heinrichs, 1925). Přitom bylo „na přelomu doby bronzové a železné“ zaplaveno a zničeno úrodné ploché území sahající daleko za dnešní ostrovy (Becksmann, 1933, 53n.). Deset metrů vysoké příbojové vlny se přitom vršily jako nové „morény“. Jak prokázal O. Pratje, nachází se na příbojových terasách na západě a severu Helgolandu asi 300 metrů na západ od dnešního pobřeží deset metrů vysoký strmý zlom, jenž mohl vzniknout pouze náhlým poklesem skalního masivu (Pratje, 1923). Jak těžké následky může zemětřesení a výbuchy vulkánů mít, to se ukázalo 21. května 1960 v Chile: „V několika oblastech poklesla země o několik metrů, v délce 40 kilometrů dokonce o 300 metrů. Země úplně změnila svou tvář“ (Die Zeit, 21. 5. 1960).

Soudobé texty z Medínit Habu (Egypt) zachycují výpovědi zajatých válečníků z řad mořských národů: „jejich ostrovy byly rozervány a odplaveny zároveň“ nebo „síla Nun (světového moře) se rozběsnila a velkou vlnou spolykala jejich města a vesnice“. Jiné egyptské texty líčí putování mořských národů Evropou a Malou Asií až k hranicím Egypta.

Podle archeologa dr. Oskara Pareta měla tato katastrofa „celosvětový účinek“ (Paret, 1948, s. 212) a „uvedla do pohybu národy střední a jižní Evropy i přední Asie, otřásla Starým světem a vytvořila základy pro nový svět“. K velkým záplavám se záhy přidružily další přírodní katastrofy, „mimořádné sucho a hlad, jež přinutily obyvatele euroasijských nížin, ba dokonce i kočovníky arabských a afrických stepí, k opuštění domovské půdy“ (Paret, 1948, s. 144 a kapitola 5).

V textech z Medínit Habu Ramesse III. píše: „Libye se stala pouští, strašlivá pochodeň metala oheň z nebe. Jejich (Libyjců) kosti hořely a pekly se jim na údech.“ V papyru 1116B se dočteme: Řeka Egypta je prázdná, lze ji přejít suchou nohou. Budeme hledat vodu (Nil, HJZ), po níž by se mohly plavit lodě.

Podle Oskara Pareta spadá období sucha, během něhož vyschly evropské bažiny, do pozdní doby bronzové: „Díky průběžnému archeologickému horizontu je nyní možné uvést pozdní dobu bronzovou ve střední Evropě a tedy i sídliště v bažinách a na březích jezer té doby do přímé souvislosti s orientálními dějinami a reliéfy chrámu v Medínit Habu. Podle nich postihlo sucho kolem roku 1250 př. Kr. i střední Evropu. Příchod lidu popelnicových polí a nejhlubší stav hladiny jezer, díky němuž bylo možno osídlit jejich břehy, spadá do doby. kolem roku 1200 př. Kr.“ (Paret, 1948, s. 144).

Jiirgen Spannuth spatřuje spouštěcí mechanismus katastrof v kometě Phaeton, jež se zřítila do Severního moře nedaleko Helgolandu (Spannuth, 1965, s. 160nn.), a opravdu zde dodnes můžeme vidět velkou prohlubeň.

Jak jsme o tom hovořili již dříve, tento časový horizont se, pokud byl Ramesse III. totožný s Nachtnebefem I. (380-362), posouvá do 4. století př. n. 1. Tím se však dostanou do srovnatelných časových období i údajně časově posunuté kulturní stupně na obou březích Atlantiku a transatlantické kontakty budou teoreticky možné. Odpadne tak jedind námitka profesora Stephena Williamse (1991) proti kulturní výměně.

Různí autoři jsou plně přesvědčeni o katastrofě na konci doby bronzové ve 13. století př. n. 1. (Spannuth, 1980), jiní ji kladou do roku –850 (prof. Kenneth J. Hsu, 2000), do –8./7. století (Velikovsky, 1956), kolem –700 (Friedrich, 1990) a do 4. století př. n. 1. (Heinsohn a Illig, 1990). Co tomu říkají geologové a geofyzikové?

Oficiálně se žádná katastrofa na konci doby bronzové neodehrála (ani tehdy, ani nikdy jindy v historické době), přestože odborníci prokázali takovou událost – jak jsme uvedli – výzkumem v terénu. V každém případě však můžeme v 1. století př. n. 1. pozorovat klimatickou změnu, pro kterou vlastně není s výjimkou živelných pohrom žádný důvod: z teplého a suchého klimatu došlo k rychlému přechodu na studené a chladné.

Nové výzkumy, zveřejněné ve vědeckém časopise Science, prokázaly rychlý pokles teplot v centrálním Grónsku až o 16 stupňů. Tato změna klimatu, kterou vědci kladou do doby před 70 000 lety, se měla odehrát v průběhu – z geologického hlediska – pouhých 1090 let (Science, 29. 10. 1999, sv. 286, s. 934-937).

Než budeme takovou klimatickou změnu probírat v souvislosti s děním po potopě, chtěl bych tvrzení o přírodní katastrofě a prudké změně klimatu na konci doby bronzové podepřít solidním vědeckým rozborem.

Náhlá klimatická změna před 2000 lety

Zajímavá a výbušná zároveň je kniha Postglaciální změny klimatu a pohyby zemské kůry ve střední Evropě od Heknuta Gamse a Rolfa Nordhagena z roku 1923. Oficiálně přešel odborný svět tento puntičkářsky provedený terénní výzkum bez povšimnutí. To má svůj důvod, neboť podle Gamse a Nordhagena nemělo tisíciletí po době ledové rozhodně jednotvárný a stejnoměrný, ale vyloženě katastrofický průběh. Ve shrnutí výsledků svého bádání (Gams/Nordhagen, 1923, s. 129 a 283n.) poukazují jednoznačně na důvody, proč geologové, biologové, archeologové a zeměpisci raději spoléhají na předem vytvořená schémata a nepromýšlejí věci dál. Přání Gamse a Nordhagena, aby se jejich výzkumy a pravdy „staly i na tomto poli mocným podnětem k hledání nových metod a nové síly“, nebylo vyslyšeno ani v náznaku (Gams/Nordhagen, 1923, s. 17). Ani katastrofy popsané v mé knize se nehodí do obrazu světa vytvořeného zhruba p
řed 150 lety Charlesem Lyellem (geologie) a Charlesem Darwinem (biologie) s jeho principem jediného působení nepatrných dlouhodobých sil na změny zemského povrchu, jenž tvoří základ téměř všech teorií a dogmat týkajících se minulosti země a člověka.

Věda nechce vědět nic o tom, že naše klima dělalo od konce doby ledové – já jí říkám doba sněhová jakožto krátkodobé události hned po potopě (Zillmer, 2001, s. 227nn.) – opravdové skoky. Nové výzkumy potvrzují náhlou změnu klimatu na konci doby ledové (Severinghaus/Brook v Science, 1999, sv. 286, s. 930-934). Zároveň panuje přesvědčení, že po skončení doby ledové se podnebí začalo zlepšovat, až bylo dosaženo zhruba dnešních klimatických podmínek. Teploty i srážky prý od té doby kolísaly jen nepatrně – toto tvrzení je zásadně špatné.

Jistě, výkyvy podnebí nepostihují celou zeměkouli rovnoměrně, vždyť v tropech ani podle oficiálního chápání nedošlo k době ledové již stamiliony let. Proto se výkyvy klimatu projevují v oblastech daleko od rovníku výrazněji a zřetelněji, neboť ochlazení o pár stupňů nemůže mít v tropických oblastech s průměrnou teplotou 25 stupňů na faunu a floru výraznější vliv.

Helmut Gams a Rolf Nordhagen předložili pozorování, jež se neomezovala jen na Evropu. Prováděli vlastní terénní studie v severním předhůří Alp, přihlíželi ke studiu změn klimatu v Rusku, v zemích východního Středomoří, na Předním východě a dokonce v Severní Americe. Zjistili, že došlo k rychlým změnám podnebí v souvislosti s prudkými tektonickými pohyby v historické době, a to kolem roku –850 (= – 350 experimentálního datování) a 800 (= 9. století experimentálního datování).

Protože Gams a Nordhagen respektovali konvenční časovou osu, došlo by s přihlédnutím k probraným imaginárním časům k posunu směrem k dnešku. Všimněte si, že po zkrácení časové škály nastoupí klimatická změna v době kolem roku –850 (= –350 experimentálního datování) nikoli plíživě a pomalu, ale prudce a náhle. To je důležité hledisko!

Očitým svědkem náhlého zlomu teplot je Otzi, neolitický muž z ledovce z otztálských Alp. Tato mrtvola z ledu je naprosto atypická, neboť její tuk téměř vůbec nezvoskovatěl a vrchní vrstva kůže se zcela oddělila. Jde spíše o mumii vysušenou na vzduchu, jak je známe z pouště Sahary. Jinými slovy, Otzi nemohl zahynout přímo v ledu. Byl napřed vystaven vysokým, a nikoli nízkým teplotám. Může překvapit nový názor, že muž se teprve později dostal do vody z tajícího sněhu, která ho zanesla tam, kde později nalezl na skalním bloku v nadmořské výšce 3145 metrů hrob (SpW, červenec 2003, s. 39). V jeho tlustém střevě byla objevena zrnka pylu habrovce. Ale habrovec dnes roste do výšky maximálně 1200 m n. m. Byl v době Ótziho smrti vůbec ve výškách okolo 3000 metrů led? Ve střevech se dále našly stopy sourubky, jež v takových výškách neroste, ale dnes se často vyskytuje dole v údolí Schnalstal (SpW, červenec 2003, s.
35). Těsně u mrtvoly ležely sušené trnky (Prunus spinosa), ukazující na vyšší teploty nebo, jak se má za to, na několik měsíců starý proviant, jenž vyschl podobně jako trnky? Pokud však měl Otzi přijít z údolí do ledu rychle, jak možná dokazují zbytky sourubky ve střevech, pak se musíme zeptat, proč vystoupal do velehor s trnkami několik měsíců starými a proč si nevzal čerstvě usušené? Uschly trnky současně s mrtvolou Otziho?

Dále vědce překvapilo, že zrnka pylu habrovce byla v době smrti Otziho čerstvá. Tento scénář připomíná mamuty, kteří na Sibiři zmrzli, aniž stačili upadnout, kteří žili v kvetoucí krajině a byli ještě s čerstvě rozžvýkanou potravou v tlamě a v žaludku v krátkém čase vystaveni náhlému zlomu teploty a pohřbeni podobně jako Otzi v rychle se tvořícím se ledu. Patří obě události do stejné časové roviny – totožné s dobou sněhovou, kterou prosazuji?

Ať již tomu bylo jakkoli, v postglaciálním teplém údobí po začátku doby sněhové (= podle vědy: konci doby ledové) začala nová klimatická perioda: subatlantické období. „Ta začala podle Rutgera Sernandera přibližně na přechodu od severské doby bronzové k době železné (srv. Montelius, 1912) náhlým zhoršením klimatu, jež vyvolalo zvýšení hladiny spodní vody a rozrůstání rašelinišť, rozšíření jedle a buku a výrazný pokles severní a výškové hranice pro rozšíření mnoha rostlin a živočichů“ (Gams/Nordhagen, 1923, s. 303).

„Paleobotanické výzkumy severoněmecké flory ukazují, že teplé a suché klima bylo začátkem takzvaného subatlantického období vystřídáno vlhkým a mokrým. Změna je patrná v řadě rašelinišť v severní a západní Evropě jako hranice mezi vrstvou ‚bílé‘ a černé rašeliny. V ‚bílé rašelině‘ se zachovaly nástroje doby bronzové, nástroje v černé vrstvě již patří době železné. Změna klimatu je datována rokem 850 př. n. 1. a měla dramatické následky…,“ píše Kenneth J. Hsů, profesor geologie na různých univerzitách (Hsů, 2000, s. 174).

Souvisí vzestup spodní vody a rozrůstání rašelinišť, jak je doložili Gams a Nordhagen, s obrovskými záplavovými vlnami, které se převalily přes mohyly doby bronzové a vyhnaly mořské národy do Středomoří? Mohly záplavy na pobřeží Severní Evropy za to, že dolmeny pod mohylami byly v nížinách vyplaveny, zatímco jiné, hlavně ve vyšších polohách střední Evropy, snad ještě čekají na objevení?

Obydlené Severní moře

V Hamburger Echo z 15. září 1951 je zpráva o kuriózních nálezech: „Výzkumné lodi Meta se při poslední plavbě u ostrova Helgoland podařil nález neocenitelné hodnoty. V hloubce 30 metrů byly na přirozené podmořské lavici ztuhlých naplavenin objeveny dva mohylové hroby. Kromě toho se podařilo zjistit zbytky obydlí, dary mrtvým, dávné nářadí a další předměty denní potřeby z mladší doby kamenné a doby bronzové“ (citováno in: Meier, 1999, s. 490).

Rybáři z Norfolku vytáhli 70 kilometrů daleko od pobřeží na palubu z hloubky 36 metrů kus rašeliny, v níž vězel hrot oštěpu vyřezaný z jeleního paroží pocházející z mladší doby kamenné (Janssens, 1946). Podél skotských a anglických pláží a rovněž v Doggerbank byly uprostřed moře nalézány pařezy stromů s kořeny dosud tkvícími v zemi.

Bouřlivé severní moře je velmi mladá pánev. Geologové předpokládají, že toto území vyplnila v raném stádiu suť z hornin ze Skotska a Skandinávie, takže se stalo pevninou. Protékal tudy Rýn, jehož ústí leželo blízko skotského Aberdeenu (srv. Overeem a kol., 2001). Temže byla tehdy přítokem Rýna.

V době bronzové žili naši předkové v oblasti dnešního Severního moře. Celá severní Evropa a také suché Severní moře byly ideálním sídelním územím a v době bronzové vládlo optimální klima, trvající oficiálně v období –3500 až –850. Věda hovoří o subboreálu.

Předpokládalo se rovněž, že k vytvoření rozsáhlých ploch Severního moře v subboreálu došlo v důsledku poklesu pevniny. Tento proces kladou někteří autoři do doby kolem roku –1500, tedy do doby, kdy záplavy zničily ve střední Evropě kolová sídliště.

V každém případě se moře nešířilo pozvolna, ale vtrhlo na pevninu a hledalo nové břehy často v podobě obrovských vln tsunami. Doggerbank možná nějakou dobu vyčnívala nad hladinu, nakonec ji však zalila voda.

Profesor geografie David Smith z univerzity Coventry předložil na odborném zasedání v Glasgowě (Skotsko) teorii, opírající se o usazeniny v síle 25 centimetrů: Velkou Británii oddělily po konci doby ledové obrovské vlny od evropského kontinentu a stala se ostrovem (BdW, 14. 9. 2001).

Potopené lesy byly nalezeny na mnoha místech, například v Grónsku a na východním pobřeží Ameriky. Stále znovu se objevují zprávy o zdech potopených měst objevených pod hladinou: ve Středomoří, okolo Evropy, v Severním moři, v Karibiku, kolem Japonska a na pobřeží Indie.

Obr. 52: Záplavy Geologické výzkumy prokázaly katastrofální záplavy, k nimž došlo koncem doby bronzové na západním pobřeží Šlesvicka-Holštýnska (Heinrichs, 1925). Ty způsobily velké ztráty pevniny. (Podle Spanutha, 1965).

U jihovýchodního pobřeží Indie objevili potápěči pod vodou zříceniny pokrývající plochu několika čtverečních mil. Tým pod vedením Montyho Hallse se při hledání zmizelého města, jež se mělo nacházet poblíž přístavního města Mahábalipuram, opíral o vyprávění místních rybářů a starou indickou legendu, která popisuje zatopení velkého města (BdW, 16. 4. 2002).

Náhodou jsem navštívil Mahábalipuram s kolegou spoluautorem Thomasem Ritterem a dcerou Larissou jen několik dní předtím: v okolí města jsou podivuhodné megalitické konstrukce a také viklan (balancující monolit) nesmírné velikosti, který váží asi dvě stě tun. Nedaleko od něho je žulový blok, z něhož byla jako z másla vyříznuta vana o průměru více než dva metry. Zula je velice tvrdá. Jaké nástroje se používaly? Vany vyříznuté ze žuly stejnou metodou známe také z Japonska a z peruánské vysočiny. Zvláštní paralely.

Jiné, údajně 9000 let staré město, které se přisuzuje kultuře Harappa, objevili na mořském dně v západoindickém zálivu Cambay oceánologové z National Institute of Ocean Technology (BdW, 21. 1. 2002).

Japonský profesor dr. Masaaki Kimura, mořský badatel z Rjúkjúské univerzity na Okinawě, s nímž jsem diskutoval ve Vídni a po své přednášce v San Marinu, objevil pod hladinou Pacifiku obrovský megalitický stavební komplex, hotovou pacifickou Atlantidu: rovné linie, hotové stupně a díry, jež podle Kimurova tvrzení nemohou být ničím jiným než základy sloupů a musely být vytvořeny lidskou rukou.

Na jedné straně byly pod dnešní mořskou hladinou objeveny megalitické kamenné kruhy a prehistorické stavby egyptského vzhledu. Na druhé straně však leží některá přístavní města pozdějších kultur daleko od dnešního pobřeží ve vnitrozemí, jako třeba některá antická města v Turecku, která jsem navštívil. Proč leží časově později vybudovaná města tak daleko od pobřeží a starší pod mořskou hladinou?

Pokles moří

Má se za to, že mořská hladina ležela za poslední doby ledové 100 a 150 metrů, podle Blackweldera (a kol., in: Science, 1979, 204, s. 6l8nn.) 130 metrů pod dnešní hladinou. Důvodem má být masa vody vázaná v ledu. Je to omyl, přestože hladina moře skutečně ležela níže. Rozpuštění ledu ležícího dnes v Norsku by podle výpočtů vedlo ke zvýšení mořské hladiny jen o 6,40 metru (Severinghaus/Brook in: Science, 29. 10. 1999, 286, s. 930-934).

Jak jsem podrobně vysvětlil v Omylech v dějinách země, o vzniku doby ledové existuje sice několik teorií, ale žádná ji nedovede spolehlivě vysvětlit ani jako takovou, ani poté opakující se střídání glaciálních a interglaciálních cyklů. Faktem je, že „dosud rozvíjené hypotézy autocyklů neuspokojují“ (Schwarzbach, 1993, s. 312).

Pokud přihlédneme ke globální potopě před několika málo tisíci let, vyjde logický řetězec událostí. Martin Schwarzbach v „Prehistorickém klimatu“ správně konstatuje: „K zalednění je – zprvu překvapivý předpoklad! – zapotřebí moře bez ledu; jen takové moře může dodat dostatek srážek pro rozsáhlou tvorbu ledovců“ (Schwarzbach, 1993, s. 309).

Platí zásada: Beze srážek nejsou ledovce\ Srážky v podobě sněhu nebo deště mrznoucího v led vznikají pouze tehdy, jsou-li někde například bezledá, ba teplá moře, jinde zase se studenou vodou nebo chladným povrchem pevnin. Čím teplejší jsou moře, tím je více srážek, díky nimž může u pólů přibývat sněhu a ledu.

Proto může jen skalní přívržence doby ledové překvapit, že některé ledovce, jako například ledovec Františka Josefa na Novém Zélandu, během globálního ochlazení v letech 1940-1970 tály a poté, souběžně se stupněm oteplení, opět rostou. Jestliže se naopak alpské ledovce v posledních desetiletích zmenšují, zatímco většina norských ledovců vyrostla, je to definitivně otázka teplotního spádu.

Nechci opakovat řetězec argumentů podrobně probraný v Omylech v dějinách země, ale hodlám se blíže zabývat časovou posloupností. Potopa následuje po dopadu asteroidů na zemský povrch takto (podrobně v Darwinově omylu): po celém světě mohutná zemětřesení a uvolnění vulkanismu, záplavové vlny, noc po dopadu (tmavá oblaka), zima po dopadu a poté přílivové deště, které ve vyšších šířkách a polohách dopadají na zem v podobě sněhových bouří.

Obr. 53: Zelené Grónsko V důsledku velkého rozdílu teplot a tlaku (údaje ve stupních Celsia) mezi studeným povrchem souše a teplým povrchem moří docházelo po skončení potopy k mocným bouřím směřujícím podél východního pobřeží Severní Ameriky k severnímu pólu, jež hnaly vlhký vzduch nad Grónsko a přes Severní ledový oceán (podle Oarda, 1990).

Skleníkový efekt, který po potopě nutně následuje, odráží v kvalitativní rovině ideálně postglaciální třístupňové teplé období popsané Helmutem Gamsem a Rolfem Nordhagenem (1923, s. 293-303):

– suché a teplé (kontinentální) klima (boreální období),

– vlhké a teplé (přímořské) klima (atlantické období),

– sušší a teplé klima, ke konci přecházející v klimatické optimum (subboreální období), končí -850 (-350 experimentálního datování).

Výrazný teplotní spád v poměru k povrchu pevnin je v neposlední řadě důsledkem velké absorpční schopnosti a ohřátí moře po katastrofických událostech (celosvětové požáry, zahřátí moře žhavým magmatem vytékajícím z puklin země). Povrchové teploty kontinentů totiž mezitím v zimě následující po dopadu klesly za čtyři až pět měsíců až o dvacet stupňů Celsia – v arktických a antarktických oblastech půda zmrzla natrvalo.

Je přirozené, že tato první vrstva ledu byla relativně tenká, v záplavových oblastech také o něco silnější, protože vodní masy zahnané na pevninu obrovskými tsunami okamžitě zmrzly a vytvořily opravdová moře ledu. Mamuti umrzali po tisících šokem.

Mořská hladina v tu dobu již poklesla.

Obr. 54: Fáze 1.

Vnitrozemí Severní Ameriky a vysoké hory Grónska, Alp a Norska (označeno trojúhelníky) pokryl led, zatímco současné na pobřeží panovalo tropické klima: začala doba snéhová, jež pokryla vnitrozemí Ameriky tenkou vrstvou sněhu. Na začátku doby snéhové rostli v dnes arktických mořích ještě koráli a na Aljašce se dařilo mamutům, kteří měli rádi vlhké a teplé podnebí. Grónsko bylo zelené (N=Norsko).

Obr. 55: Fáze 2 doby sněhové.

Protože se nad chladnou pevninu dostávalo více vlhkosti, rozsáhlé plochy a hory (symbolizované trojúhelníčky) a Grónsko (G) a Norsko pokryl sníh, zatímco Island (IsL), severní strana Grónska a Beringova úžina (B) zůstaly bez ledu. Klima ve střední Evropě bylo teplé a vlhké až tropické, zatímco Alpy a Pyreneje se současně pokryly ledem. Anglie (E) zůstala bez ledu.

Obr. 56: Fáze 3 doby sněhové.

Doba sněhová dosáhla vrcholu. Teplota vzduchu větrných proudů stagnovala a s ní i příliv vlhkosti na sever. Zalednění dosáhlo vrcholu. Led pokryl Island a sever Anglie, ale Beringova úžina zůstala volná. Jak se stále více ochlazovalo a rozdíl v teplotě a tlaku mezi pevninou a mořskou hladinou klesal, tvorba nového sněhu navzdory velmi nízkým arktickým teplotám (nebo spíše právě kvůli nim) ustávala a teprve nyní zamrzlo moře. Led ve vodě Severního ledového oceánu se začal tvořit koncem doby sněhové, a nikoli na začátku! Led se současně zredukoval na ledovce a povrch pevniny, protože přísun vlhkosti byl příliš malý.

Pokles dosud pokračoval, neboť v důsledku prudkého rozdílu teplot mezi povrchem kontinentů a moře vznikaly teplotními a tlakovými rozdíly prudké bouře, jež vířily podél izoterm (spojnic míst se stejnou teplotou), v tomto případě podél pobřežních linií, v Atlantiku podél východoamerického pobřeží na sever, zanechávajíce po levé straně (na západ) studené a zmrzlé plochy pevniny.

Protože se severní pól nacházel v tu dobu trochu na jih od Grónska (viz Omyly v dějinách země, s. 232nn.), vzniklo v severních šířkách severoamerického kontinentu zalednění, které však bylo o něco méně silné, než jak rádi uvádějí odborníci na dobu ledovou. Profesor Kurt M. Cuffey potvrzuje v odborném magazínu Nature, že ledový štít byl během teplého období před 130 000 lety podstatně menší, než se dosud předpokládalo (BdW, 6. 4. 2000). Proto nemůže být pokles mořské hladiny nikdy ani přibližně způsoben mořskou vodou vázanou v ledu.

Protože mořská voda, a to i na severním i jižním pólu, musela být nejen bez ledu, ale během vytváření ledovců dokonce velmi teplá, odpařovala se obrovská množství teplé vody. Teplý vzduch mohl pojmout obrovské množství vlhkosti, kterou pak bouře hnaly směrem k pólům. Tyto vodní masy se v polárních šířkách usazovaly na pevnině jako na sebe se vršící sníh, pár kilometrů od teplých moří vsak padaly v podobě deště.

Cirkulace teplých bouří okolo Severní Ameriky a Grónska proti směru hodinových ručiček způsobila, že Beringova úžina nikdy docela nezamrzla. Tento jev představuje nevysvětlitelnou záhadu pro teorii doby ledové a tedy i pro její teoretiky. S mým obdobím po potopě nazvaným doba sněhová, tedy vlastně dobou ledovou zkrácenou na nezbytně dlouhou dobu, lze tento jev v Beringově úžině logicky a bez rozporů vysvětlit. Protože hladina moře poklesla, vznikl také nezaledněný pevninský most s tropickým vlhkým podnebím mezi Asií a Severní Amerikou, zatímco ve stejné době vznikaly ve vnitrozemí Aljašky ledovce. Jak protikladné podnebí ve vzdálenosti pouhých několika kilometrů!

Ačkoli Kanadu a Grónsko začaly ve vnitrozemí pokrývat ledovce, Severní polární moře, dnes pokryté krami, bylo stále ještě bez ledu, protože moře ohřívaly teplé větry.

Takto lze snadno vysvětlit, proč v pobřežních vodách Grónska, Spicberků a také Antarktidy prokazatelně rostli koráli. Problém je jen v tom, že koráli vyžadují k přežití minimální teplotu vody 20 °C – přestože se Grónsko zároveň měnilo v ledovou pustinu. Teď lze vysvětlit, proč nejsevernější končiny Grónska, ležící nejblíže Severnímu pólu, nebyly nikdy zaledněny, neboť teplá voda a vlhký a teplý vzduch se postaraly, aby na pobřeží vládlo tropické vlhké podnebí. Tak lze také vysvětlit, jak je možné, že mamutí stromy rostoucí dnes v Kalifornii rostly před pár tisíci lety také na Aljašce, tedy v arktických krajích, což je pro geology a geofyziky dodnes nevyřešený problém, o němž se neradi baví.

Feng Sheng Hu z University of Illinois a jeho kolegové prokázali v průběhu uplynulých 2000 let další období nezvykle vysokých teplot v severozápadních regionech Aljašky. Pomocí sedimentačních jader z Farewell Lake se podařilo badatelům ukázat, že během 300 let po změně letopočtu (= 300-600 experimentálního datování) a v období 850 až 1200 (zde se obojí datování shoduje) bylo nadprůměrně teplo. V této části středověku lze prokázat klimatické optimum v mnoha částech světa. V malé době ledové, která začala ve 14. století, bylo v tomto kraji navíc velice sucho, což se odrazilo ve velkém počtu lesních požárů (SpW, 21. 8.2001).

K poklesu hladiny světových moří došlo na jedné straně v důsledku nahrnutí vody přílivovými vlnami na pevninu a po potopě vypařováním oceánů, moří, ale i jezer. Jestliže věda pokládá v době ledové (i v takzvaném paleolitu) za možnou hladinu moří a oceánů, jež by ležela o 180 metrů níže než hladina dnešní, vyplývá z toho na celém světě dramaticky odlišný průběh pobřeží. Z pozvolna klesajícího, dnes pod vodní hladinou ležícího kontinentálního šelfu se stane úrodná souš nejen v oblasti dnešního Severního moře, jež jako suchý kontinentální šelf bylo osídleno ještě v době bronzové. Pod vodou leží také kdysi osídlené pobřeží Islandu, proto nelze na ostrově nalézt stopy předirského osídlení.

Odpovídající pokles mořské hladiny ve Středozemním moři způsobil uzavření Bosporu i Dardanel: spojení mezi Středozemním a Černým mořem vyschlo.

Obr. 57: Pevninský most.

Během maximálního zalednění nebyly břehy Beringovy úžiny pokryty ledem. Protože se snížila hladina oceánu, vznikl pevninský most mezi Sibiří a Aljaškou. Obrázek ukazuje plochu suché země za doby ledové (=sněhové), která je dnes 100 metrů pod hladinou moře. Nejzazsí sever Grónska zůstal dodnes bez ledu.

Na druhé straně je velký záliv Atlantiku na západ od Gibraltaru velice mělký. Volná zůstala pouze strouha hluboká dnes 200 metrů, v době ledové snad jen 70 metrů, pokud ovšem nedošlo od té doby k žádným tektonickým pohybům.

Když však vezmeme v úvahu množství usazenin v sousedních pobřežních oblastech, např. na sever od Cádizu nebo v Biskajském zálivu, lze si pak představit, že v době poslední doby ledové uzavřela přístup do Středozemního moře jako zátka kompaktní bariéra sedimentů. O tomto pozemním mostě mezi Evropou a Afrikou jsem již psal v Omylech v dějinách Země a poukázal jsem na to, že opice mohly tehdy přejít z Afriky na gibraltarskou skálu suchou nohou. Odříznuty na své skále od afrických družek byly teprve poté, co se Středozemní moře opět rozlilo (srv.: de Sarre, 1999).

Dnes má Středozemní moře deficitní bilanci. Každou sekundu do něj proudí nesmírná množství vody z Atlantiku, aby nahradila množství odpařené z povrchu tohoto vnitrozemského moře, jež voda z říčních přítoků nedokáže vyrovnat. Po potopě, když byl Gibraltarský průliv uzavřen, začala hladina Středozemního moře nepřetržitě klesat, čemuž napomáhal skleníkový efekt, který po globální potopě nevyhnutně následoval, což odpovídá třístupňové teplé fázi podle Helmuta Gamse a Rolfa Nordhagena (1923), která skončila někdy kolem roku -850 (-350 experimentálního datování).

Význační američtí geofyzikové Walter Pitman a William Ryan (1998) dokázali vrty do dna Středozemního moře, že již bylo dokonce pouští. Současně potvrdili, že se Středozemní moře opět rychle zaplnilo, snad za dobu kratší než sto let (Pitman/Ryan, 1998, s. 127). Podle Pitmana a Ryana vznikla středozemní poušť před pěti miliony lety; na druhé straně Pitman navrhuje „pátrat po podstatně mladším suchém období: Jak by to vypadalo brzy po roztátí posledního pevninského ledovce?“ (Pitman/Ryan, 1923, s. 126). V tomto bodě s Pitmanem souhlasím, ale protože žádná doba ledová nebyla, ležel by tento časový moment v teplé fázi po potopě, kdy ve stejném čase a relativně rychle vznikly asijské pouště a Sahara. Přeměna Sahary ze subtropické stepi s hrochy, krokodýly a slony v převážně životu nepřátelskou písečnou poušť se odehrála nanejvýš před 5000 až 6000 lety, jak vyplývá z rozboru rostlinného pylu a kostí. V
roce 1998 rekonstruoval klimatické podmínky Postupimský ústav pro klimatologii. Vznik této největší pouštní oblasti na Zemi byl simulován počítačovým modelem CLIMBER (CLIMate ans biospERe – BdW, 12. 7. 1999 a 16. 9. 1000). Za příčinu byla označena série výkyvů zemské osy. Když se kraj s lesy, jezery a stepmi přeměnil po potopě v důsledku skleníkového efektu a výkyvů zemské osy před několika málo tisíci lety v písečnou poušť, vypařila se také voda ze Středozemního moře (Zillmer, 2001, s. 24lnn.). Kauzální souvislost je zřejmá. Existují indicie a důkazy svědčící ve prospěch mého nového, revolučně vypadajícího myšlenkového modelu?

Na dnešním ostrově Malta byly vedle mamutích kostí nalezeny lebeční kosti neandrtálce. Pokud tam lidé doby kamenné nedoplavali nebo nedopluli na člunech, museli tam dojít suchou nohou. Několikrát uváděné celkové snížení hladiny světových moří o 130 metrů by sice vedlo k tomu, že by se ostrov Malta zvětšil, ale byl by to pořád ještě ostrov. Široký pevninský most mezi Tuniskem, Sicílií a Itálii s Maltou jako význačnou horskou vysočinou vytvoří teprve pokles o 350 metrů. Ostrovy Korsika a Sardinie se zároveň nejen zvětší, ale vytvoří s italskou pevninou poloostrov. Totéž platí o Baleárech, které tak byly spojeny s Iberským poloostrovem.

Nyní lze relativně snadno vysvětlit přítomnost tolika tisíc megalitických staveb, nuraghů, talayotů a dolmenů na Maltě, Korsice, Sardinii či Baleárech. Dnešní ostrovy byly tehdy spojeny s pevninou. Pravděpodobně sotva tisíc let po potopě stoupla hladina Atlantiku natolik, že se voda nahrnula do Středozemního moře přes trafalgarsko-tangerskou hráz jako hrdlem láhve. Dr. Hubert Zeitlmair (2001, s. 104nn.) objevil u pobřeží Malty megalitické struktury chrámu ležícího pod vodou a tyto struktury odpovídají megalitickým komplexům nacházejícím se na ostrově.

Již Charles Lyell, obhájce a průkopník našich geologů, v 19. století napsal, že se na některých středomořských ostrovech náhle objevilo množství nových savců – jakoby z ničeho (Azzaroli, 1981). Mám za to, že zvířata i lidé se uchýlili na vrcholky hor, což jsou dnešní ostrovy. Tak lze také vysvětlit, že na ostrovech jako Malta, Kréta nebo Kypr byli hroši: doplavat tam přece nemohli. Nakonec na těchto místech, jež nepatřila k jejich původnímu životnímu prostředí, také vymřeli.

Když se středomořská pánev zaplnila, protrhl se Bospor a sladkovodní rezervoár Černého moře, jehož hladina ležela o 120 metrů níže než dnešní, se naplnil slanou vodou ze Středozemního moře. Následovalo stěhování národů: obyvatelé pobřeží byli připraveni o zdroje sladké vody a rychle stoupající hladina je rozehnala všemi směry do Evropy, Asie, Indie, Mezopotámie a na Přední východ (srv. Pitman/Ryan, 1998, s. 245nn.). Není právě v tom třeba hledat existující společný původ jazyků Peršanů, Řeků, Keltů a Germánů, ale i sanskrtu (Jones, 1786), resp. skytštiny?

Pitman a Ryan však mezi naplněním Středozemního moře, protržením Bosporu a následujícím naplněním Černého moře nevidí žádnou časovou souvislost, ale dělí tyto události podle geologické časové škály, kterou jako vědci respektují, do nezávislých, vzájemně vzdálených časových horizontů.

Obr. 58: Vysychání Středozemní moře vysychalo. Když byla hladina moře o 350 metrů níže než dnes, bylo prehistorické osídlení ostrovů v Egejském moři a na Baleárech možné. Středozemní moře bylo rozděleno na dvě části a existovalpevninský most z Itálie do Afriky. Také hroši žijící ve střední Evropě se teď mohli dostat na Maltu a Kypr, kde byli po zaplavení Středozemního moře izolováni a vymřeli.

Avšak co když hladina Středozemního moře ležela v rozporu s vědeckými názory podstatně níže než dnes nikoli před miliony let, ale před několika tisíciletími?

Zajímavou zeměpisnou mapou je Carta Nautica di Iehudi Ben Zara z roku 1497, která ovšem vychází ze starších originálů. Na jedné straně ukazuje překvapivé podrobnosti ostrovů u francouzského atlantického pobřeží, na druhé straně je však úplně vypuštěna severní část Británie, jako by tato země ležela pod ledem (srv. obr. 56). Je však pozoruhodné, že v Egejském moři je zakresleno podstatně více ostrovů, než kolik jich dnes známe. Můžeme z toho usuzovat, že v době sestavení mapy ležela vodní hladina níže. Kupodivu se také zdá, že severní magnetický pól ležel v tu dobu na východ, a ne jako dnes na západ od zeměpisného severního pólu (Hapgood, 1966, s. 172), pokud jsou ovšem údaje na mapě správné.

Podívejme se nyní zblízka na poměry v Atlantiku po potopě během teplého období do –850 (= –350 experimentálního datování). Při poklesu mořské hladiny po potopě o 130 metrů přestalo existovat spojení Atlantiku se Středozemním mořem. Zároveň se po potopě podstatně zmenšila vzájemná vzdálenost mezi pobřežím severního Norska, Špicberků a Grónska (viz obr. 62). Kromě toho leží mezi evropským pevninským šelfem (s Británií a Severním mořem) a ostrovem (= pohořím) Islandem hřbet Faerských ostrovů a mezi Islandem a jižním Grónskem grónsko-islandský práh: ty tvoří jako podmořská horstva společně závoru proti evropskému Severnímu moři (okrajové moře severního Atlantiku mezi Islandem, Grónskem, Špicberky a Skandinávským poloostrovem). Toto evropské Severní moře je zase odděleno od Severního polárního moře (Severního ledového oceánu) a od Barentsova moře vysokým podmořským prahem, jenž je přerušen jen asi 100 kilometrů širokou průrvou.

Tyto při nižší hladině světových moří relativně izolované pánve dosahují hloubky více než čtyři kilometry a v důsledku relativně teplých mas vody a díky schopnosti udržet teplo ledovou pokrývku zpravidla nepřipouštějí. Jestliže však začátkem doby sněhové klesne vysoká teplota polárních moří na hodnotu těsně nad bodem mrazu, zvýší se podle modelového výpočtu R. L. Newsona (Nature, 1973, vol. 241, s. 39n.) teplota vzduchu na bezledém severním pólu díky výměně tepla až na 40 stupňů Celsia. V důsledku toho lze nad Kanadou, Grónskem a Sibiří zaznamenat teplotu vzduchu mezi 10 a 30 stupni (Warshaw/Rapp, 1973; srv. Oard, 1990, s. 75).

Dnes pozorované zamrznutí Severního ledového oceánu nastalo až v pozdní fázi doby sněhové. Dnešní klimatické poměry, kdyby ledová čepička náhle roztála, by již nové zalednění arktického oceánu nedovolily (Donn/Ewing, 1968, s. 102n.; Fletcher, 1968, s. 98n.).

Zcela jiné rozdělení pevnin a moře a tedy i klimatických zón v severním Atlantiku v důsledku poklesu hladiny světového moře má překvapivý efekt.

Protože byla voda Atlantiku po potopě od severního po jižní pól velice teplá, Golfský proud znčítkem doby sněhové ještě neexistoval. Nebyl ani v opačném případě, když byla po skončení doby ledové voda oceánů chladná a potom „se jakoby jedním rázem“ dostala do pohybu (Nature, sv. 424, 31. 7. 2003, s. 532-536).

Podle mého modelu doby sněhové začal být Golfský proud aktivní teprve s postupujícím ochlazováním teploty vody, protože až pak ho hnaly obrovské bouře podél jihoamerického pobřeží a v důsledku zemské rotace se začal stáčet.

Golfský proud narazil na výše popsaný, mělký práh mezi Skotskem, Irskem a Grónskem, ležící zčásti pod mořem a zčásti na souši. Jedna větev Golfského proudu tekla mezi Grónskem a Kanadou Davisovým průlivem do Baffinova moře a pak dál do Severního ledového oceánu. Vyschl i kanál La Manche mezi Francií a Anglií, takže Golfský proud byl veden jižním směrem podél kontinentálního šelfu u Britských ostrovů do Biskajského zálivu a k pobřeží Iberského poloostrova.

Teplá voda Golfského proudu vytlačená z Biskajského zálivu produkovala zde a v sousedních územích mezi Pyrenejemi a Alpami až po Skotsko tak teplé klima, že zde žili hroši, lvi, nosorožci, sloni a další tropická zvířata, protože podnebí Středomoří bylo tehdy tropické, zatímco Grónsko, Skandinávie, Alpy a Pyreneje se začínaly pokrývat ledem. Proto masově nacházíme pozůstatky hrochů nikoli snad v Africe, ale v Německu a v Anglii – což je záhada pro paleontology, protože podle všech geofyzikálních modelů vládla za života těchto teplomilných zvířat v Evropě velká doba ledová. Protože existovaly pevninské mosty z Afriky na Iberský poloostrov a do Itálie, mohli hroši, sloni a žirafy bez klimatických bariér jednoduše přecházet z Afriky do Evropy a žít ve stejném tropickém podnebí.

Nyní lze také pochopit, proč se v blízkosti Biskajského zálivu setkáváme s nádhernými, moderně vypadajícími jeskynními malbami v Niaux, Lascaux, Rouffignaku, Altamiře nebo Bedeilhaku, na nichž vidíme tropickou faunu jako dnes v Africe a lidi, jak se vydávají nazí na lov, přestože údajně žili za mrazů ledové doby. Podobně jako v Beringově úžině, panovalo i v jižní Francii tropické klima, zatímco vysoké evropské hory se v důsledku trvající doby sněhové začaly pokrývat sněhem. Zdánlivě nepřekonatelné rozpory zmizí a paleontologové už nepotřebují prezentovat tropickou floru a faunu dolního Rýna, na jejíž zbytky narazí i jen několik málo metrů hluboký vrt, jako údajný důkaz desítky milionů let staré minulosti. Neboť bez prudkého zlomu podnebí má odborný svět za to, že musí střední Evropu i s Německem (jako abstraktním myšlenkovým modelem) posouvat na rovník, což prý vyžaduje nad jakoukoli pochybnost pr okázané tropické podnebí, které kdysi vládlo nejen na dolním Rýně.

V neposlední řadě jde také o přidělování peněz na výzkum z veřejných fondů. Pak lze pochopit, když prof. dr. Hans-Georg Herbig, vedoucí katedry paleontologie a historické geologie na kolínské univerzitě se v dopise čtenářům v Kolner Stadtanzeiger 11.2. 2000 vyjádřil, že v mých výkladech „se snoubí ignorance s odmítáním a výzkumné vrty Zemského geologického ústavu v Refrathu financované z nemalých veřejných prostředků odmítá (Zillmer) pokrčením ramen –, a přitom jde o nejnákladnější geologický velký projekt v kraji za dlouhou dobu“. Vrty jsem rozhodně pokrčením ramen neodbyl, jen jsem údajně senzační vědecké výsledky označil v delším článku v těchto novinách za samozřejmost, která se dala čekat, kdyby se vyšlo z mého modelu doby sněhové. Vždyť na dolním Rýně vládlo tropické klima jen před několika tisíciletími, a nikoli před dlouhými desítkami milionů let, a vrty tak odhalují podle mé
interpretace dějin Země jen to, co je samozřejmé, a nic překvapivého. Naproti tomu je nutno odmítnout za vlasy přitažené vědecké interpretace zemské tektoniky a historie, neboť Německo neleželo nikdy na rovníku, jak nám věda předkládá k věření – a prý to dokazují nálezy tropické fauny v našich šířkách.

Obr. 59: Tropické klima

Mapa ukazuje, jak by vypadalo pobřeží Evropy, kdyby hladina moří poklesla o 100 metrů. V době bronzové žili naši předkové i v oblasti dnešního Severního moře (N) a Baltu. Toto území tvořilo spolu s Anglií (E) a Irskem (I) jednolitou pevninskou masu, zatímco Iberský poloostrov byl spojen pevninským mostem s Afrikou, Itálie se Sicílií a Malá Asie s Evropou. Podmořské hřbety tvořily bariéru pro Golfiký proud, jenž byl veden podle pobřeží Irska, Anglie a jižní Francie a vytvářel zde tropicky teplé klima. Ve stejnou dobu, zatímco ve střední Evropě žili hroši, se pokrývaly ledem vrcholky Alp, Pyrenejí, Skandinávie a Grónska – symbolizováno trojúhelníčky.

Je to křiklavý případ chybného vědeckého výkladu, do něhož se také pumpují nepředstavitelné sumy z veřejných prostředků na výzkum. Nikoli, řešení zní: před krátkou dobou, tedy před scénáři potopy a klimatickým zlomem panovalo ve střední Evropě tropické horko, a Německo leželo tady, kde ostatně leželo víceméně vždycky – jen klima se (a nejen v Evropě) radikálně změnilo. Dnes patrná tendence ke globálnímu oteplování bude ovšem pokračovat – i bez přispění člověka. Nejpozději za 5000 let už na pólech led nebude, stejně jako tam, jak věda uznává, nebyl v dobách dinosaurů.

Co všechno může teplo Golfského proudu způsobit, to jsem měl příležitost poznat ve Skotsku. Málokdo totiž ví, že se ve fjordech drsnéhozápadního pobřeží Skotska dodnes daří krásným velkým palmám. A to na stejné zeměpisné šířce, na jaké leží např. poloostrov Alaska Peninsula na jižním pobřeží Aljašky.

Výzkumy v souladu s tím ukazují (Science, 7. list. 2003, sv. 302, s. 1027-1030), že pustošivé sucho v Africe bylo ve 20. století způsobeno ohříváním Indického oceánu (stv. obr. 54-56). Za doby sněhové byla však voda v Pacifiku podstatně teplejší a pouště se tvořily nejen v Africe podstatně rychleji.

Světoví tuláci

Snížení hladiny moře nutně vedlo ke vzniku zeleného mostu přes Grónsko k americkému kontinentu. První lidé se prý přistěhovali do Severní Ameriky před 11 000 lety ze Sibiře přes tehdejší pevninský most v dnešní Beringově úžině. Mohlo tomu tak být, ale cesta z Evropy přes grónský most (obr. 62) je v každém případě o 3000 kilometrů kratší a zároveň přímější než přes celou Sibiř, kde je nutno překonat široké řeky, nesmírné tundry a Beringovu úžinu.

Transatlantický kontakt přes zelený (nezaledněný) grónský most může vysvětlit jednu zdánlivou hádanku, neboť keramika ze severozápadního Ruska je blíže příbuzná severoamerické než keramice z východní Sibiře nebo zboží z okolí Bajkalu. Je to opak toho, co bychom vlastně čekali

(Ridley, 1960, s. 46nn.).

Roku 1878 byla v Cernay u Remeše objevena bohatá, velice diferencovaná savčí fauna (Lemoine, 1878) a „brzy poté byla nalezena úplně stejná fauna ve vrstvách Puerco v Novém Mexiku. Pozdější nálezy ze Sedmihradska, Švábska, Švýcarska, Anglie, Utahu a Wyomingu dokázaly, jak velice byla rozšířena. Deset rodů se vyskytovalo v Evropě i v Americe…“ A dále píše Johannes Walther, profesor geologie a paleontologie na univerzitě v Halle: „Člověk by uvěřil, že eocénní (před 55 až 36 miliony let) fauna Cuvierových katastrof byla propastí času oddělena od křídové doby“ (Walther, 1908, s. 481). Jinými slovy, na obou stranách Atlantiku došlo ke shodnému vývoji vysoce specializovaných savců. A to v době, kdy byly kontinenty údajně již miliony let vzdáleny jeden od druhého. Bez pevninského spojení (grónského mostu) by nebyla identická savci fauna na dvou kontinentech oddělených od sebe širokým oceánem myslitelná.

Na doplnění bych chtěl upozornit, že existenci pevninského mostu, nejspíše přes Grónsko, naznačují rovněž nálezy allosaura v Severní Americe a v Evropě (podrobný rozbor Dinosauři od A do Z).

Také písemné znaky geometricky lineárního tvaru v různých částech světa se vzájemně podobají, například v Glozelu (Francie), Portugalsku, na Maltě, v Peru, v Illinois, na Kanárských ostrovech (Fuerteventura) nebo v Jižní Americe. Jak uvedl a poté mi ve společném rozhovoru vysvětlil předseda Studijního sdružení německých lingvistů Kurt Schildmann (1999), rozluštil za pomoci stejného klíče texty z Glozelu ve Francii a podobné texty z Jižní Ameriky a Severní Ameriky (Burrows Cave). Zatím bylo otázkou, zda jde vůbec o opravdové písmo nebo jen o fantastické padělky. Na obou stranách Atlantiku se mluvilo stejnou řečí a dokonce se používalo stejné písmo!

Variantu stejného písemného systému představuje i písmo z údolí Indu (Harappa, Mohendžodaro), jež Schildmann (1995) rozluštil jako sanskrt. Předárijská, drávidská kulutura údolí Indu, v níž se již používal (indoevropský) sanskrt, by možná mohla představovat významnou paralelu k objevu M. Ventrise a J. Chadwicka z roku 1952: znamenalo by to, že krétsko-mykénské lineární písmo B, jež bylo přiřazeno k předárijské mínójské kultuře, bychom mohli zařadit do doby (ze skytsko-keltské kultury pocházející?) indoevropské řečtiny. John Dayton (1978, s. 132 a 425-433) žádal již v roce 1978 uznání existence předárijské civilizace sahající od Kréty po Indus, kterou později překryla primitivní, válečnická árijská kultura.

Ale podívejme se na paralely mezi Starým a Novým světem: kdo by neznal (keltské) obětiny v pramenech, například v obrovském prameni v českém Duchcově, v němž bylo kromě mnoha náramků nalezeno více než tisíc bronzových spon z laténské doby? Již v roce 1906 vyšla v Gartenlaube zpráva o zlatých idolech, očividně znázorňujících bohy a démony, které byly ve velkém množství házeny do vodou naplněných kráterů v jihoamerických Kordillerách. Na obou stranách Atlantiku se setkáváme se stejnými praktikami.

Stejně jako na mnoha místech Evropy se i v různých oblastech Ameriky prováděla trepanace (otvírání) lebky – dokonce i na žijících lidech, kteří takovou operaci nezřídka přežili, jak se v poslední době zjistilo. Mumifikování mrtvol dosáhlo nejvyšší dokonalosti u starých Egypťanů, avšak toto umění ovládali i staří Peruánci.

Obr. 60: Znaky Vzájemně podobné lineární znaky z Glozelu (Francie) a z Patagonie v Argentině (vpravo).

Obr. 61: Srovnání džbánů

Spirálovité motivy osobitého druhu najdeme například na džbánu z Mondsee (vlevo) v Rakousku a z amerického státu Severní Karolina (vpravo).

Na nápadnou shodu mezi oběma zeměmi navíc ukazují některé jednotlivé aspekty: například těsné zavinutí do plátna, přidávání předmětů denní potřeby, vystavování těl v jeskyních a ještě další. Mumifikování lze ostatně prokázat nejen v Egyptě a v Peru, ale i v Asii.

I při prostých pohřbech bylo v Americe často zvykem uložit tělo do veliké hliněné nádoby a tu pak přikrýt druhou nádobou nebo schránou (Bransford, 1881, s. 7, tam: obr. 1-10) a teprve poté svěřit zemi. S tímto zvykem se setkáváme od Přední Asie (u Tróje) přes Egypt a Španělsko a i na druhé straně Atlantiku v Severní Americe, Brazílii a Argentině (srv. Much, 1907, s. 28). Keramická rakev bývá často zdobena lidskými tvářemi, a proto se jí někdy říká urna s lidskou tváří. Podobné nálezy se často nacházejí poblíž megalitických památek (menhirů, dolmenů, tumulů a kromlechů).

Senzační objev se podařil profesoru Marcelu F. Hometovi, jenž objevil v severní Amazonii dvojité pohřební urny, o jejichž existenci se dosud v Jižní Americe vůbec nevědělo, ba byla vědecky nemyslitelná. Podobné dvojité urny byly nalezeny i ve střední Evropě a na ostrově Kréta (Homet, 1958, s. 240). Že jde o podobnost nikoli čistě náhodnou, dokazuje objev červeně pomalovaných koster kromaňonského typu v pohřebních a dvojitých urnách v severní Amazonii (Homet, 1958, s. 94). Lze z těchto pohřebních zvyklostí přesahujících hranice kontinentů usuzovat na stejně rozšířený a hluboce zakořeněný kult předků a na společenské uspořádání, náboženské názory a mravní předpisy ve Starém a Novém světě, které z něho vyplývají? Herbert Wendt (1954) napsal z odborně antropologického hlediska, že „všude na americkém kontinentě, od Minnesoty po Magellanův průliv, bylo objeveno mnoho lidských koster a kulturních pozůst
atků. Tito dávní Američané, spojují rysy kromaňonských lidí s mongolskými a indiánskými rysy.“

Pokles grónského mostu

V Evropě se lidé prý dostali až k polárnímu kruhu již před 40 000 lety, jak potvrzují výzkumy Johna Inge Svendsena (Univerzita v Bergenu).

Podnětem k tomuto názoru se staly nálezy kamenných nástrojů a opracovaného mamutího klu v arktické části pohoří Uralu. „Nálezy naznačují, že led pokrýval menší plochy pevniny, než někteří vědci připouštěli. Výskyt mamuta totiž hovoří pro krajinu stepního typu s volnými porosty trávy“ (BdW, 6. 9. 2001). Po oblastech permafrostu na Sibiři a, jak dokládají podobné nálezy, na Špicberkách ani stopa.

Protože nám však geofyzici již 150 let systematicky vymývají mozky a vnutili nám představu velké doby ledové trvající dva miliony let, popisuje Richard Ferster ve své knize Doba ledová probíhala jinak (1973) teorii Bílého mostu, který byl podle něho z ledu a vedl ze severního Norska přes Špicberky a severní Grónsko až do Kanady. Naši předkové prý tento ledový most přes Atlantik používali. Ale led se dostavil teprve podstatně později, po potopě, a proto byly Grónsko, Špicberky a další arktické ostrovy bez ledu a existoval zelený, a nikoli bílý grónský most. Helmut Gams a Rolf Nordhagen (1923, s. 260) potvrzují, že postglaciální doba ledová zanechala výrazné stopy až v Arktidě (srv. A. Jensen, P. Harder a G. Andersson v Geol. Stockholm 1910). Gunar Holmsen (1912/1913, s. 139) dokládá v odborné publikaci, že pevninský led se na Špicberkách utvořil až po skončení teplého období (!). Toto zjištění plně potvrzuje náš výklad.

Třífázové teplé období se vyznačovalo i klimatickými změnami jako obdobími sucha nebo katastrofickými přírodními událostmi. Jinými slovy, podnebí a náhle nastupující klimatické změny ovlivnily také a právě v tuto dobu podstatně běh kulturních dějin. Tak lze vidět rozšiřování megalitických hrobů od španělského a francouzského atlantického až po pobřeží Severního moře a Baltu v souvislosti s tím, jak se podnebí stále více vysušovalo.

Teplé období skončilo klimatickým (takzvaným postglaciálním) zlomem po potopě od roku -850 (= -350 experimentálního datování) a ustoupilo vlhkému, ba tentokrát přímo mokrému podnebí subatlantického období. Náhlé zhoršení klimatu (Gams/Nordhagen, 1923, s. 303) vedlo k prudkému vzestupu spodní vody a k nárůstu rašeliny a mladších vápenných tufu, zároveň ke zvýšení eroze potoků a řek, k nahromadění materiálu odnášeného proudem a ke vzniku naplavenin z říčního bahna.

Existuj ící jezera, například Bodamské, Ammersee, Federsee nebo Švýcarská jezera – stoupala, na březích se tvořily valy a terasy a zároveň zanikala všechna sídliště z kolových staveb i další pobřežní osídlení. Jak se zhoršovalo klima, dosahovaly pohyby zemské kůry nebývalé intenzity a vedly ke vzniku nových jezer u Mnichova, Tolzu a Memmingenu. Přestala se tvořit spraš i písečné přesypy a duny na Bodamském jezeře, horním Rýnu a v dalších oblastech postupně pokryly lesy (Gams/Nordhagen, 1923, s. 304n.).

„Rudné a solné doly byly v důsledku katastrof opuštěny. Skromné zbytky osídlení se v následujících staletích koncentrovaly v nejteplejších údolích, kde se všude vytvářely osobité typy, obchodem a vzájemným stykem sotva dotčené“ (Gams/Nordhagen, 1923, s. 224). Hranice sněhu klesala a Alpy pokryl led, stejně jako ve stejnou dobu pohoří Grónska. V tu dobu ustal alpský obchod a ožil znovu až tři nebo čtyři staletí před změnou letopočtu (=cca 300 experimentálního datování), když keltogermánské kmeny znovu táhly přes Alpy do Itálie, kde k svému překvapení nalezly příbuzné kmeny a údajně pak dobyly Řím.

Dramatické scénáře se musely odehrávat v oblasti Severního moře, neboť někdejší step nyní zaplavovaly přílivové vlny a neustále stoupající mořská hladina, a to i Doggerbank. „Divocí koně, jaké lidé malovali na stěny jeskyň v Niaux a Lascaux, táhli přes step na místě dnešního Severního moře pryč do západního Norska a museli tam zůstat, protože moře se vrátilo“ (Fester, 1973, s. 32). Jde vlastně o menší, odolné koně (poníky), kteří dokážou vytrvale běžet. Horská údolí fjordů ovšem nejsou jejich přirozeným prostředím. Zaplavením savany na místě Severního moře byli po staletí izolováni, a tak v nich dnes spatřujeme samostatnou koňskou rasu. Vikingové přivezli tato zvířata na Island, a tak se jim také říkalo islandští koně.

Možná je důvod i ve zjištění Fridjofa Nansena, že došlo k poklesu dna severního Atlantiku s těžištěm v oblasti evropského Severního moře. Geologové a geofyzikové to (s dovolením) chybně vykládají jako důkaz existence až tři kilometry vysokých ledovců, pod jejichž vahou prý dno severního Atlantiku kleslo. Podle mě je tato interpretace mylná.

Že někdy existovaly tak vysoké ledovce, je pouhá domněnka, jež je na jedné straně (jako induktivní závěr, jenž neznamená žádný důkaz) zdůvodňována mimořádným poklesem atlantického dna okolo Islandu (nepřímý důkaz) a na druhé straně představuje čistě teoretický přepočet vodních mas pokleslé mořské hladiny v poměru k hypoteticky postulovaným ledovým masám. Čtyři kilometry vysoké ledovce na moři nejsou a ani nikdy nebyly. To ovšem nemění nic na skutečnosti, že několik kilometrů vysoké horské vrcholky se mohou pokrýt ledem, a to i za podmínek, jaké nastaly po potopě!

Jako třetí důvod existence těchto mohutných kolosů se uvádí skutečnost, že pevninské masy okolo severního Atlantiku – údajně poté, kdy byly zbaveny obrovské hmotnosti ledovců, jež roztály – se pomalu a stále zdvíhaly, dokud nedosáhly dnešní úrovně. Pozorování je správné, ale zdůvodnění chybné.

Otto Muck správně konstatuje: „Malé kry se v důsledku poklesu hladiny magmatu isostaticky ponořily, utopily se“ (Muck, 1978, s. 164). A profesor Johannes Walther dává k úvaze, „že velké pohyby zemské kůry a s nimi spojené zásadní změny rozložení vodstev a pevnin, mořských proudů a barometrických koridorů způsobily v pobřežních oblastech severního Atlantiku svým náhodným setkáváním spolu s posunutím zemských pólů zvýšenou tvorbu sněhu. V současné době je, jak víme od odvážné Nansenovy plavby (polární expedice s lodí Fram v letech 1893 až 1896), největší část oblasti severního pólu tvořena hlubokomořským dnem, a přece nás četné skořápky Yoldia arctica (druh polární mušle) a množství pozůstatků ryb mělkého moře, jež byly nalezeny mezi ostrovem Jan Mayen a Islandem v hloubce 1000 až 2500 metrů učí, že tato část Severního ledového oceánu zcela nedávno klesla o 2000 metrů (srv. obr. 62, HJZ). P
okud zde došlo k tak zásadním změnám v litosféře, pak se nabízí myšlenka, že ruku v ruce s tím muselo dojít k novému rozdělení hmot, jež nemohlo zůstat bez vlivu na póly zemské osy“ (Walther, 1908, s. 516).

Před touto velkou změnou měl Island snad čtyřikrát větší rozlohu než dnes, a tvořil tak velký suchý kámen zeleného grónského mostu.

Obr. 62: Zelený most Grónský most byl nejkratším spojením mezi Evropou, Grónskem a Kanadou, jenž byl za nižší hladiny moře do konce doby sněhové přerušen jen úzkými koryty. Jak ukazují výzkumy Fridjofa Nansena, poklesla pánev severního Atlantiku s Islandem uprostřed isostaticky v důsledku poklesu hladiny magmatu. Island, pilíř zeleného grónského mostu, byl kdysi větší, jak ukazuje i Zenova mapa ze 14. století. Nálezy z doby kamenné na Špicberkách a na severním pobřeží Sibiře ukazují, že arktické oblasti bývaly kdysi obydlené, stejně jako velké části Barentsova moře. Horní mapa ukazuje dnešní hloubku moří. Spodní mapa ukazuje dnešní rozdělení pevnin, kdyby se hladina moře snížila o 1500 metrů resp. grónský most, který v „poslední době“ právě o tolik klesl.

Stejně jako v Norsku existují i na Islandu charakteristické fjordy jako úzké strouhy, vlastně zatopená údolí. Proto vypadá Island i na dávných mapách jako podstatně větší ostrov. Jiné ostrovy zakreslené na mapách jsou dnes zality vodou nebo jsou teprve nově objevovány, jako nedávno ostrovy 70 kilometrů od Grónska, dosud pokládané za ledovce (BdW, 17. 6. 1998).

Izostatický pokles Atlantiku u Islandu vedl rovněž k částečnému posunu zemské kůry (litosféry), a to nejen v oblasti Grónska a severního Atlantiku. Tento proces probíhal přirozeně rychle, a nikoli nekonečně pomalu. Staré pevninské mosty tak byly roztrženy, vznikaly zničující tsunami a teprve se vůbec tvořily nové vodní cesty. Topografie zemských mas sousedních oblastí se v důsledku poklesu zemské kůry náhle změnila a nové břehy se vytvořily hlouběji ve vnitrozemí. Stará sídliště byla zatopena a dějiny kultur, které ani neznáme, zmizely ve vlnách.

Souvisí tato událost s dopadem dva kilometry velkého meteoritu do Barentsova moře před norským pobřežím? Jak napsal vědecký časopis Gemini, nalezli tam geologové z IKU Petroleum Research gigantický kráter o průměru 40 kilometrů. Vědci se domnívají, že dopad vedl krátkodobě k obrovským teplotám až 10 000 stupňů Celsia – což je ideální předpoklad pro vznik nové doby sněhové, pokud souhlasíte s mým výkladem a škrtnete pár nul. Následné přílivové vlny se valily až do Kanady. V nesmírném infernu byly z mořského dna vyvrženy bahno a horniny až do atmosféry (BdW, 10. 2. 1999).

Staré portolánské mapy, např. mapa Giovanniho Carignana z roku 1310, byly zkoumány za pomoci deformačních mřížek. Pole těchto mřížek ve Středomoří jsou pravidelná a odpovídají často dnešním proporcím. Na pobřeží Severního moře byly naopak zjištěny velké deformace. Je to doklad hlubokých změn v zemské kůře nebo dokonce dopadu meteoritu v severním Atlantiku v historické době?

Národy prchají

Po prudké klimatické změně táhly velké etnické skupiny ze severní a střední Evropy na jihozápad do Španělska a vytvořily tam kulturu, jejíž keramické střepy jsou příbuzné s halštatskou kulturou v Německu. Katastrofy a hlad přinutily obyvatele vystěhovat se. Následovala velká stěhování Keltů, perské války, rozkvět Athén za Perikla, vpád Galů (= Keltů) do Itálie a stěhování Galatů do Malé Asie.

Vzestup hladiny světových moří uzavřel již nějakou dobu před zaplavením savany Severního moře také Gibraltarskou úžinu a voda naplnila Středozemní moře. Vzhledem k velikému tlakovému spádu dosáhlo Středozemní moře za méně než sto let úrovně Atlantiku. Nyní však byla volná i cesta do Středozemního moře, především pro národy opouštějící přelidněná severní území. To, že se alpské průsmyky staly v důsledku pokračujícího zalednění neschůdnými, je na jedné straně jednoduchým vysvětlením tamějších archeologických nálezů, a na druhé straně také zjištění, že kolem roku –200 (oficiálního datování) byl transkontinentální obchod možný jen po lodích.

Protože hladina neustále stoupala, hledaly severské národy na lodích nový domov, a to i s dětmi a veškerým majetkem. Na lodích schopných plavby na širém moři dosáhli nejen Ameriku, ale také Tichý oceán. Jakmile bylo možno opět proplout Gibraltarskou úžinou, rozlil se proud uprchlíků do Středozemního moře a vyvolal bitvu národů mezi Ramessem III. a – pro historiky tak záhadnými – mořskými národy. Pokud má Immanuel Velikovsky pravdu a Nachtnebef (380-362) je totožný s Ramessem III., odehrál se zápas s mořskými národy logicky až po klimatické změně, a nikoli před ní, jak učí oficiální datování. Ale před ní se sotva mohl odehrát, neboť v oficiální době vlády Ramesse III. (-1187 až -1156) nebyla Gibraltarská úžina v důsledku poklesu hladiny Středozemního moře před více než 3000 lety splavná, což dokazují i (nejen) egyptské stavby nacházející se pod mořskou hladinou.

Na řeckou kolonizaci 8. a 7. století př. n. 1. lze nahlížet pod zorným úhlem znovuosídlení mořskými národy, jež byly vyhnány hladem způsobeným suchem (vyschl Nil). Takovými hladovými územími byla právě jižní Itálie a Sicílie.

Zdánlivá záhada nového osídlení Itálie Etrusky a Řeky z moře a teprve podstatně později přes opět průchodné alpské průsmyky se nám nyní jeví jako téměř přirozený následek klimatické katastrofy a přestává být hádankou.

Vznikla halštatská kultura doby železné ve střední Evropě po klimatické katastrofě smíšením autochtonní kultury doby bronzové s kulturou přistěhovalců, například ilyrských, z hornatého území na severozápadě Balkánského poloostrova? Postup ledovců, jenž pravděpodobně způsobil vznik morén, vedl nepřímo i k přerušení dolování v Alpách; rudné a solné doly byly prokazatelně opuštěny za katastrofických podmínek.

Teprve nyní vznikli Keltové, žádní Prakeltové doby bronzové totiž neexistovali. Keltské stěhování a pověsti o něm vyžadují nové prozkoumání, a stejně tak i mocná expanze Keltů přes Iberský poloostrov. Keltské stěhování představuje nejzávažnější událost dějin severní a střední Evropy. Zdá se, jako by mnohé, co dosud bylo hádankou, a proto byloodmítáno, dávalo z hlediska představ o náhlých změnách podnebí nový smysl.

„Tradice řecko-římského starověku neměla o historickém dosahu tohoto stěhování ani tušení a dospěla k naprosto chybným závěrům: nejen podivná pověst o stěhování Galů, o níž se dočítáme z neznámého pramene u Livia V, 34n. a Troga-Justina XXIV 4, ale také Caesar VI 25 s předpokladem (který zopakoval Tacitus v Germanii 28), že Volcae usedlí ve středním Německu se vystěhovali z Galie, svědčí o chybné orientaci na osu východ-západ“ (Norden, 1920, s. 258).

Uzavřeme tuto fázi naprostého převratu slovy profesora Kennetha J. Hsůa: „Po zhroucení civilizací rané doby bronzové se Indoíránci dostali na Střední východ. ‚Indoevropané‘ přišli na počátku doby železné do zemí Středního východu postižených suchem“ (Hsii, 2000, s. 183). Vidí souvislosti mezi pomalu postupující fází globálního ochlazení, kterou musíme ztotožnit s dobou sněhovou po potopě a „vystěhováním uprchlíků ze zmrzlého severu“ – konečnou fází doby sněhové.

Konec doby sněhové

Zhruba od roku –120 (cca +350 experimentálního datování) začaly ledovce v galořímské době ustupovat a obchod přes Alpy se obnovil, ovšem jen přes průsmyky s nižší nadmořskou výškou. Již popsaný obchod z Řecka přes Pád a obchodními stezkami do střední Evropy se začal rozvíjet jednak přes pozemní cesty, na druhé straně se však obchodovalo i přes moře se střední a severní Evropou a dokonce přes Atlantik až s Amerikou, o čemž svědčí mnoho etruských nálezů a nápisů.

V následujících staletích ledovce výrazně ustoupily a mořská hladina opět silně stoupla. Hodně se rozrostla holandská, severoněmecká a dánská rašeliniště (Gams/Nordhagen, 1923, s. 306). Ledový krunýř Grónska a Severní Ameriky až na nepatrné zbytky roztál. Doba sněhová spěla ke konci, protože vzestupem hladiny světových moří se Golfský proud rozprostřel do šířky, čímž nutně ztratil na síle a narážel čelně na mezitím podstatně ochlazené vodní masy evropského Severního moře.

Globální pokles teplot v důsledku skleníkového efektu vedl také ke snížení teploty vody. To však přerušilo přívod vlhkého vzduchu do arktických území, neboť čím je vzduch chladnější, tím méně vodní páry může nést při poklesu teploty vzduchu z 10 na –2 stupně Celsia poklesne obsah vodní páry na pouhých 40 procent (při stoprocentní vlhkosti vzduchu). To nevyhnutelně vede k rychlému ústupu ledovců, protože vázne přísun sněhu – přestože je chladněji!

Výsledek je překvapivý: Polární moře zůstane bez ledu, dokud se nevytvoří velká zaledněná území ve vnitrozemí; teprve poté dojde k zalednění Arktidy odporovanému tím, že práh mezi Faerskými ostrovy a Islandem se stane mělčinou. Avšak se zaledněním polárního moře přichází konec glaciálu; ledovce už nemají dostatečný přísun a mizí. (Schwarzbach, 1993, s. 309).

V zásadě lze souhlasit, ale na rozdíl od Martina Schwarzbacha si nemyslím, že se tento scénář během velké doby ledové v uplynulých dvou milionech let odehrál několikrát, nýbrž jako rozhodující událost definitivně až na konci třífázového teplého období. Mám také jiný názor na ledový krunýř Grónska, ten totiž roztál na konci doby sněhové. Zaledněny zůstaly jen vrcholky vysokých hor Grónska a také Alpy – alpské ledovce ustoupily před 2000 lety (Gams/Nordhagen, 1923, s. 305).

O důkazech pro nízké stáří grónského ledového krunýře jsme diskutovali v Omylech v dějinách Země: vyjdeme-li ze síly ledu, který se vytvořil nad letadly, jež se zde zřítila před 47 lety, vyjde nám po výpočtu, předpokládáme-li konstantní míru nárůstu ledu, pro ledový krunýř o síle 3028 metrů stáří 1818 let. Pokud po klimatické katastrofě došlo ke zvýšenému spadu sněhu a tedy i intenzivnější tvorbě ledu – což je normální průběh –, pak se tato doba výrazně zkrátí. V takovém případě jen na méně než tisíc let. Vznikl tedy dnešní led z velké části až po začátku malé doby ledové po roce 1350, poté, co opakovaně roztál po skončení doby sněhové za římského klimatického optima a pak znovu za středověkého oteplení?

Jak rychle může ledovec tát, ukazuje tato úvaha: normální pokles teploty směrem vzhůru představuje 0,1 stupně Celsia na každých 15 metrů nadmořské výšky. Jestliže má svah ledovcového jazyka sklon 20 procent (tj. výškový rozdíl dva metry na deset metrů délky ledovce), stačí zvýšení teploty o 0,1 stupně Celsia, aby se ledovcový jazyk zkrátil o 75 metrů (při rozdílu 15 metrů nadmořské výšky). Při sklonu pouhých pěti procent nám vyjde dokonce zkrácení o 300 metrů. Vezmeme-li v úvahu zvýšení jen o jeden stupeň Celsia, dříve vypočtené hodnoty se, pokud nebude zajištěna dodávka nového sněhu, zdesateronásobí. V každém případě může mít malá příčina (nepatrné oteplení) dramatický účinek.

Další změna klimatu

Druhá vlna stěhování národů vedla v Evropě k novému neklidu, neboť rodiny s dětmi a vším majetkem nehnala na jih kočovnická povaha Gótů a Germánů (Keltogermánů), ale nejspíš nastávající chlad. Severní Afrika byla stále ještě obilnicí Vandalů a dalších přistěhovalců. Spodní voda a hladina moří kolem roku 800 opět stoupla. Když škrtneme temná staletí středověku, vyjde nám nikoli plíživě postupující, ale náhlá změna podnebí, ba přímo klimatická katastrofa. Prameny, které popisují události v tomto fiktivním období, jež musíme vyškrtnout, musíme chápat jako zpětné projekce z doby po roce 1000 nebo dokonce 1350.

Ačkoli se o tom v dějepisných knihách nedočteme, muselo dojít začátkem středověku k přírodní katastrofě, jejíž následky byly patrné na celé zeměkouli. K tomuto závěru dospívá na základě analýzy letokruhů anglický paleoekolog Mike Baillie z Queen’s University of Belfast v Severním Irsku: kolem roku 540 „došlo ke katastrofické události, kterou lze prokázat na stromech po celém světě“ (BdW, 13. 9. 2000). „Způsobil chladné období v 6. století mohutný výbuch nějaké sopky? Nebo uvedl stěhování národů do chodu dopad komety?“ Zatímco Mike Baillie spatřuje příčinu poklesu teplot v 6. století v dopadu komety, má vulkanolog Ken Wohletz z Los Alamos National Laboratory za to, že chladné období po roce 535 (=9. století experimentálního datování) způsobil výbuch obrovské sopky v oblasti dnešní Indonésie (BdW, 9. 1. 2001). David Keys věnoval přírodním katastrofám 6. století celou knihu (1999) a jako dobu jejich n
ástupu uvádí rok 535, k němuž dospěl na základě vrtných jader z ledu a analýzy letokruhů. Pokud jde o problematiků datování vrtných jader z ledu a metody datování, odkazuji i v tomto případě na Omyly v dějinách země a pokud jde o analýzu letokruhů a radiokarbonovou metodu, na knihu Cl4– Crash (Bloss/ /Niemitz, 1997).

Při určování stáří radiokarbonovou metodou se vychází z konstantní koncentrace radiokativního uhlíku C14 ve všech rezervoárech na Zemi, jež přicházejí v úvahu: v atmosféře, biosféře i v půdě. Pokud vezmeme v úvahu mocné a prudké změny podnebí v uplynulých staletích po potopě, popsané v této knize, musí datování radiokarbonovou metodou dávat nutně chybné výsledky. Ve vodě oceánů je totiž rozpuštěno a vázáno veliké množství oxidu uhličitého (CO2). Když se oceány byt jen trochu ohřejí, uvolní se nesmírné množství oxidu uhličitého. Zároveň stoupne podíl vodních par v atmosféře (předpoklad pro nástup doby sněhové), což se také po potopě v důsledku skleníkového efektu stalo. Již jen takzvaný El Niňo (klimatický fenomén v Pacifiku) uvolňuje před pobřežím Jižní Ameriky stejné množství oxidu uhličitého jako jeho produkce lidstvem za celý rok.

Abychom si znovu názorně ukázali vzájemné působení, zopakujme si: • Bezprostředně po potopě se voda v oceánech ohřála a uvolnila velké množství oxidu uhličitého.

• Po ochlazení oceánů za doby sněhové bylo ve vodě oceánů opět vázáno velké množství oxidu uhličitého.

Koncentrace C14 v atmosféře se snižuje již pouhým výrazným rozptýlením oxidu uhličitého z oceánů do atmosféry. „Jednoduchý výpočet ukazuje, že stačí změna koncentrace C14 v oceánech o pouhá dvě procenta za tisíc let, aby se rychlost hodin na bázi C14 za toto období stoprocentně změnila“ (Bloss/Niemitz, 1997, s. 37). Když se obsah oxidu uhličitého v atmosféře zdvojnásobí nebo klesne na polovinu, nastoupí změna teploty zhruba o tři stupně (Plass, 1956).

Jinými slovy, protože po potopě vládly v Severním ledovém oceánu vysoké povrchové teploty s následným ochlazením až pod bod mrazu, změnil se prudce obsah oxidu uhličitého v atmosféře a ručičky radiokarbonových (C14) hodin se začaly řítit vpřed: již mírné zvýšení koncentrace C14 v atmosféře vede k tomu, že se naměřené stáří Cl4 zvětší o 100 procent – ručičky hodin historie se (v tomto příkladě) řítí dvakrát rychleji a kultury vypadají podstatně starší, než jsou.

Lze shrnout, že chladné a vlhké období (globální ochlazení) trvající po třech fázích teplé doby jen pár staletí dosáhlo příznačného vrcholu v 6./9. století prudkým nástupem chladného a suchého podnebí. Důsledkem bylo stěhování národů (BdW, 9. 1. 2001). Poté začalo teplé údobí středověku. Profesor Brian Fagan (University of California) píše podle oficiálního datování, v podstatě správně, že změna klimatu „přinesla delší teplé období, které začalo kolem roku 800 a vrcholu dosáhlo mezi roky 1150 a 1300“ (Fagan, 2001, s. 195), tedy v době objevů Vikingů a irských mnichů.

Severně od Trondheimu, na 64. stupni zeměpisné šířky blízko polárního kruhu, se v tomto teplém středověkém období pěstovala pšenice, což nebylo nikdy předtím možné. V západní Anglii se až do nadmořské výšky 200 metrů pěstovala vinná réva na Lammermuir Hills v jihozápadním Skotsku se do výšky 425 metrů pěstovalo obilí. Průměrné teploty na Britských ostrovech byly mezi lety 1140 až 1300 o 0,8 stupně Celsia vyšší než mezi roky 1900 a 1950. Dnes rozhodně nedosahujeme letních teplot jako v teplém období středověku. Z toho plyne, že údajný skleníkový efekt, o němž se dnes tolik mluví, je v porovnání s poměry ve 13. století jen návratem k normálu, jak se podnebí vzpamatovává.

Následující období relativního blahobytu v teplém středověkém období vedlo po změně tisíciletí k podrobně popsané vlně zakládání měst umožněné teprve změnou podnebí a s ní související intenzifikací polního hospodářství. Ve 12. století se v Evropě náhle rozšířilo stavění katedrál. Chartres a další katedrály se staly apoteózou úrodnosti půdy a bohatství několika generací. Ve stejnou dobu dospěla k vrcholu kultura Inků, zatímco mayská civilizace se kolem roku 900 (oficiální datování = experimentální datování) se zhroutila v období sucha a Asanaziové trpěli velkým suchem 13. století.

Lze velice dobře rozpoznat vliv globálního klimatu na kultury celého světa; téma, které v této knize lze jen naznačit. Ale nás zajímají objevy Ameriky před Kolumbem. Co se stalo v Grónsku?

Zelené Grónsko

Poté co Vikingové, následujíce Kelty, osídlili koncem 9. století Island, jehož staré pobřeží leží pod hladinou moře, kolonizovali od roku 982 Grónsko, jemuž příznačně říkali Zelená země (anglicky Greenland). Grónští Vikingové byli farmáři, pěstovali v Grónsku určité množství obilí, provozovali úhořové hospodaření na polích a chovali krávy na mléko. Jen biskup v Gardaru (sídliště na východě) měl v chlévě značný počet sta krav (Lechler, 1939, s. 22). Královské zrcadlo nás informuje, že v Grónsku je „mnoho másla a sýra“, ale málo zrní. Z jam na odpad víme, že vedle krav byly chovány ještě ovce, prasata však vzácněji.

Napadá nás otázka, jak vůbec mohli sedláci se svými kravami v Grónsku přežít? Vždyť přece celou zimu vládla tma. Museli sklidit dost píce pro zvířata a po celou dlouhou zimu ji uchovávat. A to vše na okraji věčného ledu? Bylo Grónsko vůbec (nebo ještě) zaledněné? Ostrovu se právem říkalo Zelený, neboť led z doby sněhové z větší části odtál, v údolích žádný nebyl a ledovou pokrývku měly jen vrcholky vysokých hor, podobně jako v dnešních Alpách. Klimatické optimum a oxid uhličitý, který se právě v té době uvolnil, urychlovaly růst rostlin, což zase podporovalo rozvoj živočichů. Rostoucí výnosy dopomohly k blahobytu nejen grónským Vikingům. Klimatické podmínky v Grónsku se během klimatického optima až do začátku 14. století od dnešních výrazně lišily.

V této době podnikali islandští a grónští Vikingové – jak jsme již uvedli – plavby až k Velkým jezerům ve vnitrozemí Severní Ameriky a podél amerického východního pobřeží, možná až na Floridu. Za středověkého klimatického optima existovala ještě jiná cesta, a to ne jen pro grónské a islandské Vikingy. Buď vedla kolem Špicberků a okolo severního výběžku Grónska, nebo Davisovým průlivem mezi Kanadou a Grónskem, anebo také podél severního pobřeží Sibiře k Beringovu průlivu. Po překonání této mořské úžiny se otvírala cesta do střední a Jižní Ameriky, ale také do Číny, Indie a možná až do Afriky. Roku 1956 byla na švédském ostrově Lillon k velkému překvapení archeologů nalezena bronzová soška Buddhy (Oxenstierna, 1962, s. 130), zařazená do 7. století a pocházející z Kašmíru. Ve vikingském hrobě ve švédské Birce bylo nalezeno čínské hedvábí (Oxenstierna, 1962, s. 91).

Koloniální mocnosti v 15. století zoufale hledaly bezledou severozápadní cestu, kterou Vikingové používali před začátkem malé doby ledové, neboť povědomí o někdejší severní námořní cestě do Cíny a Indie přežívalo. V důsledku malé doby ledové ve 14. století zamrzly do té doby splavné vodní cesty. Runový kámen byl nalezen vysoko na severu, až na 72. stupni severní šířky.

Daleký akční rádius Vikingů dokládá výzkum A.W. Greelyho (National Geographic Magazíne, vol. XXIII, č. 12, prosinec 1912) o rozšíření plavovlasých Eskymáků v Grónsku a Kanadě podél severozápadní cesty (obr. 64). Dva regiony leží v blízkosti starého vikingského sídliště na západním pobřeží Grónska. Na východním pobřeží prý Vikingové kvůli mořským proudům se studenou, arktickou mořskou vodou nesídlili. Před začátkem malé doby ledové byla mořská voda teplejší a na východním pobřeží nebyl žádný led. Třeba se někdy v budoucnu najdou pod dnešním ledem selské usedlosti Vikingů – popřípadě blízko oblastí, kde žijí plavovlasí Eskymáci.

Thulská kultura v arktické Kanadě zažila rozkvět koncem prvního tisíciletí. Zatímco dřívější inuitští obyvatelé arktického severu žili víceméně samostatně, existují indicie, že thulskou kulturu ve východní Kanadě založili přistěhovalci ze severní Aljašky. Co když tato kultura, zvaná též Thule-Inuit, nevznikla, jak se dosud oficiálně tvrdí, zatlačením dorsetské kultury, jež byla ve východní Kanadě domovem již dříve (asi -600 až 1000), ale spíše smíšením tamější kultury s Kelty a Vikingy, přicházejícími od východu a sledujícími klimatické změny? Či jinak: Nebyla dorsetská kultura, podobně jako německá kultura po válce, k nepoznání transformována převzetím cizích prvků, a nedala tak vznik thulské kultuře?

Lidé dorsetské kultury budovali již mezi léty 600 a 900 tajuplné dlouhé domy – jako Keltové a Vikingové.

Obr. 63: Paralela V Akureyi (Island) byla nalezena bronzová soška, jež údajné představuje severského boha Thora (vlevo). V Jižní Americe stojí tři metry vysoká stéla, jež byla vystavena vedle megalitických artefaktů v San Augustinu (Kolumbie).

Obr. 64: Světlovlasí Eskymáci Podél severozápadní cesty, jež byla do malé doby ledové prostá ledu, byli objeveni světlovlasí Vikingové (Greely in: „National Geographic Magazíne“, sv. XXIII, c. 12, 1912) a také artefakty Vikingů (Fitzhugb/Ward, 2000, in: „Vikings“, Smithsonian Insitution). V tu dobu se Vikingové mohli plavit do Kanady a bezledou Beringovou úžinou do Pacifiku.

Na ostrově Pamioku, na sever od Québeku (Kanada), byly objeveny záhadné struktury dlouhých domů o délce až 44 metrů, jež byly původně přičítány Vikingům (Lee, 1972; Mowat, 1998). Údajně však byly nalezeny jen artefakty dorsetské kultury (Plumet, 1982). Železná vikingská sekyra nalezená na tomto ostrově – jak potvrdil Smithsonian Institution – se ovšem údajně ztratila. (Fitzhugh/Ward, 2000).

V každém případě existují fascinující zprávy etnologů o světlovlasých Eskymácích (Inuitech) a indiánech se světlou pletí, světlými vlasy a severskými rysy ve tváři, kteří bydleli jako Irokézové a Vikingové v dřevěných domech skandinávského typu, „jejichž mytologie vyprávěla o přátelském bohu, jenž se narodil z panny a zemřel, aby sňal hříchy, a kteří už celé generace žili na Středozápadě, když tam přes Apalačské pohoří dorazili první osídlenci. A jediné uspokojivé vysvětlení přítomnosti těchto takzvaných ‚bílých indiánů‘ je, že to byli poslední asimilovaní potomci vikingských (a/nebo keltských, HJZ) kolonistů“ (Cameron, 1968, s. 119nn.).

Již v Omylech v dějinách Země jsem před vytištěním knihy předpovídal, že se jednou pod údajně třicet milionů let starým ledovým příkrovem Antarktidy a domněle 250 000 let starým ledovým krunýřem Grónska najdou stopy lidské činnosti. Pouhý měsíc poté, co kniha vyšla, se objevila senzační zpráva: „K opuštění grónských farem přinutila Vikingy malá doba ledová. 600 let ležel vikingský statek u Nipaatsoqu v Grónsku pohřben pod pískem, který tam nahrnul ledovec. Celá staletí se vědci nemohli dohodnout, co vlastně Vikingy přinutilo, aby opustili své grónské kolonie. Archeologické výzkumy podnikané s pomocí moderní techniky nyní spatřují hlavního viníka v klimatické změně 14. století“ (BdW, 10. 5. 2001).

„Výzkumy půdy ukázaly, že malá doba ledová, jež nastala v polovině 14. století, znemožnila život na severnějších částech pobřeží Grónska,“ říká Charles Schweger, profesor archeologie na University of Alberta.

Byli sedláci touto událostí překvapeni? Nikoli, vykopávky pod vedením Jette Arneborga vynesly na denní světlo asi 2000 artefaktů, které ukazují na to, že si Vikingové v klidu zabalili a své sídliště opustili. Z archeologických výzkumů a vzorků půdy a pylových analýz vyplynulo, že k opuštění sídliště došlo nikoli v důsledku válečných událostí, jak se dlouho věřilo, ale v důsledku změny klimatu.

Jeho dopady jsou v archeologických nálezech jasně patrné. Rostoucí podíl ryb (namísto hovězích a ovčích kostí) ukazuje, že obhospodařovat pastviny již nebylo možné. Tkalci rovněž museli mísit ovčí vlnu s rounem karibú, polárního medvěda, lišky a vlka. Statek byl součástí západního sídliště, které Vikingové vybudovali kolem roku 1000 a cca roku 1350 opustili (BdW, 10. 5. 2001).

Jednotná vikingská říše nikdy neexistovala; Gisle Oddson, biskup ve Skalholtu na Islandu, ve svých Islandských letopisech zapsal: „Obyvatelé Grónska se vydali k národům západu.“ Bezprostředně na západ od Grónska leží Amerika.

Panuje přesvědčení, že Vikingové opustili Grónsko kolem roku 1350 v důsledku ohrožení Eskymáky dříve, než přišli pozdější osídlenci. Důvodem však byla začínající malá doba ledová s dramatickým zhoršením klimatu a tvořením nového ledu v Grónsku. Existují však ještě další důkazy, že Grónsko bylo za středověkého klimatického optima bez ledu?

Mapy dokládají póly bez ledu

Že u východogrónského pobřeží nebyla vždy pole ledových ker ani volně plovoucí ledovce hnané proudem, ukazuje také zpráva norského kněze Ivara Bardarssona ze 14. století, jenž popsal topografii Grónska poté, co ostrov navštívil. Ve svém vyprávění popsal cestu po moři z Islandu do Grónska a poznamenal, že existoval starý kurz, který vede z Islandu přímo na západ, až do Grónska. Avšak „dnes zahradil cestu led od severozápadu“, takže nikdo se nemůže „plavit starou cestou a doufat, že o něm kdy ještě někdo uslyší“ (citováno v: Steinert, 1982, s. 230).

Toto zhoršení podnebí potvrdil dr. Lauge Koch (provázel polárníka Alfreda Wegenera), jenž v roce 1945 shromáždil údaje týkající se Islandu. Podle jeho údajů nebyl v letech 860 až 1200 na Severním moři kolem Islandu žádný led, což odpovídá údajům v norském Královském zrcadle. Od roku 1200 se moře začalo jako předzvěst malé doby ledové pokrývat ledem a v letech 1260 až 1400 dosáhlo maxima. Takto shromážděná data se kryjí s údaji Vikingů v Královském zrcadle a se zprávou Ivara Bardarssona.

Vikingové se podle všeho přeplavili přes Atlantik bezpečně k cíli, i když se odchýlili od plánovaného kurzu. Ve starších zprávách se nepíše ani o potížích cesty, ani o bloudění v nekonečném ledu. Přitom se má za to, že barbarští Vikingové neměli ani přístroje, ani kompas. Avšak kdo kreslil mapy, musel se přece vyznat v navigaci.

Archeolog C. L. Veback nalezl při vykopávkách v Grónsku ulomenou polovinu asi deset centimetrů velkého dřevěného terčíku se zvláštními škrábanci a zářezy a identifikoval ho jako součást kompasu. Tento kapesní kompas fungoval na stejném principu jako sluneční hodiny. Dánský odborník na mořeplavbu Soren Thierslund v něm spatřuje klíč k navigačnímu umění Vikingů. Překvapivý je rovněž poznatek, že Vikingové již znali optické čočky, jež se dokonce hodily pro teleskop. Vědci z týmu Bernda Lingelbacha z Ústavu oční optiky Odborné vysoké školy v Aalenu zkoumali čočky z vikingského sídliště na Gotlandu. Dosud byly pokládány výhradně za šperky nebo ozdoby (SpW, 12. 4. 2000). Oficiální názor, podle něhož tehdy byla možná jen plavba podél pobřeží, tak ztrácí půdu pod nohama. Nemusí nás proto také udivovat existence vikingských map, jež byly dosud předmětem sporů. V říjnu 1965 oznámili vědci z Yaleské un
iversity v New Havenu užaslému světu, že mají středověkou mapu, na níž byla nakreslena část Severní Ameriky v době, kdy se Kryštof Kolumbus ještě zdaleka nevydal na svou objevnou cestu. Okolo mapy se rozhořel spor. Z puntičkářsky provedeného datování pergamenu pomocí radiokarbonové metody vyplynulo datum 1434.

Aby byla pravost mapy prokázána, muselo by se datovat i stáří inkoustu, to však zatím s ohledem na nepatrné množství zkušebního vzorku nebylo provedeno. Bylo však zjištěno, že část s Vinlandem byla zakreslena jiným inkoustem. Zda byla jen načata nová lahvička inkoustu nebo zda došlo k zakreslení Vinlandu až za pár dnů nebo týdnů, anebo dokonce až po několika staletích, to dosud nelze říci. Podle výzkumů v roce 1972 prý inkoust obsahuje značný podíl minerálu anatázu. Tento oxid titanu byl ve velkém syntetizován teprve počátkem 20. století. Vypadalo to tedy, že Vinland byl na mapu zakreslen teprve dodatečně. Teprve o 15 let později se však jiným badatelům podařilo najít anatáz jen v nepatrných stopách, jak se vyskytují i ve středověkém inkoustu z duběnek (SpW, 31. 7. 2002). Co z toho plyne: mapa je snad pravá a dokazovala by, že Vikingové podnikali do Ameriky delší cesty, než se dosud předpokládalo.

K sestavení mapy dnes kromě uvedeného kompasu potřebujeme zaměřit i magnetický sever. Erich Neumann rekonstruoval lodní kompas s otočným nástavcem s runovými znaky. Objevil záhadné zaměřovací metody pravěku a ranné doby dějinné, jež se liší od dnešní metody magnetického kompasu. Vikingové používali kompas s kamenným kyvadélkem bez magnetické střelky, a právě ten Erich Neumann rekonstruoval (1992, s. 88nn.). Princip mechaniky jemné hmoty, jenž je základem této techniky, naše západně orientovaná (pokřesťanštěná) věda dosud naprosto ignorovala, a vykázala ho proto na samé hranice věd, v tomto případě do geomantie.

Naši předkové, od budovatelů megalitů po Kelty, dovedli ke svým účelům využívat určité energie, jež byly součástí jejich božského principu. Dnes se staré poznatky vkrádají opět zadními vrátky do našeho života. Akupunktura (řízení tělesných energií), sledování toků energie v utváření interiérů, uspořádání obytných domů nebo formování krajiny (keltské praktiky), všude dovoluje respektování techniky jemných sil (feng-šuej) dosahovat lepších výsledků. Není náhodou, že se k nám tyto poznatky vracejí znovu z východu (z Číny), neboť v oblasti působnosti římské papežské církve bylo dávné vědění téměř do kořenů vymýceno, dochovalo se však naštěstí v jiných částech světa.

Naši předkové tak před christianizací dovedli kreslit přesnější (portolánské) mapy než primitivní a zkreslené mapy mořeplavců 15. a 16. století. Ve svých prvních knihách jsem se opíral o existenci několika starověkých map, které nad jakoukoli pochybnost a autenticky ukazují Antarktidu zbavenou ledu. Ukazují dokonce topografii tohoto kontinentu, jež je dnes skryta pod ledovým krunýřem. Pevnina byla pod ledem na jižním pólu skutečně objevena k velkému překvapení vědců teprve během geofyzikálního roku 1958: na severním pólu totiž pod ledovými masami žádná pevnina není (s výjimkou Grónska, Špicberků a menších ostrovů).

Obr. 65: Kompas Nahoře: K určení severního zeměpisného pólu používali kompas již Vikingové: ten pracoval na principu slunečních hodin Vlevo: vikingský kompas s kruhem a kyvadlem a nasazenou větrnou růžicí k magnetickému určování severu.

Profesor Charles H. Hapgood zjistil, že mapa Piriho Reise nakreslená roku 1513 podle starších předloh zachycuje skutečný průběh pobřeží pod dnešním ledem, avšak s pevninským mostem do Jižní Ameriky – to svědčí o nižší hladině oceánů po globální potopě (Hapgood, 1966).

Mapa sestavená roku 1737 Philippem Buachem ukazuje pevninské masy Antarktidy, jak měly vypadat před zaledněním – a to 81 let před oficiálním objevením Antarktidy v roce 1818. Dnes však panuje přesvědčení, že věčný led Antarktidy se vytvořil již před 30 miliony lety. Žádný vědec nebo zástupce oficiálního učení nedovede vysvětlit, jak mohl někdo namalovat mapu Antarktidy bez ledu, když tam led má být podle oficiálního názoru již 30 milionů let.

To, že náš obraz světa je definitivně překroucený a že pokud jde o doby ledové a změny výšky mořské hladiny, muselo všechno probíhat jinak, dokazuje nejen Buacheho a Piri Reisova mapa. Je totiž zajímavé, že Buacheho mapa zachycuje nejen Antarktidu bez ledu, ale také části průběhu pobřeží Austrálie a Tasmánie. Z toho plyne, že objevování Jižní Ameriky a bezledé Antarktidy již bylo dokončeno, ale pobřeží Austrálie bylo známo jen částečně. Existují však i mapy Grónska, které by zachycovaly velký ostrov bez ledu?

Jedna z nejneobvyklejších a nejspornějších map v historii kartografie vychází z cesty, kterou v roce 1380 podnikl benátský šlechtic Niccolo Zeno. Zprávu o cestě vydal roku 1558 v Benátkách Francesco Marcolino. Byla k ní přiložena mapa – carta da navagar –, která byla s velkou pečlivostí zhotovena podle starého originálu. Dílo přeložené do angličtiny vyšlo roku 1600 v rámci práce Richarda Hakluyta Voyages, Navigations, Traffiques and Discoveries of the English Nation.

Zenova mapa ukazuje mnoho topografických podrobností, zakreslených na Engronelantu (Grónsko). Především upoutají zakreslená podhůří, označená jmenovitě; „nejsevernější z nich – 540 mil severně za polárním kruhem – je předhůří Devět. Na ostrově Frieslandu nalezneme 40 geografických označení, z toho sedm jmen měst“ (Johnson, 1999, s. 111).

Hapgood zjistil, že Zenova mapa byla vyrobena v polární projekci, a nikoli v naší obvyklé projekci Mercatorově, a že řada míst je zakreslena na správném stupni zeměpisné šířky a délky (Hapgood, 1966). Oficiálně se dařilo určovat délkové stupně alespoň přibližně teprve počátkem 18. století a přesně až od roku 1761. Kdo tedy zhotovil tyto přesné mapy již před několika staletími? Napadají mě jen Keltové nebo jejich předchůdci, kteří již znali zaměřovací systém. Při likvidačních akcích římské papežské církve bylo pravděpodobně zničeno mnoho starých map, které byly velice přesné. Nově sestavované mapy pokřesťanštěné vědy byly mnohem horší než portolánské, neboť staré techniky zaměřování byly zničeny spolu s pohany.

Přesné starověké, prokazatelně autentické mapy jižního pólu bez ledu dokazují definitivně a neodvolatelně, že náš v současné době rozšířený obraz světa Země je špatný – bez jakéhokoli když a ale! Přestože leckterý vědec o tom není ochoten přemýšlet ani v náznacích. Jižní pól a na druhé straně Grónsko byly definitivně bez jakékoli diskuse znázorněny bez ledu a s topografickými podrobnostmi, jež dnes leží pod věčným ledem, stejně jako Sibiř na Mercatorově mapě. Dokoce i rok 1380 jako údajný rok cesty Nicola Zena do severního Atlantiku se právě ještě hodí do doby, jež znamenala konec teplého období středověku a nástup zalednění. Bylo to tedy ještě dostatečně brzy, aby bylo možno zachytit Grónsko bez ledu. Proč však začala, po teplém údobí středověku na severní polokouli (nikoli na jižní) nová doba sněhová, zvaná též malá doba ledová?

Co spustilo malou dobu ledovou

O tomto vzácně, leč kontroverzně diskutovaném tématu bych chtěl v této knize pojednat jen krátce a jinak bych chtěl odkázat na plánovanou budoucí knihu na tento námět. Vyšší teploty během středověkého teplého období pravděpodobně způsobily studenou sprchu, která se snesla do Labradorského moře mezi Grónskem a Severní Amerikou: tehdy se vyprázdnila velká jezera vytvořená během první doby sněhové z vody z rozpuštěného ledového příkrovu nad Severní Amerikou a náhle se vylila do Labradorského moře mezi Grónskem a Severní Amerikou.

Tuto událost vědecky prozkoumal a uznal Donald Barber (Coloradská universita v Boulderu), posunul ji však v časovém horizontu do doby před 10 000 lety, kdy údajně končila všeobecně uznávaná doba ledová. Podle výpočtů vědců nateklo do Labradorského jezera katastroficky náhle více než deset tisíc kubických kilometrů čerstvé ledové vody. To vedlo k tomu, že severní Atlantik – oblast hrající důležitou roli v utváření klimatu – odevzdával do atmosféry méně tepla než dříve, což způsobilo pozorovaný klimatický zlom (BdW, 22. 7. 1999).

Vědci okolo Davida Rinda z Goddardova institutu NASA zveřejnili v magazínu Journal of Geophysical Research – Atmospheres odhady, kolik čerstvé vody se koncem doby ledové z tajících ledovců uvolnilo. V simulaci se Golfský proud po zhruba 300 letech téměř zastavil (SpW, 21. 11.2001).

Na druhé straně z nového výzkumu vyplynulo, že malá doba ledová začala kolísáním intenzity slunečního záření. Na zemské klima mají velký vliv již relativně malé změny jeho intenzity. Mezinárodní tým badatelů, mimo jiné Bernd Kromer z Heidelberské akademie věd, prokázal pro posledních 12 000 let souvislost mezi sílou slunečního záření a klimatickými změnami na Zemi, jež vykazují cyklus 1500 let. „Poslední minimum této periody se kryje s malou dobou ledovou, která trvala od roku 1350 do roku 1880 n.l. Poslední maximum se shoduje s teplým obdobím středověku (zhruba mezi roky 950 a 1250 n.l.)“ (BdW, 16. 11. 2001 podle Science, sv. 294, s. 2130-2136).

Důležitější však je vliv záplav, geologií dosud neuznaný, jež před několika tisíciletími tvář Země výrazně změnily. Tato moje teorie přírodního betonu představená v prvních knihách o rychlém vzniku sedimentovaných hornin a vrstev nepředpokládá jen přinejmenším jednu velkou katastrofu, ale také celou řadu následných katastrof, jež vedly k zásadním změnám vrstev zemské kůry. Těmito procesy vznikaly prakticky z jednoho dne na druhý nové vrstvy sedimentů, a to se závažnými důsledky pro celosvětové klima.

Když se údajně na konci doby ledové protrhla 600 metrů vysoká ledová hráz, jež byla hranicí 270 kilometrů dlouhého jezera Missoula v dnešním americkém státě Idaho, rozlila se voda jezera po severoamerickém kontinentě během pouhých dvou dní. Divoký proud nesl dvakrát více vody než všechny řeky na zemi dohromady (BdW, 4. 4. 2002).

Ve vědeckém časopise Science (29. 3. 2002, sv. 295, s. 2379n.) Victor R. Baker (Department of Hydrology and Water Resources, Arizonská univerzita v Tucsonu) potvrzuje, že geologové ignorují působení záplav, neboť „vycházejí z předpokladu, že rokle a údolí byla formována celá tisíciletí pomalu působícími silami větru a vody. Že by celá krajina tichomořského severozápadu byla naprosto nově přetvořena jednou jedinou událostí, to si vědci donedávna nedovedli ani představit“ (BdW, 4. 4. 2002).

K záplavám docházelo i na dalších kontinentech: například v Asii, kde jezera doby ledové vyhloubila obrovské pánve na Sibiři, v nichž dnes leží Kaspické a Aralské moře. Záplavová vlna z tajícího ledového štítu, jenž pokrýval velké plochy šelfových moří severní Asie, cestou na jih možná zaplavila dokonce i stovky kilometrů široké vysočiny. Gigantická záplava si razila cestu od východu na západ horskými hřbety, jak to zřetelně vidíme na satelitních snímcích střední Asie. Záplavy měly mimořádný význam i pro podnebí. Náhlý odtok obrovského množství roztáté vody v Americe pravděpodobně způsobil návrat k ledovému klimatu: mimořádné množství sladké vody zastavilo v severním Atlantiku cirkulaci mořských proudů poháněnou těžkou vodou bohatou na sůl. Na zhruba tisíc let tak ochromilo transport tepla z tropů do Grónska a severozápadní Evropy (BdW, 4. 4. 2002).

Avšak: čirý pokles teplot vede sice k chladnějšímu podnebí, nicméně ledovce se ještě dlouho netvoří. Když se vylije chladná voda například do Labradorského moře, narazí pak relativně teplá voda – tehdy o dva stupně Celsia teplejší než o 700 let dříve a o 600 let později (Lloyd D. Keigwin v Science, 29. 11. 1996, sv. 274, s. 1503-1508) – na ledově studenou vody z tajícího ledovcového štítu. Vzniká více vodní páry a v důsledku toho déšť, který se podle zásad termiky – popsaných již v souvislosti s první dobou sněhovou – po vysrážení uloží v Kanadě a Grónsku v podobě ledu a na rozdíl od doby sněhové způsobí nyní na silně ochlazené hladině Severního ledového oceánu tvorbu ledu. Zda však tyto příčiny stačily na vytváření množství ledu ve 14. a 15. století, to musejí ukázat budoucí výzkumy.

Že mohlo během 250 let dojít v severním Atlantiku k rychlému poklesu teplot o tři až pět stupňů, ukazuje ve vědeckém magazínu Science výzkum Juliana P. Sachse a Scotta J. Lehmana z Insititute of Arctic and Alpine Research Coloradské univerzity v Boulderu, zveřejněný (Science, sv. 286, s. 756-759).

Pozměněné kulturní dějiny

Po globální potopě, která se odehrála před 5500 – možná jen před 4500 lety, – došlo minimálně ke dvěma velkým přírodním katastrofám. Předpotopní svět, kdy na pólech nebyl žádný led a lidé žili současně s dinosaury, byl ukončen kolísáním zemské osy. Následující nevyhnutelné přírodní katastrofy jako důsledek potopy způsobily alespoň dvakrát cosi jako kolektivní ztrátu paměti. Na zaniklé kultury zůstaly již jen vzpomínky. Jinými slovy, podnebí změnilo průběh dějin.

V Americe pozorujeme alespoň dvě osídlovací vlny. Kultury následující po každé katastrofě si na již objevený kontinent Ameriku zachovaly leda vzpomínky a objevovali ho opět a znovu, jako Keltové a Vikingové.

Zhoršení podnebí po středověkém teplém období mělo na evropské zemědělství okamžitý vliv. Řada nezvykle vlhkých a chladných roků způsobila na velkých územích výpadky úrody. Následoval hlad, který postihl miliony. Lidé museli opakovaně čelit přímo biblickým ranám: z východu se snesly na Evropu kobylky (1322 až 1338 a 1350 až 1364) a sežraly veškerou úrodu. Celé vesnice byly opuštěny a obyvatelstvo zdecimováno. V polovině 14. století hubila hladem zesláblé lidi černá smrt. K velké katastrofě došlo v roce 1362, kdy se přihnala ničivá přílivová vlna, „grote Mandrank“ (Kuss, 1825): ta postihla velkou část severního Fríska, vedla k zániku řady farností a značnou část pevniny pohltilo moře.

V Norsku, kde studené počasí a mor zdecimovaly dvě třetiny obyvatelstva, ležely usedlosti na vysočině ladem. Gróňané opouštěli svůj ostrov a plavili se do Ameriky, neboť ve starých islandských a norských pramenech se nikde nedočteme, že by se Vikingové vraceli do Evropy.

Vysvětlit náhlý přechod k feudalismu a vytvoření velkého pozemkového vlastnictví je možné jen tímto způsobem. Jedině tak lze vysvětlit, že christianizace řízená z papežského Říma mohla působit v prostoru, který jakoby neměl dějiny. Historické vakuum zaplněné téměř výhradně ústní tradicí bylo možno vyplnit podle vlastní potřeby. Byly psány a zpětně datovány dokumenty. Případné staré dokumenty byly pozměňovány, kompletně falšovány nebo dokonce ničeny.

Bezpochyby bohatá historie starých evropských národů, zejména Keltů a Etrusků, byla zcela vymazána, dochovaly se jen kamenné památky, staré umělecké a řemeslné předměty a šperky, ale také mince, jež byly vydávány za římské nebo Kelty napodobené artefakty: vysoce vyspělé kultury střední a severní Evropy byly náhle zaměněny za příběh barbarských národů bez vlastní historie – nastoupil věk papežské církve.

Obr. 66. Průběh V „Science“ (sv. 299, s. 1731-1735) byla v březnu 2003 zveřejněna řada klimatických dat (viz křivka) opírající se o obsah titanu v říčních sedimentech jižního Karibiku. Podle vědeckého magazínu způsobila opuštění mayských měst čtyři období strašného sucha v letech 760, 810, 860 a 910. Ačkoliv má klimatická řada odrážet situaci ve střední Americe, odráží podle „Science“ také oficiálně ověřené klimatické fáze ve Starém světě: malou dobu ledovou a středověké klimatické optimum. Tato klimatická řada posledních 2000 let se však shoduje se zkrácenou datací podle této knihy a odráží i prudkou změnu klimatu v 9. století. Po tomto závažném zásahu do kulturních dějin následoval ve Starém světě v nastupujícím klimatickém optimu kulturní rozkvět se zakládáním středověkých měst na zelené louce, jenž skončil nástupem malé doby ledové novým zaledněním Grónska. Řada přírodn
ích katastrof kladená mnoha autory do 6. století (K) není těmito klimatickými daty potvrzena a je nutno ji posunout asi o 300 let později do 9. století (Ka). Mohla by způsobit konec antiky a skytsko-gótsko-keltské expanze. V 10. století podnikali Keltové (iroskotští mniši) a Vikingové daleké objevné cesty jako novou, samostatnou fázi své expanze. So = suché období. Zt = dosud trvající fáze zvyšování teploty vzduchu, jež začala v 19. století (– přirozená normalizační fáze nového teplého období).

Přepisování dějin, nebo lépe řečeno jejich nový začátek, byly možné jen díky tomu, že střední Evropa, ale v určitém smyslu také země Středomoří, byly zbaveny obyvatelstva. Na zelené louce byla zakládána nová města, někdy vedle trosek starých opevněných obchodních středisek, jež nyní sloužily jako kamenolomy.

V tu dobu ještě existovaly – zčásti jako kopie – staré mapy, na nichž byla zakreslena Amerika a dokonce i suchá Beringova úžina a póly bez ledu, a to dlouho před objevením Ameriky Kolumbem. Teprve koncem 15. století se lidé začali opět plavit přes oceány a znovu objevovatdaleké země. Kolumbus je oficiálně oslavován jako objevitel Ameriky – na jedné straně právem, neboť posunul Ameriku znovu a především poprvé oficiálně do středu zorného pole západního světa, ačkoli se ještě nedávno i ve vzdálenější minulosti do Ameriky nejen plavily lodě, ale kromaňonští lidé se ještě mohli dostat do Ameriky suchou nohou: přes Beringovu úžinu nebo přes grónský pevninský most. Ameriku však také objevily a osídlily od západu přes Pacifik asijské národy, tentokrát na lodích. Tato potvrzená skutečnost nebyla předmětem tohoto pojednání, jež tudíž osvětluje jen jeden aspekt osídlení Ameriky.

Ať již Ameriku jako první objevil kdokoli, v historii přepsané ve středověku se jako první jeví Kolumbus, přestože přišel jako poslední.

Dodatek

Na rozdíl od oficiálně upřednostňované představy o spíše regionálně rozšířeném keltském jazyce ve střední Evropě zastáváme názor, že jde o jazykový relikt evropského prajazyka. Tento názor byl potvrzen: keltský jazyk vychází „z jediného společného prajazyka“ a tedy kultury, „která osídlila velké části Evropy a Asie a rozptýlila se do všech světových stran. Kdysi jednotný prajazyk se rozštěpil na několik dílčích jazyků“ (Proceedings of the National Academy of Sciences, 22. července 2003, sv. 100, s. 15, s. 9079-9084), jak již roku 1735 vyložil Johann August Egenolff v Historie der Teutschen Sprache. Podle něho není keltský jazyk odumřelou větví takzvaného – ale chybně vykládaného – indoevropského jazykového stromu, nýbrž patří ke kmeni staroevropských jazyků. Podle Egenolffa jsou tohoto původu stará řečtina, gótština i stará němčina. Profesor Theo Venemann však pokládá na základě lingvistic
kých studií za „prajazyk starých Evropanů“ baskičtinu resp. předchůdce tohoto jazyka nazývaného vaskonstina (SpW, květen 2002, s. 32-44). Na druhé straně ze zkoumání místních jmen vyplynulo: „V mnoha názvech evropských řek a míst se skrývají slova příbuzná s baskičtinou… Lidé v celé Evropě jsou dodnes spřízněni. s Basky“ (SpW, květen 2002, s. 32).

Jak jsme načrtli v této knize, staří Evropané netvořili směs různých ras nebo znepřátelených národů, ale kulturně různě rozvinutý substrát jako směs kmenů. Darwinistické rozdělení lidstva na různé rasy odmítl již rakouský etnolog Felix von Luschan (1854-1924). Pokud jsou staří Evropané vzájemně spříznění, měli by mít jeden, a nikoli třeba dva jazyky. Proto by mohla být prabaskičtina úzce spřízněna s keltštinou (skytštinou) a z ní odvozenoupraněmčinou. Podle Vennemanna je z baskičtiny odvozena např. první slabika místního názvu Ebersperch resp. Eparesberg (dnes: Ebersberg). Na doplnění ještě poznamenávám, že druhá slabika odpovídá starohornoněmeckému výrazu berch a perc, cožznamená hora a jako označení hory se používá také v nahuatlu, jazyce Aztéků, v podobě tepec (analogicky starohornoněmeckému: te perc) (srv. výše).

Stejně jako vaskonští Staroevropané počítají i dnešní Baskové ve dvacítkovém, a nikoli v desítkovém systému. Stejným způsobem počítali i Keltové a Galové (vigesimální systém), což dodnes dokládá francouzština (např. quatrevingt = čtyři krát dvacet = osmdesát) a dánština. Na druhé straně Atlantiku tvoří číslo dvacet základ početního systému Mayů. Náhodné paralely?

Jiné paralely byly zdokumentovány v roce 2003 (Science, sv. 301, s. 1710-1713). Na jih od Amazonky (v Brazílii) byla objevena kdysi ve velkém stylu urbanizovaná oblast s několika městy, spojenými mezi sebou silnicemi. Po okrajích náměstí a hlavních spojovacích silnic této předkolumbovské kultury byly navršeny zemní valy – stejný systém jsem zdokumentoval u earthworks v Severní Americe, ale i u keltských cest v Irsku. Neznámá předkolumbovská kultura budovala od 13. století v brazilské džungli – na konci období Vikingů a v době rozkvětu templářů – mounds, hráze, mosty a jezy; podobně jako Keltové a Vikingové.

Epilog

Čtenář se vydal na zajímavou cestu, která začala po globální potopě před několika málo tisíci lety a skončila katastrofickými událostmi na začátku malé doby ledové ve 14. století, kdy došlo k prudké změně podnebí. Přináší si z ní nové pohledy, klasifikaci a letopočty, jež zpochybňují navyklý obraz historie. Experimentální popis dějin však zároveň nepřináší žádnou novou pravdu. Profesor dr. Bazon Brock výstižně napsal: „Ale to jsou jen svůdně očividné obrazy, s nimiž podle Zillmerova názoru smíme experimentovat. Pokládat je za pravdivé, to by znamenalo nahradit staré dogma novým.“

V souladu s tím byl jako obraz světa vytvořen z evidentních skutečností nový empiricky získaný vzorec dějin Země a lidstva. Evidentní znamená: bezprostředně zjevný, nedokazatelný, ale také nepopiratelný. Předložená argumentace by měla představovat jistý druh prvního kroku iterace, jenž má naše vědomí, řízené jakoby s klapkami na očích, vést prostřednictvím interdisciplinárních úvah a vzorců myšlení k novým horizontům.

V každém případě se nám dějiny lidstva jeví jako odraz klimatických změn. Od konce doby ledové neprobíhaly v pevných kolejích, tedy ne pozvolna a rovnoměrně. Od potopy se na severní polokouli vyskytovaly doby sněhové a prudké klimatické zvraty, jež rozhodným způsobem měnily život našich předků. „Paradigmatem je teorie masového exodu z krajin, kde zemědělská produkce hrála jen marginální úlohu, vždy, když došlo ke globálnímu ochlazení. Takovým krajem byla severní Evropa. Přicházely neúrody a lidé ve všech malých dobách ledových opouštěli své domovy,“ napsal správně profesor Kenneth J. Hsii (2000, s. 315), přestože s jeho časovým rozdělením nesouhlasím. Nejen odborníci jako Hsu (2000) potvrzují, že celosvětově působící klimatický stroj a změny podnebí na zeměkouli rozhodným způsobem ovlivnily dějiny lidskýchspolečenství a jejich vývoj. Záplavy, vlny veder či chladu nutily kultury a společnosti, a
by se přizpůsobily nebo zanikly. Přitom byly zcela nově zamíchány karty, jako po světových válkách ve 20. století. Římskokatolická církev využila zmatků po přírodních katastrofách a začala hned novou karetní hru s poznačenými kartami.

Naše počítání času je nesprávné. Vyškrtneme-li všechna temná období, budeme spíše na začátku druhého než třetího tisíciletí. Geologické scénáře a události se tak přiblíží našemu časovému horizontu. Smršťující se gumový pás dějin zkracuje, podobně jako jsem to v „Omylech v dějinách Země“ udělal pro pravěk a dávnověk, i kulturní dějiny prehistorických národů.

Vezměme si například turínský rubáš, v němž prý ležel ukřižovaný Ježíš a jehož obraz jako by byl do plátna vypálen. Plátno by muselo být bezmála 2000 let staré. Katolická církev dala provést vědecké výzkumy, s jejichž pomocí bylo plátno datováno do 13. století. Pro církev to bylo důležité, ba životně nezbytné, neboť ke zděšení papežské církve bylo dokázáno, že ukřižovaný uložený v plátně přežil. Ježíš však může hrát svou roli vykupitele pouze tehdy, když na kříži definitivně zemřel a nepřežil. Církev mohla tiše vydechnout úlevou, neboť z uvedených důvodů chtěla dokázat, že nejde o plátno Ježíše Krista! Připusťme, že datování turinského plátna je zhruba správné: ukřižovaný pak neexistoval před 2000, ale sotva před 1000 lety, a své mučení přežil. Nebyla v tu dobu napsána také bible? Kdo teď pomyslí na to, že první ukřižování, pro mě nepochopitelně, začalo teprve rok u 1096, uvidí snad paralely.

Kamínky mozaiky snesené v této knize jsou nutně neúplné, zapadají však do sebe a dávají nový obraz, jen zasutý historickým odpadem a pokřivený chybnými interpretacemi. Úkolem této knihy nemůže být reprodukovat úplný obraz, když je mnoho částí ztraceno. Naším záměrem bylo podat co nejširší obraz v podobě pracovní hypotézy a předložit k diskusi alternativní aspekty. Jiní kolegové a autoři pracují cílevědomě na různých důkazních pramenech a doplní chybějící kamínky nebo je jednou vymění.

Díky námi předestřenému obrazu světa nabývají znovu na důvěryhodnosti údajně padělané, nepravděpodobně vyhlížející nálezy. Když jsem po vydání knihy Darwinův omyl navštívil v peruánské Ice dnes již zemřelého profesora Javiera Cabreru Darqueu, ukázal mi svou tajnou komoru, kterou smělo navštívit jen pár lidí. Cabrera nám tehdy řekl, že by lidé tyto nálezy ještě nepochopili a že je na ně příliš brzy. Měl pravdu. Vždyť když jsou spolu zobrazeni lidé a dinosauři, je to podle našeho aktuálního obrazu světa nevěrohodné, ačkoliv to podporuje moje teorie. V tajné komoře však leží kameny, které navíc zobrazují křesťanské výjevy. Dinosauři, lidé a Kristus umožnili triumf televiznímu týmu a dalším kritikům, kteří v těchto vyobrazeních spatřovali jasný důkaz, že těchto více než 12 000 kamenů jsou padělky, vždyť křesťanství přišlo do Ameriky teprve v 16. století. Podívejme se nyní na můj vý
klad, připusťme, že křesťanství přinesli do Ameriky Keltové a že dinosauři a lidé opravdu žili současně až do potopy a částečně i potom; obrázky na kamenech z Iky budou realitou, ačkoliv jistě v muzeu leží vedle pravých i pár padělaných kamenů.

Jiný případ je nález humanoidních končetin, které jsem objevil u soukromého sběratele profesora Jaime Gutierreze Legy v Bogotě (Kolumbie). Také tento nález, který jsem poprvé na světě prezentoval v Omylech v dějinách Země, byl ke shlédnutí na výstavě ve Vídni. Geologové tvrdí, že tato skála obsahuje typické fosilie, jež dovolují určit její stáří na minimálně 65 milionů let. Nález tedy pochází z doby dinosaurů. Různé výzkumy objektu vedou k rozdílným výsledkům: dvorní rada dr. Reinhard Fous (vedoucí lékař spolkového policejního ředitelství ve Vídni) a profesor dr. Friedrich Windisch z Anatomického ústavu Vídeňské univerzity dospěli k výsledku, že jde o humanoidní pravou nohu a ruku. Tito odborníci se odvolávají na kůstku, která se vyskytuje jen v lidských končetinách.

Profesor dr. Gerhard Forstenpointer z Vídeňské univerzity se domnívá, že u nálezu může jít o kosti plaza nebo ještěra, neboť na základě geologického datování musí uznat vysoké stáří nálezu. To je výraz čirého zoufalství a bezradnosti! Dokázat svůj názor Forstenpointer samozřejmě nemůže, vždyť nálezy chybějí. Vyčkejme tedy, dokud nebudou někdy nalezeny lidské kosti s dinosauřími ze středověku Země. Do té doby můžeme pokládat za dokázané, že humanoidi a dinosauři žili společně. Otázka je kdy, zda před 65 miliony let nebo jen před několika tisíci lety – byli naši draci pravěkými ještěry či dinosaury?

Figurky dinosaurů, jež byly po stovkách nalézány v mexickém Acambaru, jsou nyní zčásti vystaveny v novém muzeu. Dr. Robert Rainey z laboratoře Pennsylvánské univerzity datoval odpovídající vzorky jako 4500 až 6500 let staré. Přestože byly výsledky výzkumu dodatečně revidovány, když se zjistilo, že byla datována hliněná figurka dinosaura, dospěl ústav Teledynes Isotopes Laboratories k obdobnému stáří vzorků. Tím je potvrzeno zjištění o koexistenci lidí a dinosaurů, o němž se diskutuje v Darwinově omylu a v Omylech v dějinách země. Protože se s rekonstruováním dinosaurů začalo teprve před sto lety, dokazují něko-lik let stará zobrazení dinosaurů, že je umělec sám viděl nebo mu někdo o těchto pravěkých zvířatech vyprávěl.

V rozporu s evoluční teorií se již dnes koexistence primátů a dinosaurů pokládá za možnou (Nature, 18. 4. 2002, sv. 4l6, s. 726-729).

S mými argumenty se doba trvání pravěku scvrkne a prehistorie, která i sama projde zkrácením, je nám náhle časově blíže. Nejen že se pravěk odehrál včera, ale spolu s prehistorií se kryje s časovým horizontem, který, poměřeno absolutními časovými údaji, můžeme označit za historický.

Pro nás jako pro lidstvo je životně nezbytné oprostit se od starých představ a v zásadě poprvé pochopit souvislosti ve větším prostoru a v delších časových periodách, než se pustíme do poznávání jemných detailů. Právě proto bylo nutné napsat tuto knihu, právě proto budou následovat další.

Zajímavé otázky zůstávají bez odpovědi. Existoval historický Praježíš a pokud ano, kdy žil? Ježíš není žádným výjimečně autentickým vynálezem římskokatolické církve, neboť má různou závažnost i v jiných křesťanských věroučných směrech existujících před papežskou církví.

Jiný problém představuje matematická stavba staroevropských jazyků (a v důsledku toho snad i bible). Kdo vyvinul na úsvitu lidských dějin systém jazykových modulů budovaných systematicky matematicky tak, aby se hodily k programování počítačem, jenž posloužil středověké římskokatolické církvi jako návod – jako počítačový program k vynálezu našich vyspělých jazyků?

Naleziště nápisů psaných neznámými nebo ze Starého světa pocházejícími písemnými znaky v západní části Severní Ameriky.

Na keltských územích byly římské silnice již v dobé založení Říma. Silnice byly objeveny i na neřímských územích, například v Dánsku, Irsku nebo Mezopotámii. Území na východ i na sever od limitu byla kvůli močálům a rašeliništím v dobé změny letopočtu částečné neschůdná. Oblasti u Černého moře byly propojeny s Anatolií a střední Evropou.

Hans-Joachim Zillmer

KOLUMBUS PŘIŠEL JAKO POSLEDNÍ

Z německého originálu Kolumbus kam als Letzter

(Laangen Miiller in der F.A. Herbig Verlagsbuchhandlung GmbH, Munchen 2004)

přeložil Vladimír Cadský

Redigoval Milan Soška

Odpovědná redaktorka Ivana Parkmanová

Obálku navrhl Miloslav Disman

Technická redaktorka Martina Adlová

Vydala Euromedia Group, k. s. – Knižní klub v Praze 2005

jako svou 3191. publikaci

Vydání první

Počet stran 280 + 32 stran přílohy

Sazbu zhotovil Vladimír Fára

Vytiskly Tlačiarne BB, spol. s r. o., Banská Bystrica

Obsah

Prolog

1. Staroevropské nálezy v Americe

Římané nebo Řekové v Americe

Západoafričané v Americe

Féničané v Americe

Severoafričané v Americe

Skotové a templáři v Severní Americe

Keltové v Severní Americe

America`s Stonehenge

Tholos a Root Cellar

Calender Site II

Kamenné kruhy v Severní Americe

2. Keltské cesty a signální věže

Keltové v severním Atlantiku

Náboženství a válka pro víru

Falšováni dějin

Keltské silnice

Keltské římské armády

Keltsko-germánská jednota

Mluvilo se řecky?

Vyspělá kultura Keltů

Staroevropský systém měny

Keltský informační systém

Transatlantické signální věže

Barbaři písma znalí

3. Hádanka Řím

Starověké zříceniny

Etruský Řím

Mořský národ Etrusků

Staré obchodní cesty

Římské fantomy

Záhadné stavební slohy

Římské cihlové stavby

Keltské římské lázně

Římský nebo etrusko-řecký?

Římské mince

Latina bez kořenů

Řím byl všude

Latinsky, řecky nebo staroněmecky?

Bez časových vycpávek

4. Papežská církev a falšování dějin

Mniši falšovali listiny

Papeži v exilu nebo nový začátek?

Mladý církevní stát

Francouzská papežská církev

Božská harmonie proti chaosu

5. Kacíři a keltské křesťanství

Svobodní křesťané ve středověku

Zničení staré literatury

Pogromy na Židy

Irská christianizace

Normanský stavební sloh

Předkatolické misie

6. Přelom a nový začátek

Konec matriarchátu

Pronásledování čarodějnic

Zakládání měst

Karlovy vzdušné zámky

Paralely se Severní Amerikou

Plánování výstavby měst ve středověku

Síť trhů podle šablony

Systém templářských poboček

Kulturní řez

Pozdní počítání roků po Kristu

Nové jazyky

Závěry

7. Předkolumbovské vyměřování

Evropský geodetický systém

Kosmická architektura krajiny

Horizontální kalendáře v Americe

Transatlantické systémy mér

Mayské silnice

8. Světoběžníci Vikingové

Vikingové ve střední Americe

Staroevropské jazykové kořeny v Americe

Ogamské písmo na obřích hlavách

Latina a řečtina ve staré Americe

Římská cihlová architektura u Mayů

Bílí bohové

Všechny cesty vedou do Tiahuanaka

Vikingové v Severní Americe

Irští mniši v Americe

Americké tavicí pece

Earthworks a obdélníkové valy

Posunutý čas

9. Budovatelé megalitů a Keltové v Americe

Konec doby bronzové

Náhlá klimatická změna před 2000 lety

Obydlené Severní moře

Pokles moří

Světoví tuláci

Pokles grónského mostu

Národy prchají

Konec doby sněhové

Další změna klimatu

Zelené Grónsko

Mapy dokládají póly bez ledu

Co spustilo malou dobu ledovou

Pozměněné kulturní dějiny

Dodatek

Epilog

Advertisements